26 Cdo 1809/2018-182
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce J. V., bytem XY, zastoupeného JUDr. Olenou Cvetlerovou, advokátkou
se sídlem v Praze 5, Strážovská 78/5, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi,
se sídlem v Praze 2, Máchova 838/18, jako insolvenčnímu správci úpadce
Pražského stavebního bytového družstva, v konkursu, se sídlem v Praze 5 –
Jinonicích, Na Hutmance 300/7, IČO: 00033243, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o určení neplatnosti
výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C
123/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
18. ledna 2018, č. j. 20 Co 427/2017-158, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2018, č. j. 20 Co
427/2017-158, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. června 2017, č.
j. 18 C 123/2013-132, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal určení neplatnosti výpovědi ze dne 12. března 2013 (dále též
jen „Výpověď“), kterou mu dal žalovaný z nájmu bytu („bytové jednotky č. XY v
XY“ – dále opět jen „byt“, resp. „předmětný byt“) z důvodu hrubého porušení
povinností nájemce (v podobě nezaplacení nájemného a úhrady za plnění
poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního
nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu) ve smyslu § 711 odst.
2 písm. b/ obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“).
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. června
2017, č. j. 18 C 123/2013-132, žalobě vyhověl a určil, že Výpověď je neplatná
(výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
18. ledna 2018, č. j. 20 Co 427/2017-158, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil ve výroku I. a změnil ve výroku II. jen tak, že výše nákladů
řízení činí 11.200,- Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil; zároveň rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil z provedených důkazů mimo
jiné i následující skutečnosti. Dne 11. června 1993 uzavřeli Pražské stavební
bytové družstvo (dále jen „PSBD“) jako pronajímatel a žalobce jako nájemce
smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu „do
vložení vlastnického práva k předmětu nájmu ve prospěch nájemce“ za nájemné v
částce 1,- Kč měsíčně. Téhož dne uzavřeli smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o
majetkovém převodu bytu za částku 653.644,- Kč a ve stejný den PSBD vydalo
žalobci potvrzení o úhradě této kupní ceny. Dne 22. července 1997 pak uzavřeli
ohledně předmětného bytu další nájemní smlouvu. Usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 17. dubna 2009 byl na majetek PSBD prohlášen konkurs a
insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný. Rozsudkem soudu prvního stupně ze
dne 29. září 2009, č. j. 5 C 130/2009-56, ve spojení s rozsudkem odvolacího
soudu ze dne 18. dubna 2010, č. j. 62 Co 59/2010-71, byla pravomocně zamítnuta
žaloba, aby žalobce předmětný byt vyklidil, a to s odůvodněním, že ho užívá na
základě platné nájemní smlouvy ze dne 11. června 1993. Dne 12. března 2013 byla
žalobci dána výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. s
odůvodněním, že za dobu insolvenčního řízení (od 17. dubna 2009) neuhradil
nájemné, které činilo 12,- Kč ročně. Odvolací soud posoudil nájemní smlouvu
jako pravou (již z toho důvodu, že je opatřena stejným razítkem a podpisem
dlužníka /PSBD/ jako nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem a PSBD dne 22.
července 1997, jejíž pravost žalovaný nepopřel) a jako platnou, přičemž zde
odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí (a rozhodnutí soudu prvního stupně)
vydaného v řízení o žalobě žalovaného na vyklizení bytu, vedeném u soudu
prvního stupně pod sp. zn. 5 C 130/2009 (včetně odmítacího rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2012, č. j. 26 Cdo 3799/2010-84). Nadto
přisvědčil žalobcově připomínce, že v období od 1. března 1992 do 31. prosince
1994 bylo možné uzavřít nájemní smlouvu i konkludentně, jelikož ustanovení §
685 obč. zák. (v tehdejším znění) pro ni nepředepisovalo písemnou formu. Shodně
se soudem prvního stupně pak dospěl k závěru, že v daném případě nebyl naplněn
výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák., neboť neplatil-li
žalobce nájemné, které bylo pouze symbolické, nebyla splněna podmínka hrubého
porušení nájemcových povinností. Stejně jako soud prvního stupně posoudil
Výpověď rovněž jako úkon příčící se dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč.
zák., a tudíž neplatný podle § 39 obč. zák., neboť žalobce po zaplacení vysoké
finanční částky z titulu kupní ceny očekával převod vlastnického práva k bytu a
navíc platil úhradu za služby související s užíváním bytu v podstatně vyšších
částkách, než bylo sjednané (pouze symbolické) nájemné. Za této situace
vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dovolatel) dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.s.ř.“) a odůvodnil
konstatováním, že „odvolací soud napadené rozhodnutí založil na nesprávném
právním posouzení několika otázek procesního a hmotného práva, při jejichž
řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které nebyly
doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny či mají být dovolacím
soudem vyřešeny jinak“. Především – z důvodů tam obšírně uvedených –
nesouhlasil s názorem (považoval ho za spekulativní), že s ohledem na okolnosti
daného případu (pronajímatel jednal dlouhodobě s žalobcem jako s nájemcem a po
dobu šestnácti let jeho nájemní právo nezpochybňoval) byla nájemní smlouva v
období od 1. března 1992 do 31. prosince 1994 uzavřena konkludentně (dále jen
„první otázka“). Zpochybnil také správnost názoru, že Nájemní smlouva je pravá,
byla-li takto posouzena pouhým odkazem na jinou listinu, a to nájemní smlouvu
ze dne 22. července 1997 (dále jen „druhá otázka“). Na rozdíl od odvolacího
soudu je i nadále přesvědčen, že Nájemní smlouva je neplatná pro chybějící
vymezení předmětu nájmu, neurčité vymezení doby nájmu a sjednání nájemného ve
výši obcházející zákonná ustanovení o nájmu bytu (dále jen „třetí otázka“).
Nesouhlasil ani s názorem, že v daném případě nebyl naplněn výpovědní důvod
podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák., neboť s ohledem na symbolické nájemné
nešlo v případě jeho neplacení o hrubé porušení nájemcových povinností (dále
jen „čtvrtá otázka“). Podle jeho názoru nelze na straně jedné posoudit nájemní
smlouvu se symbolickým nájemným jako platnou a na straně druhé dovozovat, že
ani dlouhodobé neplacení symbolického nájemného není hrubým porušením
nájemcových povinností. Kromě toho měl za to, že odvolací soud při posouzení
Výpovědi z hlediska dobrých mravů nijak nereflektoval, že je insolvenční
správce, který svou činnost vykonává nikoli ve svůj prospěch, nýbrž ve prospěch
řádně přihlášených věřitelů PSBD (dále jen „pátá otázka“). Navrhl, aby dovolací
soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba se zamítá.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání
žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o.s.ř.“).
Shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Při řešení této otázky
nepřehlédl, že ve vztahu k první a páté otázce dovolatel nevymezil, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 – 238a o.s.ř.),
přičemž tuto vadu (nedostatek), pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat,
včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o.s.ř.). Byť
vymezuje právní otázky, jež mají být předmětem dovolacího přezkumu a (mimo
pátou otázku; navíc k páté otázce viz výklad na jiném místě odůvodnění tohoto
rozhodnutí) také uvádí, že při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není z dovolání – s přihlédnutím k
jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – patrné, od které konkrétní rozhodovací
praxe se měl odvolací soud odchýlit. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje,
aby se naznačenými otázkami mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve vztahu k druhé otázce lze uvést následující. Ústavní soud i Nejvyšší soud
ustáleně judikují, že údaj o tom, od které rozhodovací praxe se řešení v
dovolání vymezené právní otázky odvolacím soudem odchyluje, postačí vymezit i
pouhým slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky (srov. nález a
usnesení Ústavního soudu z 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a z 21.
ledna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14, či usnesení Nejvyššího soudu z 22.
listopadu 2016, sp. zn. 26 Cdo 3861/2016). Uvádí-li tedy dovolatel ve vztahu k
druhé otázce, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu „je účastník
soudního řízení povinen předložit originál důkazní listiny, jejíž pravost na
základě kopie druhý účastník účinně a přesvědčivě zpochybnil“, nelze takovému
vymezení po formální stránce nic vytknout. Zde však nelze přehlédnout, že z
rozhodnutí Nejvyššího soudu z 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, a z 22.
června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněných pod č. 64/1998 a 154/2004
časopisu Soudní judikatura, či z 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005,
naopak vyplývá, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkazy
pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní
prostředek vhodnější, než jejich neověřené kopie, a soud by se, pokud pro to
nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny,
nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu, a v této situaci lze pouze
vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený pomocí fotokopie
listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v § 132 a
násl. o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že pro řešení druhé otázky není dovolání
přípustné.
S přihlédnutím k obsahové specifikaci třetí otázky lze usoudit, že dovolatel se
domáhá, aby Nejvyšší soud posoudil jinak (než v usnesení ze dne 12. června
2012, č. j. 26 Cdo 3799/2010-84) otázku platnosti Nájemní smlouvy. Již na tomto
místě je však zapotřebí zdůraznit (stejně jako v citovaném usnesení), že
skutkové námitky a vady řízení, které dovolatel v tomto ohledu rovněž uplatnil,
nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a
odst. 1 o.s.ř. a contrario). Zpochybňuje-li totiž dovolatel správnost (úplnost)
zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázky platnosti Nájemní
smlouvy, neuplatňuje tak jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou
natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných
čl. 36 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor
mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-St. 45/16, uveřejněné pod č.
460/2017 Sbírky zákonů). Pro úplnost zbývá dodat, že k vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v§
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) pak dovolací
soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá
o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost
dovolání (podle § 237 o.s.ř.) nezakládají. Jinak dovolací soud konstatuje, že
jde-li o samotnou otázku platnosti Nájemní smlouvy, neshledal důvod, pro nějž
by se měl od svého dřívějšího rozhodnutí odchýlit; lze jen dodat, že v
citovaném usnesení šlo o platnost Nájemní smlouvy podle právní úpravy platné a
účinné v době jejího uzavření a v souladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi,
a proto není dán ani prostor, aby se od takto přijatého názoru (na nějž pro
stručnost odkazuje) odchýlil. Lze uzavřít, že ani pro řešení třetí otázky
nemůže být dovolání přípustné.
Naproti tomu dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §
237 o.s.ř. pro řešení čtvrté otázky, že v případě neplacení symbolického
nájemného z bytu (v daném případě v částce 1,- Kč měsíčně) nejde o hrubé
porušení nájemcových povinností a není tudíž naplněn výpovědní důvod podle §
711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. V tomto ohledu totiž směřuje proti rozhodnutí,
jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na řešení otázky hmotného
práva, která v takto nastolené podobě nebyla v rozhodovací praxi dovolacího
soudu vyřešena.
Jelikož v posuzovaném případě bylo řízení o neplatnost výpovědi z nájmu bytu
zahájeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů, dokončí se podle dosavadních právních předpisů,
tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 –
dále opět jen „obč. zák.“ (§ 3076 zákona č. 89/2012 Sb.).
Ustálená soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 13. května 2010, sp.
zn. 26 Cdo 28/2009, a z 20. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 4145/2009) především
dovodila, že výpovědní důvod upravený v § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. byl
zjevně sankční povahy a jeho cílem bylo postihnout hrubé porušení povinností
nájemcem bytu, a to stejně jako tomu bylo u obdobně formulovaného výpovědního
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. Přitom již samotné nezaplacení
nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající
trojnásobku měsíčního nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním
bytu bylo zákonem výslovně označováno jako hrubé porušování povinností nájemce,
které zakládalo důvod výpovědi pronajímatelem. V této souvislosti nelze totiž
ztratit ze zřetele, že placení nájemného patří mezi základní povinnosti nájemce
bytu; jinak tomu – v případě úplatného vztahu nájmu bytu – ani být nemůže
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 7. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo
2325/2003, z 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, z 28. července 2010, sp.
zn. 26 Cdo 2724/2008, a z 24. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 3537/2008). Přitom
neplacením nájemného je vedle situace, kdy z titulu nájemného není placena
žádná částka, rovněž situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši.
S přihlédnutím k uvedeným závěrům přijatým dlouhodobě ustálenou soudní praxí se
nelze ztotožnit s názorem, že nešlo o hrubé porušení nájemcových povinností ve
smyslu § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. (a není tudíž naplněn citovaný
výpovědní důvod), neplatil-li žalobce nájemné z bytu přinejmenším od 17. dubna
2009 do dne dání Výpovědi (v březnu 2013). Tento názor je totiž v přímém
rozporu s ustanovením § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák., přičemž výše měsíčního
nájemného není v tomto směru právně významná. Jestliže by tomu tak bylo, pak by
neplacení relativně nízkého nájemného (v celkové zákonem předpokládané výši)
nebylo nikdy postižitelné výpovědí z nájmu bytu a dovedeno do absurdních
důsledků byl by takový nájemce, jde-li o další pokračování nájemního vztahu k
bytu, nepostižitelný.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu není
z hlediska vymezeného dovolacího důvodu správný. Jelikož dovolací soud
neshledal podmínky pro jeho změnu, bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) jej zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst.
4 věty před středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně,
dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty druhé o.s.ř.
věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne
soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta
druhá o.s.ř.).
Pro účely dalšího řízení pokládá dovolací soud za potřebné připomenout, že
odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou, jestliže se zabýval
otázkou platnosti Výpovědi pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč.
zák. přesto, že uzavřel, že Výpověď je neplatná v důsledku nenaplněnosti
uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu z 23. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008, z 26.
září 2012, sp. zn. 26 Cdo 316/2012, či z 26. července 2012, sp. zn. 26 Cdo
1022/2012 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní
soud usnesením z 11. dubna 2013, sp. zn. III. ÚS 4347/12/). V řadě svých
rozhodnutí (srov. rozsudky z 23. 1istopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008 /již
citovaný/, z 25. 1istopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009, či z 23. března
2010, sp. zn. 26 Cdo 2561/2008, uveřejněný pod č. 17/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) zaujal Nejvyšší soud rovněž právní názor (který sdílí
i v projednávané věci), že podle právní úpravy účinné od 31. března 2006
posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými
mravy v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi (§ 39 obč. zák.), jak správně učinil
odvolací soud. Při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle §
39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy jsou však právně významné pouze
skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní
úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto
okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010, uveřejněný pod č.
28/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti
citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 13. února 2012, sp. zn. IV.
ÚS 2361/11/). V dalším řízení pak soudy nepřehlédnou, že po prohlášení konkursu
na majetek osoby, která byla původcem jednání, v němž lze spatřovat rozpor s
dobrými mravy, musí soud ve sporu zahájeném reivindikační žalobou o vyklizení
nemovitosti při úvaze, zda ve vztahu k insolvenčnímu správci (jako stávajícímu
žalobci) lze pro jednání (insolvenčního) dlužníka (původního žalobce) odepřít
právo na vyklizení nemovitosti (garáže), přihlédnout i k tomu, zda to lze
spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů
(insolvenčního) dlužníka (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo
3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu