26 Cdo 585/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobkyně RPG Byty, s. r. o., se sídlem v Ostravě – Moravské
Ostravě, Gregorova 2582/3, IČ: 27769127, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou,
advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. Legií 5, proti žalované
I. J., zastoupené JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem v Ostravě 1,
Porážková 1424/20, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku –
Místku pod sp. zn. 15 C 224/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 30. července 2010, č. j. 42 Co 449/2008-66, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Frýdku – Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10.
dubna 2008, č. j. 15 C 224/2007-38, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna
vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 1, I. kategorie,
sestávající ze dvou pokojů, jedné kuchyně a příslušenství, nacházející se v
domě čp. 1075 na ulici V. v obci Š.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a
„předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne
30. července 2010, č. j. 42 Co 449/2008-66, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost předmětný byt
vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.); současně rozhodl o
nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Z provedených důkazů zjistil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně jako pronajímatelka a
žalovaná jako nájemkyně uzavřely dne 2. února 1998 smlouvu o nájmu předmětného
bytu (dále jen „nájemní smlouva“) na dobu určitou od 1. února 1998 do 31. ledna
1999 (čl. II. bod 1. věta první nájemní smlouvy). V nájemní smlouvě se zároveň
dohodly, že bude-li nájemkyně řádně platit nájemné a nebude-li mít dluh na
nájemném a úhradách za služby v jakékoliv výši, prodlouží se nájemní smlouva
počínaje 1. únorem 1999 vždy o dalších dvanáct měsíců, tj. poprvé do 31. ledna
2000 (čl. II. bod 1 věta druhá nájemní smlouvy). Podle čl. III. bodu 2. nájemní
smlouvy měla žalovaná nájemné a úhrady za služby platit měsíčně vždy nejpozději
do posledního dne kalendářního měsíce, za který se nájemné platí. Nájemné za
prosinec 2006 bylo připsáno na účet žalobkyně až 2. ledna 2007.
Odvolací soud se především zabýval platností ujednání o době nájmu obsaženého v
čl. II. bodu 1. větě druhé nájemní smlouvy. Zde – s odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo
4938/2008 – zejména konstatoval, že toto ujednání je neplatné pro neurčitost
podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke
dni uzavření nájemní smlouvy, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č.
107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“). Navíc uvedené ujednání – z
důvodů specifikovaných v napadeném rozsudku – svým účelem obchází zákon
(konkrétně ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. před novelou), a proto je
neplatné také podle § 39 obč. zák. před novelou. Podle názoru odvolacího soudu
však část nájemní smlouvy, podle níž byla smlouva uzavřena na dobu určitou od
1. února 1998 do 31. ledna 1999 (čl. II. bod 1. věta první nájemní smlouvy),
může, jde-li o sjednanou dobu nájmu, obstát samostatně, a je tudíž ve smyslu §
41 obč. zák. před novelou obsahově oddělitelná od další části (čl. II. bodu 1.
věty druhé nájemní smlouvy) týkající se doby nájmu, resp. možnosti eventuálního
jejího prodlužování. Nájemní vztah tak byl platně (uvedením příslušného období)
sjednán na dobu určitou od 1. února 1998 do 31. ledna 1999. Protože žalovaná
předmětný byt užívala i po uplynutí sjednané doby nájmu a žalobkyně nepodala
proti ní do třiceti dnů žalobu na vyklizení u soudu, nájemní smlouva se
opakovaně obnovovala podle § 676 odst. 2 obč. zák. před novelou za týchž
podmínek, tj. vždy o jeden rok, naposledy od 1. února 2006 do 31. ledna 2007.
Uzavřel, že poté se již obnovit nemohla, neboť tato možnost je od 31. března
2006 výslovně vyloučena ustanovením § 686a odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále
jen „obč. zák. po novele“); proto od 1. února 2007 užívá žalovaná předmětný byt
bez právního důvodu. Za této situace žalobě s odkazem na ustanovení § 126 odst.
1 obč. zák. po novele vyhověl, aniž – na rozdíl od soudu prvního stupně –
shledal, že výkon práva žalobkyně na vyklizení předmětného bytu (realizovaný
žalobou v této věci) je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák. po
novele). Podle § 160 odst. 1 věty za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., jí však – s
přihlédnutím k okolnostem daného případu – stanovil delší lhůtu k vyklizení
bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Nesouhlasila především s právním názorem, že ujednání
obsažené v čl. II. bodu 1 větě druhé nájemní smlouvy je neplatné pro neurčitost
a pro obcházení zákona. Podle jejího mínění není citované ujednání neurčité,
neboť vůle smluvních stran vyjádřená v tomto ujednání je zřejmá a směřovala k
tomu, aby se za zcela jasných podmínek vždy na určitou dobu automaticky
prodloužilo trvání nájemní smlouvy bez jakýchkoliv dalších smluv či dodatků.
Měla rovněž za to, že v době uzavření nájemní smlouvy zákon takovou dohodu
nezakazoval; účastnice ho proto ani nemohly obcházet. Dále vyjádřila
přesvědčení, že výkon práva žalobkyně na vyklizení předmětného bytu je v
rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti uvedla, že po celou dobu trvání
nájemního poměru řádně a včas platila nájemné a úhrady za služby a že pro tento
účel měla zřízen trvalý (bankovní) příkaz ve prospěch žalobkyně; protože
poslední den měsíce (zřejmě prosince) kalendářního roku (zřejmě 2006) připadl
na neděli a následující pondělí byl státní svátek, byla platba z titulu
nájemného a úhrady za služby připsána na účet žalobkyně „o dva dny později“.
Dodala, že tato situace nebyla způsobena jejím zaviněním. Navrhla, aby dovolací
soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť
směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu
nebyly tyto vady zjištěny.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Absolutní neplatnost právního úkonu (a to i podle § 37 odst. 1 obč. zák. před
novelou /z důvodu neurčitosti/ či podle § 39 obč. zák. před novelou /pro
obcházení zákona/) působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc),
takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu
vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba).
Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní
zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z
úřední povinnosti.
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu české republiky ze
dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný na str. 372 v sešitě č. 7
z roku 1998 časopisu Právní rozhledy) dovodila, že právní úkon je neurčitý
tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je
nelze překlenout ani výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák. před novelou). Jde-li o
právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí
být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle
zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem
smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný na
str. 145 v sešitě č. 6 z roku 1997 časopisu Soudní rozhledy). V soudní praxi
přitom není pochyb ani o tom, že požadavku určitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.
před novelou) smlouvy o nájmu bytu musí vyhovovat i ujednání o době trvání
nájmu bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. února
2001, sp. zn. 26 Cdo 1127/99, uveřejněný pod C 167 ve svazku 2 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V poměrech projednávané věci nelze opomenout ani následující názory, které
dlouhodobě zastává ustálená soudní praxe. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
nebyl za právního stavu v době před novelou občanského zákoníku provedenou
zákonem č. 107/2006 Sb. zaznamenán odklon od názoru, že obecné ustanovení § 676
odst. 2 obč. zák. před novelou (týkající se obnovování nájemní smlouvy za týchž
podmínek, za jakých byla sjednána původně) platilo i pro nájem bytu.
Nepostupoval-li pronajímatel proti nájemci, který byt dále užíval, způsobem
uvedeným v ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. před novelou, nájem bytu se
obnovil a nezanikl tedy uplynutím doby, na kterou byl sjednán (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 141/97,
uveřejněný pod č. 10 v sešitě č. 2 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a ze
dne 25. listopadu 1998, sp. zn. 26 Cdo 2409/98). Pro úplnost zbývá dodat, že v
rozsudku ze dne 5. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 141/97, uveřejněném pod č. 10 v
sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší
soud dovodil, že podle § 676 odst. 2 obč. zák. před novelou se nájemní smlouva
obnovuje za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně, a proto takto
obnovený nájem je třeba pokládat za týž, jako byl vztah založený nájemní
smlouvou. Obnovením nájemní smlouvy ve smyslu ustanovení § 676 odst. 2 obč.
zák. před novelou je tedy třeba rozumět pokračování předchozího nájemního
vztahu. Nejde zde o vznik nového nájemního vztahu na základě nové nájemní
smlouvy a ani o dílčí změnu v obsahu nájemního vztahu (době jeho trvání), ale o
obnovení nájemního vztahu ve všech jeho obsahových prvcích, i když s časovým
omezením daným tímto ustanovením.
V posuzovaném případě se právní předchůdkyně žalobkyně a dovolatelka v čl. II.
bodu 1. nájemní smlouvy dohodly, že nájemní smlouva se sjednává na dobu určitou
od 1. února 1998 do 31. ledna 1999 (věta první) a že bude-li nájemce řádně
platit nájemné a nebude-li mít dluh na nájmu a službách v jakékoliv výši,
prodlouží se nájemní smlouva počínaje 1. únorem 1999 vždy o dalších 12 měsíců,
tj. poprvé do 31. ledna 2000 (věta druhá). Z uvedeného především vyplývá, že
jde o nájemní smlouvu na dobu určitou (od 1. února 1998 do 31. ledna 1999);
text nájemní smlouvy (konkrétně její čl. II. bod 1. věta první, podle níž se
„nájemní smlouva sjednává s účinnosti od 1. 2. 1998 na dobu určitou, a to do
31. 1. 1999“) jiný výklad ohledně sjednané doby nájmu ani nepřipouští.
Jde-li o ujednání obsažené v čl. II. bodu 1. větě druhé nájemní smlouvy,
ztotožňuje se dovolací soud s názorem, že uvedené ujednání je neplatné pro
neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. před novelou. Nelze totiž – vzhledem k
předpokladu určitosti právního úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák. před novelou) –
vázat dobu trvání nájmu na okolnost, že nájemce bude řádně platit nájemné a
úhrady za služby spojené s užíváním bytu, a to už proto, že není jasné, zda
taková okolnost vůbec nastane (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 4938/2008, tj. rozhodnutí, na které
odvolací soud odkázal v odůvodnění napadeného rozsudku). Lze souhlasit i s
názorem, že toto ujednání je neplatné také podle § 39 obč. zák. před novelou
pro obcházení zákona; vázaly-li totiž účastnice možnost obnovování
(prodlužování) nájemní smlouvy na řádné placení nájemného a úhrad za služby, ve
skutečnosti tím obešly ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. před novelou, v němž
jsou upraveny odlišně podmínky, za nichž v době uzavření nájemní smlouvy (a v
době do 30. března 2006) docházelo k jejímu obnovování ze zákona. Zastává
rovněž názor, že uvedené ujednání, které ostatně výslovně nějakou povinnost
nestanoví, nezakládá automatické prodlužování (obnovování) nájemní smlouvy
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2002, sp.
zn. 28 Cdo 1078/2002, uveřejněné pod C 1321 ve svazku 19 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, a ze dne 7. ledna 2008, sp. zn. 26 Cdo 3419/2006).
Se zřetelem k řečenému tedy lze přisvědčit právnímu názoru, že ujednání
obsažené v čl. II. bodu 1. větě druhé nájemní smlouvy je neplatné (podle § 37
odst. 1 a § 39 obč. zák. před novelou). Protože dovoláním nebyla zpochybněna
správnost právního názoru, že zmíněné ujednání je obsahově oddělitelné od
ujednání obsaženého v čl. II. bodu 1. větě první nájemní smlouvy (§ 41 obč.
zák. před novelou), obstojí rovněž právní názory, že nájemní vztah k bytu byl
platně (uvedením příslušného období) sjednán na dobu určitou od 1. února 1998
do 31. ledna 1999, že nájemní smlouva se poté opakovaně obnovovala podle § 676
odst. 2 obč. zák. před novelou vždy o jeden rok, a to naposledy od 1. února
2006 do 31. ledna 2007 (viz § 686a odst. 6 obč. zák. po novele), a že od 1.
února 2007 užívá dovolatelka předmětný byt bez právního důvodu. Za této situace
se žalobkyně (nynější vlastnice předmětného domu) oprávněně domáhá ochrany před
neoprávněnými zásahy do svého vlastnického práva žalobou na vyklizení
předmětného bytu, která v případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva
užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační
žalobě ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. po novele. Zbývá tedy
posoudit, zda uplatněný nárok na vyklizení předmětného bytu (realizovaný
žalobou podanou v této věci) není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák. po novele).
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. po novele výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. po novele patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být
podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému,
nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění
dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně
v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. srpna
2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února
2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze
17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li
žalovanému platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný
vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1
obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně
však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 v
sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož
skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu
(nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy,
se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k
vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či
jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
Dovolací soud především konstatuje, že dovolatelka si ve skutečnosti protiřečí,
trvá-li na straně jedné na tom, že po celou dobu existence nájemního poměru k
bytu platila nájemné a úhrady za služby řádně a včas, a na straně druhé uvádí,
že nezavinila opožděné připsání platby nájemného a úhrady za služby za prosinec
2006 na účet žalobkyně, čímž současně opožděnou platbu nájemného a úhrady za
služby (i když v daném případě jen s relativně krátkým prodlením) připouští. V
uvedených souvislostech však nelze opomenout, že byť v daném případě šlo o
relativně krátké prodlení s placením nájemného a úhrad za služby, je řádné
(tudíž i včasné) placení nájemného (a záloh na služby) jedna ze základních
povinností nájemce (§ 685 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 697 obč. zák. po
novele). Bez ohledu na to však nelze především ztratit ze zřetele, že šlo-li v
projednávaném případě o nájemní poměr na dobu určitou (viz výklad shora), není
– vzhledem k charakteru takového nájemního poměru – žádných pochyb o tom, že
takový nájemní poměr zásadně končí uplynutím sjednané doby nájmu (§ 710 odst. 3
obč. zák. po novele), a to bez ohledu na to, zda nájemce po dobu trvání
nájemního poměru řádně platil sjednané nájemné. Z tohoto pohledu nemůže být
žaloba na vyklizení bytu podaná po skončení takového nájemního poměru (nebyl-li
byt vyklizen dobrovolně) zásadně (tedy až na výjimky, o něž v daném případě –
vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – nejde) výkonem práva v rozporu s
dobrými mravy. Navíc nelze přehlédnout, že relativně krátké zpoždění platby
nájemného a úhrad za služby odvolací soud zohlednil tím, že dovolatelce
stanovil delší než patnáctidenní (v daném případě šestiměsíční) lhůtu k
vyklizení bytu. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho
obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem
o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost,
že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na
jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu