USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: R. P., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Jozefem Mikloškem, LL.M., advokátem se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, proti žalovaným: 1. E. S. Best s.r.o., IČO 26191458, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7 – Bubeneč, 2. E. S. B., narozený XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Ivanem Houfkem, Ph.D., advokátem se sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 390/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, č. j. 22 Co 130/2021-518, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení 6.365 Kč, a to každému z žalovaných jednu polovinu, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Ivana Houfka, Ph.D.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2021, č. j. 22 Co 130/2021-518, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 2. 2021, č. j. 10 C 390/2017-362, jímž tento soud uložil 1. žalovanému zdržet se v článku „XY“, publikovaném na jeho webových stránkách, textů „P. si teď najal Kapsch, aby u R. zařídil zrušení tendru na výběr mýtného“ a „Řekněme si na rovinu, co se tady děje – P. a R. by se takovým jednáním dopustili trestného činu“, a to i v anglické verzi daného článku a současně 2. žalovanému uložil zdržet se zveřejňování týchž textů na jeho twitterovém účtu, rovněž tak odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalovaným uloženo, aby uveřejnili omluvu žalobci za zmíněná tvrzení (výrok I). Týmž rozhodnutím odvolací soud změnil vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobu zamítl v části, v níž žalobce po 1. žalovaném požadoval zaplacení částky 100.000 Kč (výrok II) a po 2. žalovaném částky 200.000 Kč (výrok III). Současně odvolací
soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V a VI). Žalobce se v projednávané věci domáhá ochrany své osobnosti na základě tvrzení, že žalovaní zasáhli do jeho cti a důstojnosti zveřejněním zmíněného článku, jenž obsahuje nepravdivá a zavádějící tvrzení o ovlivňování antimonopolního úřadu žalobcem v souvislosti s výběrem mýtného a prosazování zájmů společnosti Kapsch žalobcem. Žalobce zdůraznil, že on ani jeho advokátní kancelář v rámci probíhajícího zadávacího řízení k systému elektronického mýtného nespolupracuje s žádnou společností ze skupiny Kapsch.
Publikováním nepravdivých informací (v českém a anglickém jazyce) vznikla žalobci újma, jež byla umocněna i tím, že článek byl přejat provozovateli jiných webů a že 2. žalovaný na něj nedůvodně útočí i jinými výroky. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování, dospěl k závěru, že nebyla prokázána pravdivost stěžejního sporného tvrzení, že se žalobce a některá společnost ze skupiny Kapsch jakkoliv dohodli, že žalobce zařídí (tj. ovlivní ve prospěch společnosti Kapsch) zrušení tendru na výběr mýtného a že bude nějakým způsobem působit ve prospěch společnosti Kapsch na výsledek předmětného zadávacího řízení, nebylo prokázáno ani to, že by žalobce zneužil svůj vliv na předsedu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) P.
R. Bylo ovšem prokázáno, že žalobce obecně vlivem na P. R. disponoval a že byl členem poradní skupiny zřízené předsedou ÚOHS k výkladům otázek agendy této instituce, a mohl tak nepřímo ovlivňovat její rozhodovací činnost. Na závěru o existenci takového vlivu nemění nic ani to, že se na agendu ochrany hospodářské soutěže a veřejných zakázek specializuje a působí i jako představitel institucí činných v této oblasti. Rovněž vyšlo najevo, že sám žalobce své kontakty s předsedou ÚOHS zmiňoval způsobem, jenž mohl být vykládán jako prezentace tohoto nadstandardního vlivu a jeho nepřímé nabízení.
Z provedeného dokazování vyplynuly i mimořádné vztahy mezi žalobcem a bývalým premiérem B. S. Žalobce aktivně vystupoval jako prostředník mezi premiérem a politiky a premiér jeho názorům přisuzoval značnou váhu. Uvedené sice nic nemění na tom, že žalovaní neoprávněně zasáhli do osobnostních práv žalobce tvrzením, které mu mohlo způsobit újmu na pověsti (neboť předjímá jeho nekalou činnost, jež mohla nabýt až intenzity trestného činu), ale představuje podstatný moment pro posouzení rozsahu újmy takto vzniklé a výše přiměřeného zadostiučinění.
Článek působil v prostředí, v němž se obdobné informace již šířily a kde měl žalobce pověst člověka s vlivem na předsedu ÚOHS, publikované informace nebyly překvapivé, a tedy ani způsobilé přivodit újmu v rozsahu, jenž by si žádal odčinění penězi. Soud též zohlednil, že byť byl článek šířen veřejně prostřednictvím webových stránek, sociálních sítí a mailu, zveřejněn byl relativně krátce (14 dnů) a žalobce se proti článku veřejně ohradil. V projednávané věci hrozí opakování daného neoprávněného zásahu, lze tak v souladu s § 82 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o.
z.“) vyhovět požadavku na uložení povinnosti zdržet se daného zásahu.
Za dostatečný způsob odčinění nemajetkové újmy pak měl odvolací soud v návaznosti na výše popsané skutečnosti v souladu s § 2951 odst. 2 a § 2956 o. z. veřejnou omluvu, pro poskytnutí peněžitého zadostiučinění důvody neshledal. Proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, jimiž byla zamítnuta žaloba o finanční zadostiučinění, podal žalobce dovolání, v němž obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení a skutečnosti vedoucí k podání projednávané žaloby. Přípustnost dovolání pak s odkazem na § 237 o.
s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na hmotněprávních otázkách, které odvolací soud řešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, a to konkrétně rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 113/2021, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019 a sp. zn. 25 Cdo 167/2019, a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 668/21, nerespektoval-li při řešení formy přiměřeného zadostiučinění kritéria v těchto rozhodnutích akcentovaná. Dále odvolací soud zatížil své rozhodnutí procesními nedostatky, jimiž bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces.
Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí, opomenutí argumentace žalobce, odchýlení se od závěru vysloveného předchozím rozhodnutím v dané kauze a ignorování rozhodnutí vynesených ve skutkově obdobných kauzách při posuzování adekvátního zadostiučinění. Dovolatel má za to, že odvolací soud při posouzení vhodného zadostiučinění nezhodnotil judikaturou zdůrazňované podstatné okolnosti – porušení principu presumpce neviny, preventivně sankční funkci zadostiučinění, dopady do základních práv na respekt k lidské důstojnosti a soukromému životu.
Zásadní moment, že je žalobci podsouváno jednání naplňující trestný čin a že takovéto osočení je způsobilé přivodit rozsáhlejší újmu, odvolací soud přitom ve svém předchozím rozhodnutí v dané věci zvláště zdůrazňoval, v dovoláním napadeném rozhodnutí je však opomenul. Podle rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 113/2021, a ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, uveřejněného pod číslem 41/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), je přitom porušení presumpce neviny významným zásahem do osobnostních práv, což je třeba zohlednit při stanovení adekvátní satisfakce, která by měla mít i peněžní podobu.
Předmětná informace byla šířena prostřednictvím webových stránek a sociálních sítí, pouhá omluva se proto nemůže jevit jako adekvátní satisfakce, a to i s ohledem na její publikaci se značným časovým odstupem. V rozporu s požadavky stanovenými nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21, pak nebylo náležitě zhodnoceno, že si žalovaní uveřejněné informace dostatečně neověřovali, jejich zveřejnění a šíření bylo činěno jen s úmyslem zvýšit publicitu a získat majetkový prospěch bez respektu k důstojnosti stěžovatele.
Rovněž tak nebyl uvážen požadavek na proporčnost náhrady, a to i ve vztahu k náhradám přisouzeným v jiných případech. Zcela nepodložené jsou úvahy odvolacího soudu, že publikované informace nebyly nijak překvapivé, a nemohly tudíž přivodit újmu většího rozsahu.
Obvinění z trestného činu šířené k neomezenému počtu adresátů, pro které se jedná o zcela novou informaci, nelze bagatelizovat poukazem na to, že v jistém okruhu lidí kolovaly obdobné informace na úrovni drbů. Preventivně sankční funkce satisfakce byla odvolacím soudem zcela upozaděna, funkce satisfakční pak nebyla posouzena dostatečně, nezohledněno zůstalo stěžejní kritérium míry zavinění původců zásahu i jejich motivace, zviditelnění se a získání potřebné publicity. Odvolací soud nepřihlédl k částkám přiznaným jako zadostiučinění ve skutkově obdobných případech a nevzal v úvahu, že žalobce se po daném incidentu (na rozdíl od let předchozích) neumisťoval v soutěži „Právnická firma roku“ v kategorii veřejné zakázky.
Dovolatel též namítl, že absence řádného a srozumitelného odůvodnění představuje porušení práva žalobce na spravedlivý proces a v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, je způsobilým dovolacím důvodem. Skutkové závěry odvolacího soudu podle dovolatele neodpovídají obsahu svědeckých výpovědí (zejména závěr o blízkosti žalobce P. R. a širším povědomí o vztazích mezi dotčenými osobami). Odvolací soud se náležitě nevypořádal s argumentací žalobce ohledně adekvátní satisfakce.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje dovolatel též v překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, vykazujícího známky libovůle, neboť odvolací soud bez adekvátního opodstatnění skutkovými změnami daného případu zamítl nárok na finanční zadostiučinění, aniž by posoudil naplnění skutečností a kritérií, jejichž nezohlednění sám ve svém předchozím rušícím usnesení vytkl soudu prvního stupně. Bez náležitého odůvodnění tak bylo zasaženo do legitimního očekávání žalobce, spoléhajícího na obecnou zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích o věci samé i ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní ve vyjádření k dovolání zpochybnili argumentaci dovolatele a navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas (k podáním podaným po uplynutí dovolací lhůty Nejvyšší soud z hlediska posouzení přípustnosti dovolání nemohl přihlížet – viz § 241b odst. 3 o.
s. ř.), oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání ve skutečnosti, že odvolací soud nerespektoval právní závěry ohledně stanovení přiměřeného zadostiučinění vysloveného v rámci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 113/2021, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019 a sp. zn. 25 Cdo 167/2019, a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 668/21, je třeba uvést, že z těchto rozhodnutí (stejně jako z další judikatury) nevyplývá, že by určitému typu zásahu do osobnostních práv automaticky odpovídala určitá forma satisfakce, ale byla zdůrazněna nezbytnost zhodnocení rozhodujících momentů každé jednotlivé věci.
Byť dovolatel obsáhle cituje úryvky z těchto rozhodnutí i napadeného rozhodnutí, odlišně řešenou otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. náležitě neformuluje (k nutnosti uvést, v jakém konkrétním právním úsudku nebyla popsaná rozhodovací praxe odvolacím soudem respektována, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 613/2020). Lze přitom připomenout, že právě v dovolatelem zmiňovaném rozhodnutí ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 113/2021, bylo konstatováno, že difamační verbální zásah do osobnostních práv nelze paušálně spojovat s určitým typem sdělované informace či zvolenými výrazy, ale je nutné vážit jeho potenciál přivodit újmu konkrétnímu dotčenému člověku, tedy především, zda pronesená slova byla způsobilá s dostatečnou intenzitou negativně ovlivnit způsob, jímž je vnímán okolím a zasáhnout do jeho morální či profesní integrity, cti a vážnosti, a to v míře přesahující tolerovatelnou mez.
Každý člověk přitom může být zasažen rozdílným okruhem vznášených tvrzení v návaznosti na individuální aspekty jeho osobnosti, jakož i okolí, kde se pohybuje, a na to, jak jím je vnímán, a to včetně okolí profesního. I v tomto směru je možné vycházet z judikaturou setrvale přijímané zásady, že zásah do osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k němu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria).
Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, a judikaturu v něm odkazovanou). V obecné rovině bude zpravidla zásadním zásahem do osobnostních práv každého, je-li neopodstatněně označen za pachatele trestného činu, ostatně i v projednávané věci odvolací soud uzavřel, že vyjádření žalovaných v tomto směru bylo jednoznačně protiprávní.
Nicméně judikatura současně diferencuje mezi vyjádřením podezření ze spáchání trestného činu a jasným prohlášením, že se tak stalo - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 113/2021. Právě v naposledy odkazované věci šlo o tvrzení, že dotyčná osoba kradla, krade a krást bude, zatímco v nyní projednávané věci šlo o podmíněně vyjádřenou možnost spáchání trestného činu (… „by se tak dopustili trestného činu“). Nehledě na závadnost předmětných výroků nelze mít závěr odvolacího soudu o jejich nižším difamačním potenciálu za jednoznačně mylný.
Pokud v projednávané věci bylo zjištěno, že již před zveřejněním problematických tvrzení byly známy nadstandardní vztahy žalobce s vlivnými osobami v dané oblasti i účasti na rozhodování ÚOHS prostřednictvím členství v poradní skupině (kteréžto skutkové závěry dovolacímu přezkumu nepodléhají), nejeví se nepřiměřenou úvaha, že tvrzení naznačující roli žalobce jako vlivného zákulisního hráče zasáhla do jeho práv pouze s mírnější intenzitou. Ostatně ohledně intenzity negativních dopadů do osobního či profesního života žalobce nebyla v řízení učiněna zjištění (či vznášena žalobní tvrzení), která by nasvědčovala takové míře dopadů do sféry žalobce, jež by jednoznačně odůvodňovala i peněžitou satisfakci.
Odvolává-li se dovolatel na rozhodnutí v kauze sp. zn. 25 Cdo 113/2021, pak je třeba podoktnout, že ve zmíněné věci mělo osočení z trestného činu vést k znevěrohodnění žalobkyně jako zaměstnankyně a ovlivnit její další profesní uplatnění (v tomto směru bylo Nejvyšším soudem odvolacímu soudu vytknuto, že se s uplatněnými tvrzeními nedostatečně vypořádal). V nyní projednávané věci však dovolatel o tom, že by mu dané tvrzení přineslo jakékoli potíže v soukromém či profesním životně nehovoří (zmínka o absenci umístění v soutěži právních společností postrádá objasnění souvislostí s problematickými tvrzeními).
Odkazuje-li dovolatel dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, opomíjí, že v daném rozsudku se dovolací soud zabýval zejména otázkou, zda sporný projev člena vlády zasáhne do práv způsobem vyžadujícím odčinění nemajetkové újmy, aniž by blíže hodnotil kritéria její formy. Rovněž tak z odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019, není zřejmé, v jakém momentu se od závěrů v něm vyslovených měl odvolací soud odchýlit. Zmiňuje-li dovolatel v této souvislosti okolnosti na straně žalovaných (zavinění, nabytý prospěch či doba trvání zásahu), pak zjištěné skutečnosti jednoznačně nehovoří pro přiznání satisfakce v rozsahu vyšším než přiznaném soudem prvního stupně.
Nebylo prokázáno, že by žalovaní byli vedeni úmyslem žalobce poškodit, že by zásah trval delší dobu či vedl k získání majetkového prospěchu (lze podotknout, že zpravodajská média zpravidla nejsou spojována s generováním takového zisku jako bulvární tisk). Okolnost, že k šíření informace došlo formou, jež není tak extenzivní jako např.
opakované zveřejnění v celoplošné a široce sledované televizi, a směřuje toliko k omezenému okruhu adresátů, vzal odvolací soud v potaz v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019. Poukazuje-li dovolatel na rozhodnutí, v nichž se k otázce adekvátního zadostiučinění vyslovoval Ústavní soud, opomíjí, že i v rámci jeho rozhodovací praxe je rozlišováno mezi různými variantami zásahů do různých osobnostních práv. Podle Ústavního soudu zákon upřednostňuje odčinění újmy prostřednictvím morální satisfakce (omluvy), a až v případně její nedostatečnosti nastupuje satisfakce peněžitá, přičemž je rovněž třeba brát v potaz, týká-li se předmětný projev věcí veřejných (politický projev požívá nejvyšší ochrany) i to, zda dotčenému vznikla nějaká konkrétní újma a vedl-li daný zásah k získání majetkového prospěchu.
Sankční funkce je pak podle Ústavního soudu vázána na úzce vymezené skupiny případů, zejména jde-li o bulvární časopisy kořistící ze soukromí jiných (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 771/22). Poukazuje-li dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21, pomíjí, že se vztahoval ke skutkově odlišné situaci (publikace nepravdivého údaje ze soukromí herce bulvárním deníkem), která vylučovala mírnější formu satisfakce. Spatřuje-li dovolatel shodu s danou kauzou v tom, že v obou případech byla informace publikována bez jejího prověření, nepředestírá důvody, proč by právě tento jediný moment měl být tím určujícím.
Lze opět připomenout, že řada dalších podstatných okolností (zejména dopady do sféry žalobce, úmyslnost či pohnutky jednání žalovaných) nebyla v řízení ani náležitě tvrzena. Nejvyššímu soudu je v zásadě umožněno přihlížet k procesním nedostatkům jen u přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně i Ústavní soud ve svém stanovisku ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III.
ÚS 3808/17, usnesení Ústavního soudu 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19), zdůraznil, že § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3.
9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022). Poukazuje-li dovolatel na procesní otázku řešenou rozporně s judikaturou prostřednictvím odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn.
32 Cdo 3219/2018, vyslovující se k požadavkům na přezkoumatelnost rozhodnutí, je třeba podotknout, že přezkoumatelnost je vždy do značné míry otázkou individuálního posouzení v dané věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1428/2021). Stěžejní přitom bude, zda lze bez obtíží z rozsudku seznat, jakými úvahami se odvolací soud řídil a z jakých důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Případné nedostatky odůvodnění přitom nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, č. 100/2013 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 92/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4718/2017). I když rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (a to včetně náležitého vypořádání provedených důkazů), není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3749/2021). Byť tedy lze přitakat dovolateli, že v rozhodnutí odvolacího soudu není zcela důsledně vypořádána veškerá dovolatelem vznášená argumentace, nelze mít za to, že by daný nedostatek byl na újmu uplatnění dovolacích námitek žalobce, neboť z rozsudku je zřejmé, jaké skutečnosti měl odvolací soud za určující pro své posouzení. Spatřuje-li dovolatel vadu v tom, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od svého právního názoru vysloveného v předchozím zrušujícím rozhodnutí, lze nad rámec výše uvedeného dodat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu odvolací soud může změnit právní názor, který vyslovil v předchozím odvolacím řízení ve věci, dospěje-li k závěru o jeho nesprávnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 19.
6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, uveřejněný pod C 2012 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, z 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, č. 80/2008 Sb. rozh. obč., a z 9. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4194/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 542/2019). Konečně ani k výtce nedostatečného zohlednění rozhodnutí vynesených v jiných případech dovolatel neoznačil konkrétní judikáty, v jejichž světle by závěry dovolacího soudu neměly obstát. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení představovaných odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 2 480 Kč za každého z nich (§ 7 bod 6, § 9 odst. 4 ve spojení s § 11 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 1105 Kč (§ 137 odst. 3 o.
s. ř.), celkem 6 365 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu