26 Cdo 2154/2020-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně městské části Praha 6, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 23, proti
žalovaným 1/ M. K., bytem XY, a 2/ P. L., bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. et
Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, o
vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 320/2018,
o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února
2020, č. j. 39 Co 15/2020-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. září 2019,
č. j. 13 C 320/2018-101, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit
do patnácti dnů od právní moci rozsudku tam specifikovaný byt – dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“ (výrok I.); současně uložil žalovaným povinnost
zaplatit žalobkyni tam uvedenou náhradu nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
26. února 2020, č. j. 39 Co 15/2020-150, změnil citovaný rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku I. jen tak, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit
do šesti měsíců od právní moci rozsudku, jinak ho v tomto výroku potvrdil, a v
nákladovém výroku II. jen tak, žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni náklady
řízení společně a nerozdílně, jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se
žalobkyně písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září
2017 (dále jen „o. s. ř.“). Otázku, zda dovolatelce (žalované 1/) vznikl nájemní poměr k souboru místností,
jenž měl vzniknout sloučením (ve smyslu § 56 zákona č. 41/1964 Sb., o
hospodaření s byty) předmětného bytu se sousedním bytem, jejž měla nejprve v
osobním užívání a později v nájmu (od 4. února 2011 pak ve společném nájmu
manželů spolu s dovolatelem /žalovaným 2/), na základě nájemní smlouvy uzavřené
konkludentní formou v období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994, vyřešil
odvolací soud v intencích dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na
níž poukázal v napadeném rozhodnutí (v této souvislosti lze zmínit zejména
rozsudky z 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003, a z 30. listopadu 2005,
sp. zn. 26 Cdo 212/2005), své právní názory v tomto směru přesvědčivě
odůvodnil, dovolací soud k nim v podstatě nemá co dodat, a proto na ně pro
stručnost odkazuje. K otázkám vztahujícím se k právnímu posouzení věci podle § 2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), lze uvést následující. Již v rozsudku z 20. září 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015, Nejvyšší soud
dovodil, že uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu §
2238 o. z. jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je
jeho nájemcem, a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. 1ednu 2014. K uvedenému
právnímu názoru se přihlásil dále např. v usnesení z 13. prosince 2016, sp. zn. 26 Cdo 3529/2016 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl
Ústavní soud usnesením z 22. března 2017, sp. zn. I. ÚS 648/17/, či v rozsudku
ze 7. března 2019, sp. zn. 26 Cdo 3301/2018, a sdílí ho i v poměrech souzené
věci. Zbývá dodat, že posouzení dobré víry domnělého nájemce nemůže vycházet
jen z posouzení jeho subjektivních představ. Dobrá víra se musí vztahovat i k
okolnostem, za nichž vůbec mohlo nájemní právo vzniknout, tedy i k právnímu
důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva.
To ovšem neznamená,
že takový titul musí být dán; postačí, aby tu byl alespoň domnělý právní titul
(titulus putativus). Dobrá víra ve smyslu § 2238 o. z. pak zaniká v okamžiku,
kdy se domnělý nájemce seznámil s okolnostmi, které u něj objektivně musely
vyvolat pochybnost o tom, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává, tedy
nájemcem bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22
Cdo 1843/2000, z 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněné pod č. C 1176 a C 1304 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 30. května 2017, sp. zn. 22 Cdo 4694/2016, uveřejněný pod č. 144/2018 časopisu Soudní judikatura, a z
31. července 2019, sp. zn. 22 Cdo 1187/2019, jejichž závěry jsou přiměřeně
využitelné i v poměrech právní úpravy ochrany „poctivého nájemce“ obsažené v §
2238 o. z. /o tom svědčí např. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího
soudu ze 7. března 2019, sp. zn. 26 Cdo 3301/2018/). V posuzované věci je zapotřebí především zdůraznit, že dovolatel nemohl důvodně
usuzovat na existenci nájemního práva k předmětnému bytu z obsahu rozhodnutí o
sloučení bytů z 27. března 1985, č. j. byt/ZH 95/85/44-666/R2/M (dále též jen
„Rozhodnutí“), neboť dotčeným rozhodnutím (vydaným podle § 56 zákona č. 41/1964
Sb., o hospodaření s byty) udělil příslušný odbor bytového hospodářství souhlas
s užíváním bytu výlučně dovolatelce. Případný vznik společného nájmu dovolatelů
k tomuto bytu (resp. k souboru místností, jenž zahrnoval i předmětný byt) podle
§ 2238 o. z. pak ovšem závisel pouze na dobré víře dovolatelky, a nikoli též
dovolatele, který byt po celou dobu užíval odvozeně od jejího – domnělého –
užívacího práva. Dovolatelčina dobrá víra (i kdyby byla dána) však evidentně
netrvala k 1. lednu 2014, a nic na tom nemění, že se snad v minulosti důvodně
(tj. sice mylně, leč z omluvitelných příčin) domnívala, že jí na základě
Rozhodnutí vzniklo právo osobního užívání bytu, později transformované v
nájemní právo k tomuto bytu. Tato její dobrá víra totiž – objektivně posuzováno
– zanikla nejpozději dne 25. dubna 2008 poté, co byla při jednání
zastupitelstva žalobkyně (městské části Praha 6), jehož se osobně zúčastnila,
starostou žalobkyně výslovně upozorněna, že předmětný byt užívá bez právního
důvodu, a byly jí též sděleny důvody, o něž žalobkyně tento závěr opírá. K
řečenému lze jen dodat, že ke ztrátě dovolatelčiny dobré víry přitom zcela
postačovalo již zmíněné upozornění starosty žalobkyně. Není totiž podstatné,
zda „pronajímatel“ doložil svá tvrzení o užívání sporného bytu bez právního
důvodu; postačí, že jeho ingerence ve věci byla způsobilá vyvolat u do té doby
dobrověrného uživatele bytu pochybnosti o tom, že je jeho nájemcem (viz mutatis
mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu z 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo
1659/2005). Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od shora citované
judikatury (jeho rozhodnutí je v tomto ohledu naopak výrazem standardní soudní
praxe), jestliže na zjištěném skutkovém základě dovodil, že dovolatelům nemohlo
vzniknout (společné) nájemní právo k předmětnému bytu ani podle § 2238 o. z. K
1.
lednu 2014 totiž nebyla ani u jednoho z nich splněna podmínka pro aplikaci
citovaného ustanovení v podobě trvající dobré víry domnělého nájemce v
existenci práva nájmu bytu. Předkládali-li pak dovolatelé k dovolacímu přezkumu též řešení další právní
otázky (předestřené v čl. V. dovolání), nelze opomenout, že na vyřešení takto
postavené otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž nezkoumal,
zda „lze lhůtu k vyklizení vázat na právní moc kolaudačního rozhodnutí k
rozdělení topných systémů…“, zaujal-li názor, že samotný způsob vytápění bytu
nikterak nebrání jeho vyklizení. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby
se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat. Nad rámec řečeného však i přesto
pokládá za potřebné alespoň v obecné rovině dodat, že vyklizení bytu lze ve
výroku soudního rozhodnutí nepochybně vázat na splnění určité podmínky (k tomu
viz § 262 o. s. ř.). Uvedené však platí pouze v případě, že je k tomu dán
příslušný zákonný či smluvní podklad. O takový případ však v souzené věci
evidentně nešlo. Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro
nepřípustnost. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna
2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o
návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť
nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani
prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku podle
§ 243 písm. a/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp.
zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
dovolatele, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které
nebylo sepsáno advokátem (žalobkyně nebyla v dovolacím řízení zastoupena
advokátem), přičemž žalobkyně nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o
paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300,- Kč
(§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 13. 10. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu