27 Cdo 1274/2022-587
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala, v právní věci žalobce Sportovního spolku U Karla IV., se sídlem v Brandýse nad Labem, Maxe Švabinského 117/29, PSČ 250 01, identifikační číslo osoby 03054438, zastoupeného JUDr. Naděždou Kratochvílovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Spálená 92/21, PSČ 110 00, proti žalovanému Atletika Stará Boleslav, z. s., se sídlem v Brandýse nad Labem, Houštka 375/3, PSČ 250 01, identifikační číslo osoby 16555082, zastoupenému Mgr. et Mgr. Liběnou Šrámkovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů 567/52, PSČ 170 00, o majetkové vypořádání, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 272/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, č. j. 22 Co 161/2021-518, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Žalobou doručenou soudu dne 2. 12. 2015 se žalobce domáhá, aby soud uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu, jejímž předmětem bude bezúplatný převod v žalobě specifikovaných nemovitých věcí (dále jen „nemovitosti“) do vlastnictví žalobce, in eventum, aby nahradil vůli žalovaného při uzavření této smlouvy.
[2] Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 3 C 272/2015-468, nepřipustil specifikovanou „změnu petitu“ (výrok I.), nahradil projev vůle žalovaného při uzavření (specifikované) smlouvy o převodu nemovitostí (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
[3] K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím zastavil „odvolací řízení o odvolání žalobce do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně“ (první výrok), v (nákladovém) výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ve výroku II. (ve věci samé) jej potvrdil (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
[4] Proti druhému a třetímu výroku v záhlaví označeného (v pořadí třetího) rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
[5] V rozsahu, v němž směřuje proti třetímu a té části druhého výroku napadeného rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)]. Proto Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu dovolání bez dalšího odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
[6] Ve zbývajícím rozsahu pak Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[7] Dovolatel brojí proti tomu, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud nahradil projev vůle dovolatele. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu je v „rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu týkající se spolkové autonomie“, a že odvolací soud „zcela flagrantním způsobem ignoroval rozhodnutí valné hromady – nejvyššího orgánu žalovaného.“
[8] Odvolací soud se podle mínění dovolatele odchýlil od závěrů formulovaných v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1618/2006, a ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5544/2017, v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1119/2015, ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4916/2015 (uveřejněném pod číslem 59/2018 Sb. rozh. obč.), a dále v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 90/06 (N 223/43 SbNU 497), a v usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 3783/14.
[9] Požadovaly-li stanovy dovolatele, aby smlouva o majetkovém vypořádání byla schválena rozhodnutím jeho nejvyššího orgánu, pak – podle názoru dovolatele – jediným prostředkem obrany žalobce proti tomuto rozhodnutí byl postup podle § 258 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
Žalobce se měl domáhat vyslovení neplatnosti rozhodnutí nejvyššího orgánu dovolatele, kterým dovolatel smlouvu o majetkovém vypořádání se žalobcem neschválil. Postup, kdy soud svým rozhodnutím fakticky nahradí rozhodnutí nejvyššího orgánu spolku má dovolatel za nepřípustný zásah do vnitřní autonomie spolku.
[10] Tato námitka dovolatele však přípustnost dovolání nezakládá. Odkaz dovolatele na judikaturu týkající se spolkové autonomie není přiléhavý, neboť ta řeší otázky sporů „uvnitř“ spolku (sporů mezi spolkem a jeho členy). V projednávané věci přitom nejde o spor mezi spolkem a jeho členem, nýbrž o spor mezi spolkem a třetí osobou, které stanovy dovolatele přiznávají nárok na vydání majetku (přičemž specifikují, v jakém rozsahu má být majetek vydán). Od dovolatelem odkazované judikatury se tak odvolací soud nemohl odchýlit.
[11] K této námitce dovolatele se v průběhu řízení v projednávané věci již vyjádřil Ústavní soud, který v usnesení ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 3534/20 (srov. zejména odst. 9 citovaného usnesení), dovodil, že kromě žaloby podle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v příslušném znění, se žalobce mohl domáhat žalobou zaplacení částky, o kterou měl být – podle svých tvrzení – při majetkovém vypořádání v souvislosti se zánikem svého členství krácen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2890/99 či sp. zn. 28 Cdo 1018/2015, v návaznosti na uvedené též zamítavý nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 90/06).
[12] Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl o nároku žalobce, o němž již bylo jednou pravomocně rozhodnuto, čímž se měl odchýlit od závěru formulovaného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1657/2005, podle nějž je tentýž předmět řízení dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce.
[13] Při formulaci této výtky dovolatel nicméně přehlíží, že podle odvolacího soudu byl skutkový základ eventuálního nároku vymezen odlišně od skutkového základu nároku primárního; ke zpochybnění tohoto názoru odvolacího soudu pak dovolatel nepředkládá Nejvyššímu soudu žádnou otázku splňující kritéria § 237 o. s. ř.
[14] Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, podle níž odvolací soud při výkladu jeho stanov použil nesprávná výkladová pravidla. Dovolatel je přesvědčen, že vzhledem k datu přijetí jeho stanov (24. 5. 1990) měla být pro jejich výklad použita výkladová pravidla právních úkonů upravená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku (dále jen „obč. zák.“), zatímco odvolací soud použil výkladová pravidla právního jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.
[15] Je tomu tak proto, že ve vztahu k této dovolací námitce dovolatel žádným způsobem nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (k významu a smyslu požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. zejména odst. 32 až 35 označeného stanoviska)].
[16] Nedostatek vymezení přípustnosti (části) dovolání přitom již nelze odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání (v této části dovolání) pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost (této části) dovolání.
[17] A konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani výhrada dovolatele, podle níž o zániku členství ve spolku může rozhodnout pouze sám člen, nikoli orgán oddílu, jehož prostřednictvím člen svá členská práva vykonává, neboť její řešení se nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím odvolacího soudu.
[18] Podle výkladu přijatého odvolacím soudem lze článek 4 stanov dovolatele „vyložit v rámci priority platnosti tak, že v tomto článku bylo členům spolku sdruženým v příslušném oddíle založeno právo ukončit své členství ve spolku tím způsobem, že rozhodnou na své členské schůzi (valné hromadě) o ukončení činnosti oddílu ve spolku a určí subjekt, který členskou základnu oddílu převezme, a v němž členové budou moci pokračovat v činnosti, přičemž musí jít o osobu, která má právní osobnost a která musí splňovat stanovami dané předpoklady“.
[19] V poměrech projednávané věci valná hromada oddílu dovolatele přijala rozhodnutí, kterým ukončila činnost oddílu v dovolateli a vybrala (slovy odvolacího soudu) „právního nástupce“ oddílu (tj. subjekt, který bude pokračovat v činnosti oddílu), jemuž má dovolatel v souladu se svými stanovami vydat majetek, který měl oddíl ve správě. Nebyla-li neplatnost tohoto rozhodnutí vyslovena v řízení podle § 258 a násl. o. z., je toto rozhodnutí platné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5544/2017, ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4439/2018, ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1141/2020, či ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 27 Cdo 3438/2022). Zodpovězení otázky, zda členům oddílu dovolatele, kteří hlasovali proti rozhodnutí o ukončení činnosti oddílu (nebo nehlasovali vůbec), zaniklo (v důsledku tohoto rozhodnutí) členství v dovolateli, nemůže na tomto závěru ničeho změnit.
[20] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu nevznikly účelně vynaložené náklady, jejichž náhrada by měla být dovolateli uložena. [21] Za účelně vynaložené přitom nelze považovat případné náklady na vyjádření k dovolání, v němž žalobce „jen pro ilustraci“ vylíčil „některé skutečnosti“ (uplatnil svůj náhled na projednávanou věc, aniž by právně argumentoval), a uvedl, že odvolací soud „velmi správně a zkušeně“ posoudil vzniklý spor, pročež není důvod ke změně jeho rozhodnutí (k účelnosti nákladů řízení srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 273/2016, či ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3521/2017). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Filip Cileček předseda senátu