27 Cdo 2155/2024-554
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně FOLTAN a spol., se sídlem v Opavě, Ostrožná 233/40, PSČ 746 01,
identifikační číslo osoby 25865111, jako likvidační správkyně pozůstalosti
zůstavitele J. J., zastoupené JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem,
se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1331/31, PSČ 702 00, proti žalované J. – g.
a v. p., s. r. o., zastoupené Mgr. Pavlem Vidurou, advokátem, se sídlem v
Ostravě, Poštovní 1794/17, PSČ 702 00, o zaplacení 573.000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 78/2019, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2024, č. j. 8
Cmo 14/2024-510, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2024, č. j. 8 Cmo 14/2024-510,
jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2023, č. j. 24 Cm
78/2019-464, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 2. 4. 2019 se
žalobkyně domáhá na žalované (dále též jen „společnost“) zaplacení částky
573.000 Kč s příslušenstvím jako doplatku vypořádacího podílu zůstavitele J. J.
(dále též jen „zůstavitel“).
[2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 24 Cm
78/2019-464, uložil společnosti zaplatit žalobkyni do likvidační podstaty po
zůstaviteli 573.000 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). [3] Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že:
1) K datu úmrtí zůstavitele, tj. ke dni XY, měla společnost dva
společníky, a to zůstavitele a V. B. (dále též jen „V. B.“), každého s podílem
ve výši 50 %. 2) Smrtí zůstavitele zanikla v souladu se společenskou smlouvou
společnosti jeho účast ve společnosti. 3) Zákonní dědicové odmítli dědictví po zůstaviteli z důvodu jeho
předlužení, proto byla nařízena likvidace pozůstalosti a likvidační správkyní
pozůstalosti byla jmenována žalobkyně. 4) Zůstavitel byl jednatelem společnosti od 22. 12. 2000 do 23. 9. 2014,
V. B. je jednatelem společnosti od 30. 7. 2007 doposud. 5) V. B. jako jednatel společnosti nemá se společností uzavřenou smlouvu
o výkonu funkce. 6) Obsahem „pracovní smlouvy“ uzavřené dne 2. 3. 2015 mezi společností
zastoupenou zůstavitelem jako zaměstnavatelem na straně jedné a V. B. jako
zaměstnancem na straně druhé jsou činnosti spadající do působnosti člena
voleného orgánu (obchodní vedení). 7) Mezi společností zastoupenou V. B. na straně jedné a V. B. na straně
druhé byl dne 5. 1. 2016 uzavřen „dodatek k pracovní smlouvě“ stanovující
podmínky pro výplatu odměny V. B. jako zaměstnanci v souvislosti se zakázkou
„Opatření na Horní Opavě, příprava akce v období 2013-2016 Hydrogeologický a
inženýrsko-geologický průzkum“ (dále též jen „zakázka“). V dodatku bylo
ujednáno, že V. B. jako zaměstnanec na pozici vedoucího pracovníka a
zodpovědného geologa zajistí řádný průběh zakázky s průběžnými dílčími plněními
podle příslušné smlouvy o dílo. 8) V. B. si „jako zaměstnanec společnosti vedle mzdy vyplatil v měsíci
listopadu 2016 odměnu ve výši 600.000 Kč a v měsíci prosinci 2016 odměnu ve
výši 400.000 Kč“. Výplatu odměny si schválil ústně dne 20. 11. 2016. 9) V. B. není veden v seznamu oprávněných osob s osvědčením odborné
způsobilosti projektovat, provádět a vyhodnocovat geologické práce. 10) Znaleckým posudkem č. 16/2020 ze dne 25. 5. 2020 vypracovaným
znaleckým ústavem Kvita, Pawlita & Partneři, s. r. o., ve znění dodatku č. 1 ze
dne 14. 8. 2020, dodatku č. 2 ze dne 18. 11. 2020, a po korekci provedené z
podnětu soudu znaleckým ústavem dne 17. 5. 2021 byla určena hodnota
vypořádacího podílu zůstavitele ke dni 3. 10. 2016 částkou 950.500 Kč s tím, že
v ocenění nebyla zohledněna výplata mimořádné odměny V. B. ve výši 1.000.000
Kč. 11) Na vypořádací podíl společnost před zahájením řízení zaplatila
353.500 Kč. [4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že V. B. nesvědčilo oprávnění zastoupit společnost při uzavření dodatku k pracovní
smlouvě, neboť neinformoval valnou hromadu společnosti o tom, že hodlá uzavřít
tento dodatek (nepředložil jí celé znění dodatku k pracovní smlouvě ani jí
nesdělil celý jeho obsah) a nebyl ani jinak naplněn účel § 55 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních
korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], např. tím, že by V. B. o záměru uzavřít
dodatek informoval zůstavitele, který by s dodatkem vyslovil souhlas. Nesplněním informační povinnosti podle § 55 odst. 1 z. o. k. V. B.
„porušil
povinnost nezbytné loajality, jež je součástí péče řádného hospodáře. Nebyly
tak naplněny zákonné předpoklady pro výplatu mimořádné odměny V. B.“. [5] S ohledem na uvedené soud nezohlednil výplatu mimořádné odměny V. B. ve výši 1.000.000 Kč při stanovení výše vypořádacího podílu. [6] Vrchní soud v Olomouci k odvolání společnosti v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [7] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Předchozí vyhovující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2021, č. j. 24 Cm 78/2019-293, Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze
dne 9. 3. 2022, č. j. 8 Cmo 206/2021-362, v napadené části potvrdil. Nejvyšší
soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 11. 4. 2023, č. j. 27 Cdo
2661/2022-394, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního
stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [8] Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že V. B. nebyl pro střet zájmů oprávněn zastupovat společnost při sjednání dodatku k
pracovní smlouvě, a společnost proto není obsahem tohoto dodatku vázána. Nedostatek zástupčího oprávnění V. B. jednat za společnost nebyl společností
odstraněn bezodkladným schválením tohoto jednání. Rozhodnutí V. B. jako
jediného společníka v působnosti valné hromady o schválení odměny dne 20. 11. 2016 ani následnou výplatu odměny nelze již jen z časových důvodů považovat za
schválení jednání ze dne 5. 1. 2016 bez zbytečného odkladu. [9] K datu rozhodnému pro určení výše vypořádacího podílu, tj. k datu 3. 10. 2016, nebyla podle odvolacího soudu společnost vázána obsahem dodatku k
pracovní smlouvě a nebyl ani žádný jiný právní důvod zakládající povinnost
společnosti plnit mimořádnou odměnu. Proto při stanovení vypořádacího podílu
správně nebylo přihlédnuto k odměně ve výši 1.000.000 Kč. [10] Za „nesprávnou“ považoval odvolací soud argumentaci společnosti o
jejím bezdůvodném obohacení o hodnotu činnosti, kterou V. B. na zakázce vykonal
v její prospěch. Podle odvolacího soudu „dodatek k pracovní smlouvě“ vázal
odměnu pro V. B. na zajištění řádného průběhu zakázky. Tato povinnost „je však
založena jak jeho postavením jednatele společnosti, tak i obsahem ‚pracovní
smlouvy‘ na pozici ředitele společnosti“. V. B. tak při realizaci zakázky
„pouze plnil své povinnosti založené zákonem …, příp. ‚pracovní smlouvou‘“,
proto bezdůvodné obohacení vzniknout nemohlo. Vzhledem k tomu nebyl důvod
znalecky ocenit hodnotu pracovní činnosti V. B. II. Dovolání a vyjádření k němu
[11] Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud významně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu;
odvolací soud rozhodl v ‚rozporu s judikaturou‘“.
[12] Jde o otázky, zda:
1) „lze správně provést subsumpci skutkového stavu pod příslušnou právní
normu a učinit právní posouzení v situaci, kdy absentuje zjištění relevantní
části skutkového stavu, resp. kdy takový skutkový stav nebyl v pro rozhodnutí
ve věci podstatné části vůbec zjištěn“,
2) „byl odvolací soud … oprávněn zamítnout důkazní návrh žalované, pokud
byl tento důkaz nezbytný pro zjištění relevantní okolnosti“,
3) posoudí-li soud „nárok na odměnu zaměstnanci jako neoprávněný z
důvodu nedodržení notifikační povinnosti podle § 55 z. o. k. při uzavření
písemného ujednání o podmínkách vzniku nároku na odměnu a o její maximální
výši, přičemž však zaměstnanec předmětnou práci pro společnost fakticky vykoná
…, lze odmítnout nárok na vydání bezdůvodného obohacení společnosti … s
tvrzením, že by se v takovém případě jednalo o ‚obcházení porušení citované
notifikační povinnosti a § 55 z. o. k. by se tak stal obsoletním‘“. 4) „v případě, kdy soud posoudí nárok na odměnu zaměstnance jako
neoprávněný z důvodu nedodržení notifikační povinnosti podle § 55 z. o. k. …,
přičemž však zaměstnanec předmětnou práci pro společnost fakticky vykoná …, lze
odmítnout nárok na vydání bezdůvodného obohacení společnosti ... bez toho, aby
soud provedl důkazy navržené k prokázání tvrzení o vzniku nároku na bezdůvodné
obohacení s tím, že soud sám pro vysoce specializovanou činnost (tj. inženýrsko
– geologický průzkum) uzavřel, že svým obsahem tato činnost odpovídá náplni
pracovní činnosti osoby vykonávající vedoucí funkci, totiž funkci ‚ředitele
společnosti‘, a proto je důkaz znaleckým posudkem, jehož předmětem by bylo
komplexní ocenění činnosti V. B. pro žalovanou společnost v souvislosti se
zakázkou ... podle pravidel bezdůvodného obohacení … posouzen, resp. zamítnut …
jako nadbytečný“,
5) „lze s ohledem na chování účastníků řízení v dané věci především před
zahájením daného řízení … posuzovat žalobu jako předčasnou či nikoli“,
6) „lze s ohledem na ‚předčasnost‘ žaloby posoudit požadavek na
zaplacení úroků z prodlení jako rozporný s dobými mravy“ a
7) „lze přiznat straně oprávněné nárok na úrok z prodlení stanovený od
data předcházejícího soudnímu řízení, pokud byla výše pohledávky stanovena až v
probíhajícím soudním řízení, a to znaleckým posudkem, zvláště když se stanovení
výše nároku za pomoci znaleckého posudku nedovolávala žalobkyně v podané
žalobě, ale o jeho nutnosti na základě provedeného dokazování rozhodl sám
soud“. [13] Dovolatelka namítá, že závěry odvolacího soudu „neodpovídají
provedeným důkazům, nemají oporu v provedeném dokazování a ve zjištěném
skutkovém stavu“. Na jejich základě odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu
posouzení věci. [14] Dovolatelka v podání ze dne 21. 6. 2023 učinila důkazní návrhy
prokazující nárok na vyplacení částky 1.000.000 Kč ve prospěch V. B. za
listopad a prosinec 2016 z titulu bezdůvodného obohacení, zejm. listiny a další
materiály vypracované V. B. v souvislosti s plněním dodatku k pracovní smlouvě,
jakož i návrh na vypracování znaleckého posudku k ocenění činnosti V. B. na
zakázce. Odvolací soud uzavřel, že porušení informační povinnosti podle § 55 z. o. k. nevylučuje případný nárok V. B.
vůči dovolatelce z titulu bezdůvodného
obohacení a posoudil existenci nároku „meritorně“. Podle odvolacího soudu V. B. neměl nárok z titulu bezdůvodného obohacení vůči dovolatelce a důkazní návrhy
dovolatelky nepřipustil. Dovolatelka namítá, že odvolací soud tento závěr
učinil pouze z textu dodatku k pracovní smlouvě a z obecného popisu činnosti V. B. dovodil, že jde o činnosti, které svou povahou odpovídají povinnostem
jednatele, resp. povinnostem vyplývajícím z pracovní smlouvy. Podle dovolatelky
měl však odvolací soud zjišťovat, „které konkrétní faktické činnosti V. B. pro
dovolatelku v souvislosti s plněním předmětné zakázky … vykonával“. V tomto
ohledu ale odvolací soud dokazování vůbec neprovedl. [15] Dovolatelka dále předkládá dovolacímu soudu otázku, „jak mohl
odvolací soud meritorně posuzovat existenci nároku z bezdůvodného obohacení
plněním bez právního důvodu, … pokud vůbec nevedl dokazování k tomu, zda a v
jakém rozsahu došlo k plnění“. [16] Odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, a ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3162/2020, dovolatelka
namítá, že nevedl-li odvolací soud dokazování ve vztahu k otázce plnění V. B. pro dovolatelku, nemohl učinit závěr o (ne)existenci bezdůvodného obohacení. Úvaha o tom, zda konkrétní činnosti jsou či nejsou pouhým plněním zákonných
povinností jednatele (popř. plněním pracovní smlouvy), může následovat teprve
poté, kdy tyto konkrétní činnosti budou zjištěny. Bez tohoto zjištění vůbec
nelze závěr o (ne)existenci bezdůvodného obohacení učinit. [17] K bezdůvodnému obohacení na straně dovolatelky vzniklému v důsledku
činnosti osoby, která je zároveň jejím statutárním orgánem, přitom podle
judikatury Nejvyššího soudu dojít může, pokud se jedná o odbornou činnost
vybočující z mezí činnosti statutárního orgánu. Z dodatku k pracovní smlouvě
vyplývá, že V. B. při realizaci zakázky vykonával „odborné činnosti coby
odborník – geolog“. Obsahovou náplň práce ředitele společnosti netvořila žádná
složka podmíněná odborností v oblasti geologie. [18] Odvolací soud podle dovolatelky postupoval v rozporu s nálezem
Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19, neboť neprovedl
důkaz znaleckým posudkem a nedoplnil dokazování. Rozsudek odvolacího soudu je
„vadný a chybný především z důvodu opomenutých důkazů“. Odvolací soud tak
porušil právo dovolatelky na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, „a to v aspektu práva na spravedlivé projednání
věci“. [19] Dovolatelka dále namítá, že nepřihlédnutí k výplatě finančních
prostředků ve výši 1.000.000 Kč V. B. mělo za následek nesprávně a chybně
stanovenou výši vypořádacího podílu, „namísto 473.000 Kč, nově (chybně) 950.500
Kč“. [20] „Rozhodující“ je podle dovolatelky to, že „konzumováním výsledků
činnosti V. B.“ v souvislosti se zakázkou „získala dovolatelka hodnoty, tedy
aktiva, za něž proto po právu V. B. zaplatila v roce 2016 částku 1.000.000 Kč“. [21] Žalobkyně ve vyjádření k dovolání přitakává závěrům soudů a
navrhuje, aby dovolání žalované bylo jako nepřípustné odmítnuto. III.
Přípustnost dovolání
[22] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, splňující podmínku
podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. [23] Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda
činnosti vykonávané V. B. na zakázce spadaly do náplně funkce jednatele
společnosti, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
[24] Podle § 194 odst. 1 z. o. k. statutárním orgánem společnosti je
jednatel nebo více jednatelů. [25] Podle § 195 odst. 1 z. o. k. jednateli přísluší obchodní vedení
společnosti. Má-li společnost více jednatelů, kteří netvoří kolektivní orgán,
vyžaduje se k rozhodnutí o obchodním vedení společnosti souhlas většiny z nich,
ledaže společenská smlouva určí jinak. [26] Podle § 163 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské právní
jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu
právnické osoby. [27] Obchodní vedení představuje jednu z hlavních oblastí působnosti
statutárního orgánu společnosti, zahrnující organizování a řízení běžné
podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku
(závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti. Při obchodním vedení jde především o proces vytváření vůle (přičitatelné)
společnosti, jež se následně může projevit (a zpravidla projeví) navenek v
podobě právního jednání, jímž je rozhodnutí o obchodním vedení realizováno
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019,
uveřejněný pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též
jen „R 24/2020“). [28] Závěr o tom, zda určitá (jednotlivá) činnost spadá, či nespadá do
kategorie obchodního vedení, zpravidla nebude možné učinit paušálně. Proto je
nezbytné, aby soudy v každé jednotlivé věci přihlédly ke všem okolnostem
konkrétního případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4344/2017). [29] Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo
4831/2017, uveřejněného pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají
činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve
vztahu nadřízenosti a podřízenosti podle pokynů obchodní korporace. Naopak, je
to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost
obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není
závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (k
tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 27 Cdo
601/2023).
[30] I strategické řízení zásadně (nesvěří-li tuto působnost zákon či v
souladu s ním zakladatelské právní jednání jinému orgánu) spadá do působnosti
statutárního orgánu, což lze dovodit z úpravy působnosti jednotlivých orgánů
společnosti, z níž plyne, že působnost, jež není zákonem či v souladu se
zákonem stanovami vyhrazena valné hromadě nebo jinému orgánu společnosti,
náleží statutárnímu orgánu. I pro strategické řízení tudíž platí, že je člen
statutárního orgánu nevykonává (nemůže vykonávat) v pracovněprávním vztahu
(srov. závěry R 24/2020). [31] V poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud pochyby o tom, že
výčet činností uvedený v příloze 1 „pracovní smlouvy“ ze dne 2. 3. 2015 spadá
do kategorie obchodního vedení, popř. strategického řízení. Vykonával-li V. B. v rámci realizace zakázky pro dovolatelku pouze tyto činnosti, vykonával je
jako jednatel společnosti s tím, že případná odměna za výkon funkce se řídila §
59 odst. 3 a § 61 odst. 1 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020 (k tomu
srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo
5340/2017). [32] Ze skutkových zjištění soudů se však dosud nepodává, jaké konkrétní
činnosti V. B. na zakázce pro dovolatelku skutečně vykonal. Jinými slovy
řečeno, není postaveno najisto, zda V. B. vykonával pro společnost geologickou
nebo jinou odbornou činnost nad rámec obchodního vedení a strategického řízení
spadajících do působnosti jednatele (jak tvrdí dovolatelka v dovolání), anebo
zda šlo pouze o obchodní vedení nebo jinou činnost spadající do působnosti
jednatele (jak se domnívá odvolací soud). [33] V R 24/2020 Nejvyšší soud, odkazuje na svůj rozsudek ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 6014/2016, a rozhodnutí v něm citovaná, formuloval a
odůvodnil závěr, podle kterého vykonával-li člen statutárního orgánu pro
společnost s jejím vědomím a podle jejích pokynů (nad rámec činností
spadajících do působnosti statutárního orgánu) i práci (závislou práci ve
smyslu § 2 odst. 4 a 5 zákoníku práce), ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána
platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo
pracovní poměr, musí mu být vydáno bezdůvodné obohacení, které společnosti jako
zaměstnavateli vzniklo tím, že přijala od fyzické osoby plnění (vykonanou
práci) bez právního důvodu. [34] Vyšel-li tedy odvolací soud pouze z obecné formulace „dodatku k
pracovní smlouvě“ a z toho, jak je v něm vymezen druh práce, aniž se blíže
zabýval tím, jaké činnosti a za jakých okolností V. B. na zakázce vykonal, je
jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné. [35] Závěr odvolacího soudu, podle něhož bezdůvodné obohacení
dovolatelce nemohlo vzniknout, neboť V. B. činnosti na zakázce vykonával jako
její jednatel, je tudíž přinejmenším předčasný. [36] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené
rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími
námitkami uvedenými v dovolání, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst.
1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu,
dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.). [37] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). [38] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.