26 Cdo 115/2024-310
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Jany Misiačkové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce města Kolín, se sídlem úřadu v Kolíně 1, Karlovo náměstí 78, zastoupeného Mgr., Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem se sídlem v Kolíně, Kutnohorská 43, proti žalovanému Ing. Josefu Domnosilovi, podnikajícímu se sídlem v Kolíně, Karolíny Světlé 137, IČO 12524484, zastoupenému Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 802/56, o 582 433,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 288/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, č. j. 22 Co 19/2023-199, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, č. j. 22 Co 19/2023-199, se ve výroku II až IV zrušuje a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobce se žalobou domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu nájemné podle smlouvy o nájmu pozemku pro umístění reklamního zařízení za rok 2018 ve výši 72 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 12. 2018 do zaplacení, za rok 2019 ve výši 72 600 Kč se zákonným úrokem od 1. 11. 2019 do zaplacení a za rok 2020 ve výši 72 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 30. 12. 2020 do zaplacení a dále smluvní pokutu z částky 72 000 Kč za dobu od 14. 12. 2018 do 4. 10. 2021 ve výši 186 219 Kč, z částky 72 600 Kč za dobu od 1. 11. 2019 do 4. 10. 2021 ve výši 127 776 Kč a z částky 72 600 Kč od 30. 12. 2020 do 4. 10. 201 ve výši 50 638,50 Kč.
2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, v závěru roku 2017 došlo k poškození dvou „billboardů“ umístěných na pozemcích, žalobce neakceptoval postup svého zaměstnance, který žalovanému vrátil část z již zaplacené částky. Žalovaný požadoval změnu smluvních podmínek, naopak žalobce trval na zaplacení nájemného v celém rozsahu. Smluvní pokuta v uplatněné výši je s přihlédnutím ke „zmatečnému“ jednání pracovníků žalobce „nespravedlivá a nepřípustná“, k vymáhání pohledávky došlo až po několika letech.
3. Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 12 C 288/2021-142, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci a) 72 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % od 14. 12. 2018 do zaplacení, b) 72 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 1. 11. 2019 do zaplacení, c) 72 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 30. 12. 2020 do zaplacení (výrok I), žalobu v rozsahu částky 364 633,50 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. Soud prvního stupně shledal nárok na zaplacení nájemného důvodným a ve vztahu k nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty uvedl, že je neoprávněný, neboť agenda vymáhání pohledávek nebyla žalobcem vedena řádně a k zaplacení smluvní pokuty byl žalovaný vyzván až žalobou.
5. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 22 Co 19/2023-199, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I písm. a) pro 43 560 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % od 31. 12. 2021 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, v dalším výrok I potvrdil (odstavec I), ve výroku II ho změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 364 633,50 Kč (výrok II), a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně 155 914 Kč (výrok III) a náklady odvolacího řízení 59 557 Kč (výrok IV), v obou případech k rukám advokáta.
6. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 29. 3. 2011 uzavřena nájemní smlouva o nájmu pozemku pro reklamní zařízení (dále jen „Smlouva“), jejímž předmětem byl pronájem části pozemků pro umístění reklamního zařízení v majetku žalovaného na pozemku ve vlastnictví žalobce za roční nájemné ve výši 60 000 Kč + DPH, pro případ prodlení s úhradou nájemného byla sjednána smluvní pokuta ve výši 2,5 promile z dlužné částky denně. Žalobce vyúčtoval žalovanému nájemné spolu s 21 % DPH za rok 2018 fakturou č. 20181208 splatnou dne 13. 12. 2018 ve výši 72 600 Kč, za rok 2019 fakturou č. 20191034 splatnou dne 31. 10. 2019 ve výši 72 600 Kč a za rok 2020 fakturou č. 20201250 splatnou dne 15. 12. 2020 ve výši 72 600 Kč. Nájem zanikl na základě výpovědi žalobce doručené žalovanému v prosinci 2021. Žalobce započetl dne 25. 4. 2022 na částečnou úhradu faktury č. 20181208 platbu žalovaného ze dne 30. 12. 2021 ve výši 43 560 Kč.
7. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že Smlouva je „platná a účinná“ a nárok žalovaného na zaplacení dlužného nájemného (s přihlédnutím ke zpětvzetí žaloby pro 43 560 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % od 31. 12. 2021 do zaplacení) je důvodný. Oproti soudu prvního stupně shledal důvodným i nárok na zaplacení smluvní pokuty, v rámci úvah vztahujících se k námitkám žalovaného uzavřel, že smluvní pokuta byla sjednána platně, denní výše smluvní pokuty 181,50 Kč je přiměřená výši dlužného nájemného a rozpor uplatněné smluvní pokuty s dobrými mravy nezpůsobuje ani skutečnost, že k podání žaloby došlo až tři roky po splatnosti faktur.
8. Žalovaný napadl dovoláním uvedený rozsudek v měnícím výroku a s poukazem na § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo také „nový občanský zákoník“), namítl, že smluvní pokuta je nepřiměřená. Až do roku 2018 v souladu se smlouvou užíval pozemky k podnikání a řádně a včas platil nájemné, po zničení „billboardů“ žalobce nadále inkasoval nájemné v plné výši, aniž by reflektoval skutečný stav věci a jeho snahu o změnu podmínek smlouvy. Smluvní pokuta byla sjednána za účelem zajištění povinnosti hradit roční nájemné ve výši 60 000 Kč bez DPH, ke dni podání žaloby představovala šestinásobek ročního nájemného bez DPH a v přiznané výši již nemůže plnit sankční funkci. Zároveň žalobce jako veřejnoprávní subjekt těžil ze svého nepoctivého jednání, když „otálel“ s vymáháním nároku. Podle názoru dovolatele by měla být otázka přiměřenosti smluvní pokuty vyřešena jinak, než odpovídá dosavadní rozhodovací praxi (reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002), tedy soud by měl přihlédnout i k okolnostem nastalým poté, co byla smluvní pokuta ujednána. Za neřešenou považoval otázku hmotného práva, zda lze „moderovat“ smluvní pokutu s přihlédnutím k tomu, že žalobce „otálel“ s vymáháním dluhu bez rozumného důvodu.
9. Žalobce namítl, že žalovaný argumentaci ohledně moderace smluvní pokuty předkládá až v dovolacím řízení, s touto nesouhlasí a navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. zakládá dovolatelem předestřená otázka hmotného práva – okolnosti rozhodné při posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty a její případné moderace, na níž závisí dovoláním napadené rozhodnutí a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
13. I když samotná platnost ujednání o smluvní pokutě (Smlouva ze dne 29. 3. 2011) se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2209/2020), nárok na zaplacení smluvní pokuty vztahující se k porušení povinnosti platit nájemné za období 2018–2020 je nutno posuzovat podle nového občanského zákoníku (srov. § 3073 a § 3074 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3607/2019).
14. Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, uveřejněný pod číslem 29/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) lze za návrh na snížení smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. považovat i takový procesní úkon (námitku) dlužníka (žalovaného), ze kterého je patrné, že se dlužník domáhá (byť i jen částečného) zamítnutí žaloby z důvodu, že má požadovanou smluvní pokutu za nepřiměřenou (popírá přiměřenost její výše). Není nezbytné, aby se dlužník výslovně dožadoval aplikace moderačního oprávnění soudem, tj. aby výslovně navrhoval snížení smluvní pokuty.
15. Žalovaný za řízení před nižšími soudy výslovně moderační námitku neuplatnil, avšak jeho skutkově vylíčenou obranu proti žalobě, jejíž podstatou je nesouhlas se smluvní pokutou ve výši požadované žalobcem a důvody tohoto nesouhlasu, lze za návrh na snížení pokuty ve smyslu § 2051 o. z. považovat.
16. Podle § 2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.
17. Nejvyšší soud se rozsudkem ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněném pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odklonil od své dřívější rozhodovací praxe (představované např. usneseními ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1121/2020, a ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019, či rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3249/2019) a uzavřel, že přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.
18. V projednávané věci odvolací soud založil závěr o přiměřenosti smluvní pokuty na zkoumání přiměřenosti její denní sazby a ve svých úvahách se již blíže nezabýval tím, jakou funkci měla smluvní pokuta v dané věci plnit, ani nepřihlédl k relevantním okolnostem, které nastaly v průběhu a po porušení smluvní povinnosti žalovaným; některé z těchto okolností, jako např. námitku, že žalobce nedůvodně „vyčkával“ s vymáháním pohledávky, hodnotil v rámci poměření ujednání o smluvní pokutě, resp. přiznané smluvní pokuty s dobrými mravy. Odvolací soud nadto posuzoval pouze obsahovou přiměřenost ujednání o smluvní pokutě (přiměřenost denní sazby), nikoliv přiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu s ohledem na její funkci a konkrétní zájmy stran. Za daných okolností proto nelze než uzavřít, že rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (vedle shora citovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1491/2020, a ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1050/2022).
19. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadeném výroku z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
20. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst.1 a § 243g odst.1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.). 21. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu