Judikát 26 Cdo 301/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10.03.2026
Spisová značka:26 Cdo 301/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:26.CDO.301.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E
26 Cdo 301/2026-356
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce B. N., zastoupeného Mgr. Janem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, proti žalovanému J. N., zastoupenému JUDr. Ondřejem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Železná 490/14, o určení vlastnického práva k nemovité věci a o uložení povinnosti vypracovat prohlášení vlastníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 27/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2025, č. j. 36 Co 258/2025-315, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 270 Kč k rukám JUDr. Ondřeje Kuchaře, advokáta se sídlem v Praze 1, Železná 490/14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 1. 2025, č. j. 12 C 27/2023-258, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem „bytové jednotky 3+1 s příslušenstvím se vstupem ze 4. nadzemního podlaží v bytovém domě č. p. XY, k. ú. XY, obec XY, na adrese XY (dříve XY), jejíž užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím Úřadu městské části Praha 3 ze dne 2. 12. 2012, č. j. OV 2499/11/KZ“ (výrok I), i žalobu na uložení povinnosti žalovanému do 3 měsíců od právní moci rozsudku vypracovat prohlášení vlastníka budovy s vymezením jednotek v dosavadní budově včetně stanovení spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech (výrok II); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 9. 2025, č. j. 36 Co 258/2025-315, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud (soud dovolací) jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 4. Dovolatel namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, „pokud jde o porušení práva na spravedlivý proces a řádné odůvodnění rozhodnutí“, a v této souvislosti mu vytýká, že se vůbec nezabýval otázkou vydržení „jednotky“, jíž se týká požadované určení, ani otázkou rozporu námitky promlčení, vznesené žalovaným, s dobrými mravy. 5. Podle judikatury Ústavního soudu může být přípustné dovolání i pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Dovolatel je však i v takovém případě povinen řádně vymezit právní otázku a vyjádřit její vztah k judikatuře Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu.
u námitky promlčení, vznesené žalovaným, s dobrými mravy. 5. Podle judikatury Ústavního soudu může být přípustné dovolání i pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Dovolatel je však i v takovém případě povinen řádně vymezit právní otázku a vyjádřit její vztah k judikatuře Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Sama o sobě námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2310/19, či ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). 6. Dovolatel neuvedl žádnou judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a touto námitkou tak uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Ve skutečnosti totiž odvolacímu soudu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. 7. Nadto vytýkanou vadou řízení netrpí, neboť rozsudek odvolacího soudu splňuje náležitosti odůvodnění rozsudku stanovené v § 157 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.) a dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, dostatečně odůvodnil, proč žalobce nebyl se svojí žalobou (v obou žalobních návrzích) v nalézacím řízení úspěšný, a otázky možného vydržení „jednotky“ i rozporu výkonu práva s dobrými mravy vypořádal výslovně (viz body 11 a 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 8. Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí dílem závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dílem pak rozhodnutí závisí i na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zda lze smlouvu o výstavbě bytu shledat neplatnou pro chybějící náležitosti, když strany současně sjednaly, že tyto náležitosti (stranám při podpisu smlouvy neznámé) jednostranně vypracováním prohlášení vlastníka určí jedna ze smluvních stran. Tato otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 9. V soudní praxi není pochyb o tom, že dovolenost předmětu právního úkonu (nyní právního jednání), tj. požadavek, aby právní úkon neodporoval zákonu, zákon neobcházel a nepříčil se dobrým mravům, je nutno posuzovat podle právního stavu, jaký zde byl v době, kdy byl právní úkon učiněn (srov. např. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněného pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 10. V posuzované věci smlouva o nájmu a budoucí kupní smlouvě ze dne 8. 10. 2001, kterou uzavřeli právní předchůdkyně žalovaného jako pronajímatelka a budoucí prodávající a žalobce jako nájemce a budoucí kupující (dále jen „Smlouva“), neobsahovala základní náležitosti smlouvy o výstavbě (nejméně) podle § 18 odst. 1 písm.
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněného pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 10. V posuzované věci smlouva o nájmu a budoucí kupní smlouvě ze dne 8. 10. 2001, kterou uzavřeli právní předchůdkyně žalovaného jako pronajímatelka a budoucí prodávající a žalobce jako nájemce a budoucí kupující (dále jen „Smlouva“), neobsahovala základní náležitosti smlouvy o výstavbě (nejméně) podle § 18 odst. 1 písm. a), b), c), d) a g) a podle § 17 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Na těchto náležitostech přitom bylo nutno bezvýhradně trvat, neboť bez nich ve smlouvě o výstavbě ve smyslu § 17 a násl. zákona o vlastnictví bytů v zásadě zcela chyběl projev vůle k vyčlenění jednotek v domě, charakteristický pro daný smluvní typ, jejž tento projev vůle odlišuje od jiných dohod o stavební činnosti, které nevedou (nemají vést) k rozdělení domu na jednotky. Nestačí pak, že Smlouva obsahovala ujednání, v němž se právní předchůdkyně žalovaného zavázala, že „do 10 dnů od právní moci a vykonatelnosti kolaudačního rozhodnutí na předmětný byt učiní formou jednostranného právního úkonu prohlášení vlastníka (…), kterým rozdělí dům na jednotlivé (bytové a nebytové) jednotky (…)“. Uvedené základní náležitosti smlouvy o výstavbě totiž musely být zaznamenány v její obligatorně písemné formě (viz § 17 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů) již v době jejího uzavření (zákon o vlastnictví bytů ani jiný právní předpis v rozhodné době nepřipouštěl, aby obligatorní náležitosti smlouvy o výstavbě určily smluvní strany nebo některá z nich teprve dodatečně po jejím uzavření, což se navíc ani do současné doby nestalo); jinak taková smlouva odporovala zákonu (ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). 11. Odvolací soud se tudíž od citované judikatury neodchýlil, jestliže přes zmíněné smluvní ujednání nepokládal Smlouvu za platnou smlouvu o výstavbě ve smyslu § 17 a násl. zákona o vlastnictví bytů, tj. smlouvu o výstavbě způsobilou založit v domě bytové vlastnictví. Lze sice souhlasit s dovolatelem, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, či ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010), v dané věci však jiný výklad Smlouvy, než který zaujal odvolací soud, nebyl možný. 12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani další dovolatelem formulovaná otázka, kterou dovolatel pokládá za dovolacím soudem dosud neřešenou, a to, zda lze nabýt vlastnictví k bytu jako oddělitelné věci, i když dosud nebyla právně oddělena. 13. Soudní praxe je ustálena v závěru, že část stavby se může stát samostatným předmětem právních vztahů (nešlo-li v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 o bytovou jednotku podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů), jen tvoří-li samostatný předmět právních vztahů, tedy je-li vertikálně stavebně oddělena (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 781/2006, a ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3929/2010). K nesamostatné součásti věci nelze nabýt vlastnictví ani vytvořením nové věci, ani vydržením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3732/2013). 14.
o bytovou jednotku podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů), jen tvoří-li samostatný předmět právních vztahů, tedy je-li vertikálně stavebně oddělena (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 781/2006, a ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3929/2010). K nesamostatné součásti věci nelze nabýt vlastnictví ani vytvořením nové věci, ani vydržením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3732/2013). 14. Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že nestala-li se „jednotka“, k níž se váže požadované určení, v důsledku chybějících náležitostí Smlouvy samostatnou věcí v právním smyslu (bytovou jednotkou podle zákona o vlastnictví bytů), nemohl se žalobce stát vlastníkem této dosud (právně) neoddělené části domu ani vydržením, je jeho rozhodnutí i v tomto směru výrazem standardní soudní praxe. 15. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017. 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 10. 3. 2026
Mgr. Lucie Jackwerthová
předsedkyně senátu