26 Cdo 3500/2023-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a
soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce
Zemědělského družstva Němčičky, se sídlem v Němčičkách 153, IČO 45479968,
zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově,
Bezručova 1896/90, proti žalovaným 1) J. K., 2) J. P., 3) E. B., a 4) J. Š.,
zastoupeným Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o
zaplacení částky 114 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Břeclavi
pod sp. zn. 16 C 233/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 25. 5. 2023, č. j. 14 Co 211/2021-204, ve znění usnesení ze dne 25.
5. 2023,
č. j. 14 Co 211/2021-209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se změněnou žalobou domáhal, aby mu žalovaná 1) a původně
žalovaná 2) A. P. společně a nerozdílně zaplatily částku 114 750 Kč s
příslušenstvím (úrokem z prodlení). Žalobu odůvodnil tvrzením, že jako nájemce
uzavřel s právní předchůdkyní žalovaných D. K. jako pronajímatelkou dne 28. 6.
1995 nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo mimo jiné užívání pozemků parc. č.
XY a XY v k. ú. XY (dále jen „Nájemní smlouva“ a „pozemky“). Nájemní smlouva
obsahovala rovněž ujednání, podle kterého ukončí-li žalobce užívání vinice
vysázené na pozemcích, uhradí mu vlastník pozemků její hodnotu (dále jen
„náhradové ujednání“). Nájemní poměr založený uvedenou smlouvou zanikl dne 1.
10. 2014 v důsledku pozemkových úprav v katastrálním území XY (dále jen
„pozemkové úpravy“). V té době se přitom nacházely na pozemcích porosty vinné
révy v počtu minimálně 902 keřů a v hodnotě 114 750 Kč. Žalobce vyzval k úhradě
uvedené částky žalovanou 1) a původně žalovanou 2), které byly ke dni skončení
nájmu spoluvlastnicemi pozemků, avšak požadovaného plnění se mu od nich do
současné doby nedostalo.
2. Vzhledem k tomu, že po zahájení řízení původně žalovaná 2) zemřela,
Okresní soud v Břeclavi (soud prvního stupně) s ohledem na výsledek dědického
řízení usnesením ze dne 23. 10. 2019, č. j. 16 C 233/2017-68, rozhodl, že na
místo ní bude v řízení pokračováno s (nyní) žalovanými 2), 3) a 4) (jako jejími
dědici).
3. Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 16 C
4. K odvolání žalobce pak Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem
ze dne 25. 5. 2023, č. j. 14 Co 211/2021-204, ve znění usnesení ze dne 25. 5.
2023,
č. j. 14 Co 211/2021-209, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v
zamítavém výroku I o věci samé (výrok I a/) a změnil v nákladovém výroku II
(výrok I b/); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Dospěl k závěru, že žalobce se nemůže úspěšně domáhat uplatněného
nároku na základě náhradového ujednání obsaženého v Nájemní smlouvě, neboť
ještě předtím, než měl k 1. 10. 2014 zaniknout závazkový vztah z této smlouvy v
důsledku pozemkových úprav, uzavřel dne 19. 9. 2014 s žalovanou 1) a původně
žalovanou 2) pachtovní smlouvy k pozemkům nabytým pozemkovou úpravou (dále jen
„pachtovní smlouvy“), v jejichž důsledku veškeré dosavadní existující nájemní
vztahy mezi smluvními stranami zanikly a byly nahrazeny závazky novými. V
pachtovních smlouvách je sice v tomto směru uvedeno, že se zánik týká
„nájemních vztahů uzavřených smluvními stranami ohledně pozemků tvořících
předmět pachtu dle těchto smluv“, avšak je zjevné, že k těmto nově vzniklým
pozemkům žádné předcházející nájemní smlouvy nemohly být v minulosti uzavřeny,
pročež uvedené smluvní ujednání nelze vykládat jinak, než že směřovalo k
ukončení dosavadních nájemních vztahů mezi stranami a k jejich nahrazení novými
právními poměry plynoucími z pachtovních smluv. Uvedené přitom platí i ve
vztahu k náhradovému ujednání, neboť obdobný nárok jako toto smluvní ujednání
pro žalobce zakládala i ujednání obsažená v pachtovních smlouvách. V důsledku
výkladu, který by připustil, že se žalobce může i nadále domáhat zaplacení
žalované částky na základě náhradového ujednání Nájemní smlouvy, by mu tedy
vznikl z téhož jednání dvojí nárok, což nepochybně nebylo smyslem dané smluvní
úpravy. Dodal, že kromě toho by se též příčilo dobrým mravům, aby žalobci byla
přiznána náhrada za hodnotu vinic v cenách platných k 1. 10. 2014, jestliže je
užívá i po skončení pozemkových úprav, byť v jiných hranicích pozemků. Proto
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I potvrdil.
6. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud jako
nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3 větou
první) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“).
7. Předně je třeba zdůraznit, že vedle způsobilého dovolacího důvodu
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatel
uplatnil rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím vytkl soudům nižších
stupňů vady řízení. Vady řízení, i kdyby byly dány, však přípustnost dovolání
nezakládají.
8. Přesto dovolací soud dodává, že z hlediska ustanovení § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen
takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Na takovou vadu však nelze v tomto konkrétním případě usuzovat z dovolací
námitky, podle které soudy nižších stupňů přes dovolatelův návrh neprovedly k
důkazu „geodetické zaměření jak původního, tak nově vzniknuvšího pozemku“.
Okolnost, zda vůbec a příp. v jakém rozsahu se pozemky, které užíval před
pozemkovou úpravou, kryjí s novými pozemky, které vzešly z pozemkové reformy a
byly mu přenechány do užívání pachtovními smlouvami, je totiž pro právní
posouzení dané věci v konečném důsledku bez právního významu (viz posléze
uvedený výklad).
9. Ve vztahu k další uplatněné vadě řízení (představované navazující
námitkou, že právní posouzení věci provedené soudy nižších stupňů je
nepřezkoumatelné) pak dovolací soud podotýká, že rozhodnutí obou soudů jsou
pochopitelná a srozumitelná a nelze je považovat za nepřezkoumatelná už proto,
že z obsahu dovolatelova odvolání a dovolání je zřejmé, že případné nedostatky
odůvodnění dotčených rozhodnutí nebyly na újmu uplatnění jeho práv (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný
pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) pak nezakládá ani
dovolací námitka, kterou učinil dovolatel s odkazem na ustanovení § 13 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“).
11. Existence legitimního očekávání, chráněného citovaným ustanovením,
předpokládá stabilní rozhodovací praxi ustáleně řešící určitý problém. Za
ustálenou rozhodovací praxi lze považovat zejména tu, která se podává z
rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. z rozhodnutí jiných soudů, publikovaných ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Naproti tomu ojedinělé nepublikované
rozhodnutí soudu nižšího stupně podobně silnou právně významnou důvěru ve
shodné řešení předloženého problému nezakládá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 994/2021, či ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28
Cdo 2535/2022).
12. Z uvedeného vyplývá, že nízké jednotky (celkem čtyři) rozhodnutí
dvou prvostupňových soudů a jednoho odvolacího soudu, na něž poukázal
dovolatel, netvoří ustálenou rozhodovací praxi ve smyslu § 13 o. z., která
mohla u něj vyvolat důvodné očekávání obdobného rozhodnutí. Napadený rozsudek
odvolacího soudu není tedy z hlediska citovaného ustanovení a jeho
judikaturního výkladu nepředvídatelný, jak je namítáno v dovolání. Na uvedeném
závěru ničeho nemění ani dovolatelem odkazované nálezy Ústavního soudu ze dne
8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2571/16, a ze dne 9. 4. 2019,
sp. zn. II. ÚS 3236/18. Citovaná nálezová judikatura sice zdůrazňuje, že
rozdílná rozhodovací praxe soudů o totožných věcech je zásadně nežádoucí,
neklade však na obecné soudy požadavek, aby za všech okolností ve skutkově
srovnatelných případech vydávaly vždy zcela shodná rozhodnutí.
13. K dovoláním námitkám vztahujícím se k hmotněprávnímu posouzení věci,
jež dovolatel zčásti přiřadil k posouzení otázky rozporu výkonu práva s dobrými
mravy (ač věcně souvisí již s posouzením samotné existence uplatněného nároku),
lze uvést následující.
14. Soudní praxe ustálená za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“, resp.
„obč. zák.“), dovodila, že občanský zákoník umožňuje účastníkům závazkového
vztahu, aby (v rámci smluvní volnosti) změnili jeho obsah, tj. vzájemná práva a
povinnosti z něho vyplývající – § 516 obč. zák. (tzv. kumulativní novace),
případně aby stávající závazkový vztah dohodou zrušili a současně jej nahradili
novým – § 570 obč. zák. (tzv. privativní novace). Při tzv. privativní novaci se
dohodou smluvních stran ruší povinnost dlužníka z dosavadního závazkového
vztahu a namísto ní se zřizuje závazek nový. Současně zaniká dosavadní právo
věřitele a vzniká pohledávka nová, založená touto dohodou (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, a ze dne 22. 6.
2004,
sp. zn. 29 Odo 1019/2003). Citovaná judikatura je přiměřeně použitelná i v
případě,
vykládá-li soud, jaké právní účinky má změna v obsahu závazku dohodou stran, v
poměrech právní úpravy obsažené s účinností od 1. 1. 2014 v § 1901 a násl. o.
z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo
1677/2019).
15. Podle učiněných skutkových zjištění obsahovaly pachtovní smlouvy v
článku VII rovněž ujednání, podle kterého podpisem smluvních stran „(…)
současně zanikají veškeré dosavadní nájemní vztahy, které smluvní strany
ohledně pozemků tvořících předmět pachtu dle této smlouvy doposud uzavřely a
nabytím účinnosti této smlouvy se touto smlouvou nahrazují“ (dále jen „citované
ujednání“). Při výkladu citovaného ujednání odvolací soud respektoval výkladová
pravidla stanovená v § 555 o. z., jeho obsah vykládal především podle úmyslu
jednajících osob, a neodchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo
61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (citovanou shora) pak
posoudil i účinky citovaného ujednání.
16. Jestliže podle citovaného ujednání sjednáním pachtovních vztahů měly
zaniknout i dosavadní nájemní poměry smluvních stran, měly pachtovní smlouvy
jednoznačně charakter tzv. privativní novace. Jde-li přitom v případě
privativní novace v podstatě o dohodu o jiném plnění (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005), je evidentní, že pachtovní
smlouvy mohly nahrazovat dosavadní závazky účastníků z Nájemní smlouvy, aniž se
musely (nutně) týkat shodných pozemků (částí zemského povrchu), resp. jejich
součástí. Napadené rozhodnutí tudíž nezávisí na vyřešení otázek, „zda původní
pozemek před provedením pozemkové úpravy a nový pozemek vzniknuvší po provedení
pozemkových úprav může být fakticky považován za tutéž věc, resp. zda v
situaci, kdy je původní pozemek přenechán třetí osobě (nájemníkovi či pachtýři)
k užívání a následně po provedení úprav, kdy je nově vzniknuvší pozemek
přenechán téže třetí osobě k užívání, může být založena faktická kontinuita
užívání“, příp. „zda lze hovořit o kontinuálním užívání trvalých porostů
nacházejících se na původně vymezeném pozemku a na pozemku nově vzniknuvším“.
Pro posouzení těchto otázek proto nemůže být dovolání podle § 237 o. s. ř.
přípustné.
17. S přihlédnutím k obsahu pachtovních smluv a k dalším zjištěným
okolnostem dovolací soud rovněž nepokládá za zjevně nepřiměřený závěr
odvolacího soudu, že zrušení dosavadních nájemních vztahů účastníků se týkalo i
závazku pramenícího z náhradového ujednání. Také uvedený závěr je výsledkem
interpretace pachtovních smluv, při níž odvolací soud postupoval v souladu s
výkladovými pravidly stanovenými v § 555 o. z. a ustálenou judikaturou. V této
souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že jazykové vyjádření právního jednání musí
být vykládáno nejen prostředky gramatickými, ale zejména i prostředky logickými
či systematickými (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019,
sp. zn. 33 Cdo 1565/2018, a ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019, a v
něm uvedenou judikaturu). Jestliže propachtované pozemky byly již před
uzavřením pachtovních smluv osázeny trvalými porosty v důsledku činnosti
dovolatele (jak sám zdůrazňuje v dovolání) a jestliže žalovaná 1) a původně
žalovaná 2) v pachtovních smlouvách výslovně potvrdily, že dovolateli udělily
souhlas k výsadbě trvalých porostů na dotčených pozemcích ještě před dokončením
pozemkových úprav (viz čl. VII pachtovních smluv), jeví se jako rozumný a z
logického hlediska jediný udržitelný výklad, že ujednání obsažená v pachtovních
smlouvách, která zakládala pro dovolatele obdobný nárok jako náhradové ujednání
(obsažené v Nájemní smlouvě), se týkala i odsouhlasených investic do
propachtovaných pozemků učiněných před uzavřením pachtovních smluv. Z toho je
zřejmé, že původní náhradové ujednání nemůže vedle dotčených ujednání
pachtovních smluv obstát (§ 1902 věta druhá o. z. a contrario), neboť v opačném
případě by vskutku vznikal dovolateli (zcela neopodstatněně) dvojí nárok z
jednoho (a téhož) jednání, jak správně konstatoval odvolací soud.
18. Lze tak uzavřít, že nájemní vztah k pozemkům založený Nájemní
smlouvou nezanikl v důsledku pozemkových úprav dne 1. 10. 2014, jak se (mylně)
domníval dovolatel, nýbrž byl ještě před jejich dokončením zrušen dne 19. 9.
2014 dohodou smluvních stran (obsaženou v pachtovních smlouvách) mající
charakter tzv. privativní novace, a to včetně povinnosti tehdejších
pronajímatelek uhradit dovolateli (nájemci) hodnotu vinice vysázené na
pozemcích, pokud ji přestane užívat (tedy včetně povinnosti plynoucí z
náhradového ujednání), a nahrazen závazkovým vztahem novým (pachtem), jenž
zahrnoval rovněž (nový) závazek propachtovatele (nyní žalovaných) uhradit
pachtýři (dovolateli) při ukončení pachtu „aktuální cenu trvalých porostů,
které pachtýř na pozemky vysázel se souhlasem propachtovatele“ (viz čl. IV
pachtovních smluv). Dospěl-li tudíž odvolací soud k závěru, že po uzavření
pachtovních smluv se již dovolatel nemůže úspěšně domáhat uplatněného nároku na
základě náhradového ujednání obsaženého v Nájemní smlouvě, neodchýlil se od
shora citované judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem
standardní soudní praxe.
19. Pouze pro úplnost dovolací soud podotýká, že šlo-li v tomto případě
o nárok na vypořádání nájemcových investic do pronajaté věci pramenící ze
smlouvy, nikoli ze zákona (konkrétně z ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák.),
jenž byl navíc uplatněn za zcela specifických okolností (v situaci, v níž
smluvní strany uzavřely dohodu o tzv. privativní novaci), byl nepřípadný
dovolatelův odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26
Cdo 410/2010, a ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 879/2016. Kromě toho nelze
ani přehlédnout, že dovolatel z označených rozhodnutí vyvozoval závěry, které v
nich dovolací soud nepřijal a které dokonce jeho ustálené rozhodovací praxi v
konečném důsledku odporují. O tom svědčí např. rozsudek ze dne 10. 2. 2021,
sp. zn. 26 Cdo 2073/2020, v němž Nejvyšší soud vyložil (mimo jiné právě i s
poukazem na prvně zmíněné rozhodnutí), že vznik nároku na zhodnocení předmětu
nájmu podle § 667 odst. 1 obč. zák. je vázán (není-li jiné dohody) až na zánik
oprávnění nájemce předmět nájmu nadále užívat, tedy na obnovení dispozičního
práva pronajímatele k předmětu nájmu. Jinak řečeno, v případě užívání pronajaté
věci týmž nájemcem na základě více postupně uzavíraných nájemních smluv vznikne
tomuto nájemci nárok na vypořádání investic do předmětu nájmu až při zániku
závazku z poslední nájemní smlouvy, a nikoli již před tímto okamžikem, jak
chybně uvažoval dovolatel.
20. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. konečně nezakládá ani
nastolená otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy. Obstojí-li totiž právní
názor, že dovolateli nesvědčí právo na úhradu hodnoty vinice vysázené na
pozemcích, jež pro něj zakládalo náhradové ujednání (proto, že závazek plynoucí
z dotčeného ujednání byl dohodou stran o privativní novaci zrušen a nahrazen
novým závazkem plynoucím z pachtovních smluv), pak věcný přezkum otázky
případného odepření tohoto (neexistujícího) práva za použití korektivu dobrých
mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) již výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je
tak nepřípustné i ve zbylém rozsahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2024
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu