USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobkyně: B. C., zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo dopravy ČR, IČO 66003008, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 224/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. 11 Co 105/2024-62, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu za bolest vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně byla dne 9. 1. 2019 okolo 17. hodiny účastnicí dopravní nehody na 257. km dálnice ve směru na Olomouc. Spolu s dalším účastníkem nehody zavolali policii a poté si stoupli za svodidla. Policisté po příjezdu zastavili se svým vozidlem asi 15 až 20 metrů za havarovanými vozidly, přišli za účastníky nehody a žalobkyni vyzvali, aby se dostavila k policejnímu vozidlu.
Žalobkyně se vydala tím směrem cestou za svodidly, spadla do 2 metry hlubokého betonového propustku dálničního mostu, a utrpěla tak tříštivou zlomeninu holenní kosti vlevo. Odvolací soud doplnil dokazování k upřesnění skutkových zjištění ohledně místa, kde k pádu došlo, a ztotožnil se s právním posouzením soudu prvního stupně, že žalobkyni vznikla újma výlučně následkem okolností, které se jí přičítají jako poškozené ve smyslu § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), není proto třeba zkoumat, jak měl být propustek zajištěn proti pádu osob (§ 2900 a § 2901 o.
z.). Podle odvolacího soudu obecné doporučení, aby účastník dopravní nehody na dálnici opustil vozidlo a uchýlil se do bezpečného prostoru za svodidly, směřuje k tomu, aby zde byl v bezpečí, a nikoli k tomu, aby se v tomto prostoru dále jakkoli pohyboval. Předmětný propustek se nacházel na vnitřní straně svodidel, u nichž stála vozidla, od dálnice byl oddělen kromě svodidel ještě zvýšeným zábradlím. Na žalobkyni tedy bylo, aby se dostavila od svého vozidla k vozidlu policie na krátkou vzdálenost, a za tohoto stavu nebyl žádný důvod, aby se pohybovala v prostoru za svodidly, neboť mohla jednoduše přejít po okraji dálnice v prostoru před vozidly bez toho, aby (poté, co se vrátila po příjezdu policie ke svému vozidlu) svodidla překonávala nejprve v místě u svého vozidla, a poté (aby se mohla dostat k vozidlu policie) znovu zpět v místě u vozidla policie.
Neobstojí přitom poukaz žalobkyně na § 35 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silnčním provozu), zakazující chůzi po dálnici, neboť při dopravní nehodě jde o mimořádnou situaci, v jejímž rámci pohyb účastníka nehody od jeho vozidla směrem k vozidlu policie na krátkou vzdálenost po okraji dálnice nelze považovat za chůzi po dálnici. To navíc nepředstavuje žádné nebezpečí, neboť zastavené vozidlo policie se spuštěnými výstražnými majáky dostatečným způsobem všem účastníkům silničního provozu dává najevo, že na dálnici došlo k mimořádné situaci.
Žalobkyně však místo toho, aby se takto bezpečně přesunula, použila prostor za svodidly v neznámém místě a za snížené viditelnosti. Toto počínání lze přičítat výlučně žalobkyni a šlo o jedinou příčinu pádu do propustku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. K řešení předkládá otázku procesního práva, zda „je argumentace, že před zastaveným vozidlem policie se spuštěnými výstražnými majáky nepřipadá v úvahu jakkoliv ohrožení zde přítomné osoby dalšími účastníky silničního provozu, racionální“. Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že před zastaveným vozidlem policie se spuštěnými výstražnými majáky nepřipadá v úvahu jakékoliv ohrožení zde přítomné osoby dalšími účastníky silničního provozu.
Dále předkládá otázky hmotného práva, zda „lze za okolnost, která se přičítá poškozenému, ve smyslu ustanovení § 2918 občanského zákoníku, považovat tu skutečnost, že poškozený nejednal způsobem zákonem zakázaným“; zda „lze za okolnost, která se přičítá poškozenému, ve smyslu ustanovení § 2918 občanského zákoníku, považovat tu skutečnost, že poškozený, coby účastník dopravní nehody, nešel k vozidlu policie po dálnici, ale za svodidly, pokud ustanovení § 35 odst. 1 zákona o silničním provozu nejenom chůzi po dálnici, ale i pouhý vstup na dálnici, výslovně zakazuje“.
Žalobkyně má za to, že chůze po dálnici je tímto ustanovením výslovně zakázaná bez ohledu na vzdálenost, a to tím spíše (a minore ad maius), pokud stejné ustanovení výslovně zakazuje i jen pouhý vstup na dálnici. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o.
s. ř., není však přípustné podle § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádná z otázek vymezených v dovolání nezakládá přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku.
Obsahem dovolání je nesouhlas s právním závěrem soudů obou stupňů o spoluzpůsobení si újmy poškozenou. Odvolací soud vyšel z ustálené judikatury, podle níž je úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě (§ 2918 o.
z.) založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy.
Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněný pod číslem 83/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, publikované pod C 7228 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017, nebo usnesení ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019).
Vzhledem k tomu, že § 2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409). V projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobkyně spolu s dalším účastníkem dopravní nehody po střetu jejich vozidel na dálnici zaujali pozici za svodidly a žalobkyně se na pokyn policejní hlídky tudy vydala směrem k policejnímu vozidlu. Vzhledem k ročnímu období (leden) již byla tma, žalobkyně terén před sebou neviděla a utrpěla zranění pádem do 2 metry hlubokého betonového propustku. Za takto zjištěného skutkového stavu lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že se žalobkyně chovala neobezřetně, když se za snížené viditelnosti (sama uvedla, že ve tmě prostor za svodidly dobře neviděla) vydala do neznámého terénu, ač měla možnost přejít krátký úsek po kraji dálnice k policejnímu vozidlu, které jej osvětlovalo a zajišťovalo svou přítomností a výstražnými světly.
Svodidla patří mezi silniční záchytné systémy instalované na krajnici nebo ve středním dělicím pásu a prostor za nimi není určen primárně k pohybu chodců, povrch mohl být rovněž zledovatělý nebo se zde nacházet také jiná překážka bránící pohybu (nerovný povrch, svah, kameny, keře, stromy). Namítá-li dovolatelka, že chůze po dálnici je ustanovením § 35 odst. 1 silničního zákona výslovně zakázaná, pomíjí, že smyslem tohoto ustanovení je stanovit obecné podmínky provozu na dálnici [tj. že na dálnici smí vjet jen motorové vozidlo, jehož konstrukční rychlost není nižší než 80 km/h; že jiná minimální konstrukční rychlost platí pro motorová vozidla v úseku dálnice procházejícím obcí a že mimo obslužná zařízení dálnice (odpočívadla, čerpací stanice) je ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích zakázán vstup na dálnici, chůze a jízda po dálnici], a tedy nijak výslovně nereguluje situaci při dopravní nehodě na dálnici a chování osob na ní zúčastněných.
Okolnost, že se účastník nehody ocitne mimo vozidlo na dálnici, je nahodilá a není-li spojena s excesivním chováním, nepředstavuje porušení uvedeného zákonného pravidla; dovolatelkou nabízené řešení by vedlo k absurdnímu závěru, že řidič na dálnici ani nemůže vystoupit z nepojízdného vozidla. I když se žalobkyně bezprostředně po dopravní nehodě zachovala správně a v souladu s tím, co obecně doporučuje Policie ČR veřejnosti, a v danou chvíli nebezpečný prostor dálnice opustila tak, že si (spolu s dalším účastníkem dopravní nehody) stoupla za svodidla, její následné chování v prostoru za svodidly již bezpečné nebylo.
Volba trasy při přesunu k policejnímu vozidlu je okolností, která ve smyslu § 2918 o. z. plně spadá do sféry poškozené; ta se sama rozhodla, kudy se přemístit, byť se rozhodovala v poměrech pro ni jistě stresujících. Souvislosti, za nichž se tak stalo, a které jsou pochopitelné pro vypjatost situace, v níž se účastník dopravní nehody na dálnici nachází, jsou však rovněž přičitatelné jí samotné, nikoliv žalované. Povinnost žalované ohledně zabezpečení propustku neshledal odvolací soud natolik významnou, aby s ohledem na okolnosti na straně žalobkyně znamenaly porušení prevenční povinnosti, tedy ve výsledku (byť při prakticky absentující argumentaci) je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k odpovědnosti za újmu na zdraví pádem chodce v místech, kde se jeho pohyb nepředpokládá (srov. obdobně rozsudek NS ze dne 11.
6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3108/2019, Soubor C 19781). Vlastník je totiž povinen eliminovat potenciální nebezpečí plynoucí ze stavu či vybavení pozemku tím, že jej zabezpečí opatřeními odpovídajícími poloze, povaze a způsobu využití pozemku i umístění problematického místa na pozemku. Není-li pozemek komunikací (chodníkem) a není k chůzi ani fakticky využívaný, není vlastník povinen zajistit úpravy a přizpůsobení pozemku pro bezpečnou chůzi.
Na otázce, zda je racionální argumentace, že před zastaveným vozidlem policie se spuštěnými výstražnými majáky nepřipadá v úvahu jakékoliv ohrožení zde přítomné osoby dalšími účastníky silničního provozu, odvolací soud své rozhodnutí nepostavil (okolnost zajištění místa dopravní nehody policejním vozidlem zvažoval jako jeden z aspektů pro vyhodnocení situace, v níž se žalobkyně rozhodovala, kudy půjde), a proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Odkaz dovolatelky na trestní rozhodnutí není přiléhavý pro skutkové odlišnosti průběhu nehod; ve věci pod sp. zn. 7 Tdo 1386/2018 byl řešen střet souběžně jedoucích vozidel v důsledku pozdní reakce řidiče na policistu řídícího dopravu u nehody, ve věci sp. zn. 8 Tdo 258/2019 šlo o střet vozidla s chodkyní přecházející po nehodě kolmo dálnici a ve věci sp. zn. 8 Tdo 1566/2019 o střet osobního motorového vozidla s vozidlem pro svoz odpadu zastavujícího v obci u domu.
Lze uzavřít, že konkrétní posouzení rozsahu spoluzpůsobení si újmy žalobkyní záviselo na zhodnocení všech okolností případu a nelze je hodnotit jako zjevně nepřiměřené. Protože se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné a Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.