25 Cdo 768/2024

25 Cdo 768/2024-1592

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: Karel Vaniš, zastoupený Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, proti žalovaným: Pavel Škranc, (původně 3. žalovaný) a Jaromír Volf, (původně 5. žalovaný), oba zastoupeni Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 112/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 11. 2023, č. j. 1 Co 7/2023-1461, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 11. 2023, č. j. 1 Co 7/2023-1461, ve výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně vyjma té jeho části, jíž byla zamítnuta žaloba, aby byl 3. žalovaný povinen uveřejnit omluvu na internetových stránkách periodického tisku https://sip.denik.cz v souvislosti s jeho výrokem č. 11, dále pokud jím byl potvrzen výrok VI rozsudku soudu prvního stupně, ve výroku II, pokud jím byl změněn výrok IV rozsudku soudu první stupně tak, že se žaloba vůči 3. žalovanému zamítá co do částky 200.000 Kč, a výrok VIII rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba vůči 5. žalovanému zamítá co do částky 190.000 Kč, a dále v nákladových výrocích III, IV, V, VI, VII a VIII se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobou podanou dne 30. 5. 2008, ve znění jejího doplnění ze dne 3. 10. 2012 a ze dne 28. 2. 2022 se žalobce domáhal vůči 3. a 5. žalovanému (vůči dalším žalovaným bylo v důsledku zpětvzetí žaloby řízení zastaveno) ochrany osobnosti v podobě omluvy a náhrady nemajetkové újmy v penězích. Žalobce byl vedoucím oddělení podpory NTZ společnosti ČEZ Měření, s. r. o., a dne 1. 4. 2008 byl pověřen zastupováním na funkci vedoucího odboru pro odhalování netechnických ztrát. Společnost ČEZ Měření, s. r.

o., coby dceřiná společnost společnosti ČEZ, a. s., pro společnost ČEZ Distribuce, a. s., zjišťovala a dokumentovala výskyt neoprávněných odběrů elektřiny, kterému rovněž zamezovala. Žalovaní prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků šířili nepravdivé, zkreslené a difamující informace o způsobu zjišťování neoprávněných odběrů dotýkající se žalobce. Dne 6. 11. 2008 bylo zahájeno trestní stíhání celkem 32 zaměstnanců společnosti ČEZ Měření, s. r. o., včetně žalobce, a trvalo až do 6. 10. 2011, kdy bylo zastaveno.

Žalovaní se obraceli na státní instituce a orgány, případně osoby veřejně činné s podněty obsahujícími nepravdivé a difamující údaje o žalobci. Byly jimi rovněž zprovozněny internetové stránky, na nichž sami nepravdivé informace o žalobci zveřejňovali. Založili též Sdružení vydíraných občanů ozbrojeným komandem a. s.

2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 1. 2023, č. j. 13 C 112/2008-1286, uložil 3. žalovanému povinnost uveřejnit na svůj náklad na televizní stanici TV Prima formou placené reklamy omluvu tam specifikovaného znění (výrok I), zamítl žalobu, aby byl 3. žalovaný povinen uveřejnit omluvu na svůj náklad v periodickém tisku Lidové noviny, Respekt, Olomoucký deník, na internetových stránkách periodického tisku www.denik.cz, https://sip.denik.cz a na televizní stanici TV Nova formou placené inzerce (výrok II), uložil 3.

žalovanému povinnost zaplatit žalobci 10.000 Kč (výrok III), co do částky 210.000 Kč žalobu vůči 3. žalovanému zamítl (výrok IV), uložil 5. žalovanému povinnost uveřejnit na svůj náklad v periodickém tisku Mladá fronta DNES a na televizních stanicích TV Nova a TV Prima formou placené reklamy omluvu tam specifikovaného znění (výrok V), zamítl žalobu, aby byl 5. žalovaný povinen uveřejnit omluvu na svůj náklad v periodickém tisku Týden, Olomoucký deník, Brněnský deník, na internetových stránkách www.zpravy.idnes.cz, www.olomoucky.denik.cz, https://sip.denik.cz formou placené inzerce (výrok VI), uložil 5.

žalovanému povinnost zaplatit žalobci 20.000 Kč (výrok VII), co do

částky 200.000 Kč žalobu vůči 5. žalovanému zamítl (výrok VIII), rozhodl o náhradě nákladů mezi žalobcem a 3. žalovaným (výrok IX), žalobcem a 5. žalovaným (výrok X) a o povinnosti 3. žalovaného (výrok XI) a 5. žalovaného (výrok XII) zaplatit náhradu nákladů řízení státu. Takto soud prvního stupně rozhodl poté, co byl jeho původní zamítavý rozsudek ze dne 8. 3. 2013, č. j. 23 C 112/2008-364, zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2013, č. j. 1 Co 298/2013-464, a věc vrácena k dalšímu řízení.

Odvolací soud ve svém usnesení vyslovil závazný právní názor, že požadavkem na ochranu se přímo napadaný zaměstnanec nijak neztotožňuje se svým zaměstnavatelem, nýbrž žádá ochranu své cti a důstojnosti, která byla dotčena zásahem jiných subjektů. Žalobce byl adresným způsobem dehonestován, a proto mu nelze upřít právo na soudní ochranu. Adresnost výroků nelze seznat pouze z těch výroků, ve kterých žalovaní žalobce přímo jmenují, nýbrž i z dalších výroků, ze kterých lze jednoznačně určit, že se týkají žalobce samého (a nikoliv jeho zaměstnavatele).

Soud tak musí bedlivě vážit, zda se dehonestující výroky týkají obecně činnosti zaměstnavatele nebo přímo pracovní činnosti žalobce.

3. Ve svém novém rozhodnutí ve věci soud prvního stupně zdůraznil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2019, č. j. 7 Cm 16/2008-1073, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2021, č. j. 4 Cmo 86/2020-1257, byla 3. a 5. žalovanému uložena povinnost omluvit se společnostem ČEZ, a. s., a ČEZ Distribuce, a. s. (právní nástupkyni společnosti ČEZ Měření, s. r. o.), z titulu zásahu do dobré pověsti právnické osoby. Po právní stránce věc posuzoval dle § 11 a § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

V případě některých výroků 3. žalovaného soud prvního stupně konstatoval, že nemířily na žalobce (šlo o výroky č. 1, 4, 5, 6, 8, 9, 10, 13, 14, 15, 16, 17), výrok č. 2 se týkal žalobce, nebyl však způsobilý přivodit mu újmu; pronesení výroku č. 11 bylo mezi účastníky sporné a žalobce v tomto směru neunesl důkazní břemeno; rovněž pronesení výroku č. 12 bylo mezi účastníky sporné, navržený výslech svědkyně měl soud prvního stupně za nadbytečný; v případě výroku č. 7 se jednalo o výrok týkající se žalobce a způsobilý mu přivodit újmu, avšak došlo k promlčení práva na finanční zadostiučinění.

Výrok 3. žalovaného č. 3 se týkal žalobce a byl způsobilý mu přivodit újmu, a proto byla v jeho případě žaloba důvodná. Rovněž v případě některých výroků 5. žalovaného soud prvního stupně konstatoval, že nemířily na žalobce (šlo o výroky č. 2, 4, 6, 8, 10, 12, 13, 16, 18, 19), pronesení výroku 5. žalovaného č. 5 bylo sporné a slyšeného svědka považoval soud prvního stupně za nevěrohodného, výrok 5. žalovaného č. 14 se týkal žalobce, avšak objektivně nebyl způsobilý přivodit mu újmu, výroky 5. žalovaného č. 7, 15, 17, 20 a 21 se týkaly žalobce a byly způsobilé mu přivodit újmu, avšak došlo k promlčení nároku na finanční zadostiučinění.

Výroky 5. žalovaného č. 1, 3, 9, 11 se týkaly žalobce a byly způsobilé mu přivodit újmu, a proto byla v jejich případě žaloba důvodná. Výkon petičního práva v podobě podnětů vůči institucím a veřejně činným osobám (konkrétně šlo o „žádost o pomoc rakouské vlády ze dne 26. 2. 2010 adresovanou na Velvyslanectví Rakouské republiky“, „dopis adresovaný ministru Radku Johnovi ze dne 17. 10. 2010“ a o „e-mail ze dne 29. 11. 2010 adresovaný na Obvodní soud pro Prahu 1 ke sp. zn. 21 C 136/2007“) se podle názoru soudu prvního stupně netýkal žalobce, nýbrž činnosti společnosti ČEZ, a.

s., a jejích nejmenovaných zaměstnanců. V případě specifikovaných internetových stránek pak nebylo prokázáno, že by je provozovali žalovaní. Soud prvního stupně měl dále za prokázané, že mediální výroky žalovaných se negativně projevily v osobnostní sféře žalobce. Výroky 3. žalovaného č. 3 a 7 tak zasáhly do osobnostních práv žalobce, za což mu náleží omluva a v případě výroku č. 3 též finanční zadostiučinění ve výši 10.000 Kč. Za své výroky č. 1, 3, 7, 9, 11, 15, 17, 20 a 21 je povinen omluvit se též 5.

žalovaný, přičemž za výroky č. 1, 3, 9 a 11 náleží žalobci též přiměřené zadostiučinění ve výši 20.000 Kč.

4. K odvolání žalobce a žalovaných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, č. j. 1 Co 7/2023-1461, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I, II, V a VI s tím, že upravil znění omluv (výrok I), změnil jej ve výrocích III, IV, VII a VIII tak, že uložil 3. žalovanému povinnost zaplatit žalobci 20.000 Kč, co do částky 200.000 Kč žalobu vůči 3. žalovanému zamítl, uložil 5. žalovanému povinnost zaplatit žalobci 30.000 Kč a co do částky 190.000 Kč žalobu vůči 5. žalovanému zamítl (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a 3.

žalovaným (výrok III), žalobcem a 5. žalovaným (výrok IV), o povinnosti žalobce (výrok V), 3. žalovaného (výrok VI) a 5. žalovaného (výrok VII) zaplatit náhradu nákladů řízení státu a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok VIII). Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a zdůraznil význam rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2021, č. j. 4 Cmo 86/2020-1257, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o věci žalobkyň ČEZ, a. s., a ČEZ Distribuce, a. s., proti žalovaným ohledně v podstatě shodného skutkového stavu, tedy zásahu žalovaných do dobré pověsti žalobkyň prostřednictvím mediálních výroků a uveřejňování informací na zmíněných internetových stránkách.

Účastníkům tohoto řízení je citované rozhodnutí známé (žalobce zastupuje stejný advokát jako žalobkyně v uvedeném řízení). V projednávané věci tak odvolací soud zhodnotil skutkovou stránku ohledně užití internetových stránek shodně s citovaným rozsudkem, tedy že nepravdivé a difamující informace na nich zveřejnili žalovaní. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že k tíži žalovaných nemůže jít okolnost, že o případu, žalobci a jeho pracovním zařazení bylo hojně referováno v médiích, když celkové vyznění medializace případu v první řadě směřovalo vůči společnosti ČEZ, a.

s., případně ČEZ Měření, s. r. o., nikoli vůči jednotlivým zaměstnancům těchto společností. Veřejnost tak mohla žalobce v jednotlivých výrocích identifikovat jen tehdy, byl-li jednoznačně označen. Je tedy nedostatečné, pokud bylo hovořeno o zaměstnancích, komandu či o „šéfovi odboru“, a žalobce přeceňuje důsledky medializace celého rozsáhlého případu v tom smyslu, že by se zájem veřejnosti koncentroval vůči jednotlivci (žalobci). Podání rakouské vládě ze dne 26. 10. 2010, dopis ministru Radku Johnovi ze dne 17.

10. 2010 a e-mail Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2010 se přímo netýkaly žalobce, neboť brojily především proti tvrzené praxi společnosti ČEZ, a. s., realizované nejmenovanými pracovníky. Ohledně výroků 3. žalovaného č. 11 a 5. žalovaného č. 5 je rozhodující, zda je žalovaní vůči příslušným médiím učinili, nikoliv okolnost, zda článek skutečně vyšel. K výrokům 3. žalovaného č. 12 a 5. žalovaného č. 4 odvolací soud zdůraznil, že nesměřovaly vůči žalobci; ironický výrok 5. žalovaného č. 14 neobsahuje hanobící sdělení takové intenzity, aby mohl zasáhnout do osobnostních práv žalobce.

5. Odvolací soud dále uvedl, že za řádné uplatnění žaloby je možné považovat až stav, kdy žalobce jednotlivé tvrzené mediální útoky zcela jednoznačně, konkrétně a nezaměnitelně skutkově vymezil. Žalobce tak v žalobě učinil pouze ohledně menší části výroků žalovaných, zbývající zásahy poprvé nezaměnitelně individualizoval až v následných podáních ze dne 3. 10. 2012 a 28. 2. 2022. Okolnost, že později vymezené ataky žalovaných lze podřadit pod obecný pojem mediální útoky, přitom nemá z pohledu nezbytné určitosti vymezení předmětu řízení žádný význam. Názor žalobce, že pozdějšími podáními pouze upřesňoval již řádně vylíčený skutkový děj, neodpovídá obsahu spisu, a to obzvláště za stavu, kdy žalované zásahy do jeho práv vymezil citací mediálních výroků žalovaných, přičemž nedostatek skutkových tvrzení v žalobě nemohl být odstraněn ani obsahem důkazních návrhů. Odvolací soud považoval za neopodstatněnou též námitku žalobce o nemravnosti vznesení námitky promlčení, neboť ke změně posuzování otázky promlčování práva na finanční zadostiučinění došlo v důsledku rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, takže žalobce měl dost času pro včasné uplatnění ještě nepromlčených nároků za další, v žalobě původně neuvedené, zásahy do osobnostních práv. Jde-li o výši požadovaného finančního zadostiučinění, bylo podle názoru odvolacího soudu třeba zohlednit, že žalobce byl úspěšný pouze v relativně nevelké skupině opodstatněných a nepromlčených dílčích nároků. Odvolací soud přikročil k mírnému navýšení přiznaného finančního zadostiučinění v souvislosti s korekcí závěru soudu prvního stupně ohledně uveřejňování informací na internetových stránkách žalovanými. Na výši finanční satisfakce má z hlediska naplnění její sankční funkce vliv také to, že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 86/2020-1257 byla žalovaným uložena povinnost omluvit se, byť právnickým osobám, za obsahově totožné výroky, kterými zároveň zasáhli do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud rovněž přihlédl k nemalým nákladům žalovaných na uveřejnění omluv v médiích, jak jim bylo uloženo v obou řízeních. II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a VI, a výroku II, pokud jím byl změněn výrok IV rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba vůči 3. žalovanému zamítá co do částky 200.000 Kč, a výrok VIII rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba vůči 5. žalovanému zamítá co do částky 190.000 Kč, napadl žalobce dovoláním, neboť má za to, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce podrobně zrekapituloval skutkové okolnosti projednávané věci a dosavadní průběh řízení. Připomněl výsledky řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 16/2008 a zopakoval své argumenty obsažené ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

7. Jako otázku procesního práva, již odvolací soud vyřešil odchylně od judikatury dovolacího soudu, žalobce formuloval otázku, zda je odvolací soud oprávněn odchýlit se od vlastního předchozího závazného právního názoru v téže věci, popřípadě za jakých podmínek, aniž by bylo porušeno právo účastníků řízení na spravedlivý proces a předvídatelnost soudního rozhodnutí. Závazný právní názor, od něhož se odvolací soud odchýlil, se měl týkat adresnosti zásahů žalovaných, a tedy identifikace žalobce. Dovolatel dále formuloval tři otázky hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; šlo konkrétně o otázku adresnosti zásahů do osobnostních práv, respektive toho, zda byly způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce, otázku promlčení práva na poskytnutí finančního zadostiučinění a konečně otázku výše přiměřeného finančního zadostiučinění za neoprávněné zásahy do osobnostních práv žalobce.

8. Dovolatel zdůraznil, že i ty výroky žalovaných, v nichž nebyl přímo jmenován, si široké okolí žalobce a veřejnost přiřazovaly k jeho osobě, neboť on byl považován za osobu, která činnost příslušného odboru (ohraničené skupiny osob) nejenom vykonávala, ale i řídila. Důkazy navržené žalobcem k prokázání uvedených skutečností nebyly v řízení provedeny. I ty výroky žalovaných, v nichž hovořili o zaměstnancích společností ČEZ, a. s., či ČEZ Měření, s. r. o., komandu a podobně v souvislosti s odhalováním neoprávněných odběrů elektrické energie a v souvislosti s jednáními v Jablonci nad Nisou, která s odběrateli vedl výhradně žalobce, neoprávněně zasáhly do jeho osobnostních práv, neboť se jedná o sice širší a nikterak formálně definovaný okruh osob, avšak natolik místně a pracovně vymezený, aby je kterákoliv z těchto osob mohla považovat za zásah do své osobnosti.

Žalobce je tedy přesvědčen, že odvolací soud nesprávně posoudil adresnost výroků 3. žalovaného č. 1, 4, 5, 6, 8, 9, 10, 12, 13, 14, 15, 16 a 17 a výroků 5. žalovaného č. 2, 4, 6, 8, 10, 12, 13, 16, 18 a 19. Totéž platí u adresnosti jednotlivých podání veřejným institucím. To, že se výroky týkaly přímo žalobce, lze dovodit rovněž z jejich celkového kontextu. Odvolací soud naopak chybně jednotlivé výroky 3. žalovaného č. 3, 4, 5, 6, 8, 13, 15 a 16 a výroky 5. žalovaného č. 2, 12, 14, 16, 18 a 19 vytrhl z kontextu celých reportáží a článků.

Soudy obou stupňů rovněž pochybily v tom, že k důkazu neprovedly všechny jednotlivé články a reportáže, jak navrhoval žalobce, jelikož měly některé výroky žalovaných za nesporné, čímž v podstatě vyloučily možnost posuzovat celkový kontext výroků žalovaných. Odvolací soud u některých výroků žalovaných dovodil, že se týkají žalobce, avšak u jiných, skutkově obdobných, dospěl k opačnému závěru. Dovolatel dále brojil proti závěru odvolacího soudu, že výrok 3. žalovaného č. 2, výrok 5. žalovaného č. 14 a e-mail ze dne 29.

11. 2010 nebyly objektivně způsobilé zasáhnout do žalobcových osobnostních práv. Odvolací soud své závěry týkající se adresnosti, celkového kontextu zásahů a jejich objektivní nezpůsobilosti zasáhnout do práv žalobce nedostatečně odůvodnil, což jej činí nepřezkoumatelným.

9. Dovolatel rovněž zpochybnil závěr odvolacího soudu o promlčení svého práva na poskytnutí přiměřeného finančního zadostiučinění vyplývajícího z některých výroků žalovaných, neboť podáními ze dne 3. 10. 2012 a 28. 2. 2022 pouze doplnil důkazy o neoprávněném jednání žalovaných, které specifikoval již v žalobě. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, hmotněprávní i procesněprávní účinky, mezi něž patří i stavení běhu promlčecí doby, působí již od podání nesprávné nebo neúplné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny.

Žalobce dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, podle nějž sděluje-li určitá skupina článků tutéž či obdobnou informaci, spoluvytváří ve výsledku jednotnou újmu, aniž by bylo možné určit, jakou část celkové újmy způsobil který článek, běh promlčecích lhůt se odvíjí až od ukončení takto uceleného působení. V případě 3. žalovaného došlo k ukončení sdělování nepravdivých informací v tisku teprve v lednu 2011, u 5. žalovaného v květnu 2010. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.

10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4418/2009, může mít vylíčení rozhodujících skutečností zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce coby důkazní materiál připojil k žalobě. To je i případ žalobcem předloženého monitoringu tisku, který přiložil k žalobě (případně k jejímu doplnění ze dne 3. 10. 2012) a jenž obsahoval všechny dehonestující výroky žalovaných, přičemž v žalobě uvedl žalobce výroky žalovaných pouze příkladmo a ve zbytku odkázal na přiložený monitoring tisku. Výrok 3. žalovaného č. 7 a výroky 5.

žalovaného č. 7, 15, 17, 20 a 21 tak nejsou promlčeny.

10. Finanční zadostiučinění přiznané odvolacím soudem považoval dovolatel za nepřiměřeně nízké a spíše symbolické, a to zejména s ohledem na konkrétní okolnosti případu, míru zavinění žalovaných, porušení principu presumpce neviny, preventivně-sankční funkci zadostiučinění, dopady zásahu do osobnostních práv žalobce či proporčnost finanční náhrady ve srovnatelných případech. Rozsudek odvolacího soudu je v otázce výše finančního zadostiučinění nedostatečně odůvodněný, a tudíž nepřezkoumatelný. Dovolatel vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že výše finančního zadostiučinění má odpovídat tomu, že žalobce byl úspěšný pouze v nevelké skupině dílčích nároků, neboť dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, nelze mechanicky násobit jednotlivé zásahy podle jejich počtu, nýbrž je potřeba přistupovat ke všem relevantním kritériím případu a brát v potaz, že rozhodující je prvotní dílčí zásah do osobnostních práv. Dovolatel rovněž upozornil na vnitřní rozporuplnost napadeného rozsudku a výrazný nepoměr mezi přiznanými částkami a počtem zásahů. Odvolací soud dále pochybil, jestliže navázal výši finančního zadostiučinění na skutečnost, že žalovaní se museli omluvit žalujícím společnostem ve sporu na ochranu dobré pověsti za totožné výroky, protože ve svém důsledku to znamená sankcionování žalobce za průtahy v tomto řízení, a na jejich náklady na uveřejnění omluv, což je však otázka, která nebyla v řízení prokazována.

11. Dovolatel konečně odvolacímu soudu vytýkal, že řízení zatížil vadami, spočívajícími především v nedostatečném odůvodnění napadeného rozsudku, v jeho nepřezkoumatelnosti a vnitřní rozpornosti, v nevypořádání se se všemi argumenty žalobce, v zohlednění skutečností, které nebyly předmětem dokazování, a v neprovedení pro věc podstatných důkazů. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, aby bylo žalobě plně vyhověno, případně aby rozsudek odvolacího soudu v příslušném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

12. Žalovaní se k dovolání vyjádřili v tom smyslu, že nesouhlasí s dovolacími námitkami žalobce. Odvolací soud byl podle jejich názoru oprávněn změnit svůj právní názor, značná část výroků žalovaných nesměřovala vůči žalobci, případně z nich vyplývající dílčí práva na poskytnutí finančního zadostiučinění byla promlčena, a částky přiznané žalobci nelze považovat za nepřiměřeně nízké. Sami žalovaní sice rovněž mají výhrady k rozhodnutí odvolacího soudu, avšak rozhodli se dovolání nepodat. III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že

14. Přípustnost dovolání nezakládá otázka, zda je odvolací soud oprávněn odchýlit se od vlastního předchozího závazného právního názoru v téže věci, popřípadě za jakých podmínek, aniž by bylo porušeno právo účastníků řízení na spravedlivý proces a předvídatelnost soudního rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 16. 10. 2013, č. j. 1 Co 298/2013-464, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2013, 23 C 112/2008-364, uzavřel, že adresnost útoků vůči žalobci nelze seznat pouze z těch výroků, ve kterých žalovaní žalobce přímo jmenují, nýbrž i z dalších výroků, ze kterých lze jednoznačně určit, že se týkají žalobce samého (a nikoliv jeho zaměstnavatele). Je tedy nutné tyto žalované ataky zohlednit a podrobit je zkoumání, zda z nich nevyplývá odpovědnost žalovaných za protiprávní zásah do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud v citovaném usnesení konstatoval, že povinností soudu prvního stupně je bedlivě vážit, zda se dehonestující výroky týkají obecně činnosti zaměstnavatele nebo přímo pracovní činnosti žalobce. Odvolací soud zde tedy soudu prvního stupně toliko uložil, aby otázku adresnosti výroků žalovaných znovu pečlivě posoudil. Neřekl však, že se všechny výroky žalovaných týkaly žalobce. Pakliže následně odvolací soud shledal úvahy soudu prvního stupně v daném směru dostačujícími, nelze v tom spatřovat odchýlení se od svého předchozího právního názoru.

15. Jelikož odvolací soud se však odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky adresnosti zásahů do osobnostních práv, respektive toho, zda byly způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce, otázky promlčení práva na poskytnutí finančního zadostiučinění a otázky výše přiměřeného finančního zadostiučinění za neoprávněné zásahy do osobnostních práv, je dovolání v rozsahu těchto otázek přípustné dle § 237 o. s. ř. IV. Důvodnost dovolání

16. Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je ve vztahu k daným otázkám též důvodné.

17. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

18. Dovolací soud se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu (a tedy i závěrem soudu prvního stupně), že veřejnost mohla žalobce v jednotlivých výrocích identifikovat jen tehdy, byl-li jednoznačně označen, a že je nedostatečné, pokud žalovaní hovořili o zaměstnancích společnosti ČEZ Měření, s. r. o., komandu či o „šéfovi odboru“. Jak ostatně sám Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 16. 10. 2013, č. j. 1 Co 298/2013-464, uvedl, jednotlivé výroky žalovaných měly být posouzeny v tom smyslu, že i ty z nich, které žalobce přímo nejmenují, mohly zasáhnout do jeho osobnostních práv, a je nezbytné zevrubně se touto otázkou zabývat.

V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud tuto otázku nijak podrobně neřešil (viz bod 18. napadeného rozsudku), soud prvního stupně pak sice obsáhle citoval relevantní judikaturu, především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, publikovaný pod č. 41/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, nevyvodil z něj však patřičné závěry pro posuzovanou věc. V citovaném rozsudku se mimo jiné praví, že k tomu, aby určitý výrok byl způsobilý zasáhnout do cti a vážnosti konkrétní osoby, není třeba její jmenovité uvedení.

Postačí, aby napadená osoba byla označena takovými znameními, jež jsou dostatečná, aby „totožnost uraženého mohla být vůbec stanovena” (rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 17. 9. 1935, sp. zn. Zm II 265/35, Vážný 5367/1935). Je-li tomu tak a vztahuje-li se urážka na jednu nebo více osob náležejících do ohraničeného okruhu, aniž by bylo z obsahu informace zjevné, která osoba nebo které osoby tohoto okruhu jsou vlastně míněny, projevuje se objektivní kritérium posouzení způsobilosti osobnostního zásahu v tom, že se ochrany může domáhat každá z takových osob, jež by mohla být třetími osobami považována za onu, k níž se informace vztahuje (rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 26.

3. 1927, sp. zn. Zm I 576/26, Vážný 2713/1927). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 231/2021, byla shledána existence neoprávněného zásahu do osobnostních práv účastnice demonstrace, přičemž demonstranti byli žalovaným nařčeni, že protestují za úplatu. Nejvyšší soud zde dospěl k závěru, že v případě účastníků demonstrace se sice jedná o širší a nikterak formálně definovaný okruh osob, avšak natolik dostatečně místně i časově vymezený, aby výroky týkající se všech demonstrantů mohly být přičítány kterékoliv z těchto osob a kdokoliv z tohoto okruhu je mohl považovat za zásah do své osobnosti.

Kdokoliv z účastníků mohl důvodně dovozovat, že výrok o zaplacených demonstrantech se vztahuje právě na něj, a běžný posluchač, který by znal identitu některého z účastníků, mohl stejně důvodně uzavřít, že výrok míří na něj. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. II.

ÚS 1174/09, judikoval, že pokud se určitý jednotlivec cítí být příslušný k určité množině osob, skupině apod., může být objektivně dotčen na své osobnosti i v případě formulace vyslovené pouze směrem k množině osob (tj. bez individualizace osob). Je-li totiž výrok směřován proti množině osob (tj. vymezené obecně), je z povahy věci směřován i proti jednotlivcům, neboť ti, resp. pouze ti, jsou jejím vlastním obsahem (podmnožinami). Název takové množiny je jen prostředkem pro označení obsahu, který tvoří jednotlivci, tedy toliko formou, přičemž se jedná o obsah, nikoliv o formu.

19. Odvolací soud uvedenou judikaturu žádným způsobem nereflektoval, když pouze konstatoval, že žalobce mohla veřejnost v jednotlivých výrocích identifikovat jen tehdy, byl-li jednoznačně označen. Pokud však žalobce fakticky vykonával funkci vedoucího odboru pro odhalování netechnických ztrát společnosti ČEZ Měření, s. r. o., a v některých výrocích se hovořilo o zaměstnancích společnosti ČEZ Měření, s. r. o., komandu či o „šéfovi odboru“, mohl se žalobce v příslušných výrocích identifikovat, stejně jako ho mohl identifikovat adresát takového výroku, pokud věděl, že žalobce na této pozici v daném odboru pracuje.

Pokud žalovaní ve značném rozsahu poskytovali médiím nepravdivé a dehonestující informace (v zásadě se jednalo o jeden rozsáhlý blok výroků v roce 2008 a další menší v roce 2010), kdy v některých žalobce jmenovali, zatímco v jiných nebyli tak konkrétní, je třeba posuzovat nejen kontext jednotlivých reportáží a článků, ale i jejich celkové vyznění a vzájemné souvislosti. Dozvídá-li se veřejnost z médií opakovaně o tom, že se konkrétně jmenovaná osoba dopouštěla zavrženíhodného jednání, a v některých jiných případech tato osoba sice přímo jmenována není, ale kontext a vyznění článku či reportáže jsou obdobné, pouze se odkazuje na funkci této osoby či její pracovní zařazení, jsou i takové výroky objektivně způsobilé přivodit újmu na osobní i mravní integritě této osoby, snížit její vážnost a čest a případně i ohrozit její postavení, protože veřejnost mohla s ohledem na četnost mediálních výstupů spojovat s touto osobou i výroky, v nichž nebyla přímo jmenována, a to s ohledem na dřívější konfrontaci s těmi mediálními výstupy, v nichž jmenována byla.

Na právě uvedeném nic nemění ani skutečnost, že se satisfakce domáhaly i právnické osoby, jichž se výroky taktéž týkaly, protože není vyloučeno, aby tentýž výrok zasáhl do práv více subjektů. Odvolací soud pak žádným způsobem nevysvětlil, proč se některé výroky podle jeho názoru týkají žalobce a některé nikoliv, ani nevyložil, jaké úvahy ho k jednotlivým dílčím závěrům vedly, což činí jeho rozsudek v tomto rozsahu nepřezkoumatelným.

20. Jedná-li se však o podání rakouské vládě ze dne 26. 10. 2010, dopis ministru Radku Johnovi ze dne 17. 10. 2010 a e-mail Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2010, domnívá se Nejvyšší soud, že i kdyby odvolací soud neučinil závěr o tom, že se netýkaly přímo žalobce, nebylo by možné v nich spatřovat zásah do osobnostních práv žalobce, neboť jejich veřejné působení lze považovat za zcela zanedbatelné (obzvláště v kontrastu s mediálními výstupy žalovaných). Dle výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1304/2019 je nutnou podmínkou pro poskytnutí ochrany vůči zásahu do cti a vážnosti, aby jednání, kterým má být do osobnosti člověka zasaženo, mělo veřejné účinky a bylo objektivně způsobilé přivodit újmu (ohrožení nebo poškození) na osobnosti tím, že snižuje jeho čest a vážnost u jiných lidí. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1944/23, je vždy nutné hodnotit celkový kontext projevu, a to včetně rozsahu jeho šíření do veřejného prostoru. I při výkonu petičního práva, zaručeného v článku 18 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může dojít ke střetu s právem na ochranu osobnosti; je třeba uvážit, že ve věcech veřejného nebo jiného společenského zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi, petice představuje zvláštní kvalifikovaný případ svobody projevu, i zde však může dojít ke kolizi s ústavněprávní hodnotou, jíž je právo na ochranu cti a dobré pověsti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 346/06).

21. Ne zcela správně posoudil odvolací soud i otázku promlčení. V obecné rovině dal opět za pravdu soudu prvního stupně, který přiléhavě vyložil problematiku promlčení práva na poskytnutí finančního zadostiučinění v případě, že ke vzniku osobnostní újmy došlo v souvislosti se sérií článků. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, uveřejněný pod číslem 73/2021 Sb. rozh. obč., v němž bylo vyloženo, že sděluje- li určitá skupina článků tutéž či obdobnou informaci, resp. vyjadřuje se v různých obměnách ke společnému tématu, spoluvytváří ve výsledku jednotnou újmu, a povyšuje tak svou negativní kvalitu na úroveň celistvého působení, aniž by bylo dost dobře možné určit, jakou část celkové újmy ten který článek způsobil; počátek běhu promlčecích lhůt se tehdy odvíjí až od ukončení takto uceleného působení. Nastal-li mezi články, které referují o obdobném tématu, delší časový interval, pro nějž je třeba na následující článek hledět již jako na znovuobnovení negativního působení, nikoliv jen jako na navazující rozšíření předchozího zásahu, jde o samostatné zásahy s odpovídajícím právním dopadem na běh promlčecí lhůty. Pokračuje-li mediální subjekt ve své činnosti i po podání žaloby, posunuje intenzitu svého působení do vyšší roviny a od tohoto okamžiku lze považovat jím působenou újmu za samostatný nárok, byť by taková činnost časově navazovala na předchozí zásahy.

22. V projednávaném případě mělo k většině zásahů dojít během roku 2008, pouze menší část z nich se odehrála v roce 2010, jeden v roce 2007 a jeden v roce 2009. S ohledem na citované judikatorní závěry je tak podstatné nejen to, že se výroky žalovaných v médiích týkaly společného tématu a může na ně být pohlíženo tak, že z časového hlediska tvořily v zásadě dvě ucelené skupiny, ale též to, že promlčecí doba běžící od ukončení skupiny zásahů z roku 2008 byla přerušena podáním žaloby dne 30. 5. 2008.

Podání žaloby totiž představuje právně významný mezník, jímž sám poškozený uzavírá rozsah působení sérií jednotlivých útoků, neboť tím vyjadřuje, že v žalobě vymezené počínání žalovaného považuje za nepřijatelné, přičemž i žalovaný z doručené žaloby (případně i z předžalobní výzvy, byla-li učiněna) zjistí, že je mu vytýkáno neoprávněné působení. Výroky žalovaných učiněné před podáním žaloby tedy tvoří relativně samostatný celek (nárok), a pokud jej žalobce neuplatnil přímo v žalobě, ale teprve podáními ze dne 3.

10. 2012 či 28. 2. 2022, došlo nepochybně k jeho promlčení. Dovolací soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že uvedenými podáními pouze odstranil vady žaloby. Sám žalobce ve svém dovolání odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2722/2017, v němž dovolací soud zdůraznil, že žaloba, kterou se zahajuje řízení před soudem, musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. l věta druhá o.

s. ř.). Aby byla věc projednatelná, jde o zásadní určení skutku v žalobě tak, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími tvrzenými skutečnostmi, které umožňují vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Pokud žalobce neuvede v žalobě všechna tvrzení významná podle hmotného práva, nebrání to pokračování v řízení, pokud jsou v žalobě uvedeny alespoň takové skutečnosti, které vymezují předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení a stejně tak důkazní povinnost může žalobce splnit i dodatečně.

Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá, je obsažen v tzv. žalobním petitu, který musí být přesný, určitý a srozumitelný. Povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, musí být jasně označena, jde-li o omluvu, je třeba uvést její znění a specifikovat, za jaké konkrétní jednání (výroky) se má žalovaný omluvit, (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3384/2020, a ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1638/2020) a jde-li o peněžitý nárok, je třeba ho přesně vyčíslit.

Je tedy věcí žalobce, aby konkrétně a jednoznačně vymezil předmět řízení. V citovaném usnesení Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci byl skutek, z něhož žalobkyně dovozovala své nároky na odškodnění, v žalobě dostatečně popsán tak, že vylučoval možnost záměny s jiným skutkem, neboť byl vylíčen děj, od nějž žalobkyně odvozovala vznik škody.

V nyní posuzované věci však žalobce těžko mohl v žalobě nezaměnitelně popsat skutek, z nějž odvozuje své právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, pokud některé útoky konkretizoval teprve s odstupem několika let. Právě uvedené má svůj odraz i ve znění žalobního petitu, neboť žalobce požaduje uveřejnění omluvy vždy v tom médiu, jehož prostřednictvím byl příslušný výrok zveřejněn. Dovolatel dále poukazuje na to, kdy který žalovaný zanechal sdělování nepravdivých informací o jeho osobě v tisku, což samozřejmě z hlediska promlčení může mít význam, ale pomíjí, že to z tohoto hlediska není jediný podstatný faktor, ale jde též o to, zda série článků (případně reportáží) nebyla přerušena delší časovou prodlevou, podáním žaloby či případně pravomocným rozhodnutím ve věci samé.

23. Na druhou stranu je však třeba podotknout, že dovolací soud neshledává důvod, proč by žalobce nemohl v žalobě uvést pouze některé útoky s tím, že další jsou obsaženy v přiloženém monitoringu tisku, pokud takové listiny byly skutečně k žalobě přiloženy. Z textu žaloby vyplývá, že žalobce v ní jmenovitě uvedl pouze některé útoky žalovaných (viz výraz „například“ na straně 14 žaloby, či zmínka o „demonstrativních příkladech“ na straně 19 žaloby), přičemž k důkazu předložil zmíněný monitoring tisku (viz strana 20 žaloby), který byl čten na jednání soudu prvního stupně konaném dne 10. 10. 2012 (viz protokol o jednání č. l. 286 spisu). Závěr, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sb. rozh. obč.). Za daných okolností může být příkladmé uvedení pouze některých útoků v textu žaloby s následným odkazem na přiložený monitoring tisku snahou o zpřehlednění žaloby a poskytnutí možnosti soudu bezprostředně se seznámit s celými články, jejichž součástí příslušné výroky byly, a posoudit je v celém jejich kontextu a vzájemných souvislostech. Pokud pak odvolací soud rezignoval na seznámení se s obsahem těchto listin, postupoval nesprávně.

24. Při zvažování otázky promlčení tak bude rozhodné, zda útoky, k nimž došlo před podáním žaloby (bude-li možné učinit závěr o jejich adresnosti vůči žalobci), byly obsaženy v monitoringu tisku přiloženém k žalobě. Ta totiž představovala mezník, jímž byla oddělena první skupina zásahů od zásahů pozdějších, k nimž došlo teprve po podání žaloby. Pokud by v monitoringu tisku obsaženy skutečně byly, nemohlo dojít k promlčení práv z nich plynoucích. Pokud by naopak byly uplatněny teprve podáními z 3. 10. 2012 či 28. 2. 2022, k promlčení by naopak došlo. Jde-li o útoky, které se odehrály po podání žaloby, ty nemohly být z logiky věci uplatněny samotnou žalobou. Zde však bude třeba zohlednit to, že se u části z nich jednalo o ucelenou skupinu výroků s důsledky pro běh promlčecí doby, jež byly popsány v bodech 21 a 22 tohoto rozsudku. Totéž, co bylo řečeno ohledně vztahu vlastní žaloby a v ní odkazovaného monitoringu tisku, pak platí o dalších podáních, k nimž byl případně přiložen monitoring tisku další.

25. K přiměřenosti peněžité náhrady, kterou dovolatel považuje za nepřiměřeně nízkou, nutno předeslat, že dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva zakládající přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, byla-li by zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněný pod číslem 6/2022 Sb. rozh. obč., bod 27).

26. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněném pod číslem 6/2022 Sb. rozh. obč., bylo judikováno, že první zveřejnění informací, které zasáhne do soukromí dotčených osob, zpravidla vyvolává nejzávažnější a nejintenzivnější újmu, ale pozdější opakování a doplňování těchto informací znemožňuje, aby byly zapomenuty, což nepochybně způsobenou újmu prohlubuje, a musí tudíž mít vliv i na určení přiměřené náhrady. Jinými slovy nejzávažnější újmu, která vyžaduje rovněž adekvátní zadostiučinění, způsobuje první zásah do osobnostních práv způsobený zveřejněním dehonestujících výroků, další zásahy vzniklou újmu prohlubují a jsou zpravidla důvodem pro zvýšení náhrady. V již citovaném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, Nejvyšší soud konstatoval, že u skupiny článků na stejné téma není dost dobře možné určit, jakou část celkové újmy ten který článek způsobil a poškozený v důsledku toho jen stěží může prokázat, v jakém rozsahu se články na újmě podílely, resp. v jakém rozsahu vznikla újma z každého konkrétního článku. Nelze na něj za takové situace klást nepřiměřený požadavek, aby kvantifikoval újmu odděleně ve vztahu ke každému z článků, neboť takové rozlišení se vymyká obecné lidské zkušenosti a vede pouze k jakémusi matematickému modelu, který pomíjí, že vnímání nepříznivého zásahu trvajícího po delší dobu se v čase stupňuje a není bez nepatřičné paušalizace zdůvodnitelné uměle konstruovanými částkami přiřazenými k jednotlivým článkům. Ve zmíněném rozsudku bylo též vyloženo, že stupňované porušování osobnostních práv, kdy zásahy pokračují i po podání žaloby, případně vydání rozhodnutí ve věci, se projeví i ve výši náhrady.

27. Není tedy možné pouze mechanicky poměřit celkovou požadovanou částku s počtem zásahů a přiznat finanční zadostiučinění v poměrné výši s ohledem na mechanické kvantitativní vyjádření úspěšnosti ve věci. S přihlédnutím k tomu, že určité zjednodušení je nezbytné, aby bylo vůbec možné dobrat se adekvátní výše peněžitého zadostiučinění, je tedy třeba mít na paměti, že největší zásah do osobnostních práv představuje prvotní výrok či skupina výroků, zatímco ty další už vzniklou újmu pouze prohlubují, a tedy nejvyšší částka by rovněž měla připadnout na odškodnění prvního zásahu, respektive skupiny zásahů. Odvolací soud tedy k celé záležitosti přistoupil nesprávně, když toliko mechanicky odvodil výši peněžitého zadostiučinění z toho, že žalobce byl ve věci „úspěšný pouze v relativně nevelké skupině opodstatněných a nepromlčených dílčích nároků“.

28. Nadto odvolací soud žádným způsobem neosvětlil, jak dospěl k částkám, jež považoval za přiměřené, a jeho rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné. Kritéria, jež je třeba zohlednit, jsou uvedena například v dovolatelem vzpomínaném nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21. Jde o hledisko závažnosti a intenzity zásahu, je třeba brát v potaz účel a funkci institutu náhrady nemajetkové újmy v penězích, míru a intenzitu zavinění a proporčnost finanční náhrady, přičemž musí být brán zřetel na všechny okolnosti případu, ať již právní nebo skutkové, jakož i na okolnosti polehčující i přitěžující. Dle výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2422/2019 je při stanovení výše peněžité náhrady nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných (které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují), ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod. Je tedy nezbytné, aby odvolací soud výši peněžitého zadostiučinění posoudil z výše uvedených hledisek a své úvahy též řádně odůvodnil. Dovolací soud zároveň dodává, že těžko lze při posuzování přiměřené výše zadostiučinění zohledňovat částky, které měli žalovaní vynaložit na uveřejnění omluv žalobci, pokud ti sami svou obranu na tomto tvrzení nezaložili a k výši těchto nákladů nebylo provedeno dokazování.

29. Jde-li o výrok 3. žalovaného č. 2, odvolací soud konstatoval, že není způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobce, ale tento svůj závěr žádným způsobem nevysvětlil. V případě výroku 3. žalovaného č. 11 odvolací soud konstatoval, že žalobce neunesl důkazní břemeno, přičemž tento závěr s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z § 132 o. s. ř. není dovolací soud oprávněn přezkoumávat. Ohledně výroku 5. žalovaného č. 14 odvolací soud uvedl, že nebyl způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobce s ohledem na nedostatečnou intenzitu, což je sice odůvodnění stručné, ale názor odvolacího soudu je zde jasně vyjádřený a nelze ho považovat za zjevně neopodstatněný.

30. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud v tomto směru poukazuje na nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, jde-li o otázku adresnosti některých výroků žalovaných a otázku výše přiměřeného finančního zadostiučinění, jak o nich bylo pojednáno pod body 19 a 28 tohoto rozsudku. Odvolací soud dále žádným způsobem neodůvodnil, proč byl výrok 3. žalovaného č. 2 považován za nezpůsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobce ani proč u výroku 5. žalovaného č. 5 aproboval postup soudu prvního stupně, který vyslechnutého svědka považoval za nevěrohodného, avšak svůj názor nikterak nevysvětlil. Pakliže odvolací soud nepovažoval za nezbytné provést některé žalobcem navrhované důkazy (které neprovedl ani soud prvního stupně), bylo namístě takový postup řádně odůvodnit, a pokud tak odvolací soud neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2012/08, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2055/2020).

V. Závěr

31. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s otázkou adresnosti části výroků žalovaných, promlčení práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění a jeho přiměřené výše, přistoupil dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jež vyplývá z výroku tohoto rozsudku, vyjma té části rozsudku soudu odvolacího soudu, která se týkala práva na omluvu za výrok 3. žalovaného č. 11 (totéž by se týkalo výroku 5. žalovaného č. 14, avšak za něj žalobce omluvu nepožadoval), a k vrácení věci v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.).

32. V dané věci bude nutné posoudit a řádně odůvodnit, zda se mohly žalobce týkat i ty výroky žalovaných, v nichž nebyl přímo jmenován. Odvolací soud neopomene zhodnotit jednotlivé výroky v kontextu celých článků a reportáží a jejich případné vzájemné souvislosti. Při posuzování promlčení práv žalobce na poskytnutí peněžitého zadostiučinění přihlédne k judikatuře zabývající se promlčením práv vyplývajících z uveřejnění skupin dehonestujících článků a zváží, zda některé výroky žalovaných nebyly obsaženy v monitoringu tisku přiloženém k žalobě, což by mělo vliv na promlčení z nich vyplývajících práv na poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Při rozhodování o jeho výši se bude odvolací soud zabývat naznačenými kritérii a především bude brát zřetel na princip proporcionality.

33. Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 5. 2024

JUDr. Robert Waltr předseda senátu