26 Cdo 3824/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobkyně JUDr. E. M., jako s. k. p. ú. R., spol. s r.o., proti
žalovanému J. N., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního
soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 225/2007, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19.
června 2008, č. j. 22 Co 145/2008-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 19. června 2008, č. j. 22 Co 145/2008-71, potvrdil rozsudek
Okresního soudu ve Svitavách (dále „soud prvního stupně“) ze dne 31. ledna
2008, č. j. 5 C 225/2007-41, jímž byla žalovanému uložena povinnost „vyklidit
byt nacházející se ve 2. nadzemním podlaží a v podkroví domu čp. 101 na ul. V.
v P., stojícím na st. pč. 27, zapsaném u Katastrálního úřadu pro P. k.,
Katastrální pracoviště S. pro obec a katastrální území P., který se sestává z
haly, obývacího pokoje, kuchyňského koutu, chodby 4, WC, koupelny, ložnice,
šatny, schodiště a chodby, koupelny s WC, 2 šaten a 2 pokojů, a vyklizený
předat žalobkyni do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku“, a rozhodnuto o
soudním poplatku a nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl závěru, že
žalovaný užívá předmětný byt v domě náležejícím R., spol. s r. o., bez
právního důvodu. Na majetek této společnosti byl v roce 2006 prohlášen konkurz,
dům byl sepsán do konkurzní podstaty a jako konkursní správkyně je žalobkyně
oprávněna domáhat se ochrany proti neoprávněným zásahům do vlastnického práva k
předmětnému domu. Nájemní smlouva, kterou žalovaný a R., spol. s r.o. uzavřeli
6. 10. 2000, je neplatná. Byt vznikl v průběhu stavebních úprav domu na
základě stavebního povolení z 5. 2. 1998 a včetně bytu byl zkolaudován
rozhodnutím stavebního úřadu, které nabylo právní moci 15. 1. 2008. Ke dni
uzavření nájemní smlouvy byt jako způsobilý předmět neexistoval. Na tom nic
nemění skutečnost, že rozhodnutím stavebního úřadu z 5. 10. 2000 s účinností od
6. 10. 2000 byl povolen zkušební provoz pro část stavby kancelář v 1. NP.
Kolaudační řízení, zahájené 18. 9. 2000, bylo rozhodnutím téhož úřadu z 30.
10. 2000 přerušeno a pokračováno bylo teprve k návrhu žalobkyně z 17. 10. 2007.
Ani odvolací soud neshledal, že by vyhovění žalobě bylo v rozporu s dobrými
mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Jak uvedl soud prvního stupně, nájemní
smlouvy byla sice uzavřena na 25 let s tím, že nájemné 1. 500. 000,- Kč bylo
zaplaceno dopředu, doklad o zaplacení však úpadce nepředložil. Odvolací soud
poukázal rovněž na to, že žalovaný jako údajný nájemce bytu byl současně
jednatelem a jediným společníkem úpadce, který byl vlastníkem nemovitostí.
Měl tudíž nejen vědomost, ale i zásadní vliv na průběh stavby a kolaudačního
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobkyně
písemně vyjádřila.
Podle čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.
ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není
dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 19. června 2008, Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s. ř.“), a § 243c odst. 2 občanského soudního
řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1
a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Protože § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá
(rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním
rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce
právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
K vadě podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a také k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud
přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst.
3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány,
přípustnost dovolání [podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zásadně
nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října
2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České
republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále
např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn.
III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp.
zn. III. ÚS 1482/08). K vadě namítané žalovaným, která měla spočívat v tom, že
nebyl proveden důkaz výslechem zaměstnance stavebního úřadu o technickém stavu
„bytu“ v době zahájení kolaudačního řízení domu a po jeho skončení, nedošlo,
neboť uvedená skutečnost nebyla pro právní posouzení věci významná.
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] spočívající v kritice právního názoru odvolacího
soudu na otázku vymezení bytu jako předmětu nájmu. Dovozuje, že faktický stav
bytu se od uzavření nájemní smlouvy do kolaudace domu v roce 2008 nezměnil,
proto šlo o byt jako způsobilý předmět nájmu.
V soudní praxi je konstantně zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je
soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno
vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav,
nikoliv faktický způsob jejich užívání (srov. Občanský zákoník, komentář, 1.
vydání, SEVT Praha 1991, str. 510, Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M.,
Vodička, A. a kolektiv, Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha 1994, 2.
vydání, str. 484, shodně též např. 3. vydání, 1996, str. 601 a 6. vydání, 2001,
str. 1068). Tomuto názoru koresponduje i vymezení pojmu „byt“ v rozhodnutích
Nejvyššího soudu. Již v rozsudku ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97,
uvedl, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118
odst. 2 obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o
tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) je způsobilý k
trvalému užívání a je určen k trvalému bydlení. K uvedenému závěru se Nejvyšší
soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000,
v němž dovodil, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů
ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří,
k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu.
Zbývá dodat, že ústavní stížnost, podanou proti citovanému rozhodnutí, Ústavní
soud České republiky odmítl usnesením ze dne 7. ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS
611/01. K obsahově stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozsudku ze
dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněném pod č. 90 v sešitě č. 10
z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že bytem
se pro účely právního vztahu nájmu bytu (§ 685 a násl. obč. zák.) rozumí soubor
místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím
stavebního úřadu určeny k bydlení; rozhodující je tedy právní stav a nikoli
faktický stav v užívání nebo vůle účastníků smlouvy. O tom, že právní praxe je
v tomto ohledu ustálena, svědčí také závěry, které Nejvyšší soud vyjádřil i v
dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky z 30. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo
1080/2001, z 6. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1509/2000, sp. zn. 26 Cdo 1166/2000,
sp. zn. 26 Cdo 381/2000, ze 14. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 882/2000, ze 17. 7.
2003, sp. zn. 26 Cdo 2317/2002, z 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003, a
usnesení z 9. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 770/2002).
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu
neřeší. Dovolání proti napadenému rozhodnutí není proto podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné a bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. by žalobkyni vůči
žalovanému náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu