27 Cdo 2413/2024 6 5
27 Cdo 2413/2024-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce AUTOAVANT DRUŽSTVO, se sídlem v Praze 8, Ďáblická 553/2, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 48030261, zastoupeného Mgr. Tomášem Kaspříkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 776/10, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Václavu Malému, bytem v Praze 6, Čistovická 356/53, PSČ 163 00, 2) Karlu Auředníkovi, bytem v Praze 8, Šimůnkova 1611/24, PSČ 182 00, 3) Petru Krčovi, bytem v Praze 4, Hrabákova 1973/3, PSČ 148 00, 4) Jiřímu Procházkovi, bytem v Praze 4, K Otočce 1877/22, PSČ 143 00, 5) Luďku Medkovi, bytem v Praze 6, Zeyerova alej 1441/42, PSČ 162 00, 6) Františku Vitvarovi, bytem v Hlásné Třebáni, Na Paloučku 430, PSČ 267 18,všem zastoupeným JUDr. Petrem Jurákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Dolomitová 296/30, PSČ 159 00 a 7) Miroslavu Novákovi, bytem v Praze 4, Gregorova 2088/3, PSČ 148 00, zastoupenému Mgr. Milanem Polákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o zaplacení 700.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 244/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2024, č. j. 4 Cmo 164/2023-149, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každému z žalovaných 1) až 6) 9.180 Kč a žalovanému 7) 13.794 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupců.
1. Žalobce (dále též jen „družstvo“) se žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 1. 12. 2021 domáhá po žalovaných společně a nerozdílně zaplacení 700.000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené porušením povinnosti žalovaných jednat s péčí řádného hospodáře.
2. Žalovaní, jako členové družstva, uzavřeli dne 17. 12. 2020 smlouvu o převodu svých družstevních podílů. Podle družstva spočívá porušení povinnosti žalovaných jako členů jeho představenstva v tom, že včas neoznámili změnu ve vlastnické struktuře družstva společnosti Renault Česká republika, a. s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 620/3, PSČ 186 00 (dále též jen „společnost“), čímž došlo k porušení koncesionářské smlouvy uzavřené mezi družstvem a společností, podle níž bylo družstvo oprávněno podnikat jako autorizovaný servis vozů Renault (dále též jen „koncesionářská smlouva“).Společnost proto koncesionářskou smlouvu vypověděla, družstvo již poté nemohlo poskytovat služby autorizovaného servisu a svému zákazníkovi P. L. muselo zaplatit 700.000 Kč jako náhradu za nevyužité předplacené služby autorizovaného servisu. Uvedená částka je škodou, kterou žalovaní přes výzvu neuhradili.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 74 Cm
244/2021-124, žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až VIII.).
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok druhý).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř.a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Dovolání není přípustné pro řešení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním jiné osoby než žalovaných a škodou vzniklou družstvu, neboť odvolací soud ji vyřešil (oproti názoru dovolatele) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
7. Z té se podává, že: 1) Při zkoumání příčinné souvislosti jako právní kategorie jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. 2) Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny. 3) O vztah příčinné souvislosti se jedná, je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu (škodné události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nenastal. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. 4) Rovněž škodlivý následek nemusí vzniknout jen z jedné příčiny. Rozhodující je, zda – nebýt této skutečnosti – by ke škodě nedošlo, nebo naopak zda škodlivý následek by nastal i bez této skutečnosti. Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2142/2007, ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 4495/2007, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3168/2013, a ze dne 6. 12. 2017,sp. zn. 23 Cdo 2539/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017,sp. zn. 25 Cdo 3266/2016, a v nich citovanou judikaturu.
8. V projednávané věci nebyla podstatnou příčinou vzniku škody, kterou družstvo tvrdí, výpověď komisionářské smlouvy pro nesplnění notifikační povinnosti žalovanými, ale bylo jí jednání předsedy představenstva Romana Staňka (dále též jen „R. S.“) za družstvo se společností, pro které se nepodařilo zajistit, aby družstvo mohlo být dále autorizovaným servisem Renaultu. Škoda by tak vznikla, i kdyby žalovaní změnu ve vlastnické struktuře oznámili společnosti včas.
9. Namítá-li pak dovolatel, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním R. S. a vznikem škody, respektive, že byla prokázána jinak, (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž
základě odvolací soud vystavěl své právní posouzení věci, čímž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, který od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. 10. Podle dovolatele odvolací soud v rámci hodnocení důkazů vzájemně nehodnotil veškeré možné příčiny a nezjišťoval, která z příčin je původní a zda následně přistoupivší jsou způsobilé přerušit příčinnou souvislost, a i nesprávně hodnotil důkaz – svědeckou výpověď svědkyně P. (dále též jen „svědkyně P.“), jež byl jediným důkazem nasvědčujícím jeho závěru, že příčinou škodního následku bylo jednání R. S. 11. Tato argumentace dovolatele nečiní dovoláním přípustným. Dovolatel jejím prostřednictvím vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů odvolacím soudem, maje za to, že odvolací soud měl na jeho základě přijmout odlišné skutkové závěry(totiž, že příčinou jím tvrzené škody je jednání žalovaných, nikoliv jednání R. S.); to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.– nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněnéhopod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). 12. Pouze na okraj Nejvyšší soud podotýká, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s § 132 o. s. ř., důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, přičemž přihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a to včetně výpovědi svědkyně P. (odstavec 10 napadeného rozhodnutí). Nesouhlas dovolatele s tímto hodnocením, jak výše řečeno, nepředstavuje přípustný dovolací důvod. 13. A konečně dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro řešení „procesní otázky“, při jejímž řešení se podle dovolatele měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2018), neboť „nepoučil žalobce ve smyslu § 118a o. s. ř. stran případného nedostatku tvrzení a důkazů ohledně příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním a škodním následkem“. 14. Námitkou, že odvolací soud dovolatele řádně nepoučil podle § 118a o. s. ř., dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení, aniž v této souvislosti otevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí,a aniž vymezuje, který z předpokladů přípustnosti je vůči takové otázce naplněn. Uplatňuje tak nepřípustný dovolací důvod (viz § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.),k jehož přezkoumání není dovolání přípustné. 15. Napadené rozhodnutí ostatně vytýkanou vadou netrpí. Odvolací soud totiž nezaložil své právní posouzení na závěru, podle něhož dovolatel neunesl důkazní břemeno ohledně svých tvrzení o příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalovaných, nýbrž měl za to, že skutkový stav o této skutečnosti byl zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdilo družstvo. Otázku poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. tak odvolací soud vyřešil v souladu s jím odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018, ze dne 31. 3. 2021,sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněný pod číslem 97/2021 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3813/2022). 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první,§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání družstva bylo odmítnuto a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. 17. Náklady řízení každého z žalovaných 1) až 6) sestávají z odměny advokáta za jeden společný úkon právní služby (vyjádření žalovaných k dovolání ze dne 24. 7. 2024)podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jejíž výše podle § 6 odst. 1,§ 7 bodu 6, § 8 odst. 1 advokátního tarifu, po snížení o 20 % podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu činí 8.880 Kč, a z náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, což činí celkem 9.180 Kč. 18. Náklady řízení žalovaného 7) sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 24. 7. 2024) podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, jejíž výše činí podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu 11.100 Kč, z náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.391 Kč, což činí celkem13.794 Kč. 19. Dovolací soud tak přiznal na náhradě nákladů dovolacího řízení každému z žalovaných 1) až 6) 9.180 Kč a žalovanému 7) 13.794 Kč, to vše k tíži žalobce. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. 11. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu