25 Cdo 5308/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně J. B., zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem Praha 8,
Sokolovská 47/73, proti žalovanému H. B., za účasti HB STAVIVA s. r. o., IČO
27270602, se sídlem Praha 1, Biskupský dvůr 2095/8, oba zastoupeni JUDr. Karlem
Davidem, advokátem se sídlem Louny, Sladkovského 1640, o 1.000.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 9/2009, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.
1. 2015, č.j. 11 Co 39/2015-246, takto:
I. Dovolání proti výroku I písm. a) a výroku II usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 2015, č.j. 11 Co 39/2015-246, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku I písm. b) a výroku III usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 2015, č.j. 11 Co 39/2015-246, se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit společnosti HB STAVIVA s. r. o., IČO
27270602, se sídlem Praha 1, Biskupský dvůr 2095/8, na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1 496 Kč k rukám JUDr. Karla Davida, advokáta se
sídlem Louny, Sladkovského 1640, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 1.000.000 Kč s příslušenstvím,
kterou jí měl způsobit žalovaný tím, že uvedenou částku na žalobkyni lstivě
vylákal na základě smyšleného příslibu společného podnikání a tichého
společenství žalobkyně ve společnosti HB STAVIVA s. r. o.
Usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 8. 2012, č.j. 7 C 9/2009-151,
bylo řízení zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, nebyl připuštěn
vstup společnosti HB STAVIVA s. r. o. jako dalšího účastníka na straně žalované
do řízení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Ve výroku o nepřipuštění vstupu
dalšího účastníka do řízení bylo usnesení potvrzeno usnesením Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2012, č.j. 11 Co 1378/2012-160, ve výroku o
nákladech řízení však bylo usnesení odvolacím soudem zrušeno a věc vrácena k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Lounech posléze rozhodl usnesením ze dne 5. 11. 2014, č.j. 7 C
9/2009-222, tak, že se žalovanému a společnosti HB STAVIVA s. r. o. (dále též
jen „zúčastněná společnost“) právo na náhradu nákladů nepřiznává. Vyšel ze
zjištění, že žalobkyně podala žalobu dne 21. 1. 2009. Již dne 25. 3. 2008 však
při podání vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestního
řádu, uplatnila jako poškozená nárok na náhradu škody ve výši 1.000.000 Kč s
příslušenstvím vůči žalovanému v rámci trestního řízení. Žalovaný byl následně
v trestním řízení za totožný skutek, jak je popsán v podané žalobě, rozsudkem
Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 1. 2010, č.j. 4 T 245/2008-156, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2011, č.j. 7
To 394/2010-95, jenž nabyl právní moci dne 18. 8. 2011, shledán vinným trestným
činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona, a zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené
(žalobkyni) na náhradě škody částku 1.000.000 Kč spolu se zákonným úrokem z
prodlení. Žalobkyně poté dne 10. 2. 2012 vzala žalobu zpět z důvodu uhrazení
žalované částky. Soud uzavřel, že jelikož společnost HB STAVIVA s. r. o. jako
osoba zúčastněná na části řízení byla plně úspěšná (její vstup do řízení
navrhovaný žalobkyní nebyl připuštěn), měla by právo na náhradu nákladů řízení
podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu k žalovanému pak žalobkyně zavinila
zastavení řízení, protože žalobu podala až poté, co totožný nárok uplatnila v
rámci trestního řízení, byla by tedy povinna hradit náklady řízení podle § 146
odst. 2 věty první o. s. ř. V projednávaném případě ovšem soud shledal důvody
pro aplikaci § 150 o. s. ř., neboť žalobkyně je nezaměstnaná, pobírá sociální
dávky a celkově její majetkové poměry nejsou ideální, naopak u žalovaného
tíživé majetkové poměry zjištěny nebyly, mezi účastníky existoval blízký vztah,
čehož žalovaný využil pro své trestné jednání a úmyslně uvedl žalobkyni v omyl,
vylákané peněžní prostředky pak žalobkyni ani na výzvu nevrátil, učinil tak až
na základě pravomocného rozhodnutí v trestním řízení.
K odvolání žalovaného a zúčastněné společnosti Krajský soud v Ústí nad Labem
usnesením ze dne 29. 1. 2015, č.j. 11 Co 39/2015-246, změnil rozhodnutí soudu
prvního stupně tak, že žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení
žalovanému a společnosti HB STAVIVA s. r. o. Ztotožnil se se soudem prvního
stupně v závěru o procesním zavinění žalobkyně na zastavení řízení, avšak na
rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvody zvláštního zřetele hodné ve
smyslu § 150 o. s. ř. S odkazem na zásady aplikace uvedeného ustanovení v
odborné literatuře a judikatuře uvedl, že ač se žalobkyně domáhala náhrady
škody způsobené podvodným jednáním žalovaného, byl žalovaný za uvedený skutek
pravomocně odsouzen a způsobenou škodu nahradil. Naopak je třeba zohlednit
skutečnost, že žalobkyně podala žalobu poté, co již uplatnila nárok v trestním
řízení a v civilním řízení pokračovala přesto, že byla ze strany žalovaného i
soudu opakovaně upozorňována na možnou překážku věci zahájené. S ohledem na
tuto skutečnost nemohou ve prospěch aplikace § 150 o. s. ř. převážit ani
případný blízký vztah účastníků a okolnosti předprocesního stadia sporu
týkající se jednání žalovaného. Konečně pak ani osobní poměry žalobkyně
neodůvodňují aplikaci předmětného ustanovení, když žalobkyně sice je
nezaměstnaná a pobírá sociální dávky, zároveň ale inkasovala 1 000 000 Kč s
příslušenstvím, má finanční úspory ve výši zhruba 30 000 Kč, dále vlastní
pozemek s rodinným domem a osobní automobil.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“)
dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.). Dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil, zda jsou dány
důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř. Přípustnost dovolání opírá
o ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, a to zda je namístě aplikovat § 150 o. s. ř. na situaci, kdy se
žalobce domáhá náhrady škody způsobené trestným činem, za který byl žalovaný
pravomocně odsouzen, avšak civilní řízení je zaviněním žalobce zastaveno,
jelikož žaloba v civilním řízení byla podána až po zahájení adhezního řízení.
Podle názoru dovolatelky by za takové situace bylo uložení povinnosti hradit
náklady řízení žalobci v rozporu se základními principy občanského práva a
celého právního řádu. Je naopak spravedlivé, aby žalovanému pachateli trestného
činu byla náhrada nákladů řízení odepřena.
Žalovaný a zúčastněná společnost ve společném vyjádření navrhují odmítnutí
dovolání pro nepřípustnost, neboť částečně směřuje proti výrokům, jimiž bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, částečně pak odvolací
soud rozhodl v souladu s ustálenou praxí a své rozhodnutí náležitě odůvodnil.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II
bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.
Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil podané dovolání a
shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti výroku I písm. b) a výroku III
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi
žalobkyní a zúčastněnou společností, není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1
písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla
žalobkyně zavázána za řízení před soudem prvního stupně (23 050,50 Kč) a za
odvolací řízení (7 804,50 Kč), nepřevyšuje ani v souhrnu částku 50 000 Kč
[srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo
34/2013, publikované pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „Sbírka“), a usnesení ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013].
Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. odmítl.
V rozsahu, v jakém byla napadeným usnesením uložena žalobkyni povinnost
nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů v částkách 61.032 Kč a 7.804,50
Kč žalovanému, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v daných
skutkových souvislostech se dovolací soud aplikací § 150 o. s. ř. dosud
nezabýval.
Dovolání není důvodné.
Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení
muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování
žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně,
je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-
li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem
nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat.
Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci
(§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a zásada zavinění (§ 146 odst. 2 a § 147 odst. 1, 2 o.
s. ř.). Ustanovení § 150 o. s. ř. je výjimkou z pravidla a nelze jej vykládat
tak, že kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení je
namístě nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Zejména v
procesním právu je totiž nutné každou výjimku z obecného pravidla vykládat
restriktivně. Předmětné ustanovení pak nezakládá zcela volnou diskreci soudu
(ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen
zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při
stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Nemůže
však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají
skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Soud musí
své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit (srov. např. nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06).
Důvody hodnými zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. se rozumí takové
okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat
náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by
bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené
v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné
zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním
a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen
poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by
se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka.
Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly
k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Soud
musí vycházet z posouzení všech relevantních okolností konkrétní věci (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013,
publikované pod číslem 2/2014 Sbírky, dále usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn.
30 Cdo 2880/2013, usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013,
usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, usnesení ze dne 29. 5.
2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo
2234/2014, nebo usnesení ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3103/2014, všechna
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Svou povahou pak § 150 o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně
posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska aplikace § 150 o. s. ř.
mohou být dovolacímu přezkumu podrobovány, jen pokud je lze mít za zjevně
nepřiměřené (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007,
nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Adhezní řízení je typem řízení, v jehož rámci lze v průběhu trestního řízení
uplatnit nárok (§ 43 odst. 3 trestního řádu), jejž lze uplatnit též v řízení
občanském. Je tudíž možné, za splnění dalších předpokladů, alternativně volit,
v rámci kterého řízení se oprávněný subjekt rozhodne svého nároku domáhat.
Adhezní řízení je nepochybně jedním z řízení, které má na mysli ustanovení § 83
o. s. ř. a jehož zahájení brání pokračování později zahájeného občanského
soudního řízení o stejném nároku. Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním
(adhezním) řízení tedy zakládá překážku věci zahájené, a pokud byla v trestním
řízení uložena povinnost k náhradě škody, představuje takové rozhodnutí
překážku věci rozsouzené pro uplatnění totožného nároku v občanskoprávním
řízení (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu ČSR o rozhodování soudů o náhradě
škody ve věcech, jímž předcházelo adhezní řízení, sp. zn. Cpj 35/78,
uveřejněnou pod číslem 22/1979 Sbírky, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 1345/2005). Již s ohledem na tuto skutečnost lze
nárok uplatnit žalobou v občanskoprávním řízení teprve po skončení trestního
řízení, v němž se poškozený připojil se svým nárokem na náhradu škody, ale k
uložení povinnosti nahradit škodu v něm nedošlo (srov. R 31/1974).
Okolnost, že účastník se proti druhému dopustil protiprávního jednání (včetně
trestného činu), v jehož důsledku vznikl nárok na náhradu škody a tím bylo
vyvoláno soudní řízení, považovala soudní praxe v minulosti v konkrétních
případech za důvod hodný zvláštního zřetele, pro který by bylo nespravedlivé
ukládat povinnost k náhradě nákladů řízení poškozenému, který v řízení úspěch
neměl – (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo
3740/2015, nebo usnesení ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5278/2015). v
projednávané věci je však situace poněkud odlišná od případů řešených citovanou
judikaturou. Při aplikaci § 150 o. s. ř. musí soud uvážit všechny relevantní
okolnosti. V případě způsobení škody trestným činem je na volbě poškozeného,
zda se svého nároku bude domáhat v trestním (adhezním) či civilním řízení. Z
obecně platné zásady přiměřenosti lze dovodit požadavek, aby se subjekty svých
práv domáhaly způsobem, který nebude nedůvodně a nadměrně zasahovat do práv
jiných. Jestliže tedy poškozený zvolí k uplatnění svého práva na náhradu škody
oba výše zmíněné způsoby souběžně, nelze škůdci automaticky odepřít náhradu
nákladů, které vynaložil na obranu proti duplicitně uplatněnému nároku. Za
takových okolností nemůže být skutečnost způsobení škody trestným činem
výlučným ani převažujícím hlediskem svědčícím pro aplikaci § 150 o. s. ř. ve
prospěch žalobce (poškozeného), nýbrž je třeba, aby přistoupily skutečnosti
další, odůvodňující závěr o nespravedlivosti přiznání náhrady nákladů škůdci.
Především pak ve vztahu k okolnostem samotného uplatnění nároku poškozeným
(příp. okolnosti svědčící pro omluvitelný omyl poškozeného při duplicitním
uplatnění nároku), případně pak ve vztahu k osobním a majetkovým poměrům
poškozeného, jestliže by při porovnání výše případné povinnosti hradit náklady
řízení a přiznané náhrady škody byl popřen samotný smysl náhrady škody.
S ohledem na výše uvedené nelze při uvážení okolností projednávaného případu
uzavřít, že by odvolací soud dospěl k nesprávnému (zjevně nepřiměřenému)
závěru. Odvolací soud pečlivě a srozumitelně odůvodnil, z jakých relevantních
okolností případu vycházel; vzal v úvahu specifické okolnosti předprocesního
stadia sporu, jakož i skutečnost způsobení škody trestným činem; zhodnotil
konkrétní majetkové poměry dovolatelky, které vzhledem k jejímu majetku a
finančním úsporám neshledal tíživými; zvážil důkladně okolnosti, za jakých
došlo k duplicitnímu uplatnění nároku ze strany dovolatelky, tedy nejenže
podala žalobu v civilním řízení až po uplatnění nároku v adhezním řízení, ale
na projednání svého nároku v civilním řízení trvala i po upozornění na možnou
překážku věci zahájené. Jelikož odvolací soud přihlédl ke všem relevantním
hlediskům v jejich souhrnu, lze jeho rozhodnutí považovat za souladné s
dosavadní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud se s
jeho posouzením stran aplikace § 150 o. s. ř. ztotožňuje.
Ve vztahu k dovolatelkou předložené otázce lze tedy uzavřít, že skutečnost
způsobení škody trestným činem, za který byl žalovaný pravomocně odsouzen,
nemůže být sama o sobě bez zohlednění dalších okolností konkrétního případu
důvodem hodným zvláštního zřetele svědčícím pro aplikaci § 150 o. s. ř. ve
prospěch žalobce, jestliže občanskoprávní řízení je v důsledku zavinění žalobce
zastaveno, protože žaloba v občanskoprávním řízení byla podána až po uplatnění
nároku v trestním (adhezním) řízení.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud však existenci takových vad neshledal.
Jelikož z hlediska dovolatelkou uplatněného důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) je
rozhodnutí odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud dovolání v rozsahu jeho
přípustnosti zamítl podle § 243d písm. a) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a zúčastněnou
společností bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a §
146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má zúčastněná společnost
vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto
náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Výše odměny za jeden úkon
právní služby byla vypočtena podle § 7 bodu 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, a činí 2 340 Kč
(tarifní hodnotu představuje předmět dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní
a zúčastněnou společností, tedy povinnost hradit náklady řízení v částce 30 855
Kč). Advokát zúčastněné společnosti učinil ve věci právě jeden úkon právní
služby – vyjádření k dovolání ze dne 9. 11. 2015, za který mu náleží odměna ve
výši jedné poloviny podle § 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. c)
advokátního tarifu krácená dále ještě o 20 % podle § 12 odst. 4, neboť šlo o
společný úkon, tedy odměna za provedený úkon činí 936 Kč. K tomu náleží
paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3
advokátního tarifu. Odměna i náhrada výdajů se podle § 137 odst. 3 písm. a) a
151 odst. 2 o. s. ř. navyšuje o 21% náhradu DPH (260 Kč). Celkem tedy činí
přiznaná náhrada nákladů 1 496 Kč.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným bylo
rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s.
ř., tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ač by jinak
procesně úspěšný žalovaný měl právo na náhradu nákladů, jeho strohé vyjádření,
navrhující odmítnutí dovolání a postrádající další relevantní argumentaci ve
vztahu k dovolací námitce žalobkyně, nepovažuje dovolací soud za účelně
vynaložený náklad k bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. května 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu