26 Cdo 4503/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobkyně Moravského novinového nakladatelství, a.s. v likvidaci,
se sídlem v Brně, Milady Horákové 1955/9, zastoupené JUDr. Sylvou Ševčíkovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 11, proti žalované JUDr. J. S.,
zastoupené JUDr. Milošem Sobotkou, advokátem se sídlem v Tišnově, Jungmannova
68, o zaplacení částky 436.359,40 Kč a smluvní pokuty, vedené u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 14 C 139/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 12. května 2009, č. j. 21 Co 401/2006-132, takto:
I. Dovolání proti odstavci I. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.
května 2009, č. j. 21 Co 401/2006-132, se odmítá.
II.Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2009, č. j. 21 Co
401/2006-132, se v odstavcích II., IV. a V. výroku, a rozsudek Městského soudu
v Brně ze dne 20. března 2006, č. j. 14 C 139/2001-104, v odstavci IV. výroku v
části, v níž bylo rozhodnutí potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Brně
(odstavec II. jeho výroku) a v odstavci VI. výroku zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 3. 2006, č. j.
14 C 139/2001-104, zastavil řízení o zaplacení částky 14.000,- Kč a o zaplacení
smluvní pokuty ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 13.638,20 Kč od 6.
6. 2001 do zaplacení (odstavec I., II. výroku), uložil žalované povinnost
zaplatit žalobkyni částku 389.550,20 Kč (odstavec III.) a smluvní pokutu
(specifikovanou v odstavci IV. výroku), to vše do tří dnů od právní moci
rozsudku, žalobu co do zaplacení částky 32.809,20 Kč zamítl (odstavec V.) a
rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (odstavec VI.).
Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudek soudu prvního stupně (v napadené
části) v odstavci III. výroku (o zaplacení částky 389.550,20 Kč), částečně v
odstavci IV. výroku (o zaplacení části smluvní pokuty) a v odstavci VI. (o
náhradě nákladů řízení) potvrdil, zbývající část rozhodnutí o smluvní pokutě v
odstavci IV. výroku změnil a žalobu v této části zamítl; současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně vzal prokázáno, že žalovaná (podnájemnice)
užívala nebytové prostory, které jí přenechala žalobkyně (nájemkyně), včetně
zařízení, a to na základě smlouvy o podnájmu ze dne 1. 9. 1994 (dále jen
„Smlouva“), jejíž součástí byl výpočtový list úhrady za užívání zařízení
kanceláře (2.115,- Kč měsíčně) a za užívání nebytových prostor (měsíčně 9.167,-
Kč za podnájem, za energii 620,- Kč, vodné a stočné 30,- Kč, topení 410,- Kč,
daň z přidané hodnoty), že žalovaná žalobkyni nezaplatila za užívání prostor a
zařízení od července 1998 do prosince 2000 a že žalobkyně 7. 8. 2001 odstoupila
od smlouvy o nájmu zařízení kanceláře. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního
stupně, že Smlouva je platná, stejně jako připojený výpočtový list, v němž byla
stanovena výše nájemného za zařízení a platby za podnájem, že ze Smlouvy
nevyplývá, že by výpočtový list musel být nově vyhotoven pro každý následující
kalendářní rok i v případě, že nedošlo k žádné změně. Za správný považoval i
závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni náleží smluvní pokuta z jednotlivých
dlužných částek spojených s podnájmem (vyjma plateb za pronájem zařízení). Na
rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobkyni nevznikl
nárok na zaplacení smluvní pokuty z plateb za nájem kancelářského zařízení
(částka 2.220,70 Kč měsíčně), neboť odstoupením od části Smlouvy, jež
upravovala mj. i smluvní pokutu, nárok zanikl.
Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma výroku, kterým změnil rozhodnutí soudu
prvního stupně a žalobu na zaplacení smluvní pokuty částečně zamítl) podala
žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“ (zásadní právní
význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci), a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Obsáhle namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily
Smlouvu a výpočtový list, jejich platnost a obsah, zejména zda došlo k dohodě o
ceně. Poukazuje na to, že ze Smlouvy ani nevyplývá, že by došlo k dohodě o
připočtení daně z přidané hodnoty ke sjednané ceně za podnájem a za nájem
zařízení kanceláře. Dále namítá, že peněžité plnění nebylo možné žalobkyni
přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v řízení vznesla námitku
promlčení (uplynula dvouletá subjektivní promlčecí lhůta). Vytýká soudům obou
stupňů, že v rozporu s § 121 odst. 3 a § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), a konstantní
judikaturou nepřihlédly k tomu, že smluvní pokuta není příslušenstvím
pohledávky, ale samostatným nárokem. Žalobkyně v bodě II. žaloby vypočetla výši
smluvní pokuty ke dni podání žaloby (264.349,- Kč), zároveň však v petitu
žaloby požadovala smluvní pokutu z jednotlivých konkrétních měsíčních úhrad za
podnájem od splatnosti do zaplacení (do budoucna). Takový petit soudy obou
stupňů převzaly do svých rozhodnutí, ačkoliv je smluvní pokuta samostatným
nárokem, který vzniká teprve okamžikem prodlení dlužníka. Navíc smluvní pokutu
sjednanou v neplatné smlouvě, nelze přiznat. Nesouhlasila ani s výrokem o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního
stupně, současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobkyně v dovolacím vyjádření zdůvodnila, proč považuje dovolání za
nepřípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vyvracela argumenty žalované
ohledně platnosti podnájemní smlouvy, uplatnění daně z přidané hodnoty u
podnájmu (poukázala na to, že se jedná o nové tvrzení uplatněné až v dovolání),
jakož i její námitky, směřující proti rozhodnutí o smluvní pokutě; navrhla, aby
dovolání bylo odmítnuto. Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
občanský soudní řád, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 12. 5. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu
prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve
věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp.,
jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnila. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě
zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není
jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka výslovně neoznačila právní otázku (obecné konstatování, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, nelze za konkrétní vymezení
otázky považovat), s níž spojuje zásadní význam napadeného rozhodnutí v části
týkající se zaplacení částky 389.550,20 Kč (nezaplacená úhrada za podnájem,
energie, vodné, stočné, topení a úhrada za užívání zařízení kanceláře –
odstavec I. výroku rozsudku odvolacího soudu). I když výslovně uplatňuje
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a namítá nesprávnost
právního posouzení věci odvolacím soudem, z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o platnosti Smlouvy. Činí tak prostřednictvím námitek, jež směřují proti zjištěnému skutkovému
stavu, resp. hodnocení důkazů soudem. Je třeba předeslat, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových
zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutkové zjištění
(srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn.
20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 46, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo
1881/2003). Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže
změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1
písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je
přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.),
nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení
přípustnosti dovolání právně relevantní. Dovolatelka na základě jiného
hodnocení provedených důkazů nabízí „vlastní“ (jiný) skutkový stav věci a z něj
dovozuje nesprávnost závěrů, které odvolací soud – stejně jako soud prvního
stupně – přijal při posouzení nároku na zaplacení dlužných plateb za podnájem a
za užívání vybavení kanceláře. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu založena na
kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Přitom nelze ani
přehlédnout, že z části v dovolání uplatnila tzv. „skutkové
novoty“ (neexistence dohody o placení daně z přidané hodnoty), které jsou však
v dovolacím řízení nepřípustné (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že nárok
žalobkyně na zaplacení částky 389.550,20 Kč není promlčen. S ohledem na
skutková zjištění (jež nelze – jak je uvedeno výše - v daném případě
zpochybnit) lze uzavřít, že částka 389.550,20 Kč představuje dlužné plnění ze
Smlouvy, nikoliv vydání bezdůvodného obohacení, a že žalobkyně podala žalobu v
promlčecí době. Závěr soudů obou stupňů, že žalobkyně uplatnila právo na její
zaplacení včas a k promlčení jejího nároku nedošlo, je tak správný. Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalované proti
rozhodnutí odvolacího soudu (odstavec I. výroku), kterým potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v části týkající se zaplacení částky 389.550,20 Kč, není
přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za tohoto stavu dovolací
soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. v této
části odmítl. Zásadní právní význam však má napadené potvrzující rozhodnutí v části (odstavec
II. výroku) týkající se zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % za každý den
prodlení z částky 11.417,50 Kč od data uvedeného ve výroku (6. 8. 1998, 6. 9. 1998 … 6. 1. 2001) do zaplacení, neboť otázku, zda lze přiznat smluvní pokutu i
do budoucna, neposoudily soudy obou stupňů v souladu s judikaturou dovolacího
soudu. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně
významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existenci
uvedených vad dovolatelka nenamítla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu
spisu.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek ze
dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo
681/2006, usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, ze dne 22. 6.
2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1434/2008, ze
dne 26. 10. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3634/2008) je smluvní pokuta samostatným
majetkovým nárokem, přes jeho akcesorickou povahu jde o nárok se samostatným
skutkovým základem, není tak jako úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky
ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím
přiznat i do budoucna.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že smluvní pokutu lze přiznat jako opětující
se dávku (příslušenství pohledávky) do budoucna, není jeho právní posouzení v
této části správné. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí v této části podle
ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně
závislých výroků o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Protože
důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil v příslušné části i toto rozhodnutí a věc v tomto
rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež
neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí
nerozhodoval.
V dalším řízení si bude muset soud prvního stupně ujasnit, za jaké období je
smluvní pokuta požadována, neboť v bodě II. žaloby žalobkyně uvádí, že požaduje
zaplacení smluvní pokuty „podle petitu“ (tedy i do budoucna) a zároveň, že výše
smluvní pokuty činí k 26. 7. 2001 (podání žaloby) celkem 264.349,- Kč.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2011
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu