USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Martiny Vršanské a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobkyně: B. C.,
zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha
2, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo dopravy ČR, IČO 66003008, se
sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o 300.000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 224/2021, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. 11
Co 105/2024-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl
též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu za bolest vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně byla dne 9. 1. 2019
okolo 17. hodiny účastnicí dopravní nehody na 257. km dálnice ve směru na
Olomouc. Spolu s dalším účastníkem nehody zavolali policii a poté si stoupli za
svodidla. Policisté po příjezdu zastavili se svým vozidlem asi 15 až 20 metrů
za havarovanými vozidly, přišli za účastníky nehody a žalobkyni vyzvali, aby se
dostavila k policejnímu vozidlu. Žalobkyně se vydala tím směrem cestou za
svodidly, spadla do 2 metry hlubokého betonového propustku dálničního mostu, a
utrpěla tak tříštivou zlomeninu holenní kosti vlevo. Odvolací soud doplnil
dokazování k upřesnění skutkových zjištění ohledně místa, kde k pádu došlo, a
ztotožnil se s právním posouzením soudu prvního stupně, že žalobkyni vznikla
újma výlučně následkem okolností, které se jí přičítají jako poškozené ve
smyslu § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“),
není proto třeba zkoumat, jak měl být propustek zajištěn proti pádu osob (§
2900 a § 2901 o. z.). Podle odvolacího soudu obecné doporučení, aby účastník
dopravní nehody na dálnici opustil vozidlo a uchýlil se do bezpečného prostoru
za svodidly, směřuje k tomu, aby zde byl v bezpečí, a nikoli k tomu, aby se v
tomto prostoru dále jakkoli pohyboval. Předmětný propustek se nacházel na
vnitřní straně svodidel, u nichž stála vozidla, od dálnice byl oddělen kromě
svodidel ještě zvýšeným zábradlím. Na žalobkyni tedy bylo, aby se dostavila od
svého vozidla k vozidlu policie na krátkou vzdálenost, a za tohoto stavu nebyl
žádný důvod, aby se pohybovala v prostoru za svodidly, neboť mohla jednoduše
přejít po okraji dálnice v prostoru před vozidly bez toho, aby (poté, co se
vrátila po příjezdu policie ke svému vozidlu) svodidla překonávala nejprve v
místě u svého vozidla, a poté (aby se mohla dostat k vozidlu policie) znovu
zpět v místě u vozidla policie. Neobstojí přitom poukaz žalobkyně na § 35 odst.
1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silnčním provozu), zakazující chůzi po dálnici, neboť
při dopravní nehodě jde o mimořádnou situaci, v jejímž rámci pohyb účastníka
nehody od jeho vozidla směrem k vozidlu policie na krátkou vzdálenost po okraji
dálnice nelze považovat za chůzi po dálnici. To navíc nepředstavuje žádné
nebezpečí, neboť zastavené vozidlo policie se spuštěnými výstražnými majáky
dostatečným způsobem všem účastníkům silničního provozu dává najevo, že na
dálnici došlo k mimořádné situaci. Žalobkyně však místo toho, aby se takto
bezpečně přesunula, použila prostor za svodidly v neznámém místě a za snížené
viditelnosti. Toto počínání lze přičítat výlučně žalobkyni a šlo o jedinou
příčinu pádu do propustku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. K řešení předkládá
otázku procesního práva, zda „je argumentace, že před zastaveným vozidlem
policie se spuštěnými výstražnými majáky nepřipadá v úvahu jakkoliv ohrožení
zde přítomné osoby dalšími účastníky silničního provozu, racionální“. Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že před zastaveným vozidlem policie
se spuštěnými výstražnými majáky nepřipadá v úvahu jakékoliv ohrožení zde
přítomné osoby dalšími účastníky silničního provozu. Dále předkládá otázky
hmotného práva, zda „lze za okolnost, která se přičítá poškozenému, ve smyslu
ustanovení § 2918 občanského zákoníku, považovat tu skutečnost, že poškozený
nejednal způsobem zákonem zakázaným“; zda „lze za okolnost, která se přičítá
poškozenému, ve smyslu ustanovení § 2918 občanského zákoníku, považovat tu
skutečnost, že poškozený, coby účastník dopravní nehody, nešel k vozidlu
policie po dálnici, ale za svodidly, pokud ustanovení § 35 odst. 1 zákona o
silničním provozu nejenom chůzi po dálnici, ale i pouhý vstup na dálnici,
výslovně zakazuje“. Žalobkyně má za to, že chůze po dálnici je tímto
ustanovením výslovně zakázaná bez ohledu na vzdálenost, a to tím spíše (a
minore ad maius), pokud stejné ustanovení výslovně zakazuje i jen pouhý vstup
na dálnici. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však přípustné podle
§ 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle odstavce 3 tohoto
ustanovení lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádná z otázek vymezených v dovolání nezakládá přípustnost tohoto mimořádného
opravného prostředku. Obsahem dovolání je nesouhlas s právním závěrem soudů
obou stupňů o spoluzpůsobení si újmy poškozenou. Odvolací soud vyšel z ustálené
judikatury, podle níž je úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě (§ 2918
o.
z.) založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání
škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě
poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde
o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se
vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly
k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové
jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se
pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není
zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení
rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může
absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu
zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej
postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo
2216/2019, uveřejněný pod číslem 83/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a
tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního
případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, publikované pod
C 7228 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen
„Soubor“, rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017, nebo usnesení
ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019). Vzhledem k tomu, že § 2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací
soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na
vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné
nepřiměřenosti (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25
Cdo 91/2010, Soubor C 9409). V projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobkyně spolu s
dalším účastníkem dopravní nehody po střetu jejich vozidel na dálnici zaujali
pozici za svodidly a žalobkyně se na pokyn policejní hlídky tudy vydala směrem
k policejnímu vozidlu. Vzhledem k ročnímu období (leden) již byla tma,
žalobkyně terén před sebou neviděla a utrpěla zranění pádem do 2 metry
hlubokého betonového propustku. Za takto zjištěného skutkového stavu lze
souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že se žalobkyně chovala neobezřetně,
když se za snížené viditelnosti (sama uvedla, že ve tmě prostor za svodidly
dobře neviděla) vydala do neznámého terénu, ač měla možnost přejít krátký úsek
po kraji dálnice k policejnímu vozidlu, které jej osvětlovalo a zajišťovalo
svou přítomností a výstražnými světly.
Svodidla patří mezi silniční záchytné
systémy instalované na krajnici nebo ve středním dělicím pásu a prostor za nimi
není určen primárně k pohybu chodců, povrch mohl být rovněž zledovatělý nebo se
zde nacházet také jiná překážka bránící pohybu (nerovný povrch, svah, kameny,
keře, stromy). Namítá-li dovolatelka, že chůze po dálnici je ustanovením § 35
odst. 1 silničního zákona výslovně zakázaná, pomíjí, že smyslem tohoto
ustanovení je stanovit obecné podmínky provozu na dálnici [tj. že na dálnici
smí vjet jen motorové vozidlo, jehož konstrukční rychlost není nižší než 80
km/h; že jiná minimální konstrukční rychlost platí pro motorová vozidla v úseku
dálnice procházejícím obcí a že mimo obslužná zařízení dálnice (odpočívadla,
čerpací stanice) je ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích
zakázán vstup na dálnici, chůze a jízda po dálnici], a tedy nijak výslovně
nereguluje situaci při dopravní nehodě na dálnici a chování osob na ní
zúčastněných. Okolnost, že se účastník nehody ocitne mimo vozidlo na dálnici,
je nahodilá a není-li spojena s excesivním chováním, nepředstavuje porušení
uvedeného zákonného pravidla; dovolatelkou nabízené řešení by vedlo k
absurdnímu závěru, že řidič na dálnici ani nemůže vystoupit z nepojízdného
vozidla. I když se žalobkyně bezprostředně po dopravní nehodě zachovala správně
a v souladu s tím, co obecně doporučuje Policie ČR veřejnosti, a v danou chvíli
nebezpečný prostor dálnice opustila tak, že si (spolu s dalším účastníkem
dopravní nehody) stoupla za svodidla, její následné chování v prostoru za
svodidly již bezpečné nebylo. Volba trasy při přesunu k policejnímu vozidlu je
okolností, která ve smyslu § 2918 o. z. plně spadá do sféry poškozené; ta se
sama rozhodla, kudy se přemístit, byť se rozhodovala v poměrech pro ni jistě
stresujících. Souvislosti, za nichž se tak stalo, a které jsou pochopitelné pro
vypjatost situace, v níž se účastník dopravní nehody na dálnici nachází, jsou
však rovněž přičitatelné jí samotné, nikoliv žalované. Povinnost žalované
ohledně zabezpečení propustku neshledal odvolací soud natolik významnou, aby s
ohledem na okolnosti na straně žalobkyně znamenaly porušení prevenční
povinnosti, tedy ve výsledku (byť při prakticky absentující argumentaci) je
napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k
odpovědnosti za újmu na zdraví pádem chodce v místech, kde se jeho pohyb
nepředpokládá (srov. obdobně rozsudek NS ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo
3108/2019, Soubor C 19781). Vlastník je totiž povinen eliminovat potenciální
nebezpečí plynoucí ze stavu či vybavení pozemku tím, že jej zabezpečí
opatřeními odpovídajícími poloze, povaze a způsobu využití pozemku i umístění
problematického místa na pozemku. Není-li pozemek komunikací (chodníkem) a není
k chůzi ani fakticky využívaný, není vlastník povinen zajistit úpravy a
přizpůsobení pozemku pro bezpečnou chůzi.
Na otázce, zda je racionální argumentace, že před zastaveným vozidlem policie
se spuštěnými výstražnými majáky nepřipadá v úvahu jakékoliv ohrožení zde
přítomné osoby dalšími účastníky silničního provozu, odvolací soud své
rozhodnutí nepostavil (okolnost zajištění místa dopravní nehody policejním
vozidlem zvažoval jako jeden z aspektů pro vyhodnocení situace, v níž se
žalobkyně rozhodovala, kudy půjde), a proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23
Cdo 4184/2013). Odkaz dovolatelky na trestní rozhodnutí není přiléhavý pro
skutkové odlišnosti průběhu nehod; ve věci pod sp. zn. 7 Tdo 1386/2018 byl
řešen střet souběžně jedoucích vozidel v důsledku pozdní reakce řidiče na
policistu řídícího dopravu u nehody, ve věci sp. zn. 8 Tdo 258/2019 šlo o střet
vozidla s chodkyní přecházející po nehodě kolmo dálnici a ve věci sp. zn. 8 Tdo
1566/2019 o střet osobního motorového vozidla s vozidlem pro svoz odpadu
zastavujícího v obci u domu. Lze uzavřít, že konkrétní posouzení rozsahu spoluzpůsobení si újmy žalobkyní
záviselo na zhodnocení všech okolností případu a nelze je hodnotit jako zjevně
nepřiměřené. Protože se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe,
není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné a Nejvyšší soud je podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.