25 Cdo 4193/2018-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. N.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Radkou Seidlovou, advokátkou se sídlem
Krčská 981/50, Praha 4, proti žalovanému: A. P., narozený XY, bytem XY,
zastoupený JUDr. Ondřejem Preussem, advokátem se sídlem Kubelíkova 1189/29,
Praha 3, o ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy, vedené u
Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 126/2016, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, č. j. 21 Co 463/2017-169,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr.
Ondřeje Preusse, advokáta.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 29. 9. 2017, č. j. 5 C 126/2016-124,
zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo v
nejbližším čísle časopisu XY a na webových stránkách XY uveřejnit na jeho
náklady omluvu ve znění „Já, A. P., se tímto omlouvám panu M. N., neboť mé
výroky ve výtisku speciálu ke 32. číslu časopisu XY‘ uveřejněné na stránce XY,
které byly uveřejněny taktéž na webových stránkách XY tj. výrok: ‚…půl roku
jsem zastával pozici šéfredaktora časopisu XY, během té doby jsem se dostal
mezi nejužší skupinu lidí, která XY řídí. Do časopisu jsem vstupoval s velkým
nadšením a ideály, časem se však ukázalo, že jediným a absolutistickým vládcem
XY je M. N., ten řídí XY skrze svého bratra D. N. a tajemnici Z. V.. Mimo něj
nemá v XY nikdo pravomoc o čemkoli rozhodovat, z toho důvodu se spolupráce s M.
N. ukázala jako nemožná a já se rozhodl časopis opustit…‘ a výrok: ‚…XY není
oficiálně založeným občanským sdružením a nemá stanovy ani jednací řády, což M.
N. umožňuje dělat si, co se mu zlíbí. M. N. své jednání staví na ústních
dohodách, tyto dohody jsou pak bez písemné smlouvy těžce vymahatelné. M. N. mi
za mou práci v časopise nezaplatil, dodnes dluží mně a mým grafikům desítky
tisíc korun za půlroční práci…‘, se nezakládaly na pravdě.“ (výrok I), zamítl
žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve
výši 750 000 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III–IV). Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalovaný je autorem citovaných výroků
a působil jako šéfredaktor časopisu XY. Žalobce ve značné míře zasahoval do
přípravy časopisu, vznášel připomínky, rozhodoval o logu, výběru tiskárny, o
nákladech a o konečné podobě článků. Žalovanému i ostatním tvůrcům časopisu
opakovaně zasílal své připomínky a trval na jejich realizaci. Tímto způsobem
deklaroval své rozhodovací pravomoci při tvorbě časopisu a organizaci práce XY
(dále jen „XY“), včetně ekonomických otázek. Činil tak ještě předtím, než byla
XY zaregistrována, a neměla tedy stanovy a jednací řády. Spolupráce probíhala
na základě ústních dohod, které jsou obecně obtížně vymahatelné. Po právní
stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 11, § 13 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a § 4
zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku
a o změně některých dalších zákonů (dále jen „tiskový zákon“). Žalovaného
shledal pasivně legitimovaným, neboť ani případná odpovědnost vydavatele
časopisu, který inkriminované výroky uveřejnil a jehož nebyl žalovaný
zaměstnancem, jej odpovědnosti za zásah do osobnosti žalobce nezbavuje. Při
řešení kolize mezi svobodou projevu a právem na ochranu osobnosti soud použil
test proporcionality, formulovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015,
sp. zn. II. ÚS 2051/14. Výroky posoudil jako hodnotící soudy, jimiž žalovaný
vyjádřil svůj subjektivní názor na žalobce. Jejich obsah se týkal pracovní,
resp. podnikatelské sféry žalobce, nebyly vulgární ani expresivní. Žalovaný
svými výroky nevybočil z pravidel slušného chování a nedopustil se tedy excesu,
který by zasáhl osobnost žalobce. Jde o kritiku věcnou (vycházející z
pravdivých skutečností), korektní a přiměřenou. Žalobce se prezentoval jako
vůdčí osoba v procesu přípravy a vydávání časopisu, je proto povinen snést
vyšší míru kritiky svého jednání ze strany osob, které úkoloval, jejichž
činnost kontroloval a finančně oceňoval. Měl možnost na výroky žalovaného
veřejně reagovat, ale nevyužil ji. Soud prvního stupně uzavřel, že ze strany
žalovaného nedošlo k protiprávnímu chování. Aniž by se blíže zabýval tím, zda
skutečně (právně a vymahatelně) dluží žalobce za práci redaktorům či grafikům,
případně jak vysoké částky (byť někteří svědci tuto skutečnost potvrdili),
shledal, že šlo o kritiku férovou, neporušující pravidla slušnosti. Právo
žalobce na ochranu osobnosti nebylo ohroženo ani zasaženo v takové míře, aby
bylo nutno poskytnout mu soudní ochranu. Krajský soud rozsudkem ze dne 11. 7. 2018, č. j. 21 Co 463/2017-169, jako soud
odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Nesouhlasil
s jeho závěrem o pasivní legitimaci žalovaného. Podle § 4 tiskového zákona za
obsah periodického tisku odpovídá vydavatel. Žalovaný nebyl autorem článku, v
němž byly použity jeho výroky.
Jednalo se o autorský článek vydavatele
předmětného periodika, jehož autorům žalovaný toliko odpověděl na otázky
týkající se jeho osobních zkušeností ze spolupráce se žalobcem. Žalovaný nemohl
ovlivnit, jak bylo dále naloženo s jeho odpověďmi autory článku, případně
vydavatelem. Nemůže tak být odpovědný ani za obsah článku ani za jeho celkové
vyznění. Soud prvního stupně měl žalobu zamítnout již z důvodu absence pasivní
legitimace na straně žalovaného. Nicméně zabýval-li se soud prvního stupně
žalobou věcně, odvolací soud se s jeho posouzením ztotožnil. Výroky žalovaného
nebyly způsobilé jakkoliv zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Vskutku se
jednalo o vyjádření subjektivního názoru žalovaného na jeho spolupráci se
žalobcem tak, jak ji vnímal na základě svých osobních zkušeností, tedy o
hodnotící soudy, které nelze podrobit důkazu pravdy. Navíc se jednalo o výroky
s pravdivým základem (v řízení bylo prokázáno, že žalobce se skutečně choval
autoritativně, zasahoval do chodu zakládané společnosti i do přípravy časopisu,
jakož i to, že žalovanému a ostatním redaktorům či grafikům nebyla vyplacena
odměna), byly vyjádřeny korektním, kultivovaným způsobem bez jakýchkoliv
vulgárních či expresivních výrazů. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
resp. na vyřešení otázky hmotného práva, při jejím řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod
dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že výrok: „…XY není
oficiálně založeným občanským sdružením a nemá stanovy ani jednací řády, což M.
N. umožňuje dělat si, co se mu zlíbí. M. N. své jednání staví na ústních
dohodách, tyto dohody jsou pak bez písemné smlouvy těžce vymahatelné. M. N. mi
za mou práci v časopise nezaplatil, dodnes dluží mně a mým grafikům desítky
tisíc korun za půlroční práci…“ není hodnotovým soudem ale skutkovým tvrzením,
které se v řízení neprokázalo, a proto soud rozhodl v rozporu s provedeným
dokazováním. Výrok „…půl roku jsem zastával pozici šéfredaktora časopisu XY,
během té doby jsem se dostal mezi nejužší skupinu lidí, která XY řídí. Do
časopisu jsem vstupoval s velkým nadšením a ideály, časem se však ukázalo, že
jediným a absolutistickým vládcem XY je M. N., ten řídí XY skrze svého bratra
D. N. a tajemnici Z. V.. Mimo něj nemá v XY nikdo pravomoc o čemkoli
rozhodovat, z toho důvodu se spolupráce s M. N. ukázala jako nemožná a já se
rozhodl časopis opustit…“ lze označit jako hodnotový soud, ale ze strany
žalovaného šlo o tzv. exces, neboť primárním cílem žalovaného bylo zneuctění
žalobce (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo
3263/2006). Při provádění testu proporcionality a řešení kolize mezi právem na
svobodu projevu a právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce nepostupoval
soud prvního stupně, s jehož názorem se odvolací soud ztotožnil, v souladu s
nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/2014. Rovněž je
jednoznačná pasivní legitimace žalovaného. Objektivní odpovědnost vydavatele
periodického tisku podle § 4 tiskového zákona nepředstavuje zákonný důvod
zániku odpovědnosti autora předmětných výroků. Při řešení této otázky se
odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn.
30 Cdo 1870/2017. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
změnil tak, že se žalobě v plném rozsahu vyhovuje, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení, nebo ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že otázky hmotného práva, na
kterých rozhodnutí dovolacího soudu spočívá, byly Nejvyšším i Ústavním soudem
opakovaně vyřešeny, a to nepříznivě pro dovolatele, přičemž na celou řadu
těchto rozhodnutí odkazuje. Rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný
a náležitě odůvodněný. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a proto se zabýval
jeho přípustností. V souladu s § 13 obč. zák. předpokladem odpovědnosti za zásah do osobnostních
práv je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu
spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její
fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a
musí být dána příčinná souvislost mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní
sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby,
který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016). Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany
osobnosti v čl. 10 Listiny základních práv a svobod, (dále též jen „Listina“)
přitom bez dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace
chráněným čl. 17 Listiny (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS
2300/18). Při střetu základního práva na informace s právem na ochranu
osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k
okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu
nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na
základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové
intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci
přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré
pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření
informací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30
Cdo 1914/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo
464/2016). Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je pak třeba v prvé řadě odlišit,
zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na
přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt,
objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování,
pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná.
V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé
informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán
tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na
ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje
subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak,
že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních
(subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však
nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné
prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným
průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení
a zneuctění dané osoby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či dále též rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, či usnesení ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo
4162/2018). U výroků, které v sobě kombinují skutkový základ i prvek hodnocení
(tzv. hybridní výroky či hodnotící soudy se skutkovým základem) je nezbytné
určit, do jaké míry mají tyto hybridní výroky skutkový základ a zda nejsou tyto
výroky vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané, přičemž je nezbytné
vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti případu (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS
750/15, a judikatura Evropského soudu pro lidská práva v nich citovaná). Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při svém
rozhodování z uvedených zásad vycházel. Bylo by sice možné mu vytknout, že
první výrok označil jako hodnotící soud, i když by bylo přesnější nazývat ho
hybridním výrokem, resp. hodnotícím soudem se skutkovým základem. V posuzovaném
případě by však šlo o pouhou formální výtku, neboť se soud zabýval pravdivostí
výroku v části, ve které by bylo lze ho označit za skutkové tvrzení. V řízení
se prokázalo (skutková tvrzení nepodléhají přezkumu v dovolacím řízení), že v
době pronesení předmětného výroku XY neměla právní osobnost, právní vztahy byly
založeny na ústních dohodách, které jsou obecně těžce vymahatelné, a svědci
vypověděli, že jim žalobce dluží peníze. Jde-li o posouzení druhého výroku,
platí obdobně výše uvedené. Nelze přisvědčit dovolateli ani v tom, že napadený
rozsudek není v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006, neboť ze strany žalovaného nebylo primárním cílem kritiky
hanobení a zneuctění žalobce. Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl
(neexistence zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti), žádný další
dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by
se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém
rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Dovolací soud se proto nezabýval námitkou dovolatele, že odvolací
soud nesprávně posoudil pasivní věcnou legitimaci žalovaného podle tiskového
zákona. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem
namítanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu
nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 3 100 Kč podle § 1 odst. 2,
§ 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), a z náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., zvýšeno o 21% náhradu daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3
o. s. ř., celkem tedy 4 114 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.