26 Cdo 1349/2024-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce M. V., zastoupeného JUDr. Lubomírem Poláchem, advokátem se sídlem ve Frýdku – Místku, Zámecké nám. 42, proti žalovanému K. G., zastoupenému Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Zábřehu, Česká 754/25, o náhradu škody v částce 500 000 Kč a o vrácení kauce 10 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 85/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2023, č. j. 11 Co 206/2023-65, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částky 500 000 Kč a vrácení kauce 10 000 Kč (dále jen „Podání“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Dospěl k závěru, že žalobce přes výzvu soudu prvního stupně učiněnou usnesením ze dne 21. 8. 2023, č. j. 6 C 85/2023-47 (dále jen „Výzva“), nedoplnil Podání (návrh na zahájení řízení) zejména tak, aby obsahovalo řádné vylíčení rozhodujících skutečností; pro uvedený nedostatek přitom nebylo možné v řízení pokračovat a Podání tak muselo být odmítnuto (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).
3. Dovolání žalobce (dovolatele) proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, že žaloba není projednatelná, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
4. V soudní praxi není pochyb, že neobsahuje-li žaloba všechny požadované náležitosti (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), předseda senátu usnesením vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést – § 43 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 2/1999). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).
5. Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 210/2002). Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout.
Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně).
Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, a ze dne 20.
8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněná v časopisu Soudní judikatura pod č. 209/2002, 135/2003 a 152/2003). Zbývá dodat, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a v textu žaloby na takovou listinu výslovně odkáže. Nelze ovšem opomenout, že uvedený závěr je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 35/2003, a ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod č. 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. V posuzované věci z Podání, které je podle svého obsahu návrhem na zahájení řízení (žalobou) ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř., nevyplývají ani základní okolnosti nezbytné pro vymezení skutku, který má být předmětem řízení, a nelze je dovodit ani z jeho doplnění. Všechna podání žalobce jsou psána nesystematicky a nesrozumitelně, jejich text není rozčleněn do vět, v nichž by bylo možno rozeznat podmět a přísudek, obsahují chaotické a v mnoha směrech i zmatené údaje, takže není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný.
V Podání především schází vymezení konkrétního jednání žalovaného, jímž měla být dovolateli způsobena újma („škoda“), kterou požaduje v řízení nahradit. Mělo-li snad být takových jednání více, jak naznačuje obsah žaloby, bylo nutné v ní specifikovat i rozsah, v jakém se to které z dotčených jednání podílelo na vzniku předmětné újmy. Takový údaj se však v textu Podání (a ani v jeho doplnění) nenachází. Z Podání není ani zřejmé, jak žalobce dospěl k výši požadované částky 500 000 Kč jako náhrady škody.
O jaký (individuální) skutek jde, pak nelze jednoznačně dovodit ani ve vztahu k požadavku na vrácení kauce 10 000 Kč. V této části obsah Podání, resp. již zmíněného doplňku žaloby, neumožňuje nezaměnitelně identifikovat právní (nájemní) poměr, o který se uvedený požadavek opírá. Dovolatel neuvedl, kdy a jakou smlouvu s žalovaným uzavřel, ani nepředložil soudům nižších stupňů žádné listinné důkazy, v nichž by mohlo mít vylíčení rozhodujících skutečností zprostředkovaně původ, a to i přesto, že jejich zaslání avizoval.
7. Z výše uvedeného vyplývá, že v dané věci návrh na zahájení řízení neobsahoval řádné vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), tedy vykazoval nedostatky, které bránily pokračování v řízení, a jelikož tyto nedostatky žalobce v průběhu řízení ani přes Výzvu soudu prvního stupně neodstranil, odvolací soud se od výše citované judikatury neodchýlil, když Podání postupem podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl. 8. Nepřípadný je dovolatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3564/15, v němž Ústavní soud mimo jiné dovodil, že soudy jsou ve sporech o plnění ze smlouvy vždy povinny hledat a zvolit takovou interpretaci žaloby, jakož i smlouvy samotné, která umožňuje meritorní projednání žaloby a vynucení povinnosti, k jejímuž plnění se smluvní strana ze své svobodné vůle zavázala. V tam posuzovaném případě se žalobce domáhal splnění povinnosti z přesně označené smlouvy (smlouvy o minimalizaci a kompenzacích negativních vlivů obchodního centra U Prazdroje v Plzni na životní prostředí) a tuto povinnost bylo možno v kontextu smluvního ujednání mezi stranami vyložit. V projednávané věci však žalobce žádnou takovou smlouvu uzavřenou mezi účastníky nekonkretizoval, ani ji k žalobě nepřiložil. 9. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se mu v řízení nedostalo poučení podle § 118a o. s. ř., ve skutečnosti tím uplatňuje vadu řízení. Vady řízení, i kdyby byly dány, ovšem přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) nezakládají. 10. Pouze pro úplnost lze dodat, že poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. soud plní při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném podle ustanovení § 114c o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 68/2011). K projednání návrhu na zahájení řízení, u kterého je (jako v této věci) dán důvod pro jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 o. s. ř., však soud jednání nenařizuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1511/2005, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 53/2008). V daném případě, v němž nemělo být (a ani nebylo) k projednání Podání nařízeno jednání, tudíž poučení dovolatele podle § 118a o. s. ř. nepřicházelo v úvahu. 11. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3) o. s. ř. 12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu