27 Cdo 2922/2017

27 Cdo 2922/2017-1615

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa

Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci

navrhovatelů a) C., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr.

Bohdanou Šocovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Kateřinská 107/5, PSČ 779

00, a b) m., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr.

Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, PSČ 602

00, za účasti V., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupených

JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12,

PSČ 120 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského

soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 212/2002, 50 Cm 214/2002, o dovolání C., proti

usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2016, č. j. 5 Cmo

109/2012-1501, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2016, č. j. 5 Cmo

109/2012-1501, se ve vztahu mezi navrhovatelkou C. a společností V. – s

výjimkou výroku I. – ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k

dalšímu řízení.

[1] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 12. 2011, č. j. 50 Cm

212/2002-1106, 50 Cm 214/2002, zamítl návrhy na vyslovení neplatnosti usnesení

valné hromady společnosti V. (dále jen „společnost“), konané dne 28. 8. 2002

(výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). [2] K odvoláním obou navrhovatelů Vrchní soud v Olomouci usnesením ze

dne 22. 11. 2016, č. j. 5 Cmo 109/2012-1501:

1) změnil výrok I. usnesení soudu prvního stupně tak, že vyslovil

neplatnost usnesení valné hromady společnosti, konané dne 28. 8. 2002, kterými

valná hromada schválila rozdělení částky 978.000 Kč ze zisku mezi členy

představenstva a dozorčí rady, odvolala člena představenstva P. S., zvolila

členy představenstva J. Š. a P. S. a odvolala člena dozorčí rady Z. B. (první

výrok),

2) ve zbývající části potvrdil výrok I. usnesení soudu prvního stupně

(druhý výrok) a

3) rozhodl o nákladech řízení (třetí a čtvrtý výrok). [3] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2012, č. j. 5 Cmo

109/2012-1235, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 14. 1. 2013, č. j. 5 Cmo

109/2012-1281 (s výjimkou druhého potvrzujícího výroku ve věci samé), bylo

zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, č. j. 29 Cdo

519/2013-1361, a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu

řízení. [4] Odvolací soud vyšel z toho, že:

1) Společnost vydala akcie na jméno i akcie na majitele. Stanovy omezují

převoditelnost akcií na jméno tak, že je lze převést pouze na jiného akcionáře

vlastnícího akcie na jméno. Akcie společnosti byly registrovány. 2) S. bylo vlastníkem 488.377 akcií společnosti, z čehož 39.779

představovaly akcie na majitele, zbytek akcie na jméno. Uvedené akcie

představovaly 47,41% podíl na základním kapitálu (akcie na jméno 43,55 % a

akcie na majitele 3,86 %). 3) Č., nabídla S. dopisem ze dne 2. 11. 2001 odkoupení akcií

společnosti, a to v rámci společného projektu s Č., jehož cílem bylo nabýt

podíly ve většině vodohospodářských společností na Moravě, tyto společnosti

konsolidovat a připravit na vstup strategického partnera. 4) Dne 8. 10. 2001 vyhlásilo S. výběrové řízení na strategického

partnera společnosti. Vítězem se stala společnost J., jejímž jediným akcionářem

se posléze stala Č. 5) Valná hromada společnosti konaná dne 17. 4. 2002 neschválila vstup

strategického investora. 6) Dne 26. 4. 2002 uzavřely S. a Č., „balík smluv“, a to (zejména) dvě

příkazní smlouvy a smlouvy o budoucích smlouvách o převodu akcií na jméno (dále

též jen „sporné smlouvy“). Na jejich základě byla Č., zmocněna k zastupování S. na valných hromadách společnosti, a to ve vztahu (celkem) k 448.598 akciím na

jméno. 7) Č., sice oznámila nabytí 43,55 % hlasovacích práv ve společnosti s

tím, že je nebude vykonávat, avšak „balíkem smluv obdobným smlouvám z 26. 4. 2002“ tato práva dne 16. 7. 2002 zčásti („do výše 39,2 % hlasovacích práv“)

„postoupila“ J. 8) Před konáním napadené valné hromady Č., „nabyla akcionářská práva“

dne 29. 7. 2002 od obce V. (996 akcií, tj. 0,1 %), dne 30. 7. 2002 od dalších

obcí (35.220 akcií, tj.

3,42 %); dále „nabyla akcionářská práva“ od obcí N. (3,56 %), V. a K. (2,59 %). 9) Dne 28. 8. 2002 se konala (napadená) valná hromada společnosti, která

přijala:

a. procedurální usnesení (pod body 1 a 2 programu),

b. usnesení o schválení roční účetní závěrky za rok 2001 (pod bodem 3

programu),

c. usnesení o schválení návrhu na rozdělení zisku (pod bodem 4 programu),

d. usnesení o odvolání a volbě členů představenstva (pod bodem 5

programu) a

e. usnesení o odvolání a volbě členů dozorčí rady (pod bodem 6 programu)

a

f. nepřijala usnesení o změně stanov společnosti (pod bodem 7 programu). 10) Na valné hromadě J., „hlasovala s 39,2 % hlasů (to je 403.767

akcií)“, a Č., „disponovala s 7,8 % hlasů (to je 80.053 akcií), hlasovací práva

však na této valné hromadě nevykonávala. S. disponovalo jedním hlasem (to je 1

ks akcií), (…). Tím, že Č. na valné hromadě nevykonávala akcionářská práva, J. disponovala 42,43 % hlasů.“

11) Dne 5. 12. 2002 byly akcie společnosti vyřazeny z obchodování na

veřejném trhu. 12) Dne 30. 4. 2004 byla mezi společností a Z., uzavřena smlouva o

prodeji části podniku a smlouva o nájmu a provozování vodárenské

infrastruktury. V dubnu 2004 přitom J., „disponovala 54,49 % hlasů ve

společnosti“. 13) Zastupitelstvo S. schválilo dne 28. 4. 2004 dohodu o vypořádání

vzájemných vztahů mezi městem a J., podle níž J., již nemá nadále zájem

vykonávat akcionářská práva ve společnosti a naopak město má zájem na tom, aby

přešla zpět na něj „včetně převodu 39.779 ks akcií na majitele“. [5] Odvolací soud nejprve uvedl, že jednoznačným záměrem S. bylo umožnit

společnosti J., vstup do společnosti. Takové jednání S. bylo „v přímém rozporu

se stanovami společnosti, s privatizačním projektem a zájmem (...)

společnosti,“ a tak soud při posuzování platnosti napadených usnesení valné

hromady (s výjimkou 1 hlasu) „nepřihlížel“ k hlasování S. Proto odvolací soud

vyslovil neplatnost usnesení valné hromady, kterými byli (pod bodem 6 programu)

odvoláni člen představenstva P. S., resp. člen dozorčí rady Z. B., a kterými

byli jako členové představenstva zvolení Ing. J. Š. a P. S.. [6] Přesto byla i po odečtení hlasů S. podle závěrů odvolacího soudu

některá z napadených usnesení valné hromady platně přijata. To se týká

procedurálních usnesení přijatých pod bodem 1 a 2 programu a usnesení, kterým

valná hromada schválila roční účetní závěrku za rok 2001 (pod bodem 3

programu). Proto odvolací soud – v tomto rozsahu – potvrdil rozhodnutí soudu

prvního stupně. [7] Závěrem odvolací soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady

přijatého pod bodem 4, k čemuž uvedl, že valná hromada schválila rozdělení

části zisku (jako tantiémy) v rozporu se zákonem (a odkázal na usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1326/2009, uveřejněné pod

číslem 13/2011 Sbírky soudních rozhodnutí). [8] Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podala společnost C.,

dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při

jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. [9] Dovolatelka namítá, že napadené usnesení je stiženo vadou, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i to, že napadené

usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyššímu soudu přitom

navrhuje, aby napadenou část usnesení odvolacího soudu zrušil a věc v tomto

rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. [10] Dovolatelka poukazuje na „rozporuplnou“ rozhodovací praxi

dovolacího soudu ohledně tzv. balíčku smluv, ze které se – podle jejího mínění

– nepodává, zda jde v případě dispozice s hlasovacími právy podle vlastního

uvážení třetí osoby, která není akcionářem, o zastoupení akcionáře. [11] Dále dovolacímu soudu předkládá otázku dotýkající se právních

následků toho, že odvolací soud nepřihlédl k hlasování S., a sice otázku, zda

(a popřípadě jak) se má tato skutečnost promítnout do výpočtu kvora, které je

nezbytné, aby byla valná hromada usnášeníschopná. V této souvislosti

dovolatelka uvádí, že valná hromada společnosti je podle stanov schopná se

usnášet, jsou-li přítomni akcionáři vlastnící akcie, jejichž jmenovitá hodnota

přesahuje 70 % základního kapitálu společnosti. Proto měl odvolací soud

vyslovit neplatnost všech napadených usnesení valné hromady, neboť nepřihlíží-

li se k hlasům S., nebyla valná hromada usnášeníschopná. [12] Závěrem dovolatelka uvádí, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je

„rozporuplná“ také ohledně povinné nabídky převzetí, resp. ohledně otázky, zda

akciová společnost může být ovládnuta osobou, která není akcionářem, a zda může

vzniknout ovládající osobě, která není akcionářem, povinnost nabídky k odkupu

akcií podle § 183b zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). [13] Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší

soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. 12. 2013), se podává z článku

II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z

části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony. [14] Dovolání proti napadenému výroku usnesení odvolacího soudu mohou

být přípustná pouze podle § 237 o. s.

ř., jestliže napadené rozhodnutí závisí

na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím

soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak. [15] Nejvyšší soud – při respektu k závěrům učiněným Ústavním soudem v

nálezech ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2723/13, ze dne 3. 2. 2015,

sp. zn. IV. ÚS 2722/13, ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2018/16, ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 3733/15, a ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS

997/16, které byly přijaty ve skutkově obdobných věcech – shledává dovolání

přípustným k posouzení povinnosti S., Č., a J., učinit nabídku převzetí podle §

183b obch. zák. ve znění účinném do 31. 3. 2003, pro projednávanou věc

rozhodném, a dále k řešení otázek spojených s námitkami (ne)platnosti plných

mocí udělených akcionáři – obcemi – Č., respektive k řešení otázky

(ne)usnášeníschopnosti napadené valné hromady. A) K povinnosti učinit nabídku převzetí. [16] Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nemá (a ani nikdy neměl) pochyb o tom,

že akciová společnost může být ovládnuta i osobou, která není jejím akcionářem. Pro posouzení projednávané věci je však významné, zda a komu podle rozhodné

právní úpravy (tedy právní úpravy účinné v době uzavření sporných smluv, před

zrušením registrace akcií společnosti) vzniká povinnost učinit nabídku převzetí

a zda porušení povinnosti tak učinit mohlo mít za následek sistaci hlasovacích

práv spojených s akciemi vlastněnými S. (případně i dalšími akcionáři – obcemi). [17] Obchodní zákoník (ve znění účinném do 31. 3. 2003, pro věc

rozhodném) ukládal povinnost učinit nabídku převzetí pouze (s výjimkou dále

uvedenou) akcionáři cílové společnosti a osobám jednajícím s ním ve shodě. Jakkoliv osoba jednající ve shodě s akcionářem nemusí být také akcionářem

cílové společnosti (a přesto může disponovat s hlasovacími právy ve společnosti

– srov. zejm. § 66a odst. 6 obch. zák.), primárně vzniká povinnost učinit

nabídku převzetí podle § 183b odst. 1 obch. zák. akcionáři cílové společnosti. Při posuzování, zda akcionář získal rozhodný podíl na hlasovacích právech, se

přitom přihlíží i k hlasovacím právům, s nimiž mohou disponovat osoby jednající

s ním ve shodě. [18] Výjimku z uvedeného pravidla, kdy zákon ukládá povinnost učinit

nabídku převzetí podle § 183b odst. 1 obch. zák. i jiné osobě než akcionáři

cílové společnosti (a osobám jednajícím s ním ve shodě), představuje § 183b

odst. 14 obch. zák. Podle posledně označeného ustanovení svědčí tato povinnost

také osobám, které ovládly akcionáře majícího rozhodný podíl na hlasovacích

právech v cílové společnosti. Porušení povinnosti učinit nabídku převzetí

osobami vypočtenými v § 183b odst. 14 obch. zák. však nevedlo ex lege k sistaci

hlasovacích práv spojených s akciemi akcionáře, jehož povinné osoby ovládly

(srov. § 183g odst. 5 obch. zák.). [19] Uvedené závěry se prosadí i v projednávané věci. S.

vlastnilo akcie

společnosti představující více než 40% podíl na základním kapitálu již před

uzavřením sporných smluv. Pouze jejich uzavřením žádný podíl na hlasovacích

právech nezískalo, a povinnost učinit nabídku převzetí podle § 183b odst. 1

obch. zák. mu tudíž (v důsledku jejich uzavření) nemohla vzniknout. Č., ani J.,

se v důsledku uzavření sporných smluv nestaly akcionáři společnosti, ani na

jejich základě neovládly akcionáře společnosti majícího rozhodný podíl na

hlasovacích právech; povinnost učinit nabídku převzetí tudíž nevznikla – pouze

v důsledku uzavření sporných smluv se S. – ani jim. [20] Nicméně, v poměrech projednávané věci je třeba přihlédnout k tomu,

že Č., a J., uzavřely obdobné smlouvy s řadou dalších akcionářů (obcí), a

„získaly“ tak hlasovací práva spojená s jejich akciemi na jméno,

představujícími podíl ve výši téměř dalších 10 % na základním kapitálu

společnosti. Pokud by bylo možné považovat S., ostatní obce, které s Č.,

uzavřely obdobné smlouvy, Č., a J., za osoby jednající ve shodě ve smyslu § 66b

obch. zák., bylo by třeba na uzavření označených smluv hledět jako na jednání,

jímž se S. a ostatní dotčené obce staly „součástí“ skupiny osob jednajících ve

shodě (společně s Č. , a J.), a v důsledku toho získaly podíl na hlasovacích

právech, který jim umožňuje ovládnutí společnosti ve smyslu § 66a obch. zák. [21] V takovém případě by jak S., tak i dotčeným obcím (coby akcionářům

společnosti), a společně s nimi i Č., a J., (jakožto osobám jednajícím s nimi

ve shodě) vznikla povinnost učinit nabídku převzetí podle § 183b odst. 1 obch. zák. a její porušení by mělo za následek zákaz výkonu hlasovacích práv podle §

183g odst. 2 obch. zák. [22] Pro posouzení, zda lze S., ostatní obce, které s Č., uzavřely

obdobné smlouvy, Č., a J., považovat za osoby jednající ve shodě ve smyslu §

66b obch. zák., však skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů nejsou

dostatečná (na jejich základě nelze učinit spolehlivý závěr o tom, zda označené

osoby jednaly ve shodě ve smyslu § 66b obch. zák.). K výkladu § 66b obch. zák. (a k rozsahu skutečností potřebných pro posouzení, zda určité osoby jednají ve

shodě ve smyslu tohoto ustanovení) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3577/2012. [23] Odečetl-li odvolací soud hlasy S. od většiny, která hlasovala pro

přijetí jednotlivých usnesení, aniž by vysvětlil, zda S., Č., respektive J.,

vznikla povinnost učinit nabídku převzetí, či nikoli (a zda je případně stíhá

zákaz výkonu hlasovacích práv), je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž

i nesprávné. B) K otázkám spojeným se zastupováním akcionářů – obcí – na valné hromadě. [24] I v režimu obchodního zákoníku se akcionář mohl nechat na valné

hromadě (jejím zasedání) zastoupit na základě písemné plné moci (§ 184 odst. 1

obch. zák.). [25] Obecně přitom platí, že zástupčí oprávnění plynoucí z plné moci

může být buď omezené (typicky pokyny zmocnitele, jak si má zmocněnec při jeho

zastupování počínat), anebo neomezené (v tom případě je zmocněnec oprávněn

jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí); srov. např. stanovisko

občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, Cpjn

38/98, uveřejněné pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,

či v aktuální judikatuře rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1899/2014, anebo v literatuře Švestka, J. in Švestka, J., Spáčil, J.,

Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha

2009, s. 301, či – pro poměry „nového“ občanského zákoníku – Melzer, F., Tégl,

P. a kol., Občanský zákoník velký komentář, Svazek III, § 419-654, Praha:

Leges, 2014, s. 41 a 72. [26] Řečené platí i v případě plné moci k zastupování na valné hromadě

(jejím zasedání) ve smyslu § 184 odst. 1 obch. zák. Je věcí svobodného

rozhodnutí (autonomie vůle) akcionáře udělujícího plnou moc, zda zmocněnce

omezí svými pokyny (a tyto promítne do textu plné moci), či zda tak neučiní a

ponechá na „nejlepším vědomí a svědomí“ zmocněnce, jak bude zastoupení

vykonávat. Výklad, podle něhož by podle § 184 odst. 1 obch. zák. mohl akcionář

udělit toliko omezenou plnou moc, resp. že by podle označeného ustanovení bylo

přípustné toliko smluvní zastoupení s předepsaným obsahem (omezené zástupčí

oprávnění), představuje omezení autonomie vůle chráněné ústavním pořádkem

(článek 1 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky,

článek 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a v rozhodovací praxi

Ústavního soudu např. nález ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, a tam

citovaná judikatura Ústavního soudu), pro které dovolatelka nepředkládá (a

Nejvyšší soud neshledává) žádné legitimní a proporcionální důvody. [27] Nejvyšší soud proto uzavírá, že podle § 184 odst. 1 obch. zák. mohl

akcionář udělit i neomezenou plnou moc, na jejímž základě zmocněnec vykonává

jménem akcionáře jeho práva (včetně práva hlasovat) podle svého nejlepšího

vědomí a svědomí. Jinými slovy, sama skutečnost, že zmocněnec není při výkonu

hlasovacího práva omezen pokyny akcionáře a hlasovací právo vykonává na základě

vlastního uvážení, nečiní udělenou plnou moc neplatnou a není důvodem pro

vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, o nichž takový zmocněnec

hlasoval. [28] Nejvyšší soud setrvává i na (Ústavním soudem nezpochybněném) závěru

vyloženém v (Ústavním soudem zrušeném) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4397/2014, podle něhož i na zastupování akcionáře na valné

hromadě na základě plné moci (§ 184 odst. 1 obch. zák.) dopadá ustanovení § 33a

zákona č.

40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“),

umožňující zmocněnci akcionáře (pod)zmocnit k zastupování na valné hromadě

třetí osobu. Opačný závěr by znamenal – stejně jako v případě vyloučení tzv. neomezené plné moci – ničím neodůvodněný zásah do autonomie vůle akcionáře,

neboť by v jeho důsledku nemohl ani výslovně připustit substituční plnou moc

podle § 33a odst. 1 písm. a) obč. zák., ani udělit plnou moc právnické osobě [§

33a odst. 1 písm. b) obč. zák.]. [29] Řečené pak platí i pro akcionáře – obce. I zmocněnec obce je

oprávněn (za podmínek § 33a odst. 1 obč. zák.) udělit plnou moc jiné osobě, aby

místo něho jednala za obec na valné hromadě obchodní společnosti, v níž má obec

majetkovou účast. [30] Rozhodování o osobě, která má obec zastupovat na valné hromadě

obchodní společnosti, v níž má obec majetkovou účast, je rozhodováním patřícím

do samostatné působnosti obce [§ 84 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích

(obecního zřízení)], které je vyhrazeno zastupitelstvu. Z toho však nelze

dovozovat, že by sama povaha postavení delegovaného zástupce vylučovala, aby

tento zástupce udělil jiné (třetí) osobě substituční plnou moc. [31] Přes specifický charakter obce jako veřejnoprávní korporace, na niž

nelze mechanicky aplikovat principy a pravidla dopadající na právnické osoby

soukromého práva (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001,

sp. zn. IV. ÚS 576/2000, ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, či ze

dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2723/13, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

21. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1047/2010, uveřejněný pod číslem 23/2012 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 30 Cdo

3598/2006), se postavení obce při udělení plné moci k zastupování na valné

hromadě obchodní společnosti, v níž má majetkovou účast, v zásadě neliší od

postavení jiných společníků či akcionářů společnosti. Určení zástupce, který

bude obec na valné hromadě zastupovat, jakož i podmínky, za nichž ke vzniku

zastoupení dojde, jsou odrazem autonomie vůle obcí, která je garantována

principem územní samosprávy (článek 101 Ústavy). I pro osobu zmocněnou obcí k

zastupování na valné hromadě akciové společnosti – stejně jako pro plné moci

ostatních akcionářů – platí, že je oprávněna udělit další plnou moc (k

zastupování obce na valné hromadě) za podmínek § 33a odst. 1 obč. zák. Je zcela

na vůli obce (jejího zastupitelstva), zda udělí plnou moc právnické osobě (čímž

bez dalšího akceptuje oprávnění zmocněnce udělit substituční plnou moc), popř. zda zmocněné fyzické osobě udělení substituční plné moci výslovně umožní. [32] Ani úmysl akcionáře vlastnícího akcie na jméno, jejichž

převoditelnost je omezena, tyto akcie v budoucnosti (až to bude právně možné)

převést na třetí osobu sám o sobě nikterak neodporuje zákonu. Převod akcií je

jedním z práv akcionářů, které nemohou vyloučit ani stanovy společnosti (ty je

mohou toliko omezit; srov. § 156 odst. 4 větu první obch. zák. a např. důvody

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4946/2009).

Smlouva o budoucí smlouvě o převodu akcií na jméno, v níž se akcionář zaváže

převést jím vlastněné akcie na jméno poté, kdy to bude podle stanov přípustné

(tedy kdy omezení převoditelnosti akcií nebude takovému převodu bránit), tudíž

není – jen proto, že v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí takový převod

nebyl podle stanov přípustný – neplatná pro obcházení zákona. To platí zásadně

i tehdy, udělí-li akcionář takové osobě (budoucímu kupujícímu) plnou moc k jeho

zastupování na valné hromadě v souladu s § 184 odst. 1 obch. zák. Lze dodat, že

takto udělená plná moc není neplatná jen proto, že akcionář současně uzavřel se

zmocnitelem smlouvu o budoucí smlouvě o převodu akcií na jméno. [33] Nejvyšší soud si je však vědom toho, že Ústavní soud ve skutkově

obdobných věcech zdůraznil jejich specifické okolnosti, jež mají být posouzeny

v jejich komplexnosti. Přitom Ústavní soud výslovně uvedl, že ústavně

konformním je takový výklad, podle něhož jsou sporné smlouvy a na ně navazující

plné moci jednáním nedovoleným a nepožívajícím právní ochrany (srov. například

nález ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2018/16, odst. 43). [34] V projednávané věci nasvědčují zjištěné okolnosti tomu, že účelem

sporných smluv a udělených plných mocí bylo v rozporu se zákonem převést na Č.,

resp. v konečném důsledku na J., hlasovací (a další akcionářská) práva, aniž by

došlo k převodu akcií a aniž by Č., resp. J., měly skutečně v úmyslu koupit

akcie na jméno poté, kdy dojde ke změně stanov v části upravující omezení

převoditelnosti akcií (o čemž svědčí to, že jakmile dosáhla J., jí sledovaného

cíle – zavedení tzv. provozního modelu ve společnosti, uzavřela dohodu o

vypořádání sporných smluv, o nabytí akcií nadále neusilovala a za „umožnění“

výkonu hlasovacích práv S. zaplatila úplatu). [35] Právě s ohledem na uvedené okolnosti Nejvyšší soud, respektuje

přitom Ústavním soudem vyslovený názor na jejich ústavně konformní posouzení,

uzavírá, že plné moci udělené S. a dalšími obcemi Č., (resp. J.) odporují

zásadám poctivého obchodního styku a v souladu s § 265 obch. zák. nepožívají

právní ochrany. Č., ani J., na jejich základě nevzniklo oprávnění zastupovat S. a ostatní akcionáře (obce), kteří plné moci udělili za obdobných okolností, a

osoby vykonávající na základě těchto plných mocí akcionářská práva na

zasedáních valné hromady společnosti tak nebyly oprávněny učinit. [36] Závěr odvolacího soudu, podle kterého se k hlasům S. „nepřihlíží“,

je tedy věcně správný; a to i navzdory skutečnosti, že odvolací soud vyšel z

právních norem (§ 6 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále jen

„o. z.“), které v poměrech projednávané věci nelze použít (k výkladu § 3030 o. z. viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014,

uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [37] Za správný však již nelze označit způsob, kterým odvolací soud

přistoupil k „přepočtu“ výsledků hlasování o napadených usneseních. [38] Jestliže plné moci udělené S.

a dalšími obcemi Č., nepožívají (z

důvodů výše vyložených) právní ochrany, pak je třeba na akcionáře, kteří je

udělili (S a další dotčené obce), hledět, jako by se valné hromady

nezúčastnili. Řečené přitom platí i pro posuzování usnášeníschopnosti valné

hromady. Pokud se zasedání valné hromady nezúčastnili (po odečtení akcií

vlastněných S. a dalšími dotčenými obcemi) akcionáři vlastnící akcie, jejichž

(souhrnná) jmenovitá hodnota přesahuje podíl na základním kapitálu určený

zákonem, popř. stanovami, valná hromada nebyla usnášeníschopná. [39] V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že v projednávané věci

se akcie vlastněné S. (a dalšími dotčenými obcemi) nezapočítávají toliko do

čitatele zlomku, jímž se určuje usnášeníschopnost valné hromady. Naopak ve

jmenovateli tohoto zlomku se – na rozdíl od případů, kdy hlasovací právo

spojené s akciemi nelze vykonávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3472/2013) – zohlední. [40] Bude-li z důvodů výše popsaných třeba při posuzování

usnášeníschopnosti valné hromady odhlédnout (mimo jiné) od akcií, s nimiž se

valné hromady účastnilo (v zastoupení) S., přičemž podle stanov byla v rozhodné

době valná hromada usnášeníschopná za účastí akcionářů vlastnících akcie,

jejichž jmenovitá hodnota přesahuje 70 % základního kapitálu, bude možné

uzavřít, že valná hromada nebyla usnášeníschopná. [41] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že provedl-li

odvolací soud „přepočet“ výsledků hlasování o usneseních vedených pod bodem 1

až 6 programu, aniž se zabýval tím, zda byla valná hromada (po odečtení S.)

usnášeníschopná, je jeho právní posouzení věci (také ohledně této otázky)

neúplné, a tudíž i nesprávné. [42] Jelikož právní posouzení věci není z výše uvedených důvodů správné

a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn

právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta

první o. s. ř.) – usnesení odvolacího soudu ve vztahu k dovolatelce (s výjimkou

prvního výroku) zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc v tomto rozsahu

vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). [43] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g

odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). [44] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech

řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 5. 2019

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu