26 Cdo 306/2017-270
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2,
zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská
1799/4, proti žalovanému S. J., místem podnikání v Praze., zastoupenému Mgr.
Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, o zaplacení
částky 890.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C
186/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.
září 2016, č. j. 28 Co 158/2016-183, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2016, č. j. 28 Co
158/2016-183, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. ledna 2016, č.
j. 21 C 186/2013-90, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 890.000,- Kč z titulu
smluvní pokuty. Žalobu odůvodnil tvrzením, že nájemní smlouvou ze dne 20.
prosince 2000, ve spojení s tam specifikovanými dodatky, pronajal žalovanému
část tam označeného pozemku o výměře 13 m2 nacházející se před objektem, P., za
účelem umístění dočasné stavby pevného prodejního stánku s občerstvením včetně
obslužného pultu a odpadkového koše, že pro případ nepředání této části
vyklizeného pozemku po skončení nájmu ve stanovené lhůtě se žalovaný zavázal
zaplatit mu smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč denně do doby protokolárního
předání předmětu nájmu a že v tomto případě jde o smluvní pokutu za období od
1. února 2013 do 30. dubna 2013, tj. za 89 dnů, kdy byl žalovaný v prodlení se
splněním uvedené povinnosti.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14.
září 2016, č. j. 28 Co 158/2016-183, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 25. ledna 2016, č. j. 21 C 186/2013-90,
jímž byla žaloba zamítnuta, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků;
současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil shodně se soudem prvního stupně následující
skutkový stav. Dne 20. prosince 2000 účastníci uzavřeli nájemní smlouvu (ve
znění pozdějších dodatků č. 1 až 6), kterou žalobce pronajal žalovanému za tam
postupně sjednané nájemné část v ní označeného pozemku (dále jen „Nájemní
smlouva“ a „předmětný pozemek“) za účelem umístění dočasné stavby pevného
prodejního stánku s občerstvením včetně obslužného pultu a odpadkového koše.
Současně si dohodli, že každý z nich je oprávněn Nájemní smlouvu vypovědět v
šestiměsíční výpovědní lhůtě bez udání důvodu, a nájemce se zavázal, že pro
případ, že při skončení nájmu předmětný pozemek ve stanovené lhůtě nevyklidí,
zaplatí pronajímateli smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč denně do doby jeho
protokolárního předání. Žalobce vypověděl Nájemní smlouvu výpovědí ze dne 29.
května 2012, avšak žalovaný předmětný pozemek nevyklidil a nepředal ani v době
od 1. února 2013 do 30. dubna 2013, byť i v tomto období mu platil sjednané
nájemné. Pravomocným rozsudkem ze dne 21. října 2013, č. j. 16 C 75/2013-35,
Obvodní soud pro Prahu 1 žalovanému uložil povinnost vyklidit a vyklizený
žalobci předat předmětný pozemek do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí se
zdůvodněním, že od 2. ledna 2013 ho užívá bez právního důvodu. V roce 2012
uvažoval žalobce o novém řešení stánkového prodeje a v případě prodejního
stánku umístěného na předmětném pozemku rozhodl o „omezení do 31. prosince 2012
z důvodu revitalizace“. Žalovaný v tomto stánku již nepodniká.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – s
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 33 Cdo
509/2015, především dovodil, že právní vztah účastníků založený Nájemní
smlouvou nelze hodnotit jako obchodněprávní vztah ve smyslu § 261 odst. 2
zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. prosince 2013; jde o
vztah občanskoprávní podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do
31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Ujednání o smluvní pokutě pak
poměřoval korektivem dobrých mravů podle § 39 obč. zák. a dospěl k závěru, že
je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť výše smluvní pokuty představuje
patnácti až sedmnácti násobek denního nájemného. Dodal, že nebylo zjištěno, že
smluvní pokuta měla chránit zájem žalobce na revitalizaci v P. a toto nebylo
ani důvodem výpovědi z nájmu. Z vyložených důvodů pak vyhovující rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Konstatoval, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky platnosti ujednání o smluvní
pokutě, resp. přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty), při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zastával
názor, že platnost ujednání o smluvní pokutě je třeba poměřovat okolnostmi,
které tu byly ke dni jejího sjednání, přičemž tyto okolnosti je nutno posuzovat
ve vztahu k jednotlivým jejím funkcím, tj. funkci preventivní, uhrazovací a
sankční. Za přiměřenou lze považovat takovou její výši, která plní svou funkci
preventivní tím, že dostatečně motivuje povinného ke splnění zajištěné
povinnosti, funkci reparační tím, že její výše pokrývá souhrn všech v úvahu
přicházejících škod, a funkci sankční tím, že je pro povinného citelnou
majetkovou hrozbou pro případ, že zajištěnou smluvní povinnost nesplní. Z
hlediska uvedené preventivní i sankční funkce smluvní pokuty má podle jeho
názoru význam skutečnost, že V. je frekventovaným místem, čemuž jsou přímo
úměrné zisky, kterých lze provozem tam umístěného prodejního stánku dosáhnout,
což obě smluvní strany Nájemní smlouvy předpokládaly již v době sjednání
smluvní pokuty; v daném případě však výše smluvní pokuty žalovaného vůbec
nemotivovala ke splnění zajištěné povinnosti. Z hlediska uhrazovací funkce
smluvní pokuty byla důvodem sjednané výše smluvní pokuty plánovaná
revitalizace. Uvedl, že za situace, kdy sjednával nájemní smlouvy na dobu
neurčitou, musel (v souladu s pravidly péče řádného hospodáře a rozumné
obezřetnosti) požadovat zajištění vyklizovací povinnosti pro případ, že bude v
budoucnu třeba pozemek vyklidit. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že při
posouzení otázky přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty mechanicky aplikoval
judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2014, sp. zn. 26 Cdo
2626/2013) a nepřípustně jí zobecnil. Ač odvolací soud posoudil otázku právního
režimu závazkového vztahu mezi účastníky v souladu s rozhodnutím Nejvyššího
soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 33 Cdo 509/2015, podle jeho názoru měl
být tento vztah podřízen nikoli občanskému zákoníku, nýbrž obchodnímu zákoníku.
Podle jeho názoru byl zcela popřen smysl ustanovení § 1 o. s. ř., neboť
žalovanému porušujícímu smluvní povinnosti byla kromě „odpuštění“ smluvní
pokuty přiznána náhrada nákladů řízení. Navrhl, aby dovolací soud změnil,
případně zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu v tomto případě
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání – s odkazem na tam vyjmenovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu – navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl,
případně aby ho zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele)
projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod
2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání
bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst.
1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti
rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení
otázky hmotného práva (otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska
korektivu dobrých mravů podle § 39 obč. zák., resp. přiměřenosti sjednané
smluvní pokuty), která již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v obdobné
věci týchž účastníků vyřešena, od tohoto řešení se dovolací soud neodklání ani
v posuzované věci a rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v rozporu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací
soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Již v usnesení ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 33 Cdo 509/2015 (ústavní
stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne
20. června 2016, sp. zn. II. ÚS 658/2016), které se týkalo týchž účastníků,
Nejvyšší soud – z tam uvedených příčin – dovodil, že právní vztah účastníků
založený smlouvou o pronájmu pozemku (resp. jeho části) nelze (v intencích
závěrů přijatých v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2004, sp. zn.
33 Odo 341/2004) hodnotit jako obchodněprávní vztah ve smyslu § 261 odst. 2
obch. zák.; jde tudíž o vztah občanskoprávní. Od tohoto názoru se dovolací soud
– i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – neodklání ani v nyní
projednávané věci. Odvolací soud tedy nepochybil, dospěl-li k závěru, že právní
vztah účastníků založený Nájemní smlouvou se řídí občanským zákoníkem.
Nejvyšší soud v obdobné věci týchž účastníků a při stejné denní sazbě smluvní
pokuty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017, sp. zn. 33 Cdo
3428/2016) pak formuloval a odůvodnil právní závěr, že ujednání o smluvní
pokutě není v tomto případě neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39
obč. zák.
Odvolacím soudem přijatý právní názor, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné
pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák., je – při obdobném
skutkovém stavu – s tímto závěrem v rozporu. Pro úplnost zbývá dodat, že
vzhledem ke zcela odlišnému a nesrovnatelnému skutkovému terénu nelze v tomto
případě vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2013, sp. zn. 26
Cdo 2626/2013. Způsob zajištění splnění povinnosti vyklidit ve veřejném zájmu
prostory v P. se vyznačuje jedinečností a nelze ho poměřovat přiměřeností
zajištění vyklizení komerčních nebytových prostor. Žalovaný musel být s výší
denní sazby smluvní pokuty při jejím sjednávání srozuměn, věděl, že odpovídá
potřebě zajistit včasné vyklizení vysoce exponovaného pozemku, které je jako
předmět pronájmu za účelem podnikatelské činnosti velmi lukrativním místem.
Oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou pacta sunt servanda.
Jestliže nájemní vztah skončil, vznikla žalovanému povinnost vyklidit předmět
nájmu. To, že ho ve sjednané době nevyklidil, nasvědčuje tomu, že dohodnutá
smluvní pokuta nebyla pro něj očividně dostatečnou pobídkou. V této souvislosti
považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že již v rozsudcích z 28. června
2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, z 30. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008
nebo z 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, přijal a odůvodnil závěr, že
na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li
důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou
"denní sazbu“ smluvní pokuty; opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých
důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil,
tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní
pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí, neboť spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací
soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud také toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního
stupně (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst.
1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu