26 Cdo 2734/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky
Dýškové ve věci žalobce D. V., bytem P. 8, T. 115/22, zastoupeného Mgr. Jiřím
Kučerou, advokátem se sídlem Praha 1, Dušní 8/11, proti žalované městské části
Praha 8, se sídlem Praha 8, Zenklova 1/35, zastoupené Mgr. Alanem Vitoušem,
advokátem se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 23, o určení neplatnosti
výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 13 C
76/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.
února 2012, č.j. 51 Co 277/2011-372, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 2. 2011,
č.j. 13 C 76/2008-320, určil, že výpověď z nájmu bytu daná žalobci dopisem
žalovaného ze dne 5. 12. 2007 (dále též jen „Výpověď“ ) je neplatná; dále
rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10.
2. 2012, č.j. 51 Co 277/2011-372, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci
samé tak, že žalobu na určení neplatnosti Výpovědi zamítl; současně rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně,
který uzavřel, že Výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 39
obč.zák.), dovodil, že žalobě nelze vyhovět, neboť byla podána opožděně. Po
zopakovaní důkazu doručenkou vzal za prokázáno, že dne 3. 1. 2008 byla žalobci
na adresu jeho bydliště doručována zásilka obsahující Výpověď, že téhož dne mu
bylo oznámeno její uložení na poště, že již tento den byla rovněž připravena k
vyzvednutí a že žalobce si ji na poště vyzvedl dne 4. 1. 2008. Na tomto
skutkovém pokladě uzavřel, že prvotním předpokladem přezkoumání platnosti
Výpovědi, je posouzení, zda žalobce dodržel zákonnou prekluzivní šedesátidenní
lhůtu stanovenou v § 711 odst. 5 obč.zák. pro podání žaloby na neplatnost
výpovědi z nájmu bytu, po jejímž uplynutí je vyloučeno, aby soud její platnost
posuzoval (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp.zn. 26 Cdo
2813/2007, a ze dne 28. 4. 2011, sp.zn. 26 Cdo 2693/2009). Vzhledem k tomu, že
výpověď z nájmu bytu je jednostranným adresovaným hmotněprávním úkonem, nastává
(ve smyslu § 45 odst. 1 obč.zák.) jeho účinnost okamžikem, kdy se projev vůle
dostane do sféry dispozice adresáta (tj. kdy má možnost se s ním seznámit, tj.
buď samotným převzetím písemného úkonu adresátem nebo jeho vhozením do poštovní
schránky adresáta či vhozením oznámení o uložení zásilky na poště do jeho
poštovní schránky). Jestliže v dané věci bylo žalobci dne 3. 1. 2008 vhozeno
oznámení o uložení zásilky (obsahující Výpověď), počala běžet šedesátidenní
lhůta dne 4. 1. 2008 a skončila dne 3. 3. 2008. Pokud žalobce podal žalobu dne
4. 3. 2008, učinil tak opožděně (jak ostatně namítal žalovaný již v průběhu
řízení před soudem prvního stupně), a soud proto nemohl platnost Výpovědi
přezkoumávat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Odvolacímu soudu zejména vytýká, že se
nezabýval tím, zda měl objektivně možnost se seznámit s obsahem zásilky
(odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp.zn. 29
Odo 805/2006) a že v tomto směru „patřičným způsobem nezjistil skutkový stav“. Uvádí, že dne 3. 1. 2008 byl v zaměstnání, z něhož se vrátil domů a seznámil s
oznámením o uložení zásilky v době, kdy pošta neměla otevřeno (neměl tedy
objektivní možnost se s jejím obsahem seznámit), že však jednal bez prodlení a
zásilku si vyzvedl hned následující den, tj. při nejbližší možné příležitosti. Odvolacímu soudu vytýká, že při posuzování případu uplatnil „přepjatý
formalismus“ a nerespektoval tak rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS
224/98, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu II. ÚS 287/96. Dále namítá,
že odvolací soud nijak nevysvětlil, jaké úvahy jej vedly k tomu, že v tomto
konkrétním případě došlo vhozením oznámení o uložení zásilky do poštovní
schránky k objektivní možnosti žalobce seznámit se s obsahem doručovaného
právního úkonu, a že rozsudek je v tomto směru nepřezkoumatelný (viz rozsudek
Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2478/2009). Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo
zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádal
o odklad jeho vykonatelnosti. Vyjádření k dovolání podáno nebylo. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí vydáno dne 10. února 2012, Nejvyšší
soud České republiky jako soud dovolací v souladu s čl. II. bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb. dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o.s.ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Jak vyplývá z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), posléze uvedenou vadu
uplatňuje dovolatel námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je (z důvodů
uvedených v dovolání) nepřezkoumatelné. Řízení však namítanou vadou netrpí,
neboť při posuzování počátku běhu šedesátidenní lhůty odvolací soud vycházel z
ustálené soudní praxe (podrobněji níže), že již vhozením oznámení do poštovní
schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu
objektivní příležitost seznámit se s jejím obsahem.
Nelze tedy přisvědčit
dovolateli, že není zřejmé, jaké úvahy vedly odvolací soud k závěru, že v tomto
konkrétním případě nabyl vhozením oznámení o uložení zásilky do poštovní
schránky objektivní možnost seznámit se z obsahem doručovaného právního úkonu. Dovolatel dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že žaloba na
určení neplatnosti byla podána až po marném uplynutí šedesátidenní lhůty ve
smyslu § 711 odst. 5 obč.zák. Jeho námitky v tomto směru sice částečně naplňují
i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., ve svém důsledku však směřují
proti právnímu závěru, že hmotněprávní účinky Výpovědi nastaly již vhozením
oznámení o uložení zásilky na poště do poštovní schránky. Dovolací soud se
proto zabýval posouzením věci z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 711 odst. 3 věty první obč.zák. výpověď pronajímatele z nájmu bytu musí
být písemná a musí být doručena nájemci. Žalobu na určení neplatnosti výpovědi
může nájemce podat v šedesátidenní prekluzivní lhůtě (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2813/2007, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 07. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2195/2011), jež začíná
běžet ode dne doručení výpovědi (§ 711 odst. 5 obč.zák.).
Výpověď z nájmu bytu je jednostranným hmotněprávním úkonem, který činí
pronajímatel, a který je adresován nájemci. Judikatura i právní teorie (srovnej
Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1
– 459, komentář 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, 381 s. a dále například
rozsudky Nejvyššího soudu z 16. 3. 2005, sp.zn. 26 Cdo 864/2004 a z 29. 6.
2004, sp.zn. 28 Cdo 72/2004) se ustálila v právním názoru, že účinnost
adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku
předpokládá, že projev vůle je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry
jeho dispozice (§ 45 odst. 1 obč zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho
dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba
rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním
úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné
převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy
doručením zásilky, obsahující projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní
schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové
zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se
s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s
obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak
učinit.
Občanský zákoník nestanoví pro výpověď z nájmu bytu co do jejích hmotněprávních
účinků jiný právní režim než pro ostatní jednostranné adresné hmotněprávní
úkony (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 11. 2008, sp.zn. 26 Cdo
238/2008). Z žádného zvláštního ustanovení o nájmu bytu, a to ani z těch, jež
lze považovat za kogentní, nevyplývá, že by aplikace § 45 odst. 1 obč.zák. byla
při doručování výpovědi z nájmu bytu vyloučena. Je-li jednostranný hmotněprávní
úkon doručován prostřednictvím držitele poštovní licence adresátovi v místě,
kde se zdržuje, má tak objektivní příležitost seznámit se s jeho obsahem a
nemůže být právně významné, zda tak (ne)učinil; nerozhodné jsou i subjektivní
důvody, které jej k tomu vedly.
Podle ustálené soudní praxe (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, již citované rozsudky sp.zn. 26 Cdo 238/2008
a sp.zn. 26 Cdo 864/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp.zn.
26 Cdo 278/2011) měl-li nájemce na základě oznámení pošty objektivně možnost
vyzvednout si uloženou zásilku obsahující výpověď z nájmu bytu a seznámit se s
jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila zpět, nastaly
hmotněprávní účinky výpovědi v okamžiku, kdy i přes oznámení o uložení zásilky
této objektivní možnosti seznámit se s obsahem zásilky (a tudíž i s výpovědí z
nájmu bytu) nevyužil.
Jsou-li účinky doručení hmotněprávního úkonu spojeny s okamžikem, kdy byla
zásilka uložena u pošty, měl-li adresát takovéhoto úkonu objektivně možnost se
s ní seznámit, i když tak (před jejím vrácením odesílateli) neučinil, a to bez
ohledu na délku doby, po níž byla zásilka u pošty uložena, pak okolnost, že si
adresát později zásilku vyzvedl (ač mu v tom dříve objektivní okolnosti
nebránily), nemůže odsunout účinky doručení na dobu, kdy se s jejím obsahem
skutečně seznámil. Hmotněprávní úkon je třeba považovat za perfektní (doručený)
okamžikem, kdy se adresát tohoto úkonu měl možnost s ním objektivně seznámit,
doručení nelze vázat na okamžik, kdy je adresát „ochoten“ tak opravdu učinit
(vyzvednout si zásilku, seznámit se s jejím obsahem) – srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp.zn. 26 Cdo 2988/2011.
V posuzovaném případě podle zjištěného skutkového stavu (který v tomto směru
nebyl dovoláním zpochybněn) se žalobce v době doručování Výpovědi zdržoval v
místě svého bydliště, protože však nebyl zastižen, byla mu zásilka obsahující
Výpověď dne 3. 1. 2008 uložena u pošty, což mu bylo poštou oznámeno a byl
vyrozuměn, že si ji může (téhož dne) vyzvednout. Tímto okamžikem se zásilka
dostala do sféry jeho dispozice, hmotněprávní úkon, jež obsahovala, se stal
perfektním, a bylo již jen na vůli žalobce, kdy (a zda vůbec) se s ní opravdu
seznámí. Okolnosti, pro které si (dle svého tvrzení) zásilku nevyzvedl již dne
3. 1. 2008, jsou subjektivní povahy a pro uvedený závěr jsou irelevantní
(odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že v tomto směru nedostatečně
zjistil skutkový stav). Posledním dnem pro doručení žaloby na určení
neplatnosti Výpovědi soudu bylo tedy pondělí 3. 3. 2008. Závěr odvolacího
soudu, že žaloba došlá soudu dne 4. 3. 2008 byla podána až po uplynutí
šedesátidenní lhůty stanovené v § 711 odst. 5 obč.zák., je proto správný. Nad
rámec uvedeného je možno podotknout, že tento závěr není ani v rozporu s
obecným právním principem „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí
práva), a skutečnost, že dovolatel vycházel z nesprávného data počátku lhůty a
vyčkával s podáním žaloby až na poslední den takto chybně určené lhůty (přičemž
ve skutečnosti se jednalo již o den následující po uplynutí správně stanovené
lhůty), jde k jeho tíži.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
(jejich obsahové konkretizace) správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o.s.ř.), jenž neshledal důvodným,
dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl soud podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k tomu, že žalované podle
obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení náklady, na které by měla vůči
procesně neúspěšnému dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu