27 Cdo 2393/2022-1105
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně PROTON, a. s., se sídlem v Praze 5, Braunova 902/11, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 63488388, zastoupené Mgr. Ladislavem Pavlů, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, PSČ 110 00, proti žalované SUXESS spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Ke Skalkám 3082/62, PSČ 106 00, identifikační číslo osoby 65408802, zastoupené JUDr. Tomášem Davidem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, PSČ 110 00, o vydání zaknihovaných akcií, in eventum o zaplacení 27.195.960 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 89/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022, č. j. 2 Cmo 259/2020-1043, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 66.308 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2015, č. j. 24 Cm 89/2004-781, zamítl žalobu na vydání 44.952 kusů kmenových zaknihovaných akcií na majitele, ISIN: 0005088559, emitentky TOMA, a. s., se sídlem v Otrokovicích, tř. Tomáše Bati 1566, PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 18152813, o jmenovité hodnotě každé akcie 1.000 Kč (dále jen „akcie“), in eventum o zaplacení 27.195.960 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím [bod 1)
výroku], a rozhodl o náhradě nákladů řízení [body 2) a 3) výroku].
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v bodu 1) výroku potvrdil v části, ve které byl zamítnut eventuální návrh na zaplacení 1.753.128 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (první výrok), „ve zbývající části bodu 1) výroku, ve které byl zamítnut eventuální návrh, a v bodu 2) a 3) výroku“, uvedenou část bodu 1) výroku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 25.442.832 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
[3] Jde přitom již o čtvrté rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. První zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, č. j. 24 Cm 89/2004-543, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 15. 10. 2013, č. j. 5 Cmo 257/2013-606, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Druhý zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015, č. j. 24 Cm 89/2004-781, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. 11. 2016, č. j. 5 Cmo 136/2016-912, nakolik jím byla zamítnuta žaloba na vydání 44.952 kusů akcií, potvrdil (první výrok), a v ostatním zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, č. j. 27 Cdo 1154/2017-936, rozhodnutí odvolacího soudu ve druhém výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Třetí rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, č. j. 5 Cmo 136/2016-977, kterým odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, nakolik jím byl zamítnut „eventuální návrh“, změnil tak, že žalobě vyhověl, Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 27 Cdo 3753/2018-1025, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl zčásti jako vadné, neboť dovolatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání.
[5] Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[6] Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
[7] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
[8] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srovnej např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16).
[9] Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, či ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu).
[10] Dovolatelka těmto požadavkům nedostála. Co do přípustnosti dovolání uvádí, že „odvolací rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dílem tyto otázky odvolací soud vyřešil nesprávně …“. Výslovně formuluje tři otázky, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nevymezuje však, o jakou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu se má jednat.
[11] Nejvyšší soud nadto dodává, že již ve svém předchozím (kasačním) rozhodnutí (sp. zn. 27 Cdo 3753/2018) uzavřel, že dovolatelce vznikla odstoupením od smlouvy povinnost vrátit žalobkyni akcie. Jelikož tuto povinnost dovolatelka nesplnila a následným odepsáním akcií z jejího majetkového účtu ve prospěch třetí osoby se stala pohledávka žalobkyně na vrácení akcií nevymahatelnou, je povinna za podmínek uvedených v § 373 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch.
zák.“), nahradit žalobkyni skutečnou škodu ve výši 27.195.960 Kč, neboť takové ceny dosahovaly akcie na veřejném trhu RM-SYSTÉM, české burzy cenných papírů a. s., ke dni 13. 1. 2010, kdy byly z účtu dovolatelky odepsány.
[12] Nejvyšší soud v citovaném rozsudku formuloval závěr, podle něhož odstoupila-li některá ze stran od smlouvy o úplatném převodu cenných papírů, vzniká stranám povinnost vrátit si vzájemně plnění poskytnutá před odstoupením od smlouvy (§ 351 odst. 2 obch. zák.). Měl-li kupující v okamžiku odstoupení od smlouvy cenné papíry v držení (zaknihované cenné papíry zaregistrované na svém majetkovém účtu), je povinen tyto cenné papíry prodávajícímu vrátit, nesjednaly-li si strany jiný způsob vypořádání.
Pouze tehdy, brání-li již v okamžiku odstoupení od smlouvy právo třetí osoby vrácení cenných papírů, má prodávající právo na peněžitou náhradu (§ 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále též jen „obč. zák.“). Byly-li po odstoupení od kupní smlouvy z majetkového účtu kupujícího zaknihované cenné papíry odepsány ve prospěch třetí osoby (třebaže se tak stalo proti vůli kupujícího), ztrácí prodávající možnost domoci se po kupujícím jejich vrácení.
Pohledávka prodávajícího na vrácení cenných papírů se tak stává nevymahatelnou. Nejpozději v tomto okamžiku tedy vzniká (může vzniknout) na majetku prodávajícího skutečná škoda spočívající ve ztrátě vlastnického práva k cenným papírům, a to (zpravidla) ve výši ceny cenných papírů v době poškození (§ 1 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a § 443 obč. zák.).
[13] Při formulování uvedeného závěru vyšel Nejvyšší soud z ustálené judikatury dovolacího soudu, z níž se podává, že:
1) Ustanovení § 351 obch. zák. je ustanovením zvláštním k obecné úpravě bezdůvodného obohacení v ustanovení § 451 a násl. obč. zák., přičemž platí, že není-li vrácení plnění podle § 351 odst. 2 obch. zák. poskytnutého druhou stranou možné, je třeba poskytnout peněžitou náhradu (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Vznik nároku na majetkové vypořádání poskytnutého plnění v důsledku odstoupení od smlouvy nečiní ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. závislým na tom, jak kupující se zbožím naložil (zda je dále prodal či jinak zcizil).
Při splnění podmínek vymezených v ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. vzniká právo na majetkové vypořádání (na vrácení poskytnutého plnění nebo jeho peněžité náhrady) vždy, bez ohledu na další právní osud plnění. Skutečnost, že se v době před odstoupením od smlouvy stala vlastníkem poskytnutého plnění třetí osoba, nemá vliv na vznik a existenci nároku dle § 351 odst. 2 obch. zák., nýbrž pouze na způsob jeho vypořádání. Brání-li právo třetí osoby vrácení poskytnutého plnění a není-li proto z tohoto důvodu jeho vrácení možné, má oprávněná osoba právo na peněžitou náhradu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, a ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2553/2010).
2) Skutečná škoda se vyjadřuje srovnáním majetkového stavu poškozeného před vznikem škody a po poškození. Při určení výše skutečné škody na věci se zásadně vychází z ceny věci v době poškození a nahrazena má být újma, jež spočívá ve zmenšení majetkového stavu poškozeného, přičemž zmenšením majetkového stavu je již samotné poškození věci. Peněžitá náhrada tohoto úbytku je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, nebo – zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné – lze vycházet z ceny, jakou věc měla v době poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce, tedy výši odškodnění lze stanovit porovnáním ceny obvyklé, jakou věc měla bezprostředně před poškozením a jakou měla ve stavu po poškození.
Cenu obvyklou (obecnou, tržní) představuje cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc stejných kvalit (za všechna rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011, uveřejněný pod číslem 123/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4137/2015, a ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3472/2017). 3) Skutečnou škodu může představovat také splatná pohledávka věřitele, kterou – vzhledem k okolnostem případu – lze považovat za nevymahatelnou.
I v tomto případě lze totiž hovořit o újmě, která nastala (projevila se) v majetkové sféře poškozeného (věřitele), spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu a je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) všeobecným ekvivalentem (penězi), a je tudíž napravitelná, nedochází-li k naturální restituci, především poskytnutím peněz. Ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18.
3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, a ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, uveřejněné pod čísly 77/2008 a 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2024/2012, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3472/2017).
[14] Názor odvolacího soudu je tedy plně v souladu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozhodnutí.
[15] Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[16] Dovolatelkou předestřená polemika s hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá, neboť samotné hodnocení důkazů (na jehož základě odvolací soud dovodil, že došlo k předání listiny obsahující odstoupení od smlouvy jednateli dovolatelky) nelze – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV.
ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[17] Dovolatelka dále namítá, že „odvolací soud pochybil, pokud na rozdíl od soudu prvního stupně rozhodl o eventuálním petitu, aniž by k tomuto provedl jakékoliv dokazování“, čímž odvolací soud „implicitně vyložil ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. tak, že v daném případě nebylo jeho povinností dokazování vůbec provést“, což je dle dovolatelky v rozporu s (v dovolání citovanou) judikaturou Ústavního soudu. Tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť se jedná o námitku skutkovou (což dovolatelka ostatně sama připouští, neboť uvádí, že odvolací soud „dospěl ke skutkovému zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování“).
Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze zpochybnit. Dovolací přezkum je v režimu § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen pouze otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[18] Nadto Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud v tomto směru nijak nepochybil. V napadeném rozsudku odvolací soud odkázal na závěry jím přijaté v předchozích odvolacích řízeních. Z jeho předchozího rozsudku ze dne 22. 5. 2018, č. j. 5 Cmo 136/2016-977, jakož i z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 956), plyne, že odvolací soud zopakoval dokazování výslechem svědků. Na základě takto zopakovaného dokazování měl odvolací soud za prokázané, že došlo k předání listiny obsahující odstoupení od smlouvy jednateli dovolatelky, a tím i k platnému odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně.
Mezi stranami zároveň nebylo sporu o tom, že předmětné akcie byly z účtu dovolatelky dne 13. 1. 2010 odepsány ve prospěch třetí osoby. Pakliže odvolací soud na takto ustaveném skutkovém základě uzavřel, že se pohledávka žalobce na vydání předmětných akcií stala nevymahatelnou, důsledkem čehož nelze vyhovět primárnímu petitu a v úvahu tedy přichází jen petit eventuální, nelze jeho postupu nic vytknout. V návaznosti na to pak lze přisvědčit závěru odvolacího soudu, podle něhož „otázka, zda žalobkyni vzniklo právo na vydání peněžité náhrady dle § 458 odst. 1 druhé věty obč. zák. nebo právo na náhradu škody dle § 373 a násl. obch. zák., je právním hodnocením, které nevyžadovalo žádné doplnění dokazování“.
[19] Dovolatelka namítá rovněž vady řízení (překvapivost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu). Nejvyšší soud připomíná, že námitka vad řízení sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Vytýkanými vadami navíc řízení ani netrpí. Za situace, kdy rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. 5. 2018, č. j.
5 Cmo 136/2016-977, byl dovolacím soudem zrušen právě z důvodu, že odvolací soud neseznámil účastníky se svým odlišným právním názorem a nedal jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit, si lze jen těžko představit, že by i napadené rozhodnutí mohlo být „překvapivým“. Jak je navíc zřejmé z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 1039), dovolatelka věděla, že odvolací soud nárok žalobkyně kvalifikuje jako nárok na náhradu škody, když její argumentace spočívala právě ve vymezení se vůči samotnému vzniku škody, případně vůči tomu, že by škodu způsobila dovolatelka. Řízení netrpí ani vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti, neboť případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nebyly, jak vyplývá z obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatelky (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[20] Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval (srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17).
[21] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.