ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Janem Kučerou, advokátem, se sídlem v
Praze 6, Stavitelská 1099/6, PSČ 160 00, proti žalovanému Stavebnímu bytovému
družstvu POKROK, se sídlem v Praze 8, Kollárova 157/18, PSČ 186 00,
identifikační číslo osoby 00034398, zastoupenému JUDr. Alenou Šťastnou,
advokátkou, se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 978/23, PSČ 110 00, o určení
členství v družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm
113/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
22. listopadu 2017, č. j. 6 Cmo 18/2017-95, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 6 Cmo
18/2017-95, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016,
č. j. 81 Cm 113/2014-69, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 81 Cm
113/2014-69, určil, že žalobkyně je členkou žalovaného (výrok I.), a rozhodl o
nákladech řízení (výrok II.). Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalobkyně nabyla členská práva a povinnosti v žalovaném (dále jen
„družstvo“) dohodou uzavřenou s převodkyní M. J. dne 29. dubna 2006; družstvo
dohodu převzalo dne 2. května 2006. 2) Dne 17. května 2006 uzavřelo družstvo s žalobkyní nájemní smlouvu k
družstevnímu bytu č. 32 o velikosti 3+1/L v 2. podlaží domu v P., V., (dále jen
„byt“). 3) Družstvo zaslalo žalobkyni 9. ledna 2007, 22. prosince 2010 a 2. srpna 2012
výstrahy před vyloučením pro dluh na nájemném a plněních poskytovaných v
souvislosti s užíváním bytu. 4) Rozhodnutím představenstva družstva ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 013/3257/2012, byla žalobkyně z družstva vyloučena pro nezaplacení nájemného a
záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu ani v náhradní lhůtě poskytnuté ke
splnění této povinnosti. Ke dni přijetí rozhodnutí činil dluh žalobkyně 327.818
Kč (z toho 161.410 Kč tvořila jistina, 166.408 Kč příslušenství) [dále jen
„rozhodnutí představenstva“ či „rozhodnutí o vyloučení“]. 5) Rozhodnutí o vyloučení bylo žalobkyni zasláno do vlastních rukou na adresu
jejího bydliště (družstevního bytu) dne 22. listopadu 2012. Žalobkyně, jež
nebyla na uvedené adrese zastižena, byla vyzvána k vyzvednutí zásilky 23. listopadu 2012, avšak neučinila tak a zásilka byla dne 18. prosince 2012
vrácena družstvu jako nevyzvednutá. 6) Dopisem ze dne 3. února 2014 sdělilo družstvo žalobkyni, že byla vyloučena
rozhodnutím představenstva, jež jí bylo zasláno do vlastních rukou, a dle
článku 99 odst. 4 stanov družstva nastaly účinky doručení. Rozhodnutí o
vyloučení bylo předáno i jejímu manželu J. K. na „jednání družstva“ konaném dne
8. dubna 2013. K 31. březnu 2014 činil dluh žalobkyně vůči družstvu 439.180 Kč. 7) Žalobkyně podala proti rozhodnutí představenstva dne 10. února 2014
odvolání, v němž uvedla, že rozhodnutí neobdržela a dopis družstva ze dne 3. února 2014 byla první „oficiální“ zpráva, která jí v této věci byla zaslána. 8) Dopisem ze dne 10. března 2014 sdělilo družstvo žalobkyni, že s ohledem na
marné uplynutí lhůty k podání odvolání nebylo její odvolání shromážděním
delegátů projednáváno. Vypořádací podíl žalobkyně činí 25.100 Kč a po předání
vyklizeného bytu bude započten na její dluh, jenž k uvedenému datu dosáhl výše
356.185 Kč. Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně uvedl, že družstvo
neprokázalo, že by po 18. prosinci 2012, kdy se mu vrátila jako nedoručená
zásilka obsahující rozhodnutí o vyloučení žalobkyně z družstva, žalobkyni
oznámilo, že již není jeho členkou. K tomu došlo až dopisem ze dne 3. února
2014, na nějž žalobkyně reagovala podáním odvolání dne 10. února 2014, o němž
shromáždění delegátů družstva dosud nerozhodlo. S poukazem na „rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 32/2013-100“,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn.
29 Odo 428/2004,
uveřejněný pod číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 70/2005“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 29
Cdo 4262/2009, soud prvního stupně dovodil, že postup, kdy představenstvo
družstva vyhodnotí odvolání podané proti jeho rozhodnutí o vyloučení jako
opožděné, pročež je nepředloží shromáždění delegátů k přezkumu, je v rozporu se
zákonem, neboť posouzení včasnosti odvolání patří do působnosti shromáždění
delegátů. Proces vyloučení člena z družstva je dvouetapový, a dokud nebude o
podaném odvolání shromážděním delegátů rozhodnuto, není proces vyloučení
dokončen. Žalobkyně je tedy nadále členkou družstva, uzavřel soud prvního
stupně. K odvolání družstva Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud - poté, kdy vysvětlil, že v řízení o určení členství v družstvu
lze přezkoumávat jen to, zda byl proces vyloučení člena družstva již završen,
nikoli věcnou správnost (opodstatněnost) vyloučení z družstva - se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, podle něhož nerozhodlo-li shromáždění delegátů
družstva o odvolání podaném žalobkyní, proces vyloučení žalobkyně z družstva
nebyl „dovršen“ a žalobkyni členství dosud nezaniklo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, opírajíc jeho
přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že dovolací soud by měl právní otázky doručování
hmotněprávních úkonů a opožděnosti odvolání proti rozhodnutí představenstva o
vyloučení „posoudit jinak“, neboť soudy obou stupňů se při jejich řešení
odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2016, sp. zn. 26 Cdo
4808/2015, a ze dne 14. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 5872/2016, přijatá v
řízeních o vyklizení bytu, jichž byl dovolatel účastníkem, zdůraznil, že účinky
rozhodnutí o vyloučení nastávají, když se toto rozhodnutí dostane do sféry
dispozice adresáta, tj. i vhozením oznámení o uložení zásilky obsahující
rozhodnutí o vyloučení do poštovní schránky. Žalobkyně měla objektivní
příležitost seznámit se s rozhodnutím představenstva v úložní době na poště,
případně 8. dubna 2013, kdy rozhodnutí o vyloučení převzal v sídle dovolatele
její manžel. Odvolání k shromáždění delegátů ze dne 10. února 2014 proto bylo
zjevně opožděné. Závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel neměl odvolání
jako opožděné „předem odmítnout“, je dle dovolatele v rozporu s výše citovanou
judikaturou, jakož i s usnesením Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. IV. ÚS 2320/16, přijatém ve skutkově obdobné věci. Lhůta stanovená vyloučeným
členům družstva k podání opravných prostředků proti rozhodnutí o vyloučení
nemůže být neomezená z důvodu právní jistoty členů i družstva. Prekluzivní
lhůta pro podání odvolání v projednávané věci marně uplynula, soudy obou stupňů
žalobě přesto vyhověly, čímž zasáhly do právní jistoty dovolatele. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvrací dovolací argumentaci a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (účinné od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Na řešení otázky, zda byla zásilka obsahující rozhodnutí představenstva o
vyloučení žalobkyni řádně doručena, napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí (a již proto není dovolání pro její zodpovězení přípustné). Dovolatel přehlíží, že odvolací soud vyšel z toho, že zásilka obsahující
rozhodnutí představenstva byla žalobkyni doručena, respektive dostala se do
její sféry dispozice (a uvedenou otázku tudíž zodpověděl kladně). Dovolání je přesto přípustné podle § 237 o. s.
ř., a to pro posouzení otázky,
kdy je proces vyloučení z družstva ukončen v případě, že odvolání proti
rozhodnutí představenstva o vyloučení k členské schůzi (shromáždění delegátů)
bylo podáno po uplynutí zákonné odvolací lhůty, respektive zda je k ukončení
procesu vyloučení v tomto případě nezbytné rozhodnutí členské schůze
(shromáždění delegátů) o opožděnosti odvolání. Na jejím posouzení napadené
rozhodnutí závisí a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu. Dovolání je i důvodné. S ohledem na datum přijetí rozhodnutí představenstva o vyloučení žalobkyně z
družstva jsou pro projednávanou věc rozhodná následující ustanovení obchodního
zákoníku ve znění účinném k 21. listopadu 2012, tj. naposledy ve znění zákona
č. 202/2012 Sb., jež následně - až do zrušení obchodního zákoníku k 31. prosinci 2013 - nedoznala žádných změn (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku). Podle § 231 odst. 4 obch. zák. člen (družstva) může být vyloučen, jestliže
opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých
důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li
pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu
nebo členu družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno,
rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o
vyloučení má právo podat člen odvolání k členské schůzi. Není-li právo na
odvolání uplatněno do tří měsíců ode dne, kdy se člen dověděl nebo mohl dovědět
o rozhodnutí o vyloučení, zaniká. Podle § 239 odst. 7 obch. zák. není-li s ohledem na rozsah družstva dobře možné
svolávat členskou schůzi, mohou stanovy určit, že v rozsahu jimi stanoveném
plní působnost členské schůze shromáždění delegátů. Každý z delegátů se volí
stejným počtem hlasů. Stanovy mohou určit odchylky, pokud jsou nutné vzhledem k
organizačnímu uspořádání družstva. Již v R 70/2005 Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutím představenstva o
vyloučení z družstva nekončí účast člena v družstvu. Členství v družstvu končí
(je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve
rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty
k podání odvolání (shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013,
sp. zn. 29 Cdo 3783/2012). Jinak řečeno, uplyne-li poté, kdy je členu družstva
písemně oznámeno rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení z družstva (k tomu
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2018, sp. zn. 29 Cdo
5065/2016) marně lhůta k podání odvolání k členské schůzi, nastoupí účinky
vyloučení; proces vyloučení člena družstva je marným uplynutím lhůty k podání
odvolání ukončen (završen). Jak plyne ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (která nemohou být v
dovolacím řízení zpochybněna a z nichž Nejvyšší soud vychází; srov. § 241a
odst. 1 a 6 o. s. ř.), rozhodnutí o vyloučení žalobkyně se v projednávané věci
dostalo do sféry její dispozice (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 272/2011, či judikaturu citovanou dovolatelem)
dne 23. listopadu 2012.
Od následujícího dne počala žalobkyni běžet tříměsíční
prekluzivní lhůta k podání odvolání proti rozhodnutí představenstva ke
shromáždění delegátů; marným uplynutím této lhůty zaniklo členství žalobkyně v
družstvu. Na právě uvedeném nemůže ničeho změnit ani to, že žalobkyně po uplynutí
odvolací lhůty (10. února 2014) podala odvolání, které nebylo předloženo
shromáždění delegátů dovolatele k rozhodnutí. Opačný výklad, zastávaný soudy
obou stupňů, vede k absurdním důsledkům: odvoláním podaným (třeba i několik
let) po marném uplynutí zákonné odvolací lhůty by (bývalý) člen družstva
docílil „znovuoživení“ ukončeného procesu vyloučení a případně i zvrácení jeho
výsledku. Takový výklad nepřípustně zasahuje do právní jistoty družstev i
jejich členů. K argumentaci soudu prvního stupně (s níž se odvolací soud ztotožnil) lze
dodat, že ačkoli je vyloučení člena družstva procesem dvouetapovým, uskutečnění
obou etap je – v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (bdělým
náležejí práva) – závislé na aktivitě vylučovaného člena. Nevyužije-li člen
včas právních prostředků, jež mu zákon na obranu proti vyloučení poskytuje,
druhá etapa procesu vyloučení se neuskuteční. O odvolání, které (bývalý) člen
družstva proti rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení podal až po uplynutí
odvolací lhůty, tudíž členská schůze nerozhoduje. Na uvedeném ničeho nemění ani závěry přijaté v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo
4262/2009 (na něž poukazuje soud prvního stupně, s nímž se odvolací soud
ztotožnil); citované rozhodnutí neřeší situaci, kdy odvolání proti rozhodnutí
představenstva bylo podáno opožděně.
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí
spočívá, není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl
uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro
které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně i pro odvolací soud
závazný. V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu