25 Cdo 4335/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra, a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Petra Vojtka, v právní
věci žalobkyně M. H., zastoupené Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou se sídlem
Brno, Smetanova 346, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR,
příspěvkové organizaci, IČO 65993390, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 546/56,
za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617,
se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, jako vedlejšího účastníka na straně
žalovaného, o 240.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
4, pod sp. zn. 8 C 298/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016, č. j. 58 Co 58/2016-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a
náhradě nákladů státu za svědečné a znalečné (výrok III.). Vyšel ze zjištění,
že dne 17. 7. 2012 došlo na přivaděči z dálnice D2 ve směru jízdy od Břeclavi k
dálnici D1 ve směru jízdy na Vyškov, k dopravní nehodě, při níž vozidlo řízené
A. H., manželem žalobkyně, dostalo smyk na mokré vozovce a po odrazu od levých
svodidel narazilo do pravých svodidel, která pronikla do vozidla, A. H.
způsobila těžká zranění, jimž následně v nemocnici podlehl. Příčinou nehody
byly nevyhovující protismykové vlastnosti vozovky, kterým neodpovídalo
rychlostní omezení v daném úseku. Tragické následky dopravní nehody pak byly
zapříčiněny nezajištěnými svodidly, především na pravé straně, neboť předchozí
oprava svislým řezem ponechala vyčnívat část vodorovné svodnice proti směru
jízdy. Soud dospěl k závěru, že nelze dovodit spoluzavinění řidiče, neboť se
jednalo o závadu ve sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o
pozemních komunikacích. Žalovaný odpovídá za škodu dle § 415 obč. zák. a
žalobkyni náleží dle § 444 odst. 3 písm. a) obč. zák. právo na jednorázové
odškodnění pozůstalé manželky ve výši 240.000 Kč. K námitce promlčení soud
prvního stupně uvedl, že žalobkyně měla poprvé možnost seznámit se s úředním
záznamem Policie ČR o předmětné dopravní nehodě dne 11. 9. 2012, kdy se
nejdříve mohla dozvědět, kdo za škodu odpovídá (§ 106 obč. zák.), a žalobu
podala dne 10. 9. 2014, tedy před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 4. 2016, č. j.
58 Co 58/2016-171, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že se
žaloba co do částky 60.000 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak se v tomto výroku
potvrzuje (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok II.) a o náhradě nákladů státu (výrok III.). Soud prvního stupně učinil
správná skutková zjištění, věc však neposoudil zcela správně po právní stránce
při posouzení uplatněné námitky promlčení. Žalobkyně se původní žalobou
domáhala nejprve částky 180.000 Kč, ohledně níž nárok promlčen není. Odvolací
soud však shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným až v
odvolacím řízení ohledně části nároku ve výši 60.000 Kč s příslušenstvím, o níž
žalobkyně rozšířila žalobu dne 30. 3. 2015, tedy po uplynutí dvouleté
subjektivní promlčecí doby. Neuznal námitku žalobkyně, že vědomost o tom, kdo
za škodu odpovídá, nabyla později, neboť toto její tvrzení je tvrzením nově
uplatněným až v odvolacím řízení, přičemž až do vyhlášení napadeného rozsudku
setrvala na svém stanovisku, že se o této skutečnosti dozvěděla z úředního
záznamu Policie ČR o šetření dopravní nehody ze dne 11. 9. 2012.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Dle dovolatelky odvolací soud
nesprávně vyhodnotil otázku běhu subjektivní promlčecí doby dle § 106 odst. 1
obč. zák., neboť o tom, že žalovaný odpovídá za škodu v plném rozsahu, se
dovolatelka dozvěděla až dne 23. 2. 2015, kdy se jí dostala do dispozice zpráva
o měření povrchových vlastností vozovky na předmětném úseku komunikace, ze
které byly zjištěny nové skutečnosti rozhodné pro zodpovězení otázky prvotního
zapříčinění dopravní nehody. Zmíněná zpráva se přitom dovolatelce nemohla
dostat do dispozice dříve. Dle dovolatelky není vyloučeno, aby o jednom nároku
běžela promlčecí doba pro jeho části rozdílně, když škoda vznikla působením
několika příčin; tuto otázku považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou. Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud neměl k námitce promlčení vznesené
žalovaným až v rámci odvolacího řízení vůbec přihlédnout, a to s ohledem na
princip neúplné apelace a s přihlédnutím k závěrům vysloveným v rozhodnutí
dovolacího soudu sp. zn. 32 Cdo 4291/2007. K námitce promlčení nemělo být
přihlédnuto i z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy. V tomto směru
dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1860/2011 a
nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/07. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku
I. potvrzuje, ve výroku II. se mění tak, že žalovaný a vedlejší účastník na
straně žalované jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího
řízení, ve výroku III se mění tak, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni
nahradit náklady státu, a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů
dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem, ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu a na řešení dovolatelkou předestřené otázky, zda je
vyloučeno, aby o jednom nároku běžela promlčecí doba pro jeho části rozdílně,
napadené rozhodnutí nespočívá (takový závěr odvolací soud nevyslovil). Podle § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle dosavadních
právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které
začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby
pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou
běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Vzhledem k citovanému ustanovení, je třeba posoudit otázku promlčení podle
dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Totéž platí i pro
otázku souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, neboť podle § 3028
odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle § 106
odst. 2 obč. zák. se však toto právo promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o
škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž
škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. K promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení
podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li
závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny
před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů
navržených před soudem prvního stupně (srov. § 205a, § 211a o. s. ř.). Námitka
promlčení je přitom bezdůvodná, jestliže z obsahu spisu a skutkových zjištění
soudu prvního stupně nelze bez dalších okolností a důkazů posoudit promlčení
práva, tj. že marně uplynula promlčecí doba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod číslem 101/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud shledal důvodnou námitku promlčení ve vztahu k části nároku
uplatněné rozšířením žaloby, vznesenou až v odvolacím řízení, a tento svůj
názor opřel o skutečnosti, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem
prvního stupně a ze zjištění učiněných na základě důkazů navržených a
provedených před soudem prvního stupně. Z nich soudy vzaly za prokázané, že
vědomost o tom, kdo za škodu odpovídá, žalobkyně nabyla v okamžiku seznámení se
s úředním záznamem Policie ČR o předmětné dopravní nehodě, tj. 11. 9. 2012. K
rozšíření žaloby přitom došlo 30. 3. 2015, tedy po uplynutí dvouleté
subjektivní promlčecí doby pro uplatnění celého nároku. Odvolací soud se tak v
této otázce neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť k
námitce promlčení vznesené až v rámci odvolacího řízení bylo možno přihlédnout
na základě zjištění učiněných v řízení před soudem prvního stupně, která
nepodléhají dovolacímu přezkumu. O osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží
informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce,
tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení
odpovědného subjektu. Nemusí jít o zjištění (nezpochybnitelnou jistotu),
postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé
takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002 a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003,
publikované pod C 2202, C 2145 a C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Vědomost pozůstalé manželky o osobě škůdce jistě nelze automaticky odvíjet od
okamžiku získání informace o úmrtí manžela v důsledku dopravní nehody.
Z
hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu
škody proti subjektu, který odpovídá za správu, údržbu a opravu dálnic (dále
jen „správce pozemní komunikace“) je za takové situace podstatná odůvodněná a
objektivními fakty podložená vědomost o tom, že škoda byla způsobena
nedostatečnou údržbou či vadnou opravou komunikace, nikoli jen teoreticky v
úvahu přicházející možnost tohoto důvodu vzniku škody odvozovaná ze samotného
faktu, že k dopravní nehodě došlo na předmětné komunikaci (srov. obdobně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 43/2015, Soubor C
14727). Nelze však zároveň přisvědčit názoru dovolatelky, že si mohla závěr o
tom, kdo za škodu odpovídá, učinit až na základě zprávy o měření povrchových
vlastností vozovky ze dne 26. 7. 2012, se kterou se seznámila až dne 23. 2. 2015. Z hlediska ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. totiž není rozhodující, kdy
se žalobkyně dozvěděla o odborném závěru, jaké konkrétní pochybení způsobilo
škodlivý následek, za nějž je požadována náhrada, respektive zda ke škodě došlo
v určité míře i pochybením poškozeného; stačí odůvodněná vědomost, že příčina
usmrcení poškozeného spočívá na straně správce pozemní komunikace (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007,
Soubor C 7827). Skutečnost, že takovou vědomost žalobkyně v daném případě měla,
vyplývá už z toho, že proti správci pozemní komunikace podala žalobu na
jednorázové odškodnění pozůstalé manželky. Otázku vědomosti pozůstalého o
možném spoluzavinění usmrcené osoby nelze zaměňovat (ztotožňovat) s otázkou
zjištění okamžiku, kdy se pozůstalý, jako oprávněná osoba, dozvěděl, kdo za
škodu odpovídá. Platí totiž, že teprve v případě, že jsou splněny podmínky
odpovědnosti a škůdce za způsobenou škodu odpovídá, lze z povahy věci
zvažovat, zda se na vzniku škody podílel i poškozený a zda a v jakém rozsahu
již není škodlivý následek v příčinné souvislosti s počínáním škůdce. Okolnost, že žalobkyně, která věděla, kdo za škodu odpovídá, přehodnotila svou
úvahu, že škodu zčásti spoluzavinil i usmrcený manžel, na běhu či počátku
promlčecí doby nic nemění, neboť se nedotýká zákonem stanovených hledisek pro
určení počátku běhu promlčecí doby. Dvouletá subjektivní promlčecí doba pro
uplatnění nároku na jednorázové odškodnění pozůstalé manželky tedy začala
žalobkyni nepochybně plynout nejpozději 11. 9. 2012, kdy se seznámila s úředním
záznamem Policie ČR o dopravní nehodě, a do 30. 3. 2015, kdy došlo k rozšíření
žaloby, už tato promlčecí doba marně uplynula. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.
zák.)
Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje,
namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut
promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a
tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona
promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch
výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikovaný pod č. 59/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, Soubor C 2955, či rozsudek téhož soudu ze dne
29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009, Soubor C 10750). Úmrtí manžela představuje pro žalobkyni nepochybně ztrátu mimořádného významu a
její bolestivost není možné přehlížet. Přesto nelze při hodnocení námitky
promlčení, kterou v průběhu odvolacího řízení vznesl žalovaný, dovodit, že jde
o natolik výjimečný případ, který by odůvodňoval přiznání již promlčeného
nároku na jednorázové odškodnění pozůstalé manželky (v rozsahu rozšíření žaloby
o 60.000 Kč). Jestliže žalobu na jednorázové odškodnění pozůstalé manželky s
požadavkem na nižší peněžité plnění, než činí zákonem stanovená náhrada, podala
žalobkyně u soudu prvního stupně do dvou let po tom, co byla seznámena s
úředním záznamem Policie ČR o předmětné dopravní nehodě, zatímco rozšíření
žaloby odůvodněné v zásadě týmiž skutkovými okolnostmi navrhla až po uplynutí
dalších 6 měsíců, aniž by jí v uplatnění nároku v základní částce u soudu
prvního stupně bránila nějaká objektivní překážka, tím méně pak jednání
žalovaného, pak si marné uplynutí promlčecí doby zavinila sama. Bez ohledu na
citlivost věci pro žalobkyni tak nelze žalovanému vytýkat, že použil zákonné
oprávnění namítat promlčení nároku v rozsahu 60.000 Kč. Na uvedeném nic nemění
ani fakt, že žalovaný dobrovolně neuznal nárok žalobkyně, byť zjevně ke vzniku
škody došlo následkem porušení jeho zákonem stanovené povinnosti. Nejvyšší soud ze shora vyložených důvodů dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.