26 Cdo 2642/2025-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a
soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce
hlavního města Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného
JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 853/12, proti
žalované VIADUCTO s.r.o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 274/142, IČO
26434920, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8,
Sokolovská 438/45, o zaplacení částky 1 530 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 39 C 239/2024, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2025, č. j. 12 Co
130/2025-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč k rukám JUDr. Jana Olejníčka, advokáta se sídlem v Praze,
Na Příkopě 853/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14.
1. 2025, č. j. 39 C 239/2024-110, zamítl návrh žalované na přerušení řízení „do
skončení řízení Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, na základě podnětu k
zahájení správního řízení od Hospodářské komory Praha 1 ze dne 9. 12.
2024“ (výrok I), uložil jí povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 530 000 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 530 000 Kč od 1. 10. 2023 do
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 6. 2025, č.
j. 12 Co 130/2025-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím
výroku II a ve výroku III o nákladech řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
4. Na dovolatelkou formulované otázce „zda k posouzení oprávněnosti
nároku na smluvní pokutu postačí uzavřít, že smluvní pokuta byla ujednána jako
denní sazba, srozumitelně a dobrovolně, anebo je namístě provést celý
tříkrokový test, jak jej dovozuje judikatura Nejvyššího soudu“, napadené
rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (nezávisí).
5. Závěr odvolacího soudu, že nárok na smluvní pokutu je oprávněný,
totiž není založen (jen) na úvaze, že „smluvní pokuta byla ujednána jako denní
sazba, srozumitelně a dobrovolně“. Odvolací soud se předně ztotožnil s právním
posouzením soudu prvního stupně a odkázal na odůvodnění jeho rozsudku (k
přípustnosti takového odkazu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011). Soud prvního stupně přitom v souladu s
rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo
2273/2022, uveřejněném pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 76/2023“), posuzoval (ne)přiměřenost konkrétního
vzneseného nároku a nic na tom nemění, že tvrzeným okolnostem přikládal jiný
význam než dovolatelka. Na ní jako na dlužnici pak bylo, aby tvrdila a
prokázala existenci okolností svědčících pro moderaci smluvní pokuty. Nebyly-li
v projednávané věci takové okolnosti zjištěny, nelze smluvní pokutu snížit
(kromě R 76/2023 srov. také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025,
sp. zn. 23 Cdo 1567/2024).
6. Pro úplnost lze dodat, že přiměřenost stejné denní sazby smluvní
pokuty za nesplnění povinnosti vyklidit pozemek v centru Prahy Nejvyšší soud
opakovaně posuzoval a poukázal přitom zejména na to, že způsob zajištění
splnění povinnosti vyklidit ve veřejném zájmu takové prostory se vyznačuje
jedinečností a nelze ho poměřovat přiměřeností zajištění vyklizení komerčních
nebytových prostor, že oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou
pacta sunt servanda a jestliže nájemní vztah nájemce skončil, vznikla mu
povinnost vyklidit předmět nájmu, a že sjednaná smluvní pokuta nebyla pro
nájemce očividně dostatečnou pobídkou k vyklizení pozemku. Byť tyto závěry
Nejvyšší soud vyslovil v poměrech předchozí právní úpravy (především zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník), lze je přiměřeně aplikovat i v projednávané
věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo
3428/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením
ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2691/17, ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo
3638/2017, ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2739/2017, či rozsudek ze dne
19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 306/2017).
7. Napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí) ani na další
dovolatelkou formulované otázce, „zda v případě sporu obce (hlavního města) a
podnikatele, kde jde o uzavření smlouvy shodné pro všechny kontraktanty v
obdobném postavení, může být podnikatel slabší stranou chráněnou § 1800
občanského zákoníku“.
8. Dovolatelce lze přisvědčit, že podle konstantní judikatury je právní
úprava smluv uzavíraných adhezním způsobem aplikovatelná i na smluvní vztahy
mezi podnikateli, a to za předpokladu, že jsou kumulativně naplněny dvě
podmínky: jednak podmínka adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), jednak podmínka postavení druhé smluvní strany jakožto slabší strany ve
smyslu § 433 o. z. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen.
zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2351/2021). Z citované
judikatury ovšem také vyplývá, že pro aplikaci zmíněné právní úpravy
nepostačuje prokázání toliko silnějšího hospodářského postavení nebo kvality
odborníka, ale je třeba prokázat, že došlo ke zneužití takového postavení nebo
kvality odborníka k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k
dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech
stran.
9. V projednávané věci dovolatelka tvrdí, že jde o adhezní smlouvu,
protože její obsah nemohla reálně ovlivnit, že je v postavení slabší strany,
protože nemá možnost uzavřít smlouvu s jiným subjektem než se žalobcem, který
vlastní veškeré srovnatelné prostory využitelné jako předzahrádky, avšak kromě
námitky, že výše smluvní pokuty je nepřiměřená, nijak nespecifikuje, v čem má
být konkrétní ujednání o smluvní pokutě zvláště nevýhodné, popř. v čem se
smlouva závažně a bez zvláštního důvodu odchyluje od obvyklých podmínek
ujednávaných v obdobných případech. I kdyby tedy odvolací soud shledal, že
dovolatelka byla slabší smluvní stranou, pak za situace, kdy podle něj byla
výše smluvní pokuty přiměřená, žalobce by svého silnějšího postavení nezneužil.
Za této situace nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že se důsledně
nezabýval tím, zda v projednávané věci jsou splněny podmínky pro aplikaci
právní úpravy adhezních smluv, neboť řešení této otázky by výsledek sporu
ovlivnit nemohlo.
10. Obecně formulovanou otázku, „zda může civilní soud předběžnou právní
otázku, která není výslovně vyloučena k samostatnému posouzení podle § 135
občanského soudního řádu, posoudit samostatně, a případně pokud nikoliv, zda
může odmítnout vyčkat na posouzení orgánem, který má být dle soudu k posouzení
příslušný“, odvolací soud neposuzoval, a proto ani na jejím vyřešení napadené
rozhodnutí nespočívá (nezávisí).
11. Odvolací soud svůj závěr o tom, že nejsou splněny podmínky pro
přerušení řízení, založil na dvou samostatných důvodech. Za prvé dovodil, že
otázka, zda žalobce je dominantním soutěžitelem, je otázkou práva veřejného
podle zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, a pro právní
posouzení soukromoprávního vztahu nemá žádný význam. Za druhé dospěl k závěru,
že pouhý podnět soukromé osoby není úkonem, který zahajuje správní řízení, a
žalovaná ani netvrdila, že by nějaké konkrétní řízení proti žalobci u Úřadu na
ochranu hospodářské soutěže probíhalo. Proto měl za to, že soud prvního stupně
postupoval správně, když zamítl návrh žalované na přerušení řízení do skončení
neexistujícího řízení vedeného u Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, a ze
stejných důvodů nevyhověl návrhu na přerušení odvolacího řízení. Z dovolací
argumentace je sice zřejmé, že dovolatelka s těmito závěry nesouhlasí, avšak
ani jeden z nich účinně nezpochybnila (ve vztahu k nim nijak nevymezila
předpoklady přípustnosti dovolání).
12. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolených
otázek, nemůže být jejich prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti
němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne
16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
13. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, „zda
lze platně sjednat a vymáhat smluvní pokutu k zajištění povinnosti, která není
ve smlouvě výslovně zakotvena“, při jejímž řešení se (podle mínění dovolatelky)
měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019,
sp. zn. 23 Cdo 1192/2019.
14. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud takovou otázku neposuzoval,
předmětem dovolacího přezkumu byla otázka platnosti ujednání o smluvní pokutě
vázané jednak na porušení povinnosti dlužníka a jednak na odstoupení od smlouvy
ze strany věřitele. Dovolací soud přitom poukázal na to, že v tam projednávané
věci jde, spolu s interpretací zákonné úpravy smluvní pokuty, o výklad právního
jednání stran. Základním principem, na němž je vystavěna úprava závazkového
práva, je přitom princip autonomie vůle vyjádřený v čl. 2 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod. Z tohoto principu a z funkce soukromoprávní smlouvy
jako hlavního nástroje soukromoprávní regulace ustálená judikatura dovozuje
jako základní princip výkladu smlouvy prioritu takového výkladu, který nevede k
závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 14.4.2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem
84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne
3.8.2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10, uveřejněný pod číslem 138/2011 tamtéž, a
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne
27.4.2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, a ze dne 28.8.2012, sp. zn. 32 Cdo
3488/2010).
15. O výklad právního jednání stran jde i v projednávané věci, protože
výkladu podle § 555 až 558 o. z. podléhá zásadně každé vícestranné či
jednostranné právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako
jednoznačné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29
Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dále jen „R 4/2019“). Odvolací soud výklad smlouvy provedl a respektoval při
něm princip priority výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy.
Uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě není neplatné jen proto, že povinnost
žalované při skončení nájmu předmět nájmu vyklidit a (protokolárně) jej předat
žalobci nebyla stanovena zvláštním ustanovením, ale vyplývá přímo ze samotného
článku VI. odst. 1 písm. c) nájemní smlouvy upravujícího nárokovanou smluvní
pokutu. Takový výklad je přitom možný.
16. Namítá-li dovolatelka, že výklad provedený odvolacím soudem „není
založen na textu nájemní smlouvy“, neformuluje žádnou otázku, na níž by bylo
napadené rozhodnutí založeno a kterou by se měl dovolací soud zabývat. Pouze
pro úplnost lze dodat, že podle konstantní judikatury (srov. R 4/2019) je pro
výklad právního jednání určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla
nebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším
projevem (např. objektivním významem užitých slov).
17. Poukazuje-li dovolatelka na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11.
2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, přehlíží, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení
porušení ústavně zaručených práv a svobod rozhodnutím či postupem odvolacího
soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná jako dovolací důvod dle §
241a o. s. ř., jen pokud dovolatel řádně vymezí, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod
57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-
st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn.
III. ÚS 1594/16). Tak tomu v poměrech projednávané věci ale není.
18. Dovolání proti výroku II o nákladech řízení není přípustné podle §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst.
3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. a
skutečností, že náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem
nelze považovat za účelné. Žalobce je statutárním městem, nejde o právní
problematiku úzce specializovanou nebo nadmíru složitou, jde o majetkový spor,
který tvoří relativně běžnou agendu žalobce, u něhož lze presumovat existenci
dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl
schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by
musel využívat právní pomoci advokátů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12).
21. Dovolací soud proto zavázal procesně neúspěšného dovolatelku k
náhradě nákladů dovolacího řízení žalobce, jako by nebyl zastoupena advokátem.
Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300
Kč [§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro
účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o.
s. ř. a podle § 89a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 10. 2. 2026
Mgr. Lucie Jackwerthová
předsedkyně senátu