USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala, v právní věci
žalobce Ing. Michala Lurie, narozeného 5. 12. 1959, bytem v Praze 4, Čenětická
2219/12, PSČ 149 00, zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, se sídlem
v Praze 8, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši
Pelikánovi, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu
správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, identifikační číslo
osoby 00033243, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, PSČ 158 00,
zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha
Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o zaplacení 124.020 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 13/2021, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, č. j. 4 Cmo 122/2021-516,
ve znění usnesení ze dne 24. 8. 2022, č. j. 4 Cmo 122/2021-522 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
7.744 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
[1] Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 24. 11. 2009
domáhá po žalovaném zaplacení 124.020 Kč s příslušenstvím z titulu nevyplacené
mzdy za období od dubna do září 2009; pohledávku uplatňuje jako pohledávku
postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 169 odst. 1
písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona).
[2] První (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20.
10. 2010, č. j. 23 C 315/2009-115, včetně potvrzujícího rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, č. j. 62 Co 506/2012-157, zrušil k dovolání
žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 21 Cdo
4010/2014-213, a současně vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] Druhý (v tomto případě zamítavý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
1 ve věci samé ze dne 25. 1. 2017, č. j. 23 C 315/2009-261, zrušil Městský soud
v Praze usnesením ze dne 10. 7. 2017, č. j. 62 Co 246/2017-297, a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Třetí (zamítavý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4.
2018, č. j. 23 C 315/2009-358, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11.
2018, č. j. 62 Co 289/2018-396, jímž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, zrušil Nejvyšší soud k dovolání
žalovaného rozsudkem ze dne 8. 12. 2020, č. j. 27 Cdo 2003/2019-434, a
současně věc postoupil Městskému soudu v Praze, jakožto soudu věcně
příslušnému.
[5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2021, č. j. 79 Cm
13/2021-475, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II.). [6] Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 8. 2022,
č. j. 4 Cmo 122/2021-516, ve znění usnesení ze dne 24. 8. 2022, č. j. 4 Cmo
122/2021-522, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (první výrok) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [7] Proti rozsudku odvolacího soudu označenému v předchozím odstavci
podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako
nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [8] Dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu, podle nichž
dovolateli nelze žalobou uplatněnou pohledávku přiznat, neboť nejde ani o
pracovněprávní pohledávku podle § 169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona,
ani o jinou pohledávkou, již by bylo možné kvalifikovat jako pohledávku za
podstatou či pohledávku jí postavenou na roveň podle § 168 a 169 označeného
zákona, a nárok na její zaplacení neplyne ani z § 210 odst. 1 insolvenčního
zákona, odpovídají právním závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v předchozím
kasačním rozhodnutí (rozsudek sp. zn. 27 Cdo 2003/2019), ustálené judikatuře
Nejvyššího soudu (kromě rozhodnutí citovaných v označeném rozsudku viz dále
např. usnesení ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1583/2022, a zde podaný
přehled judikatury), jakož i závěrům vyloženým Ústavním soudem v nálezu ze dne
17. 1. 2024,
sp. zn. III. ÚS 410/23. [9] Nezaložila-li smlouva uzavřená mezi dovolatelem a bytovým družstvem
pracovněprávní vztah mezi jejími stranami (z důvodů podrobně rozebraných v
předchozím rozsudku Nejvyššího soudu), je pro posouzení důvodnosti žaloby zcela
bez významu, zda byla schválena členskou schůzí družstva (a zda z ní plyne
účinně sjednaný nárok dovolatele na odměnu člena představenstva); pohledávku
člena představenstva družstva plynoucí ze smlouvy upravující vztah mezi členem
představenstva a družstvem totiž nelze uplatňovat žalobou proti insolvenčnímu
správci družstva (nejde ani o pohledávku za podstatou, ani o pohledávku jí
postavenou na roveň). [10] Proto přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka tzv. opomenutých důkazů, již dovolatel předestírá s přesvědčením, že z jím
označených (a soudy neprovedených) důkazů by bylo zjištěno, že členská schůze
jeho odměnu schválila a dále že činnosti, které prováděl po prohlášení konkursu
pro žalovaného, ne vždy souvisely se zjišťováním majetkové podstaty družstva. [11] I kdyby bylo přesvědčení dovolatele správné, nevedly by takto
zjištěné skutečnosti k odlišnému výsledku sporu (žalobou uplatněnou pohledávku
by nebylo možné ani tak dovolateli přiznat, neboť nejde o pohledávku za
podstatou ani o pohledávku jí postavenou na roveň); srov. v judikatuře k
důkazům, jejichž provedení by nemohlo přinést nic významného pro rozhodnutí
věci, např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS
1544/14, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018,
sen. zn. 29 NSCR 91/2014.
[12] Navíc dovolateli nelze přisvědčit, že soudy nevyložily (alespoň
stručně), z jakých důvodů dovolatelem označené důkazy neprovedou (srov. odst. 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); nejde tudíž (ani formálně) o tzv. opomenuté důkazy (viz dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4
2021, sp. zn. 27 Cdo 3561/2019, a v něm citovaná rozhodnutí, anebo nález
Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2020,
sp. zn. II. ÚS 2736/19, a judikaturu v něm citovanou). [13] Přípustným pak dovolání nečiní ani otázka výkladu § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a to již proto, že označené ustanovení na
projednávanou věc nedopadá z důvodu časové působnosti (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015,
sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). [14] Navíc v projednávané věci soudy (včetně Nejvyššího soudu)
opakovaně, podrobně a logicky vysvětlily, proč vztah mezi dovolatelem a
družstvem při výkonu činností spadajících do působnosti představenstva družstva
není vztahem pracovněprávním. Skutečnost, že v jiném řízení ohledně žaloby jiné
osoby (navíc před přijetím rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo
4831/2017, uveřejněného pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) soudy považovaly údajně obdobný nárok této jiné osoby za oprávněný
(považujíce jej za pracovněprávní pohledávku), je tudíž pro projednávanou věc
bez právního významu. Srov. ostatně i aktuální nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 410/23. [15] Další otázky předkládané dovolatelem („jaká konkrétní ustanovení
zákoníku práce neplatí v případě uzavření smlouvy podřízené zákoníku práce“ či
„zda lze smlouvu podřízenou režimu zákoníku práce považovat za dodatek ke
smlouvě o výkonu funkce i v případě, že žádná smlouva o výkonu funkce uzavřena
nebyla“) nezakládají přípustnost dovolání již proto, že na jejich posouzení
napadené rozhodnutí (správně) nespočívá
(srov. § 237 o. s. ř.). [16] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn
(§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat jeho výkonu.