USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: V. S., zastoupený opatrovnicí M. K., právně zastoupený JUDr. Ing. Evou Radovou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 322/26, 140 00 Praha 4, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429, se sídlem Vyšehradská 427/16, 128 00 Praha 2, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2, o 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 329/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2023, č. j. 29 Co 254/2023-711, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se domáhal zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč, a to bolestného 1 214 000 Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) ve výši 7 786 000 Kč, která mu měla vzniknout tím, že vězeňští lékaři postupovali non lege artis, neboť mu nebyl podáván, popřípadě mu bylo odmítnuto podání léku na ředění krve Warfarin, v důsledku čehož opakovaně prodělal cévní mozkovou příhodu (dále jen „CMP“). Dále požadoval náhradu za duševní útrapy (strach o život, obava z další CMP, závislost na lékařích žalované a nemožnost změnit lékaře) ve výši 300 000 Kč a 700 000 Kč za zásah do osobnostních práv, který měl spočívat v chování lékařů k němu, v tom, že byl jimi ponižován, jeho potíže zlehčovány a neměl možnost zvolit si způsob léčby.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 29 Co 254/2023-711, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2023, č. j. 19 C 329/2015-630, kterým tento soud žalobu zamítl a žalované ani státu nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok I), současně žalované nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Soud vyšel ze zjištění, že žalobci byla v roce 2000 provedena náhrada aortální chlopně, byl mu následně předepisován lék Warfarin a byl poučen o nutnosti jej užívat.
Jeho přístup k medikaci byl i přes poučení lékařů značně lehkovážný [zdravotnické zařízení opakovaně opouštěl na revers, neužíval Warfarin řádně – to vše s následnými zdravotními obtížemi, odmítal hospitalizaci k nastavení účinné hladiny INR (jedna z hodnot při laboratorním vyšetření srážlivosti krve) a prozatímní heparinizaci]. V období od 7. 3. 2002 do 14. 4. 2004, od 16. 8. 2004 do 23. 8. 2006 a od 27. 7. 2007 do 31. 3. 2013 byl žalobce ve výkonu vazby či trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Pankrác.
V roce 2002 byl shledán schopným chápat smysl a význam trestního řízení se závěrem, že má průměrný intelekt. Po dobu vazby nebo výkonu trestu mu byly lékaři Vězeňské služby poskytovány zdravotní služby, přičemž se jako pacient jevil spíše negativně, jednal v afektu, lékaře urážel, byl agresivní, nespolupracoval a nerespektoval rady. Warfarin mu, byl do března 2005 těmito lékaři pravidelně předepisován kromě doby eskorty (16. 10. 2002 - 19. 10. 2002) a období asi jednoho měsíce, před 17. 2. 2004, kdy mu byl předepsán nedostačující Anopyrin.
Dne 19. 3. 2005 utrpěl žalobce CMP, jež byla způsobena s největší pravděpodobností nedostatečným užíváním Warfarinu pro komplikovanou administraci a kontrolování účinnosti léku tohoto typu a pro horší spolupráci žalobce, nikoliv proto, že by lék nebyl žalobci vůbec podáván nebo předepisován. V důsledku této CMP utrpěl žalobce ochrnutí pravé poloviny těla, poruchu řeči a porozumění a centrální lézi lícního nervu vpravo. Jeho zdravotní stav se ustálil k 31. 3. 2009, kdy původní postižení (až na intelektuální oblast) pominulo.
Na základě znaleckého zkoumání odvolací soud uzavřel, že k žádné další CMP již nedošlo. Léčení bylo ovlivněno tím, že žalobce trpí smíšenou poruchou osobnosti. Nebylo prokázáno, že by byl lékaři ponižován nebo šikanován. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 10. 2007, č. j. 50 Nc 1018/2006-36, byl žalobce zbaven způsobilosti k právním úkonům (pro duševní poruchu, středně těžkou demenci cévního původu a smíšenou poruchu osobnosti), usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 50 P 93/2007, mu byl podle § 192 odst. 1 o.
s. ř. ustanoven opatrovník - Centrum sociální a ošetřovatelské pomoci, který měl povinnost jednat jménem žalobce a spravovat jeho majetek, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 10. 2013, č. j. 50 P 93/2007-127, mu byl podle § 29 odst. 1 o. s. ř. ustanoven opatrovníkem JUDr. Pavel Šprynar. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 12. 2015, č. j.
50 P 93/2007-361, byl žalobce omezen ve svéprávnosti tak, že není způsobilý činit žádná právní jednání s výjimkou nakládání s finanční částkou nepřesahující 5 000 Kč a majetkem v této hodnotě a samostatného právního jednání v běžných záležitostech každodenního života a opatrovníkem bylo jmenováno Centrum sociální a ošetřovatelské pomoci v Praze 10.
3. Právně odvolací soud věc posoudil podle § 420 odst. 1 a § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“), § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, § 18 odst. 3 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, a §16 odst. 6 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. S odkazem na judikaturu soud dovodil, že žalobci nebyla žalovanou upřena zdravotní péče, naopak byl vyšetřován při hlášení jakýchkoliv potíží, jeho léčení bylo ovlivněno tím, že vyvolával konflikty s lékaři, nespolupracoval a nerespektoval rady.
Žalobce svou léčbu komplikoval tím, že Warfarin dlouhodobě (i před svým uvězněním) neužíval. Umístění žalobce do výkonu trestu (vazby) jej nezbavovalo odpovědnosti, aby léky, které mu byly předepisovány, řádně užíval, neboť nešlo o ústavní léčbu, kdy je pacient pod neustálým dohledem lékařů. Lékaři žalované mu Warfarin předepisovali, opakovaně jej na nutnost jeho užívání upozorňovali a poučovali jej, přičemž již další kroky nečinili (včetně alternativního způsobu léčby). Formu poučení a záznam o něm shledal soud dostatečnou, neboť nešlo o žádný invazivní lékařský zákrok, ale jen o připomenutí již v minulosti na svobodě poučenému pacientovi, že musí užívat předepsaný lék.
Rozhodnutí o užívání léku tak bylo zcela na svobodné vůli žalobce včetně odpovědnosti za následky neužívání. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že nedostatečná warfarinace způsobená krátkými úseky pochybení Vězeňské služby nezpůsobila CMP a neshledal tak příčinnou souvislost mezi pochybením žalované a vznikem CMP dne 19. 3. 2005. Uzavřel, že žalobce si poškození zdraví způsobil svým lehkovážným přístupem k léčbě výlučně sám, proto jeho nárok na bolestné a náhradu ZSU není dán.
Důvodným neshledal ani jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy za duševní útrapy spočívající ve strachu z další ataky CMP, závislosti na vězeňských lékařích a nemožnosti změnit lékaře. Měl-li žalobce skutečně strach z CMP, nic mu nebránilo užívat léky, které jí měly zabránit. Rovněž nemožnost zvolit si jiného lékaře a závislost na lékařích Vězeňské služby si žalobce způsobil sám svou trestnou činností, za niž byl umístěn do výkonu trestu (vazby), a nelze tuto skutečnost přičítat k tíži žalované. Nedošlo ani k zásahu do osobnostních práv žalobce, neboť nebylo prokázáno, že by byl lékaři ponižován nebo šikanován; odezva lékařů odpovídala chování žalobce vůči nim.
Podmínky pro postup podle § 3079 odst. 2 o. z. odvolací soud neshledal, neboť v okolnostech případu nelze shledat mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že všechny uplatněné nároky jsou promlčeny. Dvouletá subjektivní promlčecí doba počala v případě bolestného běžet od 2. 10. 2007, kdy byl jeho stav z hlediska bolesti již ustálen a byl mu ustanoven opatrovník, a u nároku na náhradu ZSU pak tato doba počala běžet od ustálení jeho zdravotního stavu dne 31.
3. 2009.
Tříletou promlčecí lhůtu na náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv odvíjel soud rovněž od okamžiku ustanovení opatrovníka, neboť je vázána k újmě, ke které mělo dojít v souvislosti s CMP dne 19. 3. 2005, přičemž žaloba byla podána až dne 6. 2. 2014. Námitku promlčení neshledal v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce nebyl ve výkonu trestu (vazby) nezákonně, měl ustanoveného opatrovníka a v řízení nebylo prokázáno jakékoliv jednání žalované, které by opatrovníkovi znemožňovalo seznámit se se zdravotní dokumentací žalobce.
4. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17, I. ÚS 3937/18 a I. ÚS 1785/21 namítá nesprávné posouzení otázky rozložení důkazního břemene. Odvolací soud měl v případě neúplné, nečitelné a rozporuplné zdravotnické dokumentace s nepodepsanými záznamy, rozhodnout o obrácení důkazního břemene a požadovat po žalované, aby prokázala, že postupovala lege artis (předepisování Warfarinu, dodržení poučovací a informační povinnosti).
Bylo na žalované, aby prokázala, buď že byl Warfarin předepisován bezvýjimečně ve všech případech, nebo že žalobce léčbu prokazatelně a po náležitém poučení odmítl. V této souvislosti je proto nesprávný i závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované a vznikem újmy na zdraví žalobce, neboť z dokazování vyplynulo, že Warfarin nebyl řádně podáván, žalobce léčbu kvalifikovaným způsobem neodmítl, nebyla mu zajištěna adekvátní alternativní léčba v případě vysazení a v příčinné souvislosti s neužíváním Warfarinu došlo u žalobce k rozvoji CMP minimálně v roce 2005, zvlášť když byl žalobce půl roku předtím již
v zařízení žalované. Namítá i nesprávné právní posouzení otázky promlčení nároku žalobce za situace, kdy byl zcela zbaven svéprávnosti, byl mu ustanoven opatrovník, který však nedisponoval úplnými a správnými informacemi potřebnými pro posouzení nároku na náhradu újmy (odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 834/15 a Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2968/2011). Teprve po vydání zprávy doc. MUDr. Červenky ze dne 8. 2. 2013 se mohl opatrovník žalobce seznámit s jeho zdravotním stavem v plné šíři, proto subjektivní promlčecí lhůta neskončila dříve než ke dni 8.
8. 2013, přičemž v této lhůtě (7. 8. 2013) uplatnil žalobce svůj nárok u Ministerstva spravedlnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 723/2008, 21 Cdo 210/2003 a 25 Cdo 2549/2008). Námitka promlčení není právně relevantní (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4291/2007) a příčí se dobrým mravům z důvodu nepřiměřené tvrdosti (výkon trestu a mentální retardace, odkázal na sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Za otázky hmotného práva v praxi dovolacího soudu dosud nevyřešené pak označil to, zda a v jakém rozsahu a formě je povinen nový ošetřující lékař poučit pacienta o rizicích užívání/neužívání léků, které mu předepisuje, pokud tyto léky pacient užíval již dříve a navrhnout mu alternativní způsob léčby (jiný dostupný farmaceutický přípravek) v případě, kdy stávající léčba není efektivní.
Domnívá se, že každý lékař přijímající nového pacienta odpovídá za zvolenou léčbu a její průběh (pacienta vyšetřit, posoudit jeho zdravotní stav, zhodnotit diagnózu, předepsanou léčbu a medikaci). Pokud bylo zřejmé, že žalobce i s ohledem na již v roce 2002 zjištěný snížený intelekt, Warfarin neužíval řádně, měl být lékaři Vězeňské služby informován o alternativní léčbě (např. o možnosti injekčního podání Heparinu) a ta mu měla být předepsána (odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4168/2016).
Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Žalobce namítá, že soudy v rozporu s odkazovanou judikaturou nesprávně posoudily procesní otázku důkazního břemene. Platí, že v medicínskoprávních sporech mohou vznikat situace, v nichž je žalující straně ztíženo či znemožněno unesení důkazního břemene v důsledku jednání protistrany, která nesplnila svou povinnost řádného vedení zdravotnické dokumentace, a v nichž může být na místě výjimečná modifikace základního pravidla o rozložení důkazního břemene (kdo tvrdí, ten prokazuje). V případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž disponuje škůdce, lze připustit výjimečný procesní postup spočívající v tzv. obrácení důkazního břemene, který je na místě i tehdy, jestliže předmětná zdravotnická dokumentace nebyla pořízena vůbec nebo se „ztratila“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, či ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cd 2793/2017). Uvedený judikatorní výklad nevychází z toho, že by jakékoliv nedostatky v záznamech ve zdravotnické dokumentaci automaticky odůvodňovaly tzv. obrácení důkazního břemene. To by bylo opodstatněno až tehdy, pokud by žalovaná zdravotnickou dokumentaci v rozporu se svými povinnostmi nevydala, neuchovala či ji v rozporu se zákonnými povinnostmi zatížila takovými nedostatky, které by bylo uvedenému možno postavit naroveň, neboť by vůbec nebyly zjistitelné rozhodující údaje o stavu a léčbě dotčené osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1224/2023). V posuzované věci ale nebyly zjištěny nedostatky zdravotní dokumentace, které by obrácení důkazního břemene mohly odůvodnit, na jejím základě byl zpracován i znalecký posudek, přičemž kvalita dokumentace nebyla znalci zpochybňována. Především ale závěr o absenci příčinné souvislosti učinil soud nikoliv proto, že by rozhodné skutečnosti nebylo možné bez dokumentace prokázat, ale proto, že zjištěné skutečnosti umožnily soudu učinit závěr, že CMP, k níž došlo v roce 2005 v důsledku nedostatečné warfarinace, nebyla způsobena krátkými úseky pochybení Vězeňské služby, ale lehkovážným přístupem žalobce k léčbě. Nebylo-li rozhodnutí založeno na závěru, že neúspěch žalobce je dán tím, že neunesl důkazní břemeno a že se dostal do důkazní nouze v důsledku nedostatečně vedené dokumentace, není ani důvod zvažovat obrácení důkazního břemene (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2937/2020). Napadené rozhodnutí se tedy nikterak neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe.
8. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud učinil nesprávný závěr ohledně nedostatku příčinné souvislosti .ůlmezi podáváním Warfarinu žalovanou a vznikem jeho újmy na zdraví, přičemž je přesvědčen, že bylo na žalované, aby buď prokázala, že tento lék byl žalobci předepisován bezvýjimečně ve všech případech, anebo že žalobce léčbu prokazatelně a po náležitém poučení odmítl.
9. Jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. V posuzované věci odvolací soud posuzoval vztah příčinné souvislosti mezi pochybením žalované, jež spočívalo v tom, že v období čtyř dnů v roce 2012 (po dobu eskorty) a asi jednoho měsíce před 17. 2. 2004, nebyl žalobci Warfarin předepisován, a újmou spočívající v CMP, k níž u žalobce došlo 19.
5. 2015. Soud tak v souladu s judikaturou posuzoval existenci příčinné souvislosti mezi relevantními skutkovými okolnostmi. Jestliže na základě odborných závěrů znalce dovodil, že ve srovnání s tím, že žalobce lékaři doporučený a předepisovaný lék přes poučení lékaři řádně neužíval již před omezením osobní svobody v roce 2002, ale i později (ve vazbě i výkonu trestu), nebyl krátký výpadek potřebné medikace zaviněný žalovanou hlavní a podstatnou příčinou vzniku CMP, nelze jeho závěru ničeho vytknout.
Byl-li totiž žalobci, který byl i před omezením osobní svobody seznámen s nutností Warfarin užívat, ve vazbě a výkonu trestu tento lék předepisován a vydáván (s uvedenou výjimkou po celou dobu jeho dlouhého pobytu ve vězení), je nutno jeho neužívání v průběhu internace a tím způsobené následky přičítat žalobci, aniž by bylo třeba trvat na tom, aby léčbu výslovně odmítl. Odvolací soud se tedy od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
10. Dovolatel jako neřešenou předkládá otázku, zda a v jakém rozsahu a formě je povinen nový ošetřující lékař poučit pacienta o rizicích neužívání léků, které mu předepisuje, pokud tyto léky pacient užíval již dříve a případně mu navrhnout alternativní způsob léčby. Především je nutno odkázat na zjištěný skutkový stav, podle něhož žalobce, který podle znaleckého posudku vypracovaného pro účely trestního stíhání měl až do mozkové příhody v roce 2005 průměrný intelekt (žalobce trpěl poruchou osobnosti, jež ale podle znalců nepatří mezi psychická onemocnění a nemá dopad na rozpoznávací a rozlišovací schopnosti), byl lékaři žalované opakovaně o nutnosti užívat Warfarin poučován, a to přesto, že o nutnosti tento lék užívat byl poučen i před umístěním do zařízení žalované. Vzhledem k takto zjištěnému skutkovému stavu odvolací soud na řešení této otázky své rozhodnutí nepostavil. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Proto ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
11. Jde-li o užití alternativního způsobu léčby, odkazuje dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4168/2016, z něhož vyplývá, že existoval-li v době léčení postup snižující riziko vzniku škody, tento postup měl poskytovatel zdravotní péče k dispozici a nepoužil jej, je pro vyloučení protiprávnosti jednání takového poskytovatele třeba vycházet z přesvědčivého důvodu, proč k zmíněnému postupu nepřistoupil. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě bylo dostačující, aby žalobce jako pacient, který byl opakovaně o nutnosti užívat předepsaný lék poučen, tento lék užíval, a proto nebylo třeba k injekční léčbě Heparinem přistoupit. Lze doplnit, že žalobce ještě před omezením osobní svobody tuto léčbu odmítal. Navíc byla léčba žalobce ovlivněna (komplikována) i jeho jednáním s lékaři žalované. Závěru odvolacího soudu, že za daných okolností nelze lékařům žalované vytýkat, že po opakovaných poučeních žalobce o nutnosti medikace spoléhali na to, že bude Warfarin ve vlastním zájmu užívat, nelze ničeho vytknout.
12. Jestliže obstál jeden z na sobě nezávislých důvodů, pro něž nebylo žalobě vyhověno (není dána odpovědnost žalované za vznik újmy žalobce z důvodu absence příčinné souvislosti), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní). Dovolací soud se proto nezabýval dovolacími námitkami týkajícími se promlčení uplatněných nároků.
13. Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, kterým byly
potvrzeny i výroky o náhradě nákladů řízení, proti nimž je však přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 14. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu