33 Cdo 3975/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobkyně A. L. H., zastoupené Mgr. Petrem Halbrštátem, advokátem se sídlem v
Praze 3, Husinecká 808/5, proti žalovanému T. S., zastoupenému JUDr. Jaromírem
Jeřábkem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Staré náměstí 67, o
95.500,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2013, č.j. 24 Co 11/2011-173, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil ve věci samé
rozsudek ze dne 25. 10. 2010, č.j. 57 C 155/2009-58, kterým Okresní soud v
Rychnově nad Kněžnou zamítl žalobu o 95.500,- Kč s příslušenstvím (úroky z
prodlení), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Se soudem
prvního stupně se ztotožnil v závěru, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve
smlouvě o budoucí smlouvě kupní ze dne 12. 2. 2009 je neplatné pro rozpor s
dobrými mravy (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč.
zák.“). Výše smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká vzhledem k významu a hodnotě
závazku, který zajišťovala (tj. povinnosti žalovaného včas zaplatit zálohu
kupní ceny 100.000,- Kč); „výše je stejná jako závazek samotný, což neodpovídá
její funkci uhrazovací a sankční.“ Nesplněním povinnosti zaplatit zálohu včas
nevznikla žalobkyni žádná škoda. Skutečnost, že byt, který měl být předmětem
převodu, žalobkyně v květnu 2009 prodala za kupní cenu o 170.000,- Kč nižší,
než byla sjednána účastníky ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní, nemůže jít k
tíži žalovaného.
Dovolání, jímž žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu napadla, není přípustné.
Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které
vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i
kdyby šlo o námitky právní; skutkový základ sporu totiž nelze zpochybnit.
Dovolací soud proto nepřihlédl k tvrzení dovolatelky, že povinností, která byla
smluvní pokutou zajištěna, nebylo jen složení zálohy kupní ceny, jak zjistily
soudy obou stupňů, ale i povinnost žalovaného uzavřít do 31. 5. 2009 smlouvu o
převodu bytu za kupní cenu ve výši 1.400.000,- Kč. Námitkou, že by odvolací
soud musel dospět k jinému právnímu závěru ohledně platnosti ujednání o smluvní
pokutě, kdyby její výši vztáhl ke sjednané kupní ceně (a nikoliv k povinnosti
zaplatit zálohu ve výši 100.000,- Kč, což bylo „podmínkou“ pro uzavření
realizační smlouvy), žalobkyně napadla právní posouzení věci procesně
neregulérním způsobem, tj. z pozic vlastní skutkové verze.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního
stupně, podle něhož smlouvou o budoucí smlouvě kupní z 12. 2. 2009 se žalobkyně
(budoucí prodávající) a žalovaný (budoucí kupující) dohodli, že nejpozději do
31. 5. 2009 uzavřou kupní smlouvu, jejímž předmětem bude specifikovaná bytová
jednotka; kupní cenu sjednali částkou 1.400.000,- Kč. Podle článku III smlouvy
se zaplacení zálohy na kupní cenu ve výši 100.000,- Kč do třiceti dnů od
uzavření smlouvy stalo „podmínkou uzavření kupní smlouvy.“ Článkem IV se
účastníci dohodli, že „1. Budoucí kupující je povinen na základě této smlouvy
zaplatit budoucímu prodávajícímu zálohu kupní ceny ve výši 100.000,- Kč (…), a
to do 30ti dnů od uzavření této smlouvy,“ a že „2. V případě, že nebude
uzavřena kupní smlouva, je povinen ten, kdo odmítl kupní smlouvu uzavřít … do
30. 6. 2009 zaplatit smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč (pokuta platí i v
případě nezaplacení zálohy dle bodu 1 tohoto článku).“ Žalovaný nezaplatil
zálohu 100.000,- Kč, v důsledku nesplnění této povinnosti účastníci realizační
smlouvu neuzavřeli a žalobkyně podle kupní smlouvy z 29. 5. 2009 prodala
předmětný byt za 1.230.000,- Kč třetí osobě.
Dovoláním zpochybněnou právní otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě z
hlediska souladu s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), která již byla předmětem
rozhodování Nejvyššího soudu, odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní
(jednotnou) judikaturou dovolacího soudu (viz níže), od níž se nemíní odchýlit
ani v souzené věci (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném od 1. 1. 2014, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl.
II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není pochyb o tom, že smluvní pokutu je strana, která závazek porušila, povinna
zaplatit, i když oprávněnému porušením závazku nevznikla škoda (§ 544 odst. 1
obč. zák.), a že otázka vzniku škody porušením zajištěné povinnosti může mít
význam jen v případech, na něž dopadá § 545 odst. 2 obč. zák. (ujednání o právu
věřitele na náhradu škody vedle smluvní pokuty nebo na náhradu škody
přesahující smluvní pokutu). S ohledem na funkci smluvní pokuty jako
paušalizované náhrady škody přijala a odůvodnila judikatura závěr, že při
zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je třeba,
aby její výše zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním
vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv
však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje
výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy
neplatná. Při posouzení přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty je třeba
přihlédnout k celkovým okolnostem právního úkonu, jeho pohnutkám, účelu, který
sledoval, a k výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost
smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 753/2001, ze dne
30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001, ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo
890/2002, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 3714/2007, ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 28.
4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo
2626/2013). Rovněž v usnesení ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1198/2010,
Nejvyšší soud zdůraznil, že pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty je
třeba, aby její výše představovala souhrn eventuálně v úvahu přicházejících
škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti
očekávat (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze
17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 3498/11, odmítl).
Výtky žalobkyně, že ji soud nepoučil podle § 118a odst. 2 o.s.ř. a že
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, nelze podřadit
žádnému kritériu přípustnosti vyjmenovanému v § 237 o.s.ř. (nejde o tzv. „spor
o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních norem); protože
dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud se těmito námitkami
nezabýval (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první,
o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2014
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu