26 Cdo 167/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve
věci žalobkyně městské části Praha 8, se sídlem úřadu v Praze 8, Zenklova 35,
zastoupené JUDr. Zdeňkem Stejskalem, advokátem se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího
z Poděbrad 18, proti žalované I. Ř., , zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, o vyklizení bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 194/2006, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2008, č. j. 29 Co
497/2007-98, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2008, č. j. 29 Co
497/2007-98, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. června 2007, č.
j. 9 C 194/2006-74, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 12. 6. 2007,
č. j. 9 C 194/2006-74, uložil žalované, aby do šesti měsíců od právní moci
rozsudku vyklidila a vyklizený předala žalobkyni byt v P. (dále „předmětný byt“
resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dovodil, že předmětný byt se nachází v domě, který je ve
vlastnictví hlavního města Prahy a spravuje žalobkyně. Byt byl v roce 1967
přidělen jako služební domovnický byt A. Ř. Od roku 1977 jej spolu s ní užíval
její vnuk K. Ř., bratr žalované. A. Ř. zemřela 10. 8. 1989. Usnesením soudu
prvního stupně z 11. 12. 1989, č. j. 14 C 176/89-4, byl schválen smír, podle
kterého se K. Ř. zavázal vyklidit předmětný byt do 15 dnů po té, co mu bude
vykonatelným rozhodnutím příslušného orgánu přidělen náhradní byt nebo
poskytnuto náhradní ubytování; rozhodnutí nabylo právní moci 16. 1. 1990. K. Ř. požádal 3. 5. 1990 o přidělení náhradního bytu a 10. 5. 1990 byl zařazen do
evidence uchazečů o přidělení bytu. Dne 17. 6. 2005 se do předmětného bytu
přestěhovala žalovaná z bytu v P. byt, jehož byla nájemkyní, předala
vlastníkovi domu 30. 6. 2005). Důvodem jejího přestěhování byla péče o
nemocného bratra K. Ř. Trpěl mimořádně těžkým onemocněním dýchacích cest s
komplikacemi, které mu znemožňovaly jakýkoli pobyt mimo byt. Žalovaná o něj
každodenně pečovala, od června 2005 byla v předmětném bytě hlášena k trvalému
pobytu a vedena v evidenčním listu. K. Ř. zemřel 23. 5. 2006. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smrtí A Ř. nemohlo na K. Ř. přejít právo užívat služební domovnický byt § 182 občanského zákoníku ve znění
účinném do 31. 12. 1991. K. Ř. svědčilo k předmětnému bytu pouze tzv. právo na
bydlení podle § 187 odst. 1 občanského zákoníku v tomto znění do doby, než mu
bude přidělen přiměřený náhradní byt nebo náhradní ubytování, a posléze právo
vyplývající s uzavřeného soudního smíru. Protože § 706 občanského zákoníku ve
znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „obč. zák.“) upravuje
pouze přechod nájmu bytu, je zřejmé, že žalovaná užívá předmětný byt bez
právního důvodu. K její námitce, že by žaloba měla být zamítnuta pro rozpor s
dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., uvedl, že se přestěhovala k bratrovi
až po uzavření soudního smíru, takže mohla a měla být seznámena s tím, že ten
není nájemcem předmětného bytu. V té době byla nájemkyní jiného bytu a věděla,
že zdravotní stav jejího bratra je velice vážný. Skutečnost, že za této situace
opustila svůj dosavadní byt, nemůže jít k tíži žalobkyně. Uzavřel, že s
odkazem § 3 odst. 1 obč. zák. nelze žalované přidělit bytovou náhradu, která
jí podle zákona nepřísluší. Podle ustálené judikatury lze odepřít výkon
existujících práv a povinností, nikoliv založit neexistující právo nebo
povinnost. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
z 12. 2. 2008, č. j. 29 Co 497/2007-98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud doplněním dokazování
zjistil, že žalovaná uzavřela pracovní smlouvu na dobu neurčitou, že v roce
2007 činil její čistý příjem
91.663,- Kč s měsíčními náhradami kolem 460,- Kč čistého a že v roce 2004
prodělala operaci s diagnózou „N872 – Těžká cervikální dysplazie nezařazená
jinde“. Jinak se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci
soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) s
odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítá, že odvolací soud věc nesprávně
posoudil, když jí nepřiznal bytovou náhradu. V řízení bylo prokázáno, že
důvodem jejího přestěhování k bratrovi byl jeho kritický zdravotní stav,
vyžadující každodenní péči. Nemohla ho vzít do bytu, který v té době užívala,
neboť trpěl onemocněním dýchacích cest a její byt se nacházel ve druhém patře v
domě bez výtahu. Z rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, na základě čeho
dospěly k závěru, že mohla a měla být seznámena s tím, že její bratr není
nájemcem předmětného bytu, jestliže sama žalobkyně s ním jednala jako s
nájemcem. Odvolací soud nepřihlédl ani k výši jejích příjmů, ze kterých není
schopna hradit tržní nájemné. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle
níž je možné odepřít výkon práva na vyklizení bytu užívaného bez právního
důvodu pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. a vázat povinnost
vyklizení na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady. Vždy je třeba
posoudit okolnosti na obou stranách. V této souvislosti poukazuje na to, že
její bratr po uzavření smíru žádal o přidělení bytové náhrady, avšak žalobkyně
svůj závazek nikdy nesplnila, čímž zavinila vzniklou situaci. V úvahu je třeba
vzít i postavení žalobkyně, jejíž povinností je pečovat o potřebu bydlení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a
navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl
o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět
„o. s. ř.”. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem
k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti. Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že
dovolatelka
– s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – brojí proti
potvrzujícímu rozsudku pouze ve výroku vztahujícímu se k otázce bytové náhrady. Zde je zapotřebí připomenout, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v
souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji
učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady
rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaná domáhá toho, aby vyklizení
bytu bylo vázáno na zajištění bytové náhrady, proto není možné posoudit jako
podaný proti neexistujícímu výroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České
republiky z 28. 8. 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v sešitě
č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a z 1. 6. 2001, sp. zn.
26 Cdo
365/2000, uveřejněný pod C 549 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu). Přitom po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci
samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost dovolací soud už na tomto
místě dodává, že v soudní praxi není pochyb o tom, že usoudí-li dovolací soud,
že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovanou je nesprávný a dovolání je
proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci)
rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být
proto zrušeno (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu
Soudní judikatura, a dále např. ze dne 29. 7. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007). Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek
soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu,
je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolání je však přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu,
neboť řeší právní otázku, zda lze vyklizovací povinnost žalované – vzhledem ke
zjištěným skutečnostem
– vázat za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. na zajištění bytové
náhrady, odchylně od judikatury dovolacího soudu. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání,
ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově
vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny. Jejich existence však
nebyla žalovanou tvrzena a z obsahu spisu se nepodává. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo
do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do
vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu
odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen
důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k
žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v
konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002,
uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. 2. 2004,
sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. 6.
2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému od
počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný
vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1
obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně
však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 v sešitě
č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož
odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s
dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení),
se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že
vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Zbývá dodat, že v
dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom,
že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení
bytu, užívaného bez právního důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na
zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na
bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické
aplikace (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. 9. 1998, sp.
zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura, z 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněný pod C 269 v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo
1096/2000, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který se ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně, že žalovaná mohla a měla vědět, že její bratr není
nájemcem předmětného bytu, a za této situace neměla opouštět svůj dosavadní
byt, a nevázal její vyklizení předmětného bytu za použití § 3 odst. 1 obč. zák.
na zajištění bytové náhrady, aniž zohlednil další okolnosti. Nelze opomenout,
že motivem žalované byla péče o jejího bratra, že Karel Řehák požádal žalovanou
v roce 1990 krátce po schválení smíru o přidělení náhradního bytu a až do jeho
smrti v roce 2006 mu nebylo vyhověno. Zároveň je třeba přihlédnout i k sociální
situaci žalované. Lze uzavřít, že byť dovolatelka užívá předmětný byt bez
právního důvodu, je její vyklizení bez vázanosti na bytovou náhradu z uvedených
důvodů v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Ve vztahu k
otázce bytové náhrady byl tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. užit opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace
správný ve výroku o bytové náhradě. Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu
(viz výklad shora). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu