26 Cdo 3031/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobce B. P., proti žalované R. P., zastoupené (dříve N.), advokátkou,
o uložení povinnosti umožnit vstup a užívání bytu, vedené u Okresního soudu v
Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 917/98, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. ledna 2007, č.
j. 30 Co 447/2005-317, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V pořadí první a druhý rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (soudu
prvního stupně), tj. rozsudky ze dne 20. října 1999, č. j. 7 C 917/98-18, a ze
dne 28. června 2000, č. j. 7 C 917/98-41, jimiž soud prvního stupně určil, že
dohoda o skončení společného nájmu bytu uzavřená mezi žalobcem a žalovanou dne
11. ledna 1998 je neplatná, byly k odvolání žalované zrušeny usneseními
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci jako soudu odvolacího ze
dne 7. března 2000, č. j. 30 Co 102/2000-26, a ze dne 4. května 2001, č. j. 30
Co 40/2001-78; současně byla věc vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Podáním ze dne 24. září 2001 žalobce změnil žalobu tak, že se nadále po
žalované domáhal umožnění vstupu a pobytu v tam uvedeném bytě.
Soud prvního stupně nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne 3. prosince
2001 změnu žaloby připustil a poté (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 3.
prosince 2001, č. j. 7 C 917/98-95, vyhověl změněné žalobě a uložil žalované
povinnost umožnit žalobci ode dne doručení rozsudku (vyslovil tím předběžnou
vykonatelnost rozsudku) vstup a pobyt v „bytě ve 3. (správně 4. – viz. níže)
podlaží domu č. p. 4237 ve Vysoké ulici 27 v J., o velikosti 1+3“ (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované odvolací soud usnesením ze dne 30. dubna 2003, č. j. 30 Co
126/2003-158, zrušil v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně a věc mu – se
závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 13. září 2004,
č. j. 7 C 917/98-211, změněné žalobě opětovně vyhověl a rozhodl o nákladech
řízení účastníků.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 8. ledna 2007, č. j. 30 Co
447/2005-317, citovaný (v pořadí čtvrtý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
s upřesněním, že byt se nachází ve 4. podlaží; současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně
– především dovodil, že účastníkům řízení vzniklo právo společného nájmu
předmětného bytu manžely (§ 703 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Dále dovodil, že
dohoda účastníků o skončení společného nájmu bytu, kterou uzavřeli dne 11.
ledna 1998 (dále jen „dohoda ze dne 11. ledna 1998“) v souvislosti s rozvodem
jejich manželství, je pro rozpor s ustanovením § 705 odst. 1 obč. zák. neplatná
(§ 39 obč. zák.), neboť dohodu o zrušení práva společného nájmu bytu mohou
uzavřít pouze rozvedení manželé, kdežto účastníci ji uzavřeli v době, kdy ještě
manželi byli (tj. před pravomocným skončením rozvodového řízení). Následně
dovodil, že žalobce neopustil trvale společnou domácnost (§ 708 obč. zák.),
kterou vedl se žalovanou v předmětném bytě, protože jeho odchod ze společné
domácnosti nebyl – z důvodů specifikovaných v odůvodnění napadeného rozsudku –
výrazem jeho svobodné vůle. Shledal, že za této situace žalobci nadále svědčí
(společně se žalovanou) právo společného nájmu předmětného bytu, přičemž
uzavřel, že požadavek žalobce na umožnění bydlení v předmětném bytě není –
vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – výkonem práva v rozporu s dobrými
mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Z uvedených důvodů vyhovující
rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
V dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu žalovaná
především namítla, že dohoda o zrušení práva společného nájmu bytu „mohla být a
také byla platně uzavřena bez ohledu na rozvod účastníků (zákon takovou možnost
nevylučuje)“ a že nadto žalobce následně „naplnil znaky trvalého opuštění
společné domácnosti, což bylo prokázáno ve správním řízení“. Vyjádřila rovněž
přesvědčení, že – z důvodů popsaných v dovolání – odvolací soud nesprávně
posoudil „případný rozpor práva žalobce na návrat do bytu s dobrými mravy“. V
dovolání dále uvedla, že „jednání a rozhodnutí soudu“ v ní vyvolalo důvodné
pochybnosti o jeho podjatosti, které se potvrdily „nezákonně vyslovenou
předběžnou vykonatelností rozsudku“. Navrhla, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Pro úplnost je zapotřebí uvést, že v podání ze dne 6. listopadu 2008 nazvaném
jako „Doplnění k dovolání“ dovolatelka – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41
odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) – žádné další dovolací
důvody proti napadenému rozsudku neuplatnila a že následně podáním ze dne 23.
dubna 2009 požádala, aby v dovolacím řízení byla zohledněna přiložená „smlouva
o nájmu mezi realitní kanceláří a žalobcem uzavřená dne 22. dubna 2009“ .
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. ledna 2007, tedy
po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť
soud prvního stupně ve svém v pořadí čtvrtém rozsudku nerozhodl o změněné
žalobě jinak, než ve svém dřívějším (zrušeném) rozsudku. Poté se dovolací soud
zabýval přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o
zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se
otevírá pouze pro posouzení otázek právních, a způsobilým dovolacím důvodem je
proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Není jím naopak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., kterým lze vytýkat
nesprávnost skutkových zjištění a který dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž uplatnila, a to námitkou směřujícími
proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž
odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění
pro posouzení otázky trvalého opuštění společné domácnosti žalobcem podle § 708
obč. zák. Pokud je v dovolání v tomto ohledu argumentováno nesprávným právním
posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve
svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelka
tvrdila, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru ohledně této
otázky. Ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu věci je ještě zapotřebí
zdůraznit, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci
samé (§ 241a odst. 4 o.s.ř.). Dovolací soud proto nevyhověl žádosti dovolatelky
uplatněné v podání ze dne 23. dubna 2009 a v dovolacím řízení nezohlednil
„smlouvu o nájmu mezi realitní kanceláří a žalobcem uzavřené dne 22. dubna
2009“.
Dovolatelka – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnila rovněž vadu
podle § 229 odst. 1 písm. e/ o.s.ř., a to tvrzením, že nezákonně vyslovená
předběžná vykonatelnost rozsudku v ní vyvolala důvodné pochybnosti o podjatosti
soudu. Přehlédla ovšem, že k vadám podle § 229 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud
přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst.
3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány,
přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Pro
úplnost zbývá dodat, že vady podle § 229 odst. 1, 3 o.s.ř. jsou významné pouze
z hlediska žaloby pro zmatečnost.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že důvodem pro vyloučení soudce (pro pochybnost
o jeho nepodjatosti) nemohou být (samy o sobě) okolnosti, které spočívají v
postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných
věcech (§ 14 odst. 4 o.s.ř.).
Ve vztahu k dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést
následující. Ve vyhovujícím výroku odvolací soud potvrdil (v tam uvedeném
správném znění) rozsudek soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že
žalobci (společně se žalovanou) nadále svědčí právo společného nájmu k
předmětnému bytu, neboť mohou-li dohodu o zrušení práva společného nájmu bytu
podle § 705 odst. 1 obč. zák. uzavřít pouze rozvedení manželé, je neplatná
dohoda ze dne 11. ledna 1998, kterou účastníci uzavřeli před rozvodem
manželství. Dovolací soud konstatuje, že uvedený právní názor odvolacího soudu
je výrazem ustálené soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1978 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a z novější judikatury rozsudky
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2948/99,
a ze dne 31. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006 /proti uvedenému rozsudku
byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl
usnesením ze dne 3. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2578/08/), která již dříve
dovodila, že dohoda ve smyslu ustanovení § 705 obč. zák. mohla být v době, o
kterou v projednávané věci šlo (11. ledna 1998, tedy v době do 31. července
1998), platně uzavřena jen po právní moci rozsudku o rozvodu manželství, neboť
zákon v citovaném ustanovení hovoří o \"rozvedených\" manželích. Zpochybnila-li
dovolatelka rovněž správnost právního názoru, který odvolací soud přijal s
odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené
v dovolání, je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně
(srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000,
uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále
usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna
2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004,
ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004, ze dne 30. března 2006, sp. zn.
26 Cdo 2392/2005, ze dne 31. července 2008, sp. zn. 26 Cdo 3311/2006, a ze dne
29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3739/2007) zaujal právní názor, který sdílí i v
projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných
skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s
dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným
dosahem pro soudní praxi.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto,
avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti dovolatelce právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst.
5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).