USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce F. T.-A., zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, proti žalované Základní umělecké škole Luhačovice, se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 228, IČO 46310924, zastoupené Mgr. Tomášem Mikulou, advokátem se sídlem ve Vizovicích, Chrastěšovská 1166, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Zlínského kraje, se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 21, IČO 70891320, o zaplacení částky 1.334.218,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 128/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 5. 2024, č. j. 58 Co 121/2023-463, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.891,60 Kč k rukám Mgr. Tomáše Mikuly, advokáta se sídlem ve Vizovicích, Chrastěšovská 1166, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 1.334.218,94 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor v budově č. p. XY na adrese XY, (dále jen „budova“) za období od 12. 5. 2017 do 31. 3. 2020 (dále jen „rozhodné období“).
2. Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) – poté, co jeho předchozí (zamítavý) rozsudek ze dne 20. 8. 2020, č. j. 35 C 128/2020-187, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (odvolacího soudu) ze dne 28. 7. 2021, č. j. 58 Co 263/2020-223, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 28. 3. 2023, č. j. 35 C 128/2020-373, žalobu
3. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 58 Co 121/2023-463, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení státu a účastníků (výroky II, III a IV).
4. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že budova byla vydána do vlastnictví matky žalobce I. T. pravomocně ke dni 12. 5. 2017 a žalobce se stal jejím vlastníkem ke dni 12. 7. 2017. Nároky za užívání nebytových prostor v období od 12. 5. 2017 do 12. 7. 2017 postoupila I. T. žalobci. Dne 4. 1. 1993 uzavřelo město Luhačovice se žalovanou nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva“), kterou jí pronajalo nebytové prostory nacházející se v budově konkretizované v příloze č. 1 – byly zde označeny číslem na stavebním výkresu, účelovým užíváním a výměrou v m2. Dodatkem č. 4 k nájemní smlouvě uzavřeným dne 21. 9. 2011 smluvní strany rozšířily předmět nájmu o nebytové prostory vymezené v příloze č. 2. Místnosti, jež podle tvrzení žalobce žalovaná užívala v rozhodném období, jsou shodné s místnostmi, jež mohla užívat na základě nájemní smlouvy, bez ohledu na to, že se v průběhu času změnila jejich výměra či účelové označení. Žalovaná prostory vyklidila dne 31. 3. 2020. V letech 2018 a 2019 probíhala mezi žalobcem a žalovanou za účasti zástupců zřizovatele žalované jednání o uzavření nové nájemní smlouvy, v níž by nájemné bylo stanoveno v obvyklé výši. V rámci těchto jednání byl vypracován návrh smlouvy, žalobce následně vyhotovil znění se zapracovanými připomínkami od žalované, přičemž oba tyto dokumenty obsahovaly nevyplněnou doložku podle § 23 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (dále jen „zákon č. 129/2000 Sb.“), obsahující prohlášení, že má být rozhodnuto Radou Zlínského kraje. Rada Zlínského kraje na jednání konaném dne 9. 12. 2019 přijala usnesení, že s uzavřením nájemní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou nesouhlasí; smlouva tedy uzavřena nebyla. Ve vztahu k žalobcem tvrzenému užívání místnosti č. 118 žalovanou odvolací soud dokazování doplnil, neboť závěr soudu prvního stupně, že žalobce v tomto směru neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno, považoval za předčasný. Poté konstatoval, že ani dodatečně provedenými důkazy žalobce toto své tvrzení neprokázal.
5. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil rovněž po stránce právní. Nejprve uvedl, že všechny prostory vyjma místnosti č. 118 žalovaná užívala na základě nájemní smlouvy. Pouze ve vztahu k místnosti č. 118 by tudíž mohlo jít o bezdůvodné obohacení, na jehož vydání by měl žalobce nárok. Žalobce však užívání místnosti č. 118 žalovanou neprokázal, a proto nemohl být se svým nárokem v tomto rozsahu úspěšný. Dále vyložil, že nájemní smlouva pronajaté prostory řádně specifikuje tehdejším označením místností a výměrou s odkazem na „st.
výkres“, který strany smlouvy v době jejího uzavírání zjevně měly k dispozici. Žalovaná předmět nájmu několik desetiletí bez problémů užívala a ztotožnila jej podle aktuálního pasportu, s nímž až na drobné odchylky ve výměře koresponduje, přičemž vysvětlila i dispoziční rozdíly. Jiné místnosti zámek neobsahuje, resp. je užívá jiný subjekt, a žalovaná tudíž jiné prostory k dispozici mít nemohla. Nesouhlasil ani s právním názorem žalobce, podle něhož se nájemní smlouva v důsledku změny výše nájemného na 100 Kč ročně (od 1.
4. 1997) změnila na smlouvu o výpůjčce. Žalovaná i vedlejší účastník přesvědčivě vysvětlili, z jakých důvodů si sjednali nájemné pouze v symbolické výši. Ostatně symbolické nájemné akceptuje též judikatura Nejvyššího soudu. Přisvědčil tedy soudu prvního stupně, že nájemní smlouva je platným právním úkonem a matka žalobce ve smyslu § 25 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), vstoupila do práv a závazků pronajímatele z ní plynoucích a v důsledku změny vlastnictví pak do tohoto postavení podle § 2221 o.
z. nastoupil žalobce. Konečně k požadavku žalobce na posouzení jeho nároku podle § 1728 a 1729 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“) uvedl, že nároky podle citovaných ustanovení nemohou vedle sebe obstát. Skutečnosti rozhodné pro posouzení jeho nároku podle § 1728 o. z. přitom žalobce v rozporu s § 205a o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“) tvrdil až v posuzovaném odvolání.
Proto se jimi odvolací soud nezabýval. Ve vztahu k nároku na náhradu škody podle § 1729 o. z. zdůraznil, že vstoupí-li osoba do kontraktačního procesu s krajem, musí si být vědoma zákonných požadavků na jeho majetkoprávní jednání. Žalobce věděl (měl vědět), že žalovaná je příspěvkovou organizací s vlastní právní subjektivitou, že však k určitým právním jednáním potřebuje souhlas svého zřizovatele (Zlínského kraje). Uvedené mu ostatně muselo být zřejmé ze skutečnosti, že žalovaná požadovala, aby se v nové nájemní smlouvě nacházela schvalovací doložka podle § 23 zákona č. 129/2000 Sb. Rada Zlínského kraje je kolektivním orgánem a osoby připravující novou nájemní smlouvu za stranu žalovanou nemohly předvídat, jak schvalovací proces dopadne.
Uzavřel, že žalovaná při sjednávání nové nájemní smlouvy jednala zcela v souladu se zákonem a zřizovací listinou.
6. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 o. s. ř. z posléze uvedených důvodů přípustné.
7. Platnost nájemní smlouvy posuzoval dovolací soud s ohledem na datum jejího uzavření (4. 1. 1993) podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999 (§ 3074 odst. 1 o. z.).
8. V poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněný pod č. 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, uveřejněný pod č. 100/2016 časopisu Soudní judikatura, či jeho usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017) zdůraznil, že podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Vznikne-li o obsahu právního úkonu pochybnost, formuluje § 35 odst. 2 obč. zák. výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Na vůli účastníků smlouvy je možno při výkladu právního úkonu ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování těchto smluvních stran (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008, uveřejněný pod č. 62/2013 časopisu Soudní judikatura).
9. Současně Ústavní soud ve své judikatuře vymezil jeden ze základních principů výkladu smluv, kterým je „priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím“ (srov. nález Ústavního soudu ze 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod č. 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K určitosti nájemních smluv se Ústavní soud vyjádřil např. v nálezech ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12, nebo ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18, uveřejněných pod č. 36/2013 a č. 102/2018 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a zdůraznil v nich, že v soukromoprávní sféře je třeba určitost právního úkonu posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu, přičemž pro interpretaci obsahu závazkového vztahu je rozhodující skutečná vůle obou smluvních stran v době uzavření smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3183/2020).
10. Těmito hledisky se odvolací soud při posuzování platnosti nájemní smlouvy důsledně řídil. Svůj závěr, že není absolutně neplatná pro neurčité vymezení předmětu nájmu, logicky a přesvědčivě odůvodnil, přihlédl přitom ke konkrétním okolnostem posuzované věci a s respektem k autonomii vůle stran se
přiklonil k výkladu, jenž neplatnost nájemní smlouvy nezakládá. Jeho právní posouzení tudíž nelze považovat za nepřiměřené a odporující ustálené judikatuře dovolacího soudu, jak se domnívá dovolatel. 11. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále vyplývá, že s ohledem na specifické okolnosti dané věci lze výjimečně připustit sjednání i velmi nízkého nájemného [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1809/2018, či jeho usnesení ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4341/2009, a ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 26 Cdo 471/2022 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 274/23)]. Jestliže tedy odvolací soud – s důsledným zohledněním zjištěné vůle stran nájemní smlouvy, důvodů, které je k takovému postupu vedly, a k poslání žalované – uzavřel, že změnou nájemného (dodatkem č. 1 k nájemní smlouvě) na toliko symbolickou výši 100 Kč za rok se nájemní smlouva nezměnila na bezúplatnou výpůjčku, jelikož na ni nebylo možno nahlížet prizmatem běžného nájemního vztahu, postupoval rovněž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 12. K argumentaci dovolatele, podle níž byly v daném případě naplněny předpoklady pro vznik jeho nároku na náhradu škody podle § 1729 o. z. lze uvést následující. 13. Právní úprava práva na náhradu škody způsobené ukončením jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu vychází z obecného pravidla, že při respektování zásady smluvní volnosti lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní (porušující obecné pravidlo o povinnosti jednat v právním styku poctivě, zakotvené v § 6 odst. 1 o. z.) za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysoce pravděpodobné), a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla spravedlivý důvod [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 856/2018, ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 15/2021, uveřejněný pod č. 87/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 2510/21), a ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3689/2020]. 14. Při jednání o uzavření smlouvy je jedna ze stran kontraktačního procesu v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté či předepsané formě, případně tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem k dosavadním projevům stran, jako prakticky jisté (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 2197/2020, a již citovaný rozsudek ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3689/2020). 15. Vstoupí-li určitá osoba do kontraktačního procesu s obcí, musí si být (v souladu s obecnou zásadou, že neznalost práva neomlouvá) vědoma zákonných požadavků na majetkoprávní jednání obce. Při posuzování, zda se spolukontrahentovi mohlo jevit uzavření smlouvy jako vysoce pravděpodobné a mohl mít důvodné očekávání v uzavření smlouvy, je tak možné přihlížet i k tomu, zda postup obce jako potenciálního smluvního partnera odpovídal zákonným požadavkům na nakládání s majetkem obce, včetně toho, byl-li v kontextu dané situace udělen či byl-li alespoň očekávatelný souhlas orgánů vyžadovaný k příslušné majetkové transakci (tedy zastupitelstva obce v případech podle § 85 zákona o obcích, případně rady obce podle § 102 zákona o obcích). Probíhají-li smluvní jednání způsobem vyhovujícím zákonu o obcích a vyslovení souhlasu se smlouvou lze mít za očekávatelné i z pohledu příslušných orgánů obce, pak není důvodu slevovat z ochrany druhé smluvní strany a upírat jí důvodné očekávání uzavření smlouvy (srov. opět již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 15/2021, a dále též rozsudek ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3306/2021). Uvedené závěry je zapotřebí respektovat rovněž v případě, vstupuje-li do kontraktačního procesu kraj či příspěvková organizace územním samosprávným celkem zřízená, neboť jejich majetkoprávní jednání rovněž zákonným požadavkům podléhají. 16. V projednávané věci jednal dovolatel se žalovanou, jakožto příspěvkovou organizací vedlejšího účastníka, o uzavření nové nájemní smlouvy. Kontraktační proces dospěl do stadia, kdy žalovaná předložila návrh smlouvy ke schválení svému zřizovateli, neboť na základě zřizovací listiny nebyla oprávněna takovou smlouvu sama uzavřít. Jak přitom přiléhavě připomněl odvolací soud, dovolatel si nutnosti schválení smlouvy Radou Zlínského kraje musel být vědom minimálně proto, že schvalovací doložka se nacházela v návrzích smlouvy, jež sám předložil k důkazu. Musel tedy mít zároveň na paměti, že schvalovací proces může dopadnout i záporně, jelikož rozhodnutí kolektivního orgánu nelze předvídat. Jestliže tedy žalovaná s dovolatelem novou nájemní smlouvu neuzavřela, protože Rada Zlínského kraje její uzavření neschválila, měla k takovému jednání spravedlivý důvod, neboť v opačném případě by jednala v rozporu se zákonem, resp. svou zřizovací listinou. Nezbývá proto než uzavřít, že ani při řešení takto nastolené otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. 17. Námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že se svým nárokem na vydání bezdůvodného obohacení za užívání místnosti č. 118 nemůže být dovolatel úspěšný, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. Jejich prostřednictvím totiž brojí především proti závěru odvolacího soudu o skutkovém stavu věci (dovolatel je přesvědčen, že doplněním dokazování v odvolacím řízení bylo prokázáno, že žalovaná místnost č. 118 v rozhodném období užívala). Výtka nesprávného právního posouzení věci tak v tomto směru vychází primárně z kritiky správnosti skutkových zjištění. Jinak řečeno, dovolatel ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a hodnocením provedeného dokazování a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. přitom rovněž nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Navíc skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nevykazují jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu. 18. Na tomto místě dovolací soud již jen pro úplnost podotýká, že napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá na řešení právní otázky, zda byla matka dovolatele a následně on vázáni smlouvou nazvanou jako nájemní smlouva, jež však byla dle dovolatele ve skutečnosti smlouvou o výpůjčce (neboť strany si sjednaly nájemné ve výši 100 Kč ročně), jestliže podle § 25 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. vstupovala oprávněná osoba vydáním nemovitosti pouze do práv a závazků ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, která je ze své podstaty smlouvou úplatnou. Tuto otázku totiž odvolací soud v napadeném rozsudku neřešil, vycházel-li ze závěru, že nájemní smlouva ani sjednáním nájemného ve výši 100 Kč ročně znak úplatnosti nepozbyla, a že tudíž mezi stranami existoval (skutečný) nájemní vztah, do něhož pak v souladu s § 25 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. vstoupila matka dovolatele ke dni 12. 5. 2017. 19. Konečně výtkami, že závěr odvolacího soudu o určitosti vymezení předmětu nájmu v nájemní smlouvě byl pro něj překvapivý a že odvolací soud měl přihlédnout ke skutečnostem, jež podle jeho názoru odůvodňují vznik nároku na náhradu škody podle § 1728 o. z., jimiž se pro jejich údajné uplatnění v rozporu s § 205a o. s. ř. nezabýval, dovolatel odvolacímu soudu ve skutečnosti vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237 – 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. 20. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 21. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. 2. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu