USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobce J. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Evou
Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, proti žalovaným 1)
M. M., narozenému XY, bytem v XY a 2) I. M., narozené XY, bytem XY, zastoupeným
JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Praze 5, Musílkova 1311/5e, o
přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 53 C 97/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 24. ledna 2018, č. j. 19 Co 243/2017-242, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení
3.267 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Ivana
Rotta, advokáta se sídlem v Praze 5, Musílkova 1311/5e.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 5. 2016, č. j. 53
C 97/2014-205, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal přezkoumání
oprávněnosti výpovědi z nájmu tam specifikovaného bytu ze dne 13. 2. 2014 (dále
jen „Výpověď“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, č. j. 19
Co 243/2017-242, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uvedl, že Výpověď adresovaná
žalobci, doručená jeho právní zástupkyni dne 14. 2. 2014, se dostala do sféry
jeho dispozice nejpozději dne 18. 2. 2014, kdy proti ní podal námitky. Na
základě toho dovodil, že počátek běhu dvouměsíční zákonné lhůty k podání žaloby
na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu dle § 2290 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) připadl na 18. 2. 2014 (nikoliv na 11.
3. 2014, kdy došlo k opětovnému doručení výpovědi přímo žalobci) a lhůta
skončila dne 18. 4. 2014. Žaloba došlá soudu dne 30. 4. 2014 tak byla podána po
uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které není
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, neboť
odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky v souladu s judikaturou
dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že účinnost adresných
jednostranných hmotněprávních úkonů (jakým je i výpověď z nájmu bytu) v režimu
občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31.
12. 2013 – dále „obč. zák.“) předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je
doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1
obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve
smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost
nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i
soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného
hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či
telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní
schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové
zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se
s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s
obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak
učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32
Odo 442/2003, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a ze dne 16. 3. 2005,
sp. zn. 26 Cdo 864/2004). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud
přihlásil také v rozhodnutích ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, ze
dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, a ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo
268/2011, v nichž rovněž dovodil, že občanský zákoník nestanoví pro výpověď z
nájmu bytu co do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim než pro ostatní
jednostranné adresné hmotněprávní úkony. Není proto důvod bránit se tomu, aby
se výklad uvedený shora vztahoval i na ni.
S předestřenými právními názory se Nejvyšší soud ztotožňuje i v poměrech právní
úpravy obsažené od 1. 1. 2014 v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. z.“). Povaha výpovědi z nájmu bytu
jakožto adresného jednostranného hmotněprávního jednání totiž zůstala nedotčena
a i nadále platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě v okamžiku,
kdy jí projev vůle dojde (§ 570 odst. 1 o. z.) - srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3716/2018.
V projednávané věci byla Výpověď adresována žalobci a byla mu doručena
prostřednictvím advokátky Evy Kantoříkové, přičemž není pochyb, že se dostala
do sféry jeho dispozice a že se s ní seznámil nejpozději dne 18. 2. 2014, kdy
proti ní podal písemné námitky (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2357/99, nebo jeho rozsudek ze dne 24. 10. 2012,
sp. zn. 26 Cdo 2140/2011). Pro posouzení doručení Výpovědi není právně
relevantní ani skutečnost, že byla žalobci doručena opětovně dne 11. 3. 2014,
neboť Výpověď jako hmotněprávní úkon se stala perfektní již 18. 2. 2014 (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3067/2012). V
souladu s ustálenou judikaturou je tak i závěr soudu, že žaloba došlá soudu dne
30. 4. 2014 byla podána po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty stanovené v §
2290 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo
778/2008, nebo ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2199/2018).
K povaze námitek proti výpovědi z nájmu bytu lze pro úplnost dodat, že ze znění
§ 2286 odst. 2 o. z. sice plyne, že nájemce by měl být poučen rovněž o svém
právu vznést proti výpovědi námitky. Právo podat námitky, jejich dopad na
podanou výpověď ani lhůtu k jejich podání však o. z. v části týkající nájmu
bytu neupravuje, proto podání (či nepodání) námitek nájemcem nemá žádné právní
následky, podání námitek není ani podmínkou pro uplatnění žaloby na přezkoumání
oprávněnosti výpovědi a nemůže tudíž ovlivnit počátek běhu dvouměsíční lhůty k
jejímu podání (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2019,
sp. zn. 26 Cdo 2199/2018).
Protože odvolací soud se svými závěry neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti jeho rozhodnutí podle
ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobce na odklad právní
moci napadeného rozhodnutí, neboť nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu
projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti
dovoláním napadeného usnesení [§ 243 písm. a) o. s. ř.] - srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3.
10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 4. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu