25 Cdo 3162/2022-502
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: S. P., zastoupen JUDr. Kateřinou Skoumalovou, advokátkou se sídlem Škroupova 957/4, Hradec Králové, proti žalované: Fakultní nemocnice Hradec Králové, IČO 00179906, se sídlem Sokolská 581, Hradec Králové, o 1 155 441,90 Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 115/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2022, č. j. 21 Co 27/2022-479, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladu dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 8 C 115/2017-452, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované, aby mu zaplatila na náhradě škody na zdraví 84 000 Kč na bolestném, 151 200 Kč za ztížení společenského uplatnění, 19 665,90 Kč jako náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a 900 576 Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku
(výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a vůči státu (výrok III) a o odměně ustanovené zástupkyni žalobce (výrok IV). Vyšel ze zjištění, že žalobce u žalované podstoupil léčbu periproktální píštěle, zahrnující mimo jiné i čtyři operační zákroky, které prováděl MUDr. Ivo Pospíšil. V období mezi roky 2010 až 2016 žalobce nejprve udával bolestivost a změnu stolice, postupně si stěžoval na mimovolný odchod stolice a inkontinence postupně progradovala. Vyšetřením byl zjištěn defekt svěrače a žalobce začal být sledován v koloproktologické poradně pro fekální inkontinenci III.
stupně. Postup MUDr. Ivo Pospíšila byl předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení; usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2016, č. j. 6 T 56/2016–246, bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a obviněnému byla stanovena zkušební doba dva roky. Okresní soud provedl důkaz znaleckým posudkem znalce MUDr. Jiřího Hubíka, který byl vypracován v rámci trestního řízení proti MUDr. Ivo Pospíšilovi. K příčině fekální inkontinence znalec uvedl, že každý opakovaný chirurgický výkon nese riziko možného poškození svěračů.
Pokud dochází k recidivě píštěle, je vhodné před další operací použít všechny dostupné zobrazovací metody, a to především magnetickou rezonanci, která je v současné době nejlepší zobrazovací metodou k diagnostice análních píštělí. Ta však v případě žalobce použita nebyla. Protože žalovaná namítala, že se znaleckým posudkem znalce MUDr. Hubíka provedeným v trestním řízení nebyla seznámena a nemohla znalci klást dotazy, navrhla, aby soud ustanovil znalce a vyžádal nový znalecký posudek. Okresní soud poté ustanovil znalcem rovněž MUDr.
Hubíka, který vypracoval další znalecký posudek. V něm však neodpověděl na veškeré otázky soudu a účastníků řízení a převážná část posudku je totožná s posudkem, který znalec vypracoval již v rámci trestního řízení. V závěru znaleckého posudku znalec uvedl, že postup žalované shledává lege artis. Vzhledem k nedostatkům posudku, které se nepodařilo odstranit ani výslechem znalce, okresní soud doplnil dokazování revizním znaleckým posudkem znaleckého ústavu v oboru zdravotnictví Fakultní nemocnice Bulovka (dále též jen „znalecký ústav“).
Z něj a z výpovědi pověřeného zpracovatele prof. MUDr. Františka Antoše, CSc., vzal za prokázané, že žalovaná při poskytování lékařské péče žalobci při léčbě recidivující perianální píštěle neporušila žádnou svoji povinnost. Jako nedostatek lze sice hodnotit neprovedení magnetické rezonance před třetí a čtvrtou operací, přesto se po čtvrté operaci perianální píštěl zcela zhojila. Nelze jednoznačně konstatovat, kdy došlo k anatomickému porušení svěračů a kdy se funkčně rozvinula inkontinence. Pokud by se jednalo o přímou komplikaci po operaci, inkontinence by se projevila záhy po výkonu.
K inkontinenci žalobce ovšem docházelo postupným omezováním funkční zdatnosti svěračového aparátu, které mohlo být způsobeno hojivými procesy v opakovaně operované oblasti s postupným jizvením tkání včetně svalových struktur. Žalovaná postupovala při poskytování lékařské péče žalobci v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy a obecně uznávanými medicínskými postupy. Provedení magnetické rezonance před třetí a čtvrtou operací nebylo v té době běžným postupem. Žalovaná před třetí operací provedla jiné zobrazovací metody, mimo jiné CT vyšetření a fistulografii.
Po právní stránce okresní soud posoudil věc podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), článku 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a § 11 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a uzavřel, že jestliže byla zdravotní péče z pohledu odborného objektivně poskytnuta správně a znalecký ústav neshledal žádné pochybení, chybí porušení povinnosti žalované, čímž není splněn jeden z předpokladů její odpovědnosti za škodu.
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 21 Co 27/2022-479, potvrdil rozsudek okresního soudu, vyjma odvoláním nenapadeného výroku IV, ve výrocích I a III (výrok I), změnil jej ve výroku II ohledně náhrady nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Podle odvolacího soudu rozhodl okresní soud na základě správně a úplně zjištěného skutkového stavu věci a jeho rozhodnutí spočívá i na správném právním posouzení ve věci samé.
Odvolací soud tak jen na doplnění k odvolacím námitkám uvedl, jaké jsou předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu při poskytování lékařské péče a podrobně odůvodnil na základě judikatury dovolacího soudu, jak je třeba posuzovat jednání žalované a proč jej považuje za tzv. lege artis. K procesním námitkám odvolatele pak uvedl, že sdílí hodnocení znaleckého dokazování okresním soudem v tom, že znalec MUDr. Hubík nedokázal přesvědčivě obhájit své závěry ze znaleckého zkoumání v trestním řízení. Okresní soud nemohl tuto skutkovou situaci řešit vlastní laickou úvahou, a protože se mu vzniklé rozpory nepodařilo odstranit ani výslechem znalce, nezbylo mu než nechat znalecký posudek přezkoumat v rámci revizního znaleckého posudku znaleckým ústavem.
Okresní soud vyslechl i znalce, který se na revizním znaleckém posudku podílel, a hodnotil tento důkaz správně, pokud z něj vycházel při svých skutkových závěrech o postupu žalované. Odvolací soud jeho závěry sdílí a neshledal ani důvody pro opakování výslechu prof. MUDr. Antoše, nebo zadání dalšího revizního znaleckého posudku, protože znalecký posudek nevykazoval žádné vady, pověřený znalec při výslechu před soudem reagoval na vznesené dotazy a ani zde se neobjevily nesrovnalosti, které by odůvodňovaly přezkum revizního znaleckého posudku dalším znalcem či ústavem.
Potvrdil rovněž postup okresního soudu, který zamítl návrh na doplnění dokazování výslechem operatéra MUDr. Pospíšila, ošetřujícího lékaře MUDr. Júlia Örhalmiho a opětovným výslechem znalce MUDr. Hubíka pro nadbytečnost. Odvolací soud pouze změnil rozhodnutí okresního soudu ohledně náhrady nákladů řízení, neboť v projednávané věci shledal, že jsou dány předpoklady pro to, aby žalované nebyla výjimečně náhrada nákladů řízení přiznána s poukazem na § 150 o. s. ř.
3. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o otázku, jak má soud postupovat v případě rozporu mezi závěry tří znaleckých posudků (jednoho předloženého účastníkem řízení a dvou vyžádaných soudem). Třebaže soud prvního stupně zadal zpracování revizního znaleckého posudku, podle dovolatele rozpory mezi znaleckými posudky nebyly odstraněny. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, a rozsudky téhož soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, a ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, dovolatel namítá, že správně měl být ve věci přibrán další znalec, respektive znalecký ústav, za účelem stanovení jednoznačného závěru o sporné otázce. Poukazuje navíc na skutečnost, že i revizní znalecký posudek připouští pochybení žalované při poskytnutí lékařské péče žalobci v otázce použití dostupných zobrazovacích metod v rámci operace píštěle. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že je přesvědčena, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se existence dvou protichůdných znaleckých posudků neodchýlil, jelikož se v dané věci jednalo o zcela jiný případ. V rámci soudního řízení nenastal stav, při němž by soud musel volit mezi dvěma protichůdnými znaleckými posudky. Z tohoto důvodu je žalobcem citovaná judikatura Nejvyššího soudu zcela nepřiléhavá. Odmítla, že by revizní posudek ve svých závěrech konstatoval pochybení v poskytování lékařské péče žalobci a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř.
6. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010).
7. Znalecký posudek je možno dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (§ 127 odst. 2 o. s. ř.). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být jistě vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku znalce, vypracovaného mimo řízení, nicméně vždy záleží na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné (srov. již dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007). Nejvyšší soud vysvětlil, že v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní, respektive že přezkoumání závěrů znaleckého posudku dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu nebo jiné instituce (tzv. revizní znalecký posudek) je namístě tehdy, jestliže znaleckým dokazováním nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí, popř. jestliže soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a pro tyto rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být tyto znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). V rozsudcích ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, a ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, pak Nejvyšší soud dodal, že má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.
8. V projednávané věci žalobce předložil jako listinný důkaz znalecký posudek znalce MUDr. Hubíka, který byl proveden v rámci trestního řízení. Protože žalovaná namítala, že s tímto znaleckým posudkem nebyla seznámena, nemohla znalci klást dotazy a jeho závěry sporovala, navrhla, aby soud ve věci ustanovil znalce. Okresní soud poté ustanovil znalcem rovněž MUDr. Hubíka, který vypracoval další znalecký posudek. Okresní soud následně zhodnotil zmíněné posudky i výslech znalce tak, že MUDr. Hubík nedokázal přesvědčivě obhájit své závěry ze znaleckého zkoumání v trestním řízení a neodpověděl na veškeré otázky soudu a účastníků řízení.
V závěru znaleckého posudku pak znalec uvedl, že postup žalované shledává lege artis, přičemž tento rozdílný závěr oproti svému posudku z trestního řízení nedokázal přesvědčivě vysvětlit. Okresní soud podle odvolacího soudu nemohl tuto skutkovou situaci řešit vlastní laickou úvahou, a protože se mu vzniklé rozpory nepodařilo odstranit ani výslechem znalce, správně nechal znalecký posudek přezkoumat znaleckým ústavem. Okresní soud vyslechl i zaměstnance znaleckého ústavu, který se na revizním znaleckém posudku podílel, a hodnotil tento důkaz podle odvolacího soudu správně.
Odvolací soud jeho závěry aproboval a neshledal ani důvody pro opakování výslechu prof. MUDr. Antoše, nebo dokonce zadání dalšího revizního znaleckého posudku, protože revizní znalecký posudek nevykazoval žádné vady, formální či věcné, a pověřený zpracovatel při výslechu před soudem reagoval na vznesené dotazy a ani zde se neobjevily nesrovnalosti, které by odůvodňovaly přezkum revizního znaleckého posudku dalším znalcem či ústavem.
9. Z výše uvedeného vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Po zjištění rozporů mezi dvěma znaleckými posudky MUDr. Hubíka okresní soud znalce vyslechl a tyto rozpory se nepodařilo odstranit. Byly to přitom tyto dva znalecké posudky s rozdílnými závěry (jeden předložený účastníkem řízení a jeden vyžádaný soudem), které vedly okresní soud k jejich přezkoumání revizním znaleckým posudkem, který oba soudy zhodnotily jako přesvědčivý a bez jakýchkoliv vad. Takovému postupu přitom nemá Nejvyšší soud co vytknout. 10. Pokud dovolatel dále namítal, že revizní znalecký posudek dostatečně určitým a srozumitelným způsobem nevysvětlil, z jakého důvodu nelze akceptovat závěry posudku MUDr. Hubíka, je třeba k tomu podotknout, že taková dovolací námitka směřuje proti hodnocení provedených důkazů. Námitkou proti hodnocení důkazu se dovolatel v podstatě snaží o přehodnocení skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, případně odvolací soud. Tím ovšem uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Hodnocení důkazů je věcí volné úvahy soudu ve smyslu § 132 o. s. ř., vede ke skutkovému zjištění, na němž je vystavěno právní posouzení věci, a dovolacímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat správnost zjištěného skutkového stavu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo 979/2024). 11. Přisvědčit nelze ani další námitce dovolatele, že i revizní znalecký posudek připustil pochybení žalované při poskytnutí lékařské péče žalobci v otázce použití dostupných zobrazovacích metod. Revizní znalecký posudek dospěl k závěru, že magnetická rezonance se v průběhu času ukázala být i v případech operací píštělí tou nejspolehlivější. Nicméně současně znalec uvedl, že v době operací žalobce byla tato zobrazovací metoda indikována pouze ke zvláštním případům, např. operacím mozku, páteře a v případě některých kloubních poškození. K zobrazení jiných onemocnění, např. zde píštělí, používána nebyla. Nejde tak o případ nesprávného postupu, ale o případ vyvíjející se úrovně a stavu medicínské praxe, která tehdy ještě uvedenou zobrazovací metodu k operacím píštělí běžně neindikovala, a nebylo tedy ani praxí osvědčeno, zda jde o zobrazovací metodu pro operace píštělí účinnou, respektive účinnější než zobrazení, která tehdy operatér použil, tedy fistulografii nebo počítačovou tomografii. Revizní znalecký posudek tedy vzhledem k uvedenému nekonstatoval, že by se žalovaná dopustila při použití zobrazovacích metod postupu v rozporu s tehdejšími poznatky a praxí lékařské vědy. Správnost postupu lékaře a jeho soulad se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a praxe se přitom vždy hodnotí tzv. „ex ante“, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodování (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, nebo ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 13/2023). 12. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně ve výroku I, kterým byl rovněž potvrzen i výrok III rozsudku okresního soudu o tom, že se České republice – Okresnímu soudu v Hradci Králové nepřiznává náhrada nákladů řízení. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení však není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 13. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. 14. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání žalobce má žalovaná vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jsou představovány paušální náhradou za jeden úkon (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Náhrada nákladů řízení je splatná v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu