26 Cdo 2021/2020-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně Faiveley Transport Plzeň s.r.o., se sídlem Nýřany 1238 – Areál
společnosti DIOSS NÝŘANY a.s., IČO: 26364450, zastoupené JUDr. Jiřím Dvořákem,
advokátem se sídlem Plzeň, Hálkova 1185/24, proti žalované INVESTMENT &
PROPERTIES a.s., se sídlem Brno-město, Masarykova 427/31, IČO: 28262425,
zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci
2116/15, o zaplacení částky 3.009.457,50 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 140/2011, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 49 Co
324/2016-231, ve spojení s usnesením ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 49 Co
324/2016-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 3.009.457,50 Kč s
příslušenstvím (v podobě zákonných úroků z prodlení) a smluvní pokutu ve výši
0,05 % z žalované částky za každý den prodlení s jejím zaplacením za období od
7. května 2010 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tvrzením, že jako nájemkyně tam
specifikovaných nebytových prostor (dále jen „nebytové prostory“) poskytla
uvedenou částku právní předchůdkyni žalované (tehdejší pronajímatelce
nebytových prostor) jako tzv. jistinu pro případ, že by jí v průběhu trvání
nájemního vztahu nezaplatila nájemné nebo úhrady za služby. Předmětná jistina
(popř. její nepoužitý zbytek) jí pak měla být vrácena – za dohodnutých
podmínek, tj. „po skončení nájmu, a to do 10 dnů po zaplacení dluhů nájemce…“,
konkrétně do 6. května 2010. Žalovaná (pozdější pronajímatelka nebytových
prostor) jí však jistinu do doby podání žaloby nevydala. Přitom pro případ
prodlení s vrácením jistiny byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05 % z
dlužné částky za každý den prodlení. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. dubna 2013, č. j. 43 C 140/2011-60, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
(do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 3.009.457,50 Kč a tam uvedenou
smluvní pokutu a úrok z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech
řízení účastnic (výrok II.). K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. června 2015, č. j. 49 Co 257/2014-107, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
části výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni částku 3.009.457,50 Kč; jinak (tj. ve zbývající části výroku I. a v
nákladovém výroku II.) ho zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení soud prvního stupně nejprve usnesením vyhlášeným při jednání
dne 14. dubna 2016 zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby –
ohledně smluvní pokuty a úroku z prodlení, a to v obou případech za období od
7. května 2010 do 30. května 2010 (viz protokol o jednání na č. l. 121 a 122
spisu), a poté rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 14. dubna 2016, č. j. 43 C
140/2011-123, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od
právní moci rozsudku) smluvní pokutu ve výši 0,05 % z částky 3.009.457,50 Kč za
každý den prodlení s jejím zaplacením za období
od 31. května 2010 do 27. listopadu 2015 a tam specifikovaný úrok z prodlení
(výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.). K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 49
Co 324/2016-231, ve spojení s usnesením ze dne 13. listopadu 2019,
č. j. 49 Co 324/2016-236, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve
vyhovujícím výroku I. (výrok I.) a změnil tam uvedeným způsobem v nákladovém
výroku II. (výrok II.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic
(výrok III.). Dovolání žalované (dovolatelky) proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího
soudu (ve skutečnosti proti jeho výroku I.
– s přihlédnutím k obsahu dovolání),
k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z
posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen
„o.s.ř.“). Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení
věci vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů (§ 3073 věta první,
§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že za předchozí právní úpravy se
soudní praxe ustálila v názoru, že týkala-li se – jako v tomto případě –
smlouva uzavřená mezi podnikateli, která není upravena v hlavě druhé části
třetí obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
účinném od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2013 – dále jen „obch. zák.“),
podnikatelské činnosti smluvních stran (§ 261 odst. 1 obch. zák.), podléhala co
do zvláštních ustanovení týkajících se příslušného smluvního typu občanskému
zákoníku a zvláštním zákonům (zde zákonu č. 116/1990 Sb.); ve všem, co pro daný
smluvní typ nebylo dáno zvláštní úpravou, však platila obecná ustanovení daná
pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem (srov. odůvodnění rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněného pod č. 40/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudní praxe ustálená za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu
z 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, a z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo
652/2013, uveřejněné pod č. 43/2008 a 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) rovněž dovodila, že ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák., upravující
přechod práv a povinností na nabyvatele pronajaté věci, obsažené v rámci obecné
úpravy nájemní smlouvy dopadalo i na vztahy nájmu nebytových prostor a týkalo
se celého obsahu nájemního vztahu. Vztahovalo se tedy nejen na jeho složky
podstatné (např. způsob výpočtu nebo jiné určení výše nájemného z bytu), nýbrž
i pravidelné (např. místo a čas plnění nájemného), ale také vedlejší
(nahodilé), mezi které bylo možné zařadit např. kauci ve smyslu § 686a obč. zák. Pokud by zákonodárce chtěl vymezit jen určitá práva a povinnosti, které
přecházejí na nového vlastníka, učinil by tak výslovně. Neučinil-li tak, nebyl
žádný důvod vykládat ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. v tom smyslu, že
přecházejí na nového vlastníka jen vybraná práva a povinnosti (srov. nález
Ústavního soudu z 8. července 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09, k němuž se Nejvyšší
soud přihlásil např. v usnesení z 15. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 5408/2016
/ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením
z 5. prosince 2017, sp. zn. II. ÚS 2312/17/). Z řečeného pro danou věc vyplývá, že kupní smlouvou ze dne 3. září 2008
vstoupila do původního nájemního vztahu, založeného smlouvou o nájmu nebytových
prostor ze dne 25.
února 2005, ve znění pozdějších dodatků (dále jen „nájemní
smlouva ze dne 25. února 2005“), na místo pronajímatelky (§ 680 odst. 2 obč. zák.) dovolatelka. Současně není pochyb o tom, že vstupem do postavení
pronajímatelky na ni přešel i závazek vrátit žalobkyni – po skončení nájmu –
poskytnutou jistinu (tzv. jistina funkčně korespondovala kauci ve smyslu § 686a
obč. zák., leč sjednané v rámci nájmu nebytových prostor) za podmínek
zakotvených v čl. XII. bodu 12.3. nájemní smlouvy ze dne 25. února 2005. Ostatně otázka dovolatelčiny povinnosti vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu
byla již pravomocně vyřešena částí výroku I. prvního rozsudku soudu prvního
stupně, jíž potvrdil odvolací soud rozsudkem, který nebyl napaden dovoláním
(kromě toho dovolatelka uvedenou povinnost již také splnila, a to dne 27. listopadu 2015). Za tohoto stavu však není pochyb ani o tom, že po vstupu do
postavení pronajímatelky (§ 680 odst. 2 obč. zák.) zavazovalo dovolatelku i
ujednání o smluvní pokutě, sjednané pro případ prodlení s vrácením jistiny, jež
bylo rovněž zakotveno v čl. XII. bodu 12.3. nájemní smlouvy ze dne 25. února
2005. Z akcesorické povahy ujednání o smluvní pokutě totiž vyplývá, že smluvní
pokuta nemůže být sjednána bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 31. května 2004, sp. zn. 33 Odo
330/2002, z 28. února 2008, sp. zn. 33 Odo 744/2006, a z 20. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 5391/2008). Řečeno jinak, „osud“ dotčeného akcesorického závazku je
svázán s osudem zajišťovaného (hlavního) závazku; nelze-li tedy považovat za
zcela samostatný a nezávislý na nájmu nebytových prostor (hlavní) závazek k
vrácení jistiny, nelze takto pojímat ani (akcesorický) závazek plynoucí z
ujednání o smluvní pokutě. Ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. XII. bodu
12.3. nájemní smlouvy ze dne 25. února 2005 proto není vyňato z právního
nástupnictví (sukcese) podle § 680 odst. 2 obč. zák., jak se mylně domnívala
dovolatelka. K dovolacím námitkám vztahujícím se k posouzení přiměřenosti smluvní pokuty pak
lze uvést následující. Na rozdíl od úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích zakotvoval
obchodní zákoník v ustanovení § 301 oprávnění soudu nepřiměřeně vysokou smluvní
pokutu snížit (moderovat). Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty
záviselo na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke
sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je
provázely. Nebylo ani vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky
přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však
neukládal. Při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty však nebylo
možné přihlížet ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, tedy
též k důvodům, pro něž došlo k prodlení s plněním zajištěného závazku, k
okolnostem, za nichž se tak stalo, a ke skutečnostem, které ovlivnily dobu
trvání prodlení.
Skutečnosti, k nimž došlo až následně, mohly – podle své
povahy – vést toliko k závěru, že uplatnění práva na smluvní pokutu je (zcela
či zčásti) výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jenž
podle ustanovení § 265 obch. zák. nepožíval právní ochrany (viz např. odůvodnění rozsudků velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, a z 11. dubna
2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněných pod č. 81/2010 a 55/2019 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Na nepřiměřenost smluvní pokuty nebylo možno
usuzovat ani z její celkové výše, byla-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s
ním spojeného navyšování smluvní pokuty o jinak přiměřenou „denní sazbu“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003,
uveřejněný pod C 2801 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 24. července
2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. března 2016, sp. zn. 26 Cdo 1457/2015 /ústavní stížnost podanou proti tomuto
rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 11. října 2016, sp. zn. III. ÚS
1960/16/). V posuzované věci se odvolací soud vypořádal s otázkou přiměřenosti smluvní
pokuty v intencích shora uvedených judikatorních závěrů a jeho úvaha v tomto
směru není zjevně nepřiměřená. Okolnosti zdůrazňované v dovolání (dovolatelka
neobdržela jistinu od své právní předchůdkyně a ani nebyla informována o
existenci příslušného závazku, dále také – blíže nespecifikovaná – „absence
zavinění dlužníka“) nastaly až po sjednání smluvní pokuty a jsou tudíž
nerozhodné pro úvahu o použití moderačního oprávnění soudu podle § 301 obch. zák. Dále lze uvést, že povinnost k vrácení jistiny po skončení nájmu pro
dovolatelku (jako pronajímatelku nebytových prostor) jednoznačně vyplývala z
čl. XII. bodu 12.3. nájemní smlouvy ze dne 25. února 2005 a nelze proto hovořit
o „nejednoznačnosti zajišťované povinnosti“, jak se konstatuje v dovolání. Neobstojí ani dovolatelčin poukaz na to, že „část tvrzené škody je již
kompenzována úrokem z prodlení ve smyslu § 369 odst. 2 ObchZ“. Nelze totiž
takto izolovaně zdůrazňovat pouze kompenzační (uhrazovací) funkci smluvní
pokuty a ve skutečnosti opomenout, že smluvní pokuta plní též funkce
preventivní (motivační) a sankční. Celkovou výši smluvní pokuty pak nelze
vykreslovat jako důsledek délky soudního řízení, jak se o to dovolatelka rovněž
pokoušela; ve skutečnosti jde o výraz jejího dlouhodobého prodlení se splněním
zajištěné smluvní povinnosti a s ním spojeného navyšování smluvní pokuty o
jinak přiměřenou „denní sazbu“ (0,05 % dlužné částky denně). Již jen na okraj
dovolací soud dodává, že okolnosti projednávané věci nesvědčí ani o tom, že by
žalobkyně uplatnila právo na smluvní pokutu v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. (k hlediskům rozhodným pro úvahu,
zda se jednání smluvní strany, kterým vymáhá smluvní pokutu, příčí zásadám
poctivého obchodního styku, lze v podrobnostech odkázat např. na odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze 4. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015,
uveřejněného na str.
277 v sešitě č. 7/2016 časopisu Obchodní právo). S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací
soud pro úplnost dodává, že k vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední
povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá
o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost
dovolání (podle § 237 o.s.ř.) nezakládají. Nad rámec uvedeného však dovolací
soud přesto výjimečně připomíná, že nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazního
prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, jejichž pomocí
má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně
na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením
důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních
prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl
zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a
provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení
§ 205a písm. c/ o.s.ř., jak se snad – vzhledem k obsahu dovolání – mylně
domnívala dovolatelka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003,
sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný pod č. 175/2003 časopisu Soudní judikatura). Z uvedeného vyplývá, že co do posouzení otázek nastolených v dovolání lze
napadený rozsudek pokládat za souladný s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné
podle § 237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl
– se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni podle
obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
(náklady související s advokátním vyjádřením k dovolání nelze pro jeho
stručnost a v podstatě heslovitost pokládat za účelně vynaložené), na jejichž
náhradu by jinak měla právo vůči dovolatelce, jejíž dovolání bylo odmítnuto.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu