U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobkyně Hlavního města Prahy, identifikační číslo 000 64 581, zastoupené
JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti
žalovanému S. J., s místem podnikání v Praze 4, U Kamýku 284/11, identifikační
číslo 125 92 293, zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze
1, Havlíčkova 1680/13, o zaplacení 300.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 143/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Co 323/2014-149, ve znění
opravného usnesení ze dne 8. 6. 2016, č. j. 12 Co 323/2014-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení 11.858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Jana Olejníčka, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 5. 2014, č. j. 70 C 143/2014-42,
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 300.000 Kč, a
rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Co 323/2014-149, ve
znění opravného usnesení ze dne 8. 6. 2016, č. j. 12 Co 323/2014-162, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do
tří dnů od právní moci rozsudku 300.000 Kč, a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů. Učinil tak poté, co Nejvyšší soud jeho usnesení ze dne 18.
11. 2014, č. j. 12 Co 323/2014-72, usnesením ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 33
Cdo 509/2015, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Zatímco soud prvního stupně poměřoval přiměřenost smluvní pokuty s výší
sjednaného nájemného ve smyslu závěrů, které přijal Nejvyšší soud ve svém
rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 890/2002, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně
zajistila splnění povinnosti vyklidit pronajatou část pozemku po skončení nájmu
vysokou smluvní pokutou proto, že zamýšlela náměstí revitalizovat a měla
eminentní zájem mít ho včas vyklizené od prodejních stánků. Sankce tak neměla
nahrazovat případný vznik škody, nýbrž motivovat žalovaného k vyklizení
předmětu nájmu tak, aby mohlo být - v obecném zájmu - přikročeno k zamýšlené
revitalizaci. Odvolací soud při rozhodování akcentoval, že ačkoli nájemní vztah
žalovaného skončil k 1. 1. 2013, pozemek, na němž má umístěny své prodejní
stánky, žalovaný dosud (tj. k 28. 4. 2016) nevyklidil; zůstal nečinný, přestože
mu povinnost předmětnou část pozemku vyklidit byla stanovena pravomocným
soudním rozhodnutím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost
usuzuje z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud zjevně odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně“. Žalovaný sice souhlasí s názorem odvolacího soudu, že
podmínkou pro platné sjednání smluvní pokuty není vznik škody oprávněnému,
namítá však, že to neznamená, že smluvní pokuta přitom není uplatňována v
rozporu s dobrými mravy, což způsobuje její neplatnost. Z rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3975/2013, ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1240/2014, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3968/2013, dovozuje, že
skutečnost, zda oprávněnému subjektu porušením smluvní povinnosti vznikla či
nevznikla škoda, je zcela zásadní. Odvolací soud tudíž pochybil, jestliže při
rozhodování nezohlednil - ačkoli podle citovaných rozhodnutí zohlednit měl - že
žalobkyni v důsledku porušení smluvní povinnosti škoda nevznikla (vznik škody
ani netvrdila) a nenastala ani potencionální škoda, neboť záměr revitalizovat
Václavské náměstí neuskutečnila (odložila ho na neurčito). Neshledal rovněž
významným, že i po skončení nájmu platil žalobkyni náhradu za užívání předmětné
části pozemku, ačkoli zde již neprovozoval svou podnikatelskou činnost. Nepřiměřenost smluvní pokuty žalovaný nadále dovozuje i z porovnání její výše s
výší sjednaného nájemného. Odvolává se přitom na rozhodnutí ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013, v němž Nejvyšší soud přijal závěr, že pokud
sazba smluvní pokuty za porušení vyklizovací povinnosti dosahuje osminásobku
původně dohodnutého nájemného, lze ji již pokládat za přemrštěnou a tudíž z
pohledu dobrých mravů neakceptovatelnou, na čemž nic nemění okolnost, že
nájemce jednal jako podnikatel a pronajaté prostory užíval k podnikání. V nyní
posuzované věci činilo denní nájemné 585 Kč, takže smluvní pokuta ve výši
10.000 Kč denně představuje její sedmnáctinásobek, předmět nájmu nebyl v
rozhodném období využíván k podnikání a žalovaný z něj neměl žádný majetkový
prospěch. Naopak hradil žalobkyni za užívání náhradu ve výši sjednaného
nájemného. Existenci vad řízení spatřuje dovolatel v tom, že napadené
rozhodnutí vychází ze skutkového stavu věci, který „nebyl v dané věci vůbec
zjištěn“ a „neodpovídá skutečnosti“. Připomíná, že od žalobkyně měl pronajaty
dvě části pozemku, a to podle dvou nájemních smluv. Prodejní místo č. 30, o
které jde v posuzované věci, vyklidil v září 2014. Není tedy správné zjištění
odvolacího soudu, že předmětná část pozemku nebyla dosud vyklizena. Dostatečně
prokázáno (podloženo relevantními důkazy) nebylo ani tvrzení žalobkyně, že
důvodem pro vyklizení prodejních míst byl revitalizační plán Václavského
náměstí. Odvolací soud z něho přesto vycházel. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl pro
nepřípustnost, případně jako nedůvodné zamítl.
Podrobně se vyjádřila ke všem
dovolacím námitkám, zrekapitulovala okolnosti pronájmu stánkových ploch na
Václavském náměstí a zdůraznila, že splnění povinnosti žalovaného vyklidit
pronajímaný prostor zajistila vysokou smluvní pokutou proto, že měla enormní
zájem na včasném vyklizení v souvislosti s plánovanou revitalizací. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“)
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Námitkami, že odvolací soud při právním posouzení věci vyšel z nesprávného
zjištění, že smyslem vysoké smluvní pokuty bylo docílit vyklizení předmětu
nájmu tak, aby žalobkyně mohla revitalizovat Václavské náměstí, a že pronajatý
pozemek žalovaný ani ke dni 28. 4. 2016 nevyklidil, žalovaný zpochybňuje
správnost skutkových zjištění (základu právního posouzení věci), k nimž
odvolací soud dospěl hodnocením důkazů provedených v odvolacím řízení ve
spojení s výsledky důkazního řízení před soudem právního stupně. Odvolací soud
totiž vyšel ze zjištění, že důvodem požadavku žalobkyně na včasné vyklizení
stánků byl její záměr revitalizovat Václavské náměstí, že revitalizace se zatím
neuskutečnila, protože se stánkaři je vedena řada sporů a jimi dotčené plochy
Václavského náměstí dosud nebyly zpřístupněny, a že žalovaný pronajatou část
pozemku nevyklidil ani poté, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu, jímž byla
žalovanému uložena povinnost pozemek vyklidit. Uplatněním dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci
vyšel odvolací soud. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat
námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového
stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v
dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit (nesprávná skutková zjištění nejsou
způsobilým dovolacím důvodem) a je pro dovolací soud závazný (§ 241a odst. 2 o. s. ř. a contrario). Skutkového charakteru jsou rovněž výtky dovolatele, že odvolací soud při
rozhodování pominul, že žalobkyni porušením povinnosti vyklidit předmětnou část
pozemku nevznikla žádná významnější škoda, neboť záměr revitalizovat Václavské
náměstí nenaplnila, resp.
odložila ho na neurčito, a že i po ukončení nájemního
vztahu hradil žalobkyni sjednané nájemné, ačkoli zde již neprovozoval
podnikatelskou činnost. Nadto nelze přehlížet, že odvolací soud zmiňované údaje
nepominul, neshledal je pouze z hlediska právního posouzení věci významnými,
neboť dospěl k závěru, že smyslem vysoké denní sazby smluvní pokuty nebylo
pokrýt případně vzniklou škodu (ušlé tržby z dalšího, lukrativnějšího pronájmu
ploch), nýbrž naplnit veřejný zájem spočívající v revitalizaci náměstí. Četné
odkazy dovolatele na rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k
uhrazovací funkci smluvní pokuty v souvislosti s posuzováním platnosti
smluvního ujednání podle § 39 obč. zák. (konkrétně na rozhodnutí ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3975/2013,
ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 26
Cdo 3968/2013), jsou tudíž liché (a jak bylo shora již zmíněno, jsou založeny
na vlastní skutkové verzi žalovaného, že žalobkyni nepoškodil, nevyklidil-li po
skončení nájemního vztahu předmět, neboť nadále platil nájemné a revitalizace
Václavského náměstí „nevázla“ na vyklizení stánků na pronajatých částech
pozemku. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky z 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon
1398/96, z 21. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, z 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo
1113/2003, z 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007, a z 31. 8. 2011, sp. zn. 33
Cdo 1216/2010) je ustálena v názoru, že institut smluvní pokuty zakotvený v
ustanovení § 544 a § 545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění
závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému
splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník
povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to
bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze
dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv
jiné smluvní povinnosti. Smluvní pokuta plní funkci preventivní, uhrazovací
nebo sankční. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty soud přihlíží zejména k
jejímu účelu, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k charakteru, příp. hodnotě
zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní
pokuty apod. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat z pohledu
zajištěné povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, z 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, z 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, z 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, a z 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4932/2010). Protože pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle § 39
obč. zák., zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, závisí vymezení
hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Je tedy na
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009).
Úvahy
nalézacích soudů o aplikovatelnosti § 39 obč. zák. může dovolací soud
přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014). Závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě není neplatné pro rozpor s
dobrými mravy při skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (a která
jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná), z pohledu výše uvedených zásad
obstojí. Nelze ho poměřovat – jak požaduje dovolatel – úvahami, které vyslovil
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013, neboť
jde o zcela odlišné a nesrovnatelné skutkové terény; způsob zajištění splnění
povinnosti vyklidit ve veřejném zájmu prostory Václavského náměstí v Praze
(centrálního pražského náměstí) se vyznačuje jedinečností a nelze ho poměřovat
přiměřeností zajištění vyklizení komerčních nebytových prostor. Žalovaný musel
být s výší denní sazby smluvní pokuty při jejím sjednávání srozuměn, věděl, že
odpovídá potřebě zajistit včasné vyklizení vysoce exponovaného pozemku
centrálního pražského náměstí, které je jako předmět pronájmu za účelem
podnikatelské činnosti velmi lukrativním místem. Oblast soukromého závazkového
práva je ovládána zásadou pacta sunt servanda. Jestliže nájemní vztah
žalovaného skončil, vznikla mu povinnost vyklidit předmět nájmu. Skutečnost, že
pozemek okupoval dalších několik let (jeho nájemní vztah skončil k 1. 1. 2013 a
ještě k 28. 4. 2016 nebyl žalovaným vyklizen), nasvědčuje tomu, že sjednaná
smluvní pokuta nebyla pro žalovaného očividně dostatečnou pobídkou. V této
souvislosti považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že již v rozsudcích
ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33
Cdo 4377/2008 nebo ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Cdo 588/2003, přijal a
odůvodnil závěr, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její
celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným
navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu“ smluvní pokuty; opačný závěr je
nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by
dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování
případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí,
které má smluvní pokuta plnit. Bezpředmětné jsou výtky žalovaného, že odvolací soud nerespektoval rozhodnutí
ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1240/2014, a ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33
Cdo 1017/2015, v nichž Nejvyšší soud dovodil, že pro posouzení platnosti
ujednání o smluvní pokutě podle § 39 obč. zák. jsou rozhodné jen okolnosti,
které existovaly ke dni sjednání smluvní pokuty; ty, jež nastaly až následně,
mohou být významné jen z hlediska úvah, zda je či není požadavek na zaplacení
smluvní pokuty výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Naopak je to právě
žalovaný, kdo oproti citovaným rozhodnutím prosazuje, že z hlediska posouzení
platnosti smluvní pokuty podle § 39 obč. zák. „mohou být významné i
skutečnosti, jež nastaly až následně, tj.
po sjednání smluvní pokuty“; zaměňuje
přitom posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě podle § 39 obč. zák. s
posouzením, zda je nárok na zaplacení smluvní pokuty výkonem práva v rozporu s
dobrými mravy ve smyslu u § 3 odst. 1 obč. zák. Nadto nelze přehlédnout, že
rovněž touto argumentací žalovaný prosazuje vlastní skutkovou verzi. Lze uzavřít, že závěr, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. VI. odst. 1
písm. b/ nájemní smlouvy z 20. 12. 2000 není neplatné pro rozpor s dobrými
mravy, je správný. Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn
(§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).