26 Cdo 1001/2025-236
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Zámecká kolonáda s.r.o., se sídlem v Karlových Varech, Mariánskolázeňská 223/25, IČO 25230514, zastoupené Mgr. Michalem Burešem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2034/18a, proti žalovanému statutárnímu městu Karlovy Vary, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, IČO 00254657, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, o určení neplatnosti výpovědi ze dne 20. 6. 2023 a o určení platnosti výpovědi ze dne 29. 7. 2022, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 165/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2024, č. j. 18 Co 84/2024-192, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. 3. 2025, č. j. 18 Co 84/2024-231, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2024, č. j. 18 Co 84/2024-192, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. 3. 2025, č. j. 18 Co 84/2024-231, v rozsahu, v němž jím byl potvrzen výrok II rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 1. 2024, č. j. 14 C 165/2023-150, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 13. 1. 2025, č. j. 14 C 165/2023-229, se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2024, č. j. 18 Co 84/2024-192, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. 3. 2025, č. j. 18 Co 84/2024-231, se ve zbylém rozsahu mění takto:
1. Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 1. 2024, č. j. 14 C 165/2023-150, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 13. 1. 2025, č. j. 14 C 165/2023-229, se vyjma výroku II mění tak, že žaloba o určení neplatnosti výpovědi ze dne 20. 6. 2023, kterou žalovaný vypověděl smlouvu o nájmu uzavřenou mezi účastníky dne 26. 3. 1999 ve znění jejích dodatků, se zamítá.
2. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 55 902 Kč k rukám JUDr. Jany Wenigové, advokátky se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
3. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 19 662 Kč k rukám JUDr. Jany Wenigové, advokátky se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se (žalobou v konečném znění, po její změně) domáhala určení, že je neplatná výpověď ze dne 20. 6. 2023 (dále též jen „druhá výpověď“), kterou žalovaný vypověděl smlouvu o nájmu uzavřenou mezi účastníky dne 26. 3. 1999 ve znění jejích dodatků (dále jen „předmětná smlouva“), a že je platná (předchozí) výpověď ze dne 29. 7. 2022, jíž předmětnou smlouvu vypověděla žalobkyně (dále též jen „první výpověď“).
2. Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 14 C 165/2023-150, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 13. 1. 2025, č. j. 14 C 165/2023-229, určil, že druhá výpověď je neoprávněná (výrok I), zamítl žalobu o určení platnosti první výpovědi (výrok II) a rozhodl
3. Na základě odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 7. 2024, č. j. 18 Co 84/2024-192, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. 3. 2025, č. j. 18 Co 84/2024-231, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok II).
4. Vyšel zejména ze zjištění, že dne 26. 3. 1999 uzavřela žalobkyně jako nájemkyně se žalovaným jako pronajímatelem smlouvu o nájmu, na jejímž základě jí žalovaný přenechal do užívání tam specifikované nemovitosti (pozemky a stavby). Účelem nájmu bylo provozování lázeňské péče a poskytování dalších služeb s tím souvisejících. Dne 29. 7. 2022 doručila žalobkyně žalovanému výpověď předmětné smlouvy z důvodu, že předmět nájmu není bez jejího zavinění způsobilý k užívání. Žalovaný proti první výpovědi nevznesl námitky. Žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k převzetí pronajatých nemovitostí, žalovaný to však odmítl. Dne 20. 6. 2023 zaslal žalovaný žalobkyni výpověď předmětné smlouvy s odůvodněním, že nezaplatila nájemné za dobu od 11. 7. 2022 do 20. 3. 2023 a neodstranila havarijní závady na předmětu nájmu. Téhož dne mu žalobkyně sdělila, že druhou výpověď považuje za neplatnou, jelikož nájem zanikl již na základě první výpovědi ke dni 31. 10. 2022. Dne 2. 10. 2023 žalobkyně žalovanému pronajaté nemovitosti předala.
5. Po právní stránce přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že na právní vztah účastníků je třeba aplikovat § 2302 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), upravující nájem prostor sloužících podnikání. Účelem nájmu totiž bylo provozování lázeňské péče a dalších služeb s tím souvisejících a jen z toho důvodu, že žalobkyně dala předmět nájmu do podnájmu, nelze dovodit, že by měla právo jej užívat i požívat, a že by tudíž šlo o pacht. Ve vztahu k požadavku na určení platnosti první výpovědi shodně se soudem prvního stupně uvedl, že nejde o žalobu na přezkum oprávněnosti výpovědi, nýbrž o obecnou určovací žalobu ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a je tudíž nutno prokázat existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Ten ovšem žalobkyně nemá, neboť lze žalovat na určení práva nebo právního vztahu, a posouzení platnosti první výpovědi má v této souvislosti povahu toliko otázky předběžné. Konečně se ztotožnil též s názorem soudu prvního stupně o naplnění požadavků vymezených v § 2314 o. z pro přezkum oprávněnosti druhé výpovědi. Shrnul, že nájemní vztah zanikl na základě první výpovědi dnem 31. 10. 2022, pročež je zapotřebí hledět na druhou výpověď jako na neoprávněnou (soud zde přitom není vázán žalobním žádáním o určení neplatnosti výpovědi; může vyslovit její neoprávněnost). Rozsudek soudu prvního stupně proto potvrdil.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podal žalovaný (dále též jen „dovolatel“) dovolání. Dovozuje jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a otázky hmotného práva při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2894/2020, nebo ze dne 29.
1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3721/2019. Namítá především nesprávnost závěru odvolacího soudu, že je namístě vyslovit neoprávněnost druhé výpovědi předmětné smlouvy za situace, kdy nájemní poměr jí založený skončil, v důsledku účinků první výpovědi, již dříve, před dáním druhé výpovědi. Za této situace soud prvního stupně ani neměl připustit změnu žaloby z původního žádání, aby byla žalovanému uložena povinnost převzít zpět předmět nájmu na určení platnosti a neplatnosti jednotlivých výpovědí. V době rozhodnutí o připuštění této změny žaloby již lhůta k podání námitek proti první výpovědi uplynula, nájemní poměr v důsledku jejích účinků skončil k 31.
10. 2022; následně si předmět nájmu smluvní strany i předaly zpět. Proto druhou výpověď nebylo možné „posuzovat podle § 2314 o. z. a ani podle § 80 o. s. ř.“; žaloba měla být ohledně této výpovědi zamítnuta. Žalobkyně na základě předmětné smlouvy přenechala v průběhu nájemního poměru předmět nájmu do podnájmu, inkasovala podnájemné; předtím předmět nájmu rekonstruovala „a svým přičiněním z něj dosahovala hospodářský zisk“. To dle něj představuje požívání předmětu nájmu žalobkyní. Účelem nájmu bylo, aby „z dohodnutého užívání souboru nemovitostí (plodonosné věci) nájemce svou pílí a přičiněním měl hospodářský prospěch a ten si mohl ponechat“.
Hospodářskou funkcí předmětné smlouvy bylo též požívání; proto má předmětná smlouva povahu pachtu. Předmětem nájmu byly též nemovitosti (jako celek), jejich soubor, nikoliv prostory v nich. Užívání těchto nemovitostí tak představovalo buď pacht souboru nemovitých věcí, či sice jeho nájem, nikoliv však nájem prostoru sloužícího k podnikání. Navrhl změnu rozsudku odvolacího soudu tak, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba o určení neoprávněnosti druhé výpovědi bude zamítnuta; žalovanému přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacího řízení.
7. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání. Rozhodnutím soudu bylo postaveno najisto, „čí výpověď byla platná, a kdy tak nastal okamžik zániku nájemního poměru“. Jestliže by žalobkyně nepodala žalobu o přezkum oprávněnosti druhé výpovědi, fakticky by tak z její strany byla „uznána platnost výpovědi dovolatele a existence nájemního vztahu až do 30. 9. 2023“. Samotný zánik užívání předmětu nájmu v důsledku jeho předání pronajímateli nebrání projednání včas podané žaloby o přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem. Opačný výklad nemá zákonnou oporu, z ustanovení § 2314 odst. 3 o. z. se nepodává. Předmětná smlouva není pachtem jen proto, že umožňuje předmět nájmu přenechat do podnájmu, ale je smlouvou o nájmu prostoru sloužícího podnikání.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c odst. 3, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
10. V dané věci je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy včetně jeho výroku I v té části, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně (jímž byla zamítnuta žaloba o určení platnosti první výpovědi). V tomto rozsahu však dovolání žalovaného není (subjektivně) přípustné.
11. Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7.1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2000, pod číslem 7, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod č. 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod č. 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Ve shora uvedeném rozsahu však rozsudek odvolacího soudu nepůsobí újmu na právech dovolatele a neukládá mu žádné povinnosti. Odvolací soud v tomto rozsahu žalovanému neuložil žádnou povinnost, rozhodnutí se netýkalo ani jeho procesního postavení, neboť byla žaloba podaná vůči němu o určení platnosti první výpovědi zamítnuta.
13. Ve zbylém rozsahu dovolání žalovaného (dovolatele) proti potvrzující části výroku I rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal podle o. s. ř. a shledal jej přípustným.
14. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
15. Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí mimo jiné (je založen) na hmotněprávní otázce (vytčené dovolatelem), zda předpokladem vyhovění žalobě vypovídané strany o přezkoumání oprávněnosti výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání dle § 2314 odst. 3 o. z. je (též) skutečnost, že takový nájemní poměr v době dání takové výpovědi trval; jinými slovy, zda dřívější skončení nájemního poměru na základě jiné právní skutečnosti (před dáním výpovědi) má vliv na aktivní věcnou legitimaci vypovídané strany domáhat se přezkumu oprávněnosti takové výpovědi.
16. Tato otázka nebyla dosud v poměrech smlouvy o nájmu prostoru sloužícího podnikání dle § 2302 a násl. o. z. řešena; proto je dovolání přípustné a též opodstatněné.
17. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad dovolací soud neshledal; dovolatelem nejsou ani tvrzeny.
18. Podle § 2314 o. z. vypovídaná strana má právo do uplynutí jednoho měsíce ode dne, kdy jí byla výpověď doručena, vznést proti výpovědi námitky; námitky vyžadují písemnou formu (odst. 1). Nevznese-li vypovídaná strana námitky včas, právo žádat přezkoumání oprávněnosti výpovědi zanikne (odst. 2). Vznese-li vypovídaná strana námitky včas, ale vypovídající strana do jednoho měsíce ode dne, kdy jí námitky byly doručeny, nevezme svou výpověď zpět, má vypovídaná strana právo žádat soud o přezkoumání oprávněnosti výpovědi, a to do dvou měsíců ode dne, kdy marně uplynula lhůta pro zpětvzetí výpovědi (odst. 3).
19. Jak bylo dovozeno např. v rozsudku Nevyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 680/2020, pro poměry žaloby o přezkum oprávněnosti výpovědi nájmu bytu či nájmu domu podle § 2290 o. z., může k takové žalobě být aktivně věcně legitimován jen nájemce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4342/2017). Byla-li totiž výpověď doručena osobě, která nájemcem není, nemohla nijak zasáhnout do jejích práv (výpověď není způsobilá ukončit „neexistující vztah“), a již proto musí být žaloba zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace. Tento závěr se uplatní obdobně zásadně i v případě, že výpověď z nájmu bytu sice byla doručena osobě, která v době jejího doručení byla nájemcem bytu, avšak její nájem v mezidobí (v době od doručení výpovědi do rozhodnutí soudu o žalobě na její neoprávněnost) zanikl z jiného důvodu, neboť ani v takovém případě již nemůže nijak nepříznivě zasáhnout do jejího právního postavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3374/2018).
20. Od uvedených závěrů není důvodu se odchýlit ani v poměrech přezkumu oprávněnosti výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání dle § 2314 odst. 3 o. z. I zde proto obdobně platí, že k takové žalobě je aktivně věcně legitimována jen vypovídaná strana zásadně při současném splnění předpokladu, že v době doručení výpovědi a též v době rozhodnutí soudu o žalobě o přezkoumání její oprávněnosti (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.) příslušný nájemní poměr již nezanikl na základě jiné právní skutečnosti (z jiného právního důvodu). V takovém případě – jestliže příslušný nájemní poměr již „beztak“ skončil (a není mezi účastníky ani veden jiný spor, v němž by posouzení oprávněnost výpovědi z nájmu bylo právně významnou otázkou, kterou si soud coby otázku předběžnou není oprávněn posoudit; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 26 Cdo 2846/2024) – totiž nemá výsledek „věcného“ přezkumu oprávněnosti výpovědi již dopad na existenci (trvání) nájmu, a tím v uvedeném směru ani do právních poměrů (právní sféry) vypovídané strany (na jejím právním postavení „osoby bez práva nájmu“ nemůže ničeho zvrátit).
21. Jestliže tak v dané věci odvolací soud (a též soud prvního stupně) vyšel ze závěru (jenž dovoláním není zpochybněn), že v důsledku dání první výpovědi předmětný nájem skončil již před dáním druhé výpovědi, plyne z výše uvedeného, že vypovídaná strana (žalobkyně coby nájemkyně) nebyla aktivně věcně legitimována domáhat se přezkumu oprávněnosti této druhé výpovědi. Takovou žalobu je namístě zamítnout pro nedostatek aktivní věcné legitimace bez
dalšího. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tudíž nesprávné. 22. S ohledem na výše uvedené je nadbytečné zabývat se ostatními dovolacími námitkami žalovaného. 23. Dovolací soud tak jen doplňuje k námitce dovolatele, že soud prvního stupně ani neměl připustit změnu žaloby z původního žádání o uložení povinnosti žalovanému převzít zpět předmět nájmu na určení platnosti a neplatnosti jednotlivých výpovědí, že v judikatuře Nejvyššího soudu byl přijat závěr, že odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením (o nepřipuštění změny žaloby) podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, respektive v případě uplatnění relevantní námitky [§ 205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř.] povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, ze dne 20. 8. 2024, sp.zn. 26 Cdo 2787/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4717/2018). 24. Tento závěr se však týká toliko usnesení o nepřipuštění změny žaloby, neboť jen v tomto případě bylo žalobci ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou (v němž je „pánem sporu“) „znemožněno“ předmětem řízení disponovat. V předmětné věci ale byla žalobcem navržená změna žaloby naopak připuštěna (a to na „jeho riziko“ z hlediska následného úspěchu či neúspěchu ve sporu), žalobcem navržená dispozice předmětem řízení se tedy „prosadila“. 25. K námitce dovolatele, že předmětná smlouva obsahově představuje pacht, se sluší poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2894/2020, v němž bylo dovozeno ohledně (obdobné) nájemní smlouvy, jejímž účelem bylo užívání nemovitostí pro podnikatelský záměr nájemce představovaný komerčním využíváním předmětu nájmu, jež mělo spočívat v přenechávání jeho částí do podnájmu třetím stranám, a povolení nájemci provedení specifikované revitalizace předmětu nájmu, že taková nájemní smlouva znaky pachtu nemá, jde o smlouvu nájemní, a proto je třeba podle § 3074 odst. 1 o. z. práva a povinnosti vzniklé od 1. 1. 2014 posoudit podle současné právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb. 26. Podstatou nájmu je přenechání pronajaté věci pronajímatelem k dočasnému užívání nájemci, který se zavazuje za toto užívání platit nájemné, u pachtu přenechává propachtovatel pachtýři za pachtovné právo věc nejen užívat (ius utendi), ale také požívat (ius fruendi), tedy též právo na plody a užitky propachtované věci (které lze považovat podle pravidel řádného hospodaření za výnos propachtované věci); věc je propachtována k hospodářskému využití za účelem výnosu. V případě nájmu může být zpravidla věc užívána bez další úpravy, u pachtu je však vždy užívána vlastní pílí a úsilím. Pro rozlišení, zda jde o nájem, či pacht, není významná samotná povaha věci, jež je předmětem smlouvy, ale účel smlouvy. Základním rozlišovacím kritériem mezi pachtem a nájmem je tak hospodářská funkce smlouvy; rozhodující pro posouzení, zda jde o nájem, nebo o pacht, bude vždy obsah smlouvy. V praxi může být nezřídka obtížné rozlišit, zda jde o nájem, či pacht, a to i u smluv uzavřených již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. O to více by měl být soud zdrženlivý při posuzování smluv uzavřených před 1. 1. 2014, tedy za účinnosti předcházející právní úpravy, která pacht neznala. S ohledem na ustanovení § 3074 odst. 1 o. z. soud musí samozřejmě u smluv o nájmu, které byly uzavřeny do 31. 12. 2013, zvažovat, zda nejde o pacht, ale k uplatnění výjimky z nepravé retroaktivity stanovené v § 3074 odst. 1 o. z. by mělo docházet jen v případech, kdy podle obsahu smluv není pochyb, že kdyby byly uzavírány již za současné právní úpravy, šlo by o pacht; např. byl-li pozemek přenechán nájemci do užívání k zemědělské nebo lesnické činnosti, předmětem nájmu byl podnik (závod), lom apod., neboť právě takové vztahy byly pro svou specifickou povahu z účinků nepravé retroaktivity vyloučeny. 27. Dovolací soud nemá důvodu se v předmětné věci od uvedených závěrů odchýlit. Předmětná smlouva (uzavřená před 31. 12. 2013) znaky pachtu nemá, jde o smlouvu nájemní. Skutečnost, že uživatel věci ji užívající na základě smlouvy je dále oprávněn předmět svého užívání přenechat za úplatu k užívání třetí osobě, z takového právního poměru pacht nečiní. 28. Ze shora uvedeného vyplývá, že napadený výrok I rozsudku odvolacího soudu není z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný (neobstojí). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatel použil opodstatněně. 29. Jelikož dovolací soud shledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout), napadený rozsudek odvolacího soudu (ve zbylé části, jež byla předmětem projednaného rozsahu dovolání) bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), včetně závislého výroku II o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], změnil [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve spojení s § 243f odst. 4 o. s. ř.)] tak, že rozsudek soudu prvního stupně se vyjma jeho výroku II mění tak, že žaloba o určení neplatnosti výpovědi ze dne 20. 6. 2023, kterou žalovaný vypověděl smlouvu o nájmu uzavřenou mezi účastníky dne 26. 3. 1999 ve znění jejích dodatků, se zamítá. 30. V souladu s § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodl dovolací soud o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. 31. Žalovaný byl v řízení před soudem prvního stupně i odvolacím řízení – s ohledem na jejich předmět a výsledek – plně procesně úspěšný, náleží mu tak dle § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. plná náhrada účelně vynaložených nákladů vůči žalobkyni. 32. Ty představují v řízení před soudem prvního stupně: odměnu zástupce – advokáta za 3 úkony právní služby po 2 500 Kč + DPH 21 % (ze základu 35 000 Kč; převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření ve věci samé ze dne 13. 6. 2023 a 31. 7. 2023), za 9 úkonů právní služby po 3 900 Kč + DPH 21 % (po změně žaloby ze základu 70 000 Kč; sepis vyjádření ve věci samé ze dne 4. 9. 2023, 3. 10. 2023, 30. 10. 2023, 1. 11. 2023 a 10. 1. 2024 a účast u jednání dne 31. 10. 2023, 23. 11. 2023, 9. 1. 2024 a 18. 1. 2024), 12 náhrad hotových výdajů po 300 Kč + DPH 21 %, to vše dle § 6, § 7, § 9 odst. 3 písm. e), § 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 12 odst. 3, § 13 odst. 4, § 14a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění do 31. 12. 2014 (dále jen „AT“), za použití Čl II vyhlášky č. 258/2024 Sb., § 137 odst. 3 o.s.ř. (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010); celkem náhrada účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně žalovaného ve výši 55 902 Kč. 33. V odvolacím řízení sestávají účelně vynaložené náklady řízení žalovaného ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání 2 000 Kč, z odměny zástupce - advokáta za 3 úkony právní služby po 3 900 Kč + DPH 21 % (ze základu 70 000 Kč; sepis odvolání, vyjádření k odvolání, účast u jednání soudu 31. 7. 2024), k tomu 3 náhrady hotových výdajů po 300 Kč + DPH 21 %, náhrada za promeškaný čas za cestu ze sídla advokáta k jednání soudu a zpět za 8 půlhodin po 100 Kč + DPH 21 % a cestovné za cestu k uvedenému jednání osobním vozidlem registrační značky 5K28484, 180 km, při spotřebě 6,4 litru benzínu 95/100km, celkem cestovné 1 448 Kč + DPH 21 %, to vše dle § 6, § 7, § 9 odst. 3 písm. e), § 11 odst. 1 písm. g), k), § 12 odst. 3, § 13 odst. 4, § 14a odst. 1 AT, vyhlášky č. 398/2023 Sb., § 137 odst. 3 o.s.ř.; celkem náhrada účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení ve výši 19 662 Kč. 34. Zaplacení výše uvedených náhrad nákladů řízení dovolací soud v obou případech uložil žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o.s.ř., k rukám zástupce žalovaného dle § 149 odst. 1 o.s.ř. 35. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 2 o. s. ř., když – vzhledem k předmětu dovolacího řízení a jeho výsledkům – neměl žádný z účastníků převážný procesní úspěch. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu