USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, proti žalované CYRRUS, a. s., se sídlem v Brně, Veveří 3163/111, PSČ 616 00, identifikační číslo osoby 63907020, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o zaplacení 2.998.261,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 186/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2023, č. j. 5 Cmo 15/2019-534,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.666 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byla žaloba zamítnuta v částce 1.494.770,95 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy „obou stupňů“ (druhý výrok).
[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. První rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2019, č. j. 5 Cmo 15/2019-383, jímž odvolací soud v prvním výroku částečně změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 1.494.770,95 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím, ve druhém výroku jej ve zbývající části výroku I. potvrdil a ve třetím výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a na jehož základě (podle prvního výroku) žalovaná přisouzenou částku žalobci zaplatila, Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, č. j. 27 Cdo 3561/2019-424, v prvním a třetím výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[4] Proti (v záhlaví označenému) rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] Nejvyšší soud předesílá, že zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
[6] Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).
[7] Dovolání je podáno oprávněnou osobou, neboť dovolatelku je třeba považovat za účastníka, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019).
[8] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka jako obchodnice s cennými papíry porušila § 15 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném do 30. 6. 2008 (dále též jen „ZPKT“), neboť „v nejlepším zájmu žalobce jako svého zákazníka nepostupovala a povinnost řádné péče vůči němu nedodržela“, a to tím, že M. P. (dále též jen „M.
P.“) „byl s vědomím a souhlasem dovolatelky činný jak pro dovolatelku (na základě zprostředkovatelské smlouvy), tak pro žalobce (na základě plné moci), byl … ve střetu zájmů se zájmy žalobce, neboť objem prováděných obchodů jednak přinášel zisk dovolatelce, jednak na něm závisela odměna M. P. jako zprostředkovatele“, plně odpovídá nejen dikci § 15 odst. 1 zákona ZPKT, ale i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu přijaté k výkladu pojmu odborná péče (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3695/2013, uveřejněný pod číslem 91/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též jen „R 91/2016“), jakož i k účelu požadavků kladených zákonem na obchodníky s cennými papíry a investiční zprostředkovatele (jímž je především ochrana investorů, resp. zákazníků) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1759/2015].
[9] Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že nakupovala-li dovolatelka vlastním jménem na účet žalobce cenné papíry na základě pokynů jeho zmocněnce (M. P.), který pro ni zprostředkoval uzavření komisionářské smlouvy se žalobcem a jemuž se současně zavázala ve zprostředkovatelské smlouvě poskytovat odměnu závislou na objemu prováděných obchodů, nepostupovala ve shodě se zákonným požadavkem poskytovat investiční služby v nejlepším zájmu žalobce, tedy s odbornou péčí. Porušila tím zároveň odvolacím soudem citovaný článek IV. odst. 3. písm. c) komisionářské smlouvy, podle něhož pokyny zmocněnce M. P. nebyly účinné, neboť M. P. byl ve vztahu k žalobci ve střetu zájmů.
[10] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatelky a škodou vzniklou žalobci, neboť odvolací soud ji vyřešil (oproti názoru dovolatelky) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[11] Z ustálené judikatury dovolacího soudu přijaté o otázce vztahu příčiny a následku jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu se podává, že:
1) Při zkoumání příčinné souvislosti jako právní kategorie jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. 2) Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události.
Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny. 3) O vztah příčinné souvislosti se jedná, je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu (škodné události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nenastal. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou.
Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv.
řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. 4) Rovněž škodlivý následek nemusí vzniknout jen z jedné příčiny. Rozhodující je, zda – nebýt této skutečnosti – by ke škodě nedošlo, nebo naopak zda škodlivý následek by nastal i bez této skutečnosti. Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2142/2007, ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 4495/2007, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3168/2013, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2539/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3266/2016, a v nich citovanou judikaturu.
[12] V poměrech projednávané věci by žalobci tvrzená škoda nevznikla, neprovedla-li by dovolatelka neúčinné pokyny udělené zmocněncem M. P. Protiprávní jednání dovolatelky je tudíž v příčinné souvislosti se vznikem škody.
[13] Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda intenzita porušení zákona o podnikání na kapitálovém trhu dovolatelkou dosahovala takové úrovně, aby mohla být shledána odpovědnou za investiční ztrátu žalobce, neboť na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Dovolatelka při formulaci této otázky tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálených judikatorních závěrů, podle nichž dojde-li k porušení povinnosti, je třeba zkoumat, zda zjištěné porušení povinnosti bylo způsobilé ovlivnit rozhodnutí zákazníka takovým způsobem, který zakládá právo k náhradě škody ze zmařené investice, neboť ne každé porušení povinností stanovených zákonem o podnikání na kapitálovém trhu může mít takovou intenzitu. Nedoručení jediného výpisu z účtu na správnou e-mailovou adresu proto podle dovolatelky nemůže být natolik intenzivní porušení povinnosti, aby byla povinna k náhradě ztráty žalobce.
[14] Dovolatelka však přehlíží, že odvolací soud svůj závěr o tom, že porušila právní povinnost z komisionářské smlouvy, neopřel toliko o nedoručení jediného výpisu z účtu žalobci, nýbrž (především) o skutečnost, že prováděním pokynů udělených zmocněncem žalobce M. P., který byl ve vztahu k žalobci ve střetu zájmů, o němž věděla, nejednala v nejlepším zájmu žalobce.
[15] Konečně ani poslední dovolatelkou formulovaná otázka, a to posouzení míry zavinění žalobce ve výši 50 % vzniklé škody, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť i tuto otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že: 1) Obchodní zákoník, jímž se řídí odpovědnost za škodu podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu (§ 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále též jen „obch. zák.“), pravidlo obsažené v § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), [v jeho plné šíři] neobsahuje. Obchodní zákoník řeší toliko situace, kdy porušení povinnosti povinnou stranou bylo způsobeno jednáním poškozeného či nedostatkem jeho součinnosti (§ 376 obch. zák.), resp.
kdy škoda či její část byla způsobena nesplněním povinnosti poškozeného, stanovené právními předpisy vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo omezení jejího rozsahu (§ 382 obch. zák.). 2) Nejvyšší soud přitom nemá žádné pochybnosti o tom, že § 441 obč. zák. je na místě aplikovat i v případě tzv. objektivní odpovědnosti za škodu. 3) Neupravuje-li důsledky případného spoluzavinění poškozeného obchodní zákoník, je na místě postupovat podle § 441 obč. zák. (§ 1 odst. 2 věta druhá obch. zák.).
4) Rozhodovací praxe dovolacího soudu pravidelně připouští použití § 441 obč. zák. jako obecné normy i u dalších nároků na náhradu škody, které nejsou upraveny občanským zákoníkem. 5) Východiskem ustanovení § 441 obč. zák. je skutečnost, že škoda nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. 6) V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá, jelikož chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a škodnou událostí.
Způsobení škody poškozeným lze přitom spatřovat i v porušení obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 714/2014, ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1759/2015, ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. 29 Cdo 515/2000, ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 202/2020, a v nich citovanou judikaturu.
[16] Odvolací soud shora citované judikatorní závěry respektoval, když podíl žalobce na způsobení škody zohlednil již v rozsudku ze dne 4. 4. 2019, č. j. 5 Cmo 15/2019-383, jímž ve druhém výroku potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta co do částky 1.503.490,03 Kč s příslušenstvím (srov. odst. 31. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu).
[17] Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně nevypořádal s její argumentací týkající se vzniku škody a příčinné souvislosti, vytýká odvolacímu soudu toliko tvrzené vady řízení, aniž by otevírala jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí. Dovolatelka ostatně v dovolání obsáhle polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem a vysvětluje, v čem spatřuje jeho nesprávnost. Případné nedostatky odůvodnění proto nemohly být na újmu uplatnění práv dovolatelky (srovnej např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[18] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.