33 Cdo 1017/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce D. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem Liberec
XIV-Ruprechtice, Vrchlického 802/46, proti žalovanému L. P., zastoupenému JUDr.
Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem Liberec II-Nové Město, Na Poříčí
116/5, o 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod
sp. zn. 54 C 28/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. 10. 2014, č. j. 35 Co
724/2013-59, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 12. 2014, č. j. 35 Co
724/2013-66, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. 10.
2014, č. j. 35 Co 724/2013-59, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 12. 2014,
č. j. 35 Co 724/2013-66, se ve výrocích pod body I. a III. zrušuje a věc se
vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci k
dalšímu řízení.
2012 a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 29. 10.
2014, č. j. 35 Co 724/2013-59, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 12. 2014,
č. j. 35 Co 724/2013-66, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku
300.000,- Kč a dále úrok z prodlení ve výši 7,75 % od 1. 1. 2012 do 20. 12.
2012 z částky 350.000,- Kč a od 21. 12. 2012 do zaplacení z částky 300.000,- Kč
(výrok I.), potvrdil jej v části zamítající žalobu o zaplacení úroku z prodlení
za dobu od 22. 9. 2011 do 31. 12. 2011(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 20. 4. 2010 smlouvu o
budoucí smlouvě kupní (dále též „smlouva“), v níž se zavázali nejpozději do 31.
10. 2011 uzavřít kupní smlouvu, kterou žalovaný převede na žalobce vlastnické
právo k pozemku parc. č. 2950/21 o velikosti 998 m? podle geometrického plánu
č. 2960-15/2010 ze dne 20. 3. 2010, zapsaného na LV č. 2374, v k. ú. V. n. N.,
Katastrální úřad pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec (dále jen
„nemovitost“, resp. „předmětná nemovitost“) za kupní cenu 600.000,- Kč. V
článku V. bodě 5. 3. smlouvy si účastníci dohodli pro případ porušení
povinností vyplývajících z této smlouvy, zejména pro případ, že nebude řádně
dle odstavce 2. 1. uzavřena kupní smlouva ze strany budoucího prodávajícího,
smluvní pokutu ve výši 300.000,- Kč. Žalovaný povinnost uzavřít kupní smlouvu
nesplnil a dne 2. 9. 2011 prodal nemovitost Ing. E. K. za kupní cenu 952.880,-
Kč. Z takto zjištěného skutkového stavu věci oba soudy dovodily, že si
účastníci sjednali smluvní pokutu ve smyslu § 544 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 odst. 3
zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“). Zatímco soud prvního stupně
dospěl k závěru, že výše smluvní pokuty, představující jednu polovinu kupní
ceny nemovitosti, je nepřiměřeně vysoká a že ujednání o smluvní pokutě je proto
neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., odvolací soud
konstatoval, že smluvní pokuta nezajišťovala povinnost zaplatit kupní cenu ve
výši 600.000,- Kč, ale povinnost uzavřít kupní smlouvu, a že tudíž nelze
poměřovat přiměřenost výše smluvní pokuty sjednanou kupní cenou. I když
neuzavřením kupní smlouvy žalobci nehrozila žádná škoda a v souvislosti s
očekávanou koupí mu nevznikly ani žádné náklady, odvolací soud dovodil, že
sjednaná smluvní pokuta nebyla pro žalovaného dostatečným stimulem ke splnění
povinnosti a zároveň ho dostatečně neodrazovala od porušení smluvní povinnost;
žalovaný si byl vědom toho, že kupní smlouva ze dne 2. 9. 2011 je pro něho i
přes sjednanou smluvní pokutu výhodná. Odvolací soud uzavřel, že ujednání o
smluvní pokutě nemůže být neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39
obč. zák., jestliže porušení zajištěné povinnosti bylo spojeno se ziskem
52.880,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř.; má za to, že odvolací soud posoudil otázku souladu
ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy z hlediska její přiměřenosti, a tedy
její (ne)platnosti, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
prezentovanou jeho rozsudky ze dne 26. 8 2008, sp. zn. 33 Odo 1064/2006, a ze
dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002. Odvolací soud pochybil i tím, že při
posuzování otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě vzal v potaz i okolnosti,
jež nastaly až následně. Dovolacímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále opět jen „o. s.
ř.“ (srovnej čl. II. bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2. zákona
č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínek
uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř. a je přípustné podle §
237 o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo
odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky platnosti ujednání o
smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy (tj. otázky hmotného práva),
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. žalovaný namítá
nesprávnost právního závěru, že sjednaná smluvní pokuta není nepřiměřeně
vysoká, a proto ujednání o smluvní pokutě není absolutně neplatné pro jeho
rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti.
Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
V rozsudcích ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1064/2006, a ze dne 29. 11.
2007, sp. zn. 33 Odo 117/2006 (zmiňovaných žalovaným v dovolání), a v řadě
dalších rozhodnutí se dovolací soud vyslovil k posouzení otázky přiměřenosti
smluvní pokuty. Uvedl v nich, že v souvislosti s institutem smluvní pokuty je
třeba - kromě obecně stanovených pravidel vztahujících se k výkladu pojmu
dobrých mravů - užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu
ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami.
Především je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a
sankční), tj. posoudit, zda výše sjednané pokuty odpovídá účelu smluvní pokuty,
který spočívá v pohrůžce dostatečnou citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku
pro případ nesplnění zajištěné povinnosti, zda smluvní pokuta je sjednána v
odpovídající, nikoli přemrštěné pobídkové výši, a zda přiměřeně zabezpečuje
věřitele proti případným škodám, tedy zda zahrnuje všechny škody, které lze
rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením smluvní povinnosti očekávat
(srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo
1198/2010, jež obstálo i v ústavní rovině; ústavní stížnost proti němu podanou
Ústavní soud usnesením ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 3498/11, odmítl). Při
posouzení přiměřenosti sjednané smluvní pokuty je třeba v neposlední řadě
přihlédnout k celkovým okolnostem, za nichž byla sjednána, k pohnutkám, které k
jejímu sjednání vedly, k jejímu účelu, k charakteru, příp. hodnotě zajištěného
závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 753/2001, ze
dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001, ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo
890/2002, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 3714/2007, ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 28.
4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo
2626/2013). Rozhodné jsou přitom jen okolnosti, které existovaly ke dni
sjednání smluvní pokuty; ty, jež nastaly až následně, mohou být významné jen z
hlediska úvah, zda je či není požadavek na zaplacení smluvní pokuty výkonem
práva v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud dospěl ke správnému dílčímu závěru, že smluvní pokuta
nezajišťovala povinnost zaplatit kupní cenu ve výši 600.000,- Kč, nýbrž
povinnost uzavřít kupní smlouvu, a proto nelze na nepřiměřenost její výše
usuzovat z toho, že představovala 50 % sjednané kupní ceny. Ačkoli s odkazem na
judikaturu dovolacího soudu vyložil, jaká hlediska jsou významná pro posouzení
přiměřenosti smluvní pokuty, v intencích tohoto výkladu nerozhodl. Závěr, že
ujednání o smluvní pokutě není neplatné pro rozpor s dobrými mravy, učinil
toliko s poukazem na skutečnost, že hrozba sankcí ve výši 300.000,- Kč
žalovaného neodradila od toho, aby zajištěnou povinnost (tj. uzavřít kupní
smlouvu se sjednanou kupní cenou 600.000,- Kč) porušil, a že i přes závazek
zaplatit smluvní pokutu na kupní smlouvě s kupní cenou 952.880,- Kč uzavřené s
třetí osobou „vydělal“ 52.880,- Kč. Tím ovšem – při posuzování přiměřenosti
smluvní pokuty z hlediska naplněnosti její preventivní funkce - vzal v úvahu
okolnost, jež nastala až poté, co byla smluvní pokuta sjednána, a pro právní
posouzení (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě byla proto irelevantní.
Naopak při právním posouzení věci - nesprávně - nezohlednil podstatnou
skutečnost, a to, že nesplněním smluvní povinnosti žalobci nehrozila a také ani
nevznikla žádná škoda. Za této situace lze mít za to, že v posuzovaném případě
sjednaná smluvní pokuta svou výší neodpovídala souhrnu všech v úvahu
přicházejících škod, které bylo možno v daném konkrétním vztahu v důsledku
porušení zajištěné povinnosti očekávat. Vzhledem k tomu, že nemohla plnit svou
uhrazovací funkci, vybočila svou výší z rámce dobrých mravů a je proto
neplatným ujednáním ve smyslu § 39 obč. zák.
Protože se žalovanému podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí,
dovolací soud je zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu