25 Cdo 964/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně
J. P., zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Bolzanova 1615/1, proti žalované Nemocnici Nové Město na Moravě, příspěvkové
organizaci, se sídlem v Novém Městě na Moravě, Žďárská 610, IČO 00842001, za
účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze
8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované,
o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod
sp. zn. 12 C 226/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 15. října 2013, č. j. 17 Co 246/2012-474, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.
října 2013, č. j. 17 Co 246/2012-474, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen ve výroku ohledně částky 32.400,- Kč, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2013, č. j. 17 Co
246/2012-474, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 15. února
2012, č. j. 12 C 226/2005-438, ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o platební
povinnosti žalované ve výši 1.000.000,- Kč a o soudním poplatku a náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, se zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 15. 2. 2012, č. j. 12 C
226/2005-438, uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu za bolest ve výši
32.400,- Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.000.000,- Kč,
zastavil řízení ohledně částky 267.600,- Kč na bolestném, zamítl žalobu ohledně
8,75% úroku z prodlení z částky 1.300.000,- Kč od 21. 12. 2005 do zaplacení,
uložil žalované a vedlejšímu účastníku zaplatit České republice – Okresnímu
soudu ve Žďáru nad Sázavou soudní poplatek ve výši 41.300,- Kč a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně trpěla luxací pravého
ramenního kloubu a na doporučení lékaře podstoupila 29. 8. 2003 operaci podle
Scotta. Pro přetrvávající problémy podstoupila 14. 5. 2004 u žalované druhou
operaci (dále jen „operace“). Žalobkyně byla o zákroku řádně poučena a
podepsala informovaný souhlas. Z dokazování vyplývá, že žalovaná při operaci
postupovala lege artis, v průběhu operace však s největší pravděpodobností
došlo k přerušení celistvosti některých vláken axilárního nervu, a to působením
operačních háků používaných pro odtahování měkkých tkání v oblasti ramene za
účelem vytvoření operačního přístupu k ramennímu kloubu. Nadměrným tahem/tlakem
na nerv došlo k trvalému funkčnímu poškození nervu a oslabení jeho vodivé
schopnosti, v důsledku čehož žalobkyně nemůže upažit ani vzpažit pravou ruku. U
žalobkyně se rovněž vyvinul algoneurodystrofický syndrom (rozpad chrupavek
pravého ramenního kloubu), za jehož hlavní příčinu lze podle znaleckých posudků
považovat operaci. Protože nebylo zjištěno, že by žalovaná porušila některou ze
svých povinností, neshledal soud její obecnou odpovědnost podle § 420 obč.
zák., dovodil však, že žalovaná za škodu odpovídá podle § 421a obč. zák., neboť
k újmě na zdraví žalobkyně došlo v důsledku nepřiměřeného tlaku/tahu použitých
operačních háků a právě schopnost háků působit na tkáň je povahou tohoto
přístroje, pro kterou je při operacích používán. S odkazem na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 1129/2005, a ze dne 29. 7. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, soud dovodil, že za nebezpečí a riziko, které je dáno
povahou přístroje, odpovídá poskytovatel zdravotnických služeb, tj. žalovaná,
přičemž není rozhodující ani to, zda jsou škodlivé účinky přístroje známy, nebo
zda k nim dochází zcela ojediněle.
Krajský soud v Brně k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. 10. 2013, č. j. 17
Co 246/2012-474, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s
jeho meritorním posouzením, nově rozhodl pouze o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů v návaznosti na změnu sazby DPH a zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12.
K věci samé doplnil, že k porušení celistvosti nervových vláken natažením
axilárního nervu došlo v důsledku vlastností chirurgického háku, tj. tvrdostí
chirurgické oceli a konstrukcí nástroje.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost ve
smyslu § 237 o.s.ř. odůvodňuje tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka nesouhlasí s aplikací § 421a
obč. zák., neboť podle jejího názoru nemůže tvrdost chirurgického háku sama o
sobě způsobit poškození zdraví pacienta, hák musí být zkonstruován tak, aby
vyhovoval platným normám, atestován a schválen pro použití ve zdravotnictví,
musí mít předepsané vlastnosti, včetně příslušné tvrdosti. Upozorňuje, že
neexistují žádné „měkké“ háky, neboť by je nebylo možno při operacích vůbec
použít, a zároveň operaci bez háků nelze provést. Namítá dále, že podle
znaleckého posudku byl tah háku pouze pravděpodobnou, nikoli však jistou
příčinou poškození nervu, a odvolává se na rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 31. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1475/2011, ze kterého dovozuje,
že příčinná souvislost musí být dána najisto. Navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření namítá nepřípustnost dovolaní, které podle jejího názoru
postrádá vymezení nesprávnosti právního posouzení odvolacího soudu a pouze
opakuje dřívější argumenty. Žalobkyně souhlasí s tím, že při operaci je třeba
počítat s možností drobného poškození zdraví, nikoliv však v takové intenzitě,
jak se stalo v jejím případě. Uvádí, že v oblasti medicíny nelze prakticky
požadovat, jak se domáhá dovolatelka, aby byla příčinná souvislost za života
pacienta postavena najisto. Považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a
navrhuje proto dovolání odmítnout, popř. zamítnout.
Vedlejší účastník na straně žalované se s obsahem dovolání ztotožnil. Vytýká
odvolacímu soudu, že nepatřičně vyložil rozhodnutí 25 Cdo 1475/2011 a že výklad
§ 421a obč. zák. je nepřiměřeně rozšiřující, a tedy nesprávný. Shodně jako
dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 15. 10. 2013, tj.
po účinnosti zákona 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud
jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o.s.ř.“) – srov. čl. II bod 1 a
7 zákona č. 404/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným
advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř. dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je
částečně nepřípustné a v části, kde je přípustné podle § 237 o.s.ř., je i
důvodné.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží.
Dovolání žalované směřuje mimo jiné proti výroku, kterým odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit
žalobkyni na bolestném částku 32.400,- Kč. Jedná se o samostatný nárok se
samostatným skutkovým základem, proto i přípustnost dovolání proti rozhodnutí o
tomto nároku je nezbytné posuzovat samostatně, bez ohledu na to, zda byl
uplatněn v tomtéž řízení spolu s dalšími nároky, jež v součtu zákonnou hranici
50.000,- Kč převyšují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp.
zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník
2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo
2136/99, publikované pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000).
Protože výše bolestného přiznaného v dosavadním řízení nepřevyšuje částku
50.000,- Kč, je ohledně něj přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238
odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu
podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle § 241a odst. 1 o.s.ř.
spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný
právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil,
případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti.
Podle § 421a obč. zák. každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které
mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku
použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit (odst. 1). Odpovědnost podle
odstavce 1 se vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních,
veterinárních a jiných biologických služeb (odst. 2).
Za situace, kdy soud prvního stupně i soud odvolací na základě dokazování
dovodily, že žalovaná neporušila žádnou ze svých právních povinností (postup
lege artis), není splněn základní předpoklad vzniku obecné odpovědnosti za
škodu, a závěr odvolacího soudu, že odpovědnost žalované podle § 420 obč. zák.
není dána, je v tomto směru správný. Ustanovení § 421a obč. zák. upravuje
zvláštní případ objektivní odpovědnosti, kdy ten, kdo plní závazek (poskytuje
určitou službu), se nemůže odpovědnosti zprostit na základě žádného liberačního
důvodu. Jde o přísnou odpovědnost, která nastupuje bez ohledu na zavinění a
není podmíněna porušením právní povinnosti. Má tzv. absolutní charakter
(nepočítá se s možností liberace), což ovšem neznamená, že je dána za všech
okolností, nýbrž pouze tehdy, jsou-li splněny všechny její zákonné podmínky.
Zákonnými předpoklady jsou zde vznik škody, její původ v povaze přístroje nebo
jiné věci, jíž bylo při plnění závazku použito, a příčinná souvislost mezi
nimi. Přístrojem nebo jinou věcí je jakýkoli hmotný předmět, jehož bylo při
plnění závazku použito, a který ze své podstaty vyvolal poškození zdraví.
Okolnostmi, jež mají původ v povaze věci, se – kromě vady či chybějící
vlastnosti – rozumí její typické vlastnosti a účinky, jimiž se věc (přístroj,
přípravek) projevuje, tedy účinky samotné její povahy. Odpovědnost je pak dána,
jestliže konkrétní újma byla způsobena těmi okolnostmi, jež přímo vyplývají z
povahy věci použité při poskytnutí služby, tedy v případě, že tato věc, byť
správně použitá, právě svou charakteristickou vlastností zapříčinila vznik
škody.
Závěr, že škoda byla způsobena okolnostmi majícími původ v povaze věci použité
při zákroku, nelze učinit, byla-li škoda způsobena okolností, jež má jiný
původ, než jsou samotné účinky věci použité při zákroku; vedl-li např. k
poškození zdraví chybně provedený zákrok, nelze toto ustanovení aplikovat
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo
2542/2003, publikovaný pod C 2992 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H.
BECK, dále též jen „Soubor“, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 9. 2006, sp.
zn. 25 Cdo 508/2005, Soubor C 4634). Ani o takový případ se zde však nejedná.
Odpovědnost podle § 421a obč. zák. se odvíjí od působení vlastností věcí
(přístrojů, nástrojů, léčiv, apod.), jichž bylo použito při plnění závazku (zde
při poskytování zdravotní péče), nikoliv od způsobu jejich použití, přičemž
naplnění podmínky této kvalifikované okolnosti je třeba posuzovat právě ve
vztahu k bezprostřednímu působení použité věci, resp. jejích specifických
vlastností, na organismus pacienta. Judikatura dovolacího soudu dříve rovněž
dovodila, že ani způsob vedení zákroku není okolností mající původ v povaze
přístroje či jiné věci, jež byla při zdravotnické službě použita (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3981/2009, Soubor
C 11121). Nelze sice od sebe oddělovat působení typických vlastností operačního
nástroje a metodu (způsob) jeho použití při operačním výkonu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, uveřejněný pod
č. 30/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nicméně samotný způsob
použití nástroje, tj. pouhý technologický postup, nevede k odpovědnosti podle §
421a obč. zák., jestliže se na výsledném škodlivém účinku neprojevila sama o
sobě povaha předmětu, vyplývající z jeho charakteristických vlastností, nýbrž
především metoda a způsob jeho aplikace.
Lze proto uzavřít, že u odpovědnosti podle § 421a obč. zák. se předpokládá, že
vyvolávajícím činitelem poškození zdraví je při zákroku vlastnost konkrétní
věci (přístroje či nástroje), která při použití ke svému účelu je způsobilá
vyvolat určitý škodlivý následek a také jej způsobila. Soudní praxe shledala
takové charakteristické vlastnosti, jež způsobily poškození zdraví pacienta,
např. v konstrukci operačního přístroje, jeho ostrosti (srov. již citovaný
rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2046/2007) či vlastnosti materiálu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1129/2005, Soubor C 4646).
Naopak tam, kde byla újma vyvolána způsobem použití věci či jinými okolnostmi,
aniž by šlo o účinek plynoucí ze samotné povahy či vlastností věci, jež byla
při zdravotnické službě použita, režim § 421a obč. zák. se neuplatní (z
rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. dále zejména usnesení ze dne 23. 8. 2012, sp.
zn. 25 Cdo 797/2011, časopis Soudní rozhledy č. 4/2013, str. 132, či rozsudek
ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 118/2006, Soubor C 5794).
V dané věci nelze vycházet z toho, že škoda měla původ ve vlastnosti věci, tj.
jak uvádí odvolací soud, v tvrdosti a konstrukci operačního háku; tyto
vlastnosti nebyly podle skutkových zjištění, jejichž správnost nepodléhá
dovolacímu přezkumu, samy o sobě původcem nadměrného natažení nervu a jeho
poškození. Nejvyšší soud ostatně v obdobném případě již dříve dovodil, že za
okolnosti, které mají původ v povaze použitého přístroje ve smyslu § 421a obč.
zák., nelze považovat obecně užívanou technologii operativního výkonu založenou
na nutnosti použití chirurgických háků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1475/2011, Soubor C 12276).
Ze shora uvedeného vyplývá, že právní názor, z něhož vycházel odvolací soud při
posouzení odpovědnosti žalované za škodu, se odchyluje od judikatury dovolacího
soudu k § 421a obč. zák. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu věcně nesprávným, a proto jej (s výjimkou části, kdy bylo
dovolání nepřípustné) zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí ve výroku o platební povinnosti
žalované v částce 1.000.000,- Kč a v závislých výrocích o náhradě nákladů
řízení a o soudním poplatku a vrátil věc soudu prvního stupně v tomto rozsahu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu