USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobců a) Mgr. Ing. Martina Housky, Ph.D., bytem v Praze 5, K Lužinám 772/1,
PSČ 155 00, a b) Amykos management s. r. o., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh
572/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 06851266, obou zastoupených Mgr.
Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110
00, proti žalovanému M. J., zastoupenému Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, o nahrazení projevu vůle,
vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 98/2020, o dovolání
žalobkyně b) a společnosti Pegasus management s. r. o., se sídlem v Praze 1,
Ovocný trh 572/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 06851452, zastoupené
Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ
110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2024, č. j. 7 Cmo
218/2023-1851, takto:
I. Dovolání společnosti Pegasus management s. r. o. se odmítá.
II. Dovolání žalobkyně b) se zamítá.
1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 6. 2023, č. j. 41 Cm
98/2020-1644, zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření
smlouvy o převodu podílu s žalobkyní b) a o určení obsahu této smlouvy (výrok
I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci i žalovaný
odvolání. Vrchní soud v Praze v průběhu odvolacího řízení v záhlaví označeným
usnesením zamítl návrh žalobkyně b), aby do řízení na její místo vstoupila
společnost Pegasus management s. r. o., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11,
PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 06851452 (dříve „Stenhelos real estate s.
r. o.“; dále též jen „společnost“).
3. Odvolací soud vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1/ Žalobkyně b) v odvolacím řízení navrhla, aby do řízení na její místo
vstoupila společnost, neboť část jmění týkající se sporu zahájeného žalobou v
projednávané věci, včetně nároku na plnění požadované žalobou, přešla v
důsledku přeměny na společnost. Společnost vyslovila se svým vstupem do řízení
na místo dosavadní žalobkyně b) souhlas.
2/ Žalovaný s návrhem na vstup společnosti do řízení nesouhlasil, neboť návrh
dle něj představuje zjevné zneužití práva.
3/ Podle účetní závěrky za rok 2022 tvoří majetek společnosti pouze „aktiva“ ve
výši 203.000 Kč.
4/ Žalovanému byla rozsudkem soudu prvního stupně přiznána náhrada nákladů
řízení ve výši 231.698,06 Kč. Žalovaný podal proti rozsudku co do výroku o
náhradě nákladů řízení odvolání s tím, že přiznaná náhrada má být podstatně
vyšší.
5/ K přechodu části jmění na společnost došlo po vydání rozsudku soudu prvního
stupně.
6/ V důsledku přeměny přešla na společnost vyčleněná část jmění žalobkyně b),
která zahrnovala (mimo jiné) všechna „aktiva“ související se soudním sporem
vedeným u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 98/2020, včetně sporů
navazujících (odvolání, dovolání), další nároky na nahrazení projevu vůle z
uplatněné opce, jakož i všechny případné budoucí závazky související s tímto
sporem. Dále přešla na společnost část jmění, která zahrnovala aktiva a pasiva
související se soudním sporem vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80
Cm 158/2021 a navazujícími spory.
4. Na takto ustaveném skutkovém základě odvolací soud, cituje judikaturu
Nejvyššího i Ústavního soudu, dospěl k závěru, podle něhož cílem návrhu
žalobkyně b) na procesní nástupnictví je zneužití procesní úpravy za účelem
nedobytnosti případné pohledávky žalovaného na náhradu nákladu řízení. Odvolací
soud přihlédl zejména k tomu, že k přeměně došlo po vydání zamítavého rozsudku
soudu prvního stupně, jakož i k výši aktiv společnosti, která v případě
neúspěchu žalobkyně b) v projednávané věci nebude schopna nahradit žalovanému
náklady řízení.
II. Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalobkyně b) a společnost
(obsahově shodná) dovolání, jejichž přípustnost opírají o § 238a zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíce za to, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhují, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
6. Dovolatelky vytýkají odvolacímu soudu, že se v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu (odkazují potud na usnesení ze dne 7. 5. 2024, sp.
zn. 28 Cdo 18/2024) nezabýval tím, zda je v poměrech projednávané věci zjevné,
že strana žalující bude v řízení neúspěšná. Neposuzoval-li odvolací soud tuto
podmínku, jejíž naplnění je nezbytné pro nepřipuštění procesního nástupnictví
7. Podle dovolatelek odvolací soud pochybil, nevzal-li do úvahy, že v
řízení vystupují dva žalobci domáhající se téhož, neboť nemůže dojít k ohrožení
případné pohledávky žalovaného na náhradu nákladů řízení za situace, kdy je zde
další osoba zavázána k její náhradě [žalobce a)]. Nadto dalším rozhodujícím
kritériem, které odvolací soud opomenul, jsou majetkové poměry dosavadní
žalobkyně b) a jejich poměřování s majetkovými poměry společnosti. Jakkoliv
může soud zkoumáním majetkových poměrů společnosti nabýt přesvědčení o ztížení
dobytnosti pohledávky žalovaného, ve skutečnosti – při srovnání s poměry
žalobkyně b) – může připuštěním procesního nástupnictví dojít k jejímu zlepšení.
8. Dovolatelky jsou rovněž přesvědčeny, že dovoláním napadeným
rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce a
na spravedlivý proces, neboť v projednávané věci neměl rozhodovat senát 7 Cmo
Vrchního soudu v Praze, jemuž byla věc dle bodu 1.4 pravidel rozvrhu práce
přidělena. Odvolací soud měl nesprávně za to, že projednávaná věc navazuje na
řízení o předběžném opatření vedeném u něj pod sp. zn. 7 Cmo 22/2021; ve
skutečnosti však byla žaloba podána na základě rozhodnutí Krajského soudu v
Plzni ze dne 1. 10. 2020, č. j. 41 Nc 2002/2020-192, o nařízení předběžného
opatření, jež bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12.
2020, č. j. 6 Cmo 355/2020-397. Z toho vyplývá, že o odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně má správně rozhodovat senát 6 Cmo, popř. jiný senát určený
dle obecných „kolovacích“ pravidel (když senátu 6 Cmo byl na základě nezákonné
změny rozvrhu práce zastaven nápad).
9. Konečně, dovolatelky navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu
právní moci dovoláním napadeného usnesení, neboť jsou závažně ohroženy na svých
právech a odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníků řízení.
10. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání dovozuje, že odvolací soud
posoudil návrh žalobkyně b) na procesní nástupnictví jako zneužití procesního
práva správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání ve vztahu k žalobkyni b) zamítl jako nedůvodné a ve
vztahu ke společnosti odmítl jako subjektivně nepřípustné.
III. Důvodnost dovolání
a) Dovolání společnosti
11. Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve
smyslu § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní
přípustnosti dovolání.
12. Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten
účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma (jakkoli
nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, 2000, pod číslem 7, ze dne 21.
8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo
198/2003).
13. Dovolání společnosti proto Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty
první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř., odmítl jako podané neoprávněnou
osobou. Ustanovení § 240 odst. 1 věty prvé o. s. ř. přiznává oprávnění podat
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu jen účastníkům řízení, tj.
subjektům vyjmenovaným v § 90 o. s. ř, tedy žalobci a žalovanému. Společnost
však účastnicí řízení v projednávané věci není. Okolnost, z níž dovozuje své
oprávnění podat dovolání, tj. přechod části jmění v důsledku přeměny, není v
tomto směru právně významná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4.
2024, sp. zn. 33 Cdo 3157/2023).
b) Dovolání žalobkyně b)
14. Dovolání žalobkyně b) je přípustné podle § 238a o. s. ř., neboť
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího
řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o.
s. ř.); není však důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Z ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu přijaté k výkladu
§ 107a o. s. ř. se podává, že:
1) Ve výjimečných případech může soud založit důvod k zamítnutí
žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených
předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím
ustanovení § 2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě například tehdy,
bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu
na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím
účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči
neúspěšnému žalobci nedobytnou.
2) Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle
ustanovení § 107a o. s. ř. mohou podle okolností nasvědčovat například
předchozí postup dané strany v průběhu řízení, délka a složitost soudního sporu
nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt. Není zcela standardní a
vyžaduje si pozornost při rozhodování o návrhu podle ustanovení § 107a o. s.
ř., dojde-li k postoupení pohledávky, která je předmětem dlouhotrvajícího a
poměrně složitého soudního sporu. Dále lze přihlédnout k časové souvislosti
mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, podáním návrhu na procesní
nástupnictví a termínem odročeného jednání či k obtížně zjistitelné bonitě
postupníka.
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo
3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sb. rozh. obč., nález Ústavního soudu ze
dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo
5112/2014, ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4180/2015, či ze dne 29. 1. 2019,
sp. zn. 32 Cdo 3064/2018, a judikaturu v nich citovanou.
16. V projednávané věci vzal odvolací soud do úvahy všechny rozhodné
okolnosti, jež vyšly v řízení najevo (přechod jmění po vydání zamítavého
rozsudku soudu prvního stupně, majetkové poměry společnosti, výši přiznané
náhrady nákladů řízení, jakož i odvolání žalovaného co do výše přiznané
náhrady), a jeho závěru, podle něhož je cílem návrhu žalobkyně b) zneužití
úpravy procesního nástupnictví, nelze ve světle shora uvedené ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu ničeho vytknout.
17. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud neposuzoval, zda je v řízení
zjevné, že žaloba bude neúspěšná, tj. naplnění předpokladu nezbytného k
nepřipuštění procesního nástupnictví, opomíjí, že odvolací soud naopak přihlédl
k tomu, že soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl. Naplnění
uvedeného předpokladu přitom nemusí být postaveno najisto; rozhodný je v tomto
směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o něm nemůže ani být naprostá,
protože nelze zcela vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti,
pro které žalobce bude ve sporu úspěšný. Postačuje proto, je-li v době, kdy
soud rozhoduje o návrhu podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř., důvodné
podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva
došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k
úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení, a nabízí se závěr, že
smyslem postoupení pohledávky a následného návrhu podle ustanovení § 107a odst.
1 o. s. ř. je zneužití procesní úpravy tímto způsobem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, nebo i samotnou
dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 18/2024).
18. Nelze přisvědčit ani argumentaci dovolatelky, podle níž měl odvolací
soud zkoumat majetkové poměry žalobkyně b). Pro závěr, zda návrh na procesní
nástupnictví představuje zneužití procesních práv, je rozhodné, jestli lze
předpokládat, že nastupující žalobce bude schopen nést případnou povinnost
náhrady nákladů řízení. Za tím účelem je třeba zkoumat (mimo jiné) bonitu
nastoupivšího žalobce v poměru k předpokládané výši pohledávky z titulu náhrady
nákladů řízení. Majetkové poměry dosavadního žalobce, jehož účastenství
žalovaný nemůže (z povahy věci) nijak ovlivnit, nejsou právně významné (obdobně
srov. žalovaným přiléhavě citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2022, sp. zn. 29 Cdo 453/2021).
19. Rovněž je třeba odmítnout úvahu dovolatelky, podle níž měl odvolací
soud přihlédnout k tomu, že žalovaný se v případě nedobytnosti pohledávky na
náhradu nákladů řízení vůči přistoupivší žalobkyni může domáhat jejího splnění
na žalobci a). Rozhoduje-li soud o procesním nástupnictví společnosti k návrhu
žalobkyně b), jeho rozhodnutí se nijak nedotýká poměrů žalobce a); procesní
společenství na straně žalující je pro rozhodnutí o procesním nástupnictví
zcela bez významu.
20. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Takovou vadou je i skutečnost, že spor nebo jinou právní věc projednal
a rozhodl „nesprávně obsazený“ soud, tj. soudce, který k tomu nebyl určen
(povolán) rozvrhem práce [§ 229 odst. 1. písm. f) o. s. ř.].
21. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však – oproti mínění
dovolatelky – jí namítanou zmatečnostní vadou netrpí. Je tomu tak proto, že
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 6. 2021, č. j. 7 Cmo 22/2021-420,
rozhodoval o odvolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10.
2020, č. j. 44 Nc 2003/2020-212, o návrhu na nařízení předběžného opatření,
který se týkal shodných účastníků, jakož i shodné věci (omezení dispozice s
podílem žalovaného, který má být předmětem žalobci vymáhané převodní smlouvy).
Jakkoliv dovolatelka uvádí, že žaloba byla podána na základě usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2020, č. j. 41 Nc 2002/2020-192 (potvrzeného
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, č. j. 6 Cmo 355/2020-397),
nemění to ničeho na tom, že usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo
22/2021-420 bylo rozhodnuto o předběžném opatření v projednávané věci a soud
tak správně postupoval dle bodu 1.4 pravidel přidělování věcí rozvrhu práce.
Nadto lze doplnit, že věc připadá senátu 7 Cmo i v souladu s bodem 1.7 rozvrhu
práce, neboť v projednávané věci rozhodoval o „posledním“ procesním rozhodnutí
o odvolání.
22. S ohledem na příslušnost senátu 7 Cmo odvolacího soudu věc projednat
a rozhodnout se Nejvyšší soud nezabýval námitkami stran „nezákonnosti“ změny
rozvrhu práce tohoto soudu spočívající v zastavení nápadu senátu 6 Cmo.
23. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci
přihlíží u přípustných dovolání z úřední povinnosti, dovolání podle § 243d
odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
24. O návrhu dovolatelek na odklad právní moci napadeného usnesení
odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či
právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017,
sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud
(bez zbytečného odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh na odklad právní
moci bezpředmětný (obsoletní). K tomu viz obdobně například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem
29/2019 Sb. rozh. obč.
25. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když
rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení
nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7.
2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2025
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu