26 Cdo 2446/2023-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Jany Misiačkové v právní věci žalobce T. K., zastoupeného Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze, Školská 695/38, proti žalovanému M. H., zastoupenému Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Křížkem 428/4, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 40/2022, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, č. j. 26 Co 140/2022-180, ve znění usnesení ze dne 19. 4. 2023, č. j. 26 Co 140/2022-193, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč, k rukám Mgr. Mateje Dvořáka, advokáta se sídlem v Praze, Školská 695/38, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 2. 2023, č. j. 26 Co 140/2022-180, ve znění usnesení ze dne 19. 4. 2023, č. j. 26 Co 140/2022-193, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) ze dne 29. 3. 2022, č. j. 20 C 40/2022-76, jímž uložil žalovanému vyklidit a do 15 dnů od právní moci rozsudku předat tam specifikovanou
2. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
3. Odvolací soud založil svůj závěr o důvodnosti žaloby na závěru, že za situace, kdy ze skutkových zjištění vyplynulo, že mezi žalobcem a žalovaným neexistoval shodný projev vůle o obsahu nájemní smlouvy, nemohl být žalovaný v dobré víře (ve smyslu omluvitelného omylu) o tom, že byla nájemní smlouva mezi účastníky platně uzavřena, a nájemní vztah tak nevznikl ani podle právní domněnky dle § 2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“; žalovaný užíval nemovitost pouze na základě souhlasu žalobce jako vlastníka.
4. Nejvyšší soud se otázkou aplikace ustanovení § 2238 o. z. potažmo otázkou dobré víry zabýval ve svých rozhodnutích opakovaně. Již v rozsudku ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015, dovodil, že uvedené ustanovení lze použít i na nájemní vztah, který měl vzniknout před 1. 1. 2014. S ohledem na principy nepravé retroaktivity může být toto ustanovení aplikováno až po účinnosti o. z., což znamená, že podmínky v něm stanovené pro ochranu „poctivého nájemce“ musí být splněny po 1. 1. 2014. Tedy jinak řečeno, uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu § 2238 o. z. jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem, a zároveň jeho dobrá víra trvala po 1. 1. 2014. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil dále v rozsudku ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4342/2017, či ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3301/2018, a sdílí ho i v poměrech souzené věci. Posouzení dobré víry domnělého nájemce nemůže vycházet jen z posouzení jeho subjektivních představ. Dobrá víra ve smyslu § 2238 o. z. zaniká v okamžiku, kdy se domnělý nájemce seznámil s okolnostmi, které u něj objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává, tedy nájemcem bytu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4694/2016, uveřejněný pod č. 144/2018 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1187/2019, jejichž závěry jsou přiměřeně využitelné i v poměrech právní úpravy ochrany „poctivého nájemce“ obsažené v § 2238 o. z. - o tom svědčí např. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3301/2018).
5. V projednávané věci odvolací soud z těchto závěrů vycházel, jestliže dovodil, že nájemní vztah založený nájemní smlouvou ze dne 1. 11. 2003 skončil uplynutím sjednané doby, nejpozději k 31. 12. 2006. Pouhé užívání bytu se souhlasem vlastníka nemovitosti a placení úhrad za jeho užívání nepostačuje k tomu, aby mohl být žalovaný považován za řádného nájemce bytu ve smyslu § 2238 o. z., a to i s přihlédnutím k tomu, že původní nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou v trvání jednoho roku. Nájem nemohl vzniknout ani v důsledku změny právní úpravy (nový občanský zákoník a změna důsledků nedodržení formy smlouvy), neboť ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne, že by se po 1. 1. 2014, tedy již za účinnosti nového občanského zákoníku, dohodli (ať již konkludentně či ústně) na nové smlouvě o nájmu bytu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 588/2020).
6. Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka vztahující se k (ne)uzavření nájemní smlouvy konkludentní formou, neboť ze skutkových zjištění soudů plyne, že se účastníci nedohodli na podstatných náležitostech smlouvy – o době trvání nájmu ani o výši nájemného; žalovaným tvrzená shoda o obsahu nájemního vztahu nebyla prokázána. Dovolatel tak ve skutečnosti formuluje
otázku na základě své vlastní verze skutkového stavu, čímž nezpochybňuje právní posouzení věci, ale skutková zjištění, což není v dovolacím řízení přípustné (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
7. Dovolatel má dále za to, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, zda pronajímatelem může být i osoba odlišná od vlastníka, pokud její právo disponovat s předmětem nájmu plyne ze smlouvy nebo ze zákona, a v této souvislosti poukazuje na relevantní judikaturu. Na řešení uvedené otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud pouze nad rámec při posuzování otázky vzniku nájemní smlouvy pro období po 1. 1. 2014 konstatoval, že bylo prokázáno, že žalovaný měl za to, že pronajímatelem je nikoli žalobce, ale žalobcův otec. Na jeho závěr ohledně existence nájemní smlouvy to však nemělo vliv.
8. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
9. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
10. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
11. Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 10. 4. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu