USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a) Mgr. Ing. Martina Housky, Ph.D., bytem v Praze 5, K Lužinám 772/1, PSČ 155 00, a b) Amykos management s. r. o., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 06851266, obou zastoupených Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, proti žalovanému M. J., zastoupenému Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, o nahrazení projevu vůle, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 98/2020, o dovolání žalobkyně b) a společnosti Pegasus management s. r. o., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 06851452, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2024, č. j. 7 Cmo 218/2023-1851, takto:
I. Dovolání společnosti Pegasus management s. r. o. se odmítá. II. Dovolání žalobkyně b) se zamítá.
1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 6. 2023, č. j. 41 Cm 98/2020-1644, zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu podílu s žalobkyní b) a o určení obsahu této smlouvy (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci i žalovaný odvolání. Vrchní soud v Praze v průběhu odvolacího řízení v záhlaví označeným usnesením zamítl návrh žalobkyně b), aby do řízení na její místo vstoupila společnost Pegasus management s. r. o., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 06851452 (dříve „Stenhelos real estate s. r. o.“; dále též jen „společnost“).
3. Odvolací soud vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1/ Žalobkyně b) v odvolacím řízení navrhla, aby do řízení na její místo vstoupila společnost, neboť část jmění týkající se sporu zahájeného žalobou v projednávané věci, včetně nároku na plnění požadované žalobou, přešla v důsledku přeměny na společnost. Společnost vyslovila se svým vstupem do řízení na místo dosavadní žalobkyně b) souhlas. 2/ Žalovaný s návrhem na vstup společnosti do řízení nesouhlasil, neboť návrh dle něj představuje zjevné zneužití práva. 3/ Podle účetní závěrky za rok 2022 tvoří majetek společnosti pouze „aktiva“ ve výši 203.000 Kč. 4/ Žalovanému byla rozsudkem soudu prvního stupně přiznána náhrada nákladů
řízení ve výši 231.698,06 Kč. Žalovaný podal proti rozsudku co do výroku o náhradě nákladů řízení odvolání s tím, že přiznaná náhrada má být podstatně vyšší.
5/ K přechodu části jmění na společnost došlo po vydání rozsudku soudu prvního stupně.
6/ V důsledku přeměny přešla na společnost vyčleněná část jmění žalobkyně b), která zahrnovala (mimo jiné) všechna „aktiva“ související se soudním sporem vedeným u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 98/2020, včetně sporů navazujících (odvolání, dovolání), další nároky na nahrazení projevu vůle z uplatněné opce, jakož i všechny případné budoucí závazky související s tímto sporem. Dále přešla na společnost část jmění, která zahrnovala aktiva a pasiva související se soudním sporem vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 158/2021 a navazujícími spory.
4. Na takto ustaveném skutkovém základě odvolací soud, cituje judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, dospěl k závěru, podle něhož cílem návrhu žalobkyně b) na procesní nástupnictví je zneužití procesní úpravy za účelem nedobytnosti případné pohledávky žalovaného na náhradu nákladu řízení. Odvolací soud přihlédl zejména k tomu, že k přeměně došlo po vydání zamítavého rozsudku soudu prvního stupně, jakož i k výši aktiv společnosti, která v případě neúspěchu žalobkyně b) v projednávané věci nebude schopna nahradit žalovanému náklady řízení.
II. Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalobkyně b) a společnost (obsahově shodná) dovolání, jejichž přípustnost opírají o § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíce za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Dovolatelky vytýkají odvolacímu soudu, že se v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (odkazují potud na usnesení ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 18/2024) nezabýval tím, zda je v poměrech projednávané věci zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná. Neposuzoval-li odvolací soud tuto podmínku, jejíž naplnění je nezbytné pro nepřipuštění procesního nástupnictví
7. Podle dovolatelek odvolací soud pochybil, nevzal-li do úvahy, že v řízení vystupují dva žalobci domáhající se téhož, neboť nemůže dojít k ohrožení případné pohledávky žalovaného na náhradu nákladů řízení za situace, kdy je zde další osoba zavázána k její náhradě [žalobce a)]. Nadto dalším rozhodujícím kritériem, které odvolací soud opomenul, jsou majetkové poměry dosavadní žalobkyně b) a jejich poměřování s majetkovými poměry společnosti. Jakkoliv může soud zkoumáním majetkových poměrů společnosti nabýt přesvědčení o ztížení dobytnosti pohledávky žalovaného, ve skutečnosti – při srovnání s poměry žalobkyně b) – může připuštěním procesního nástupnictví dojít k jejímu zlepšení.
8. Dovolatelky jsou rovněž přesvědčeny, že dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce a na spravedlivý proces, neboť v projednávané věci neměl rozhodovat senát 7 Cmo Vrchního soudu v Praze, jemuž byla věc dle bodu 1.4 pravidel rozvrhu práce přidělena. Odvolací soud měl nesprávně za to, že projednávaná věc navazuje na řízení o předběžném opatření vedeném u něj pod sp. zn. 7 Cmo 22/2021; ve skutečnosti však byla žaloba podána na základě rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2020, č. j. 41 Nc 2002/2020-192, o nařízení předběžného opatření, jež bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, č. j. 6 Cmo 355/2020-397. Z toho vyplývá, že o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně má správně rozhodovat senát 6 Cmo, popř. jiný senát určený dle obecných „kolovacích“ pravidel (když senátu 6 Cmo byl na základě nezákonné změny rozvrhu práce zastaven nápad).
9. Konečně, dovolatelky navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu právní moci dovoláním napadeného usnesení, neboť jsou závažně ohroženy na svých právech a odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníků řízení.
10. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání dovozuje, že odvolací soud posoudil návrh žalobkyně b) na procesní nástupnictví jako zneužití procesního práva správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání ve vztahu k žalobkyni b) zamítl jako nedůvodné a ve vztahu ke společnosti odmítl jako subjektivně nepřípustné. III. Důvodnost dovolání a) Dovolání společnosti
11. Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
12. Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, 2000, pod číslem 7, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).
13. Dovolání společnosti proto Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř., odmítl jako podané neoprávněnou osobou. Ustanovení § 240 odst. 1 věty prvé o. s. ř. přiznává oprávnění podat dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu jen účastníkům řízení, tj. subjektům vyjmenovaným v § 90 o. s. ř, tedy žalobci a žalovanému. Společnost však účastnicí řízení v projednávané věci není. Okolnost, z níž dovozuje své oprávnění podat dovolání, tj. přechod části jmění v důsledku přeměny, není v tomto směru právně významná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3157/2023). b) Dovolání žalobkyně b)
14. Dovolání žalobkyně b) je přípustné podle § 238a o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.); není však důvodné. IV. Důvodnost dovolání
15. Z ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu přijaté k výkladu § 107a o. s. ř. se podává, že: 1) Ve výjimečných případech může soud založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. 2) Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle ustanovení § 107a o. s. ř. mohou podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení, délka a složitost soudního sporu nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt. Není zcela standardní a vyžaduje si pozornost při rozhodování o návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř., dojde-li k postoupení pohledávky, která je předmětem dlouhotrvajícího a poměrně složitého soudního sporu. Dále lze přihlédnout k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, podáním návrhu na procesní nástupnictví a termínem odročeného jednání či k obtížně zjistitelné bonitě postupníka. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sb. rozh. obč., nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5112/2014, ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4180/2015, či ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3064/2018, a judikaturu v nich citovanou.
16. V projednávané věci vzal odvolací soud do úvahy všechny rozhodné okolnosti, jež vyšly v řízení najevo (přechod jmění po vydání zamítavého rozsudku soudu prvního stupně, majetkové poměry společnosti, výši přiznané náhrady nákladů řízení, jakož i odvolání žalovaného co do výše přiznané náhrady), a jeho závěru, podle něhož je cílem návrhu žalobkyně b) zneužití úpravy procesního nástupnictví, nelze ve světle shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ničeho vytknout.
17. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud neposuzoval, zda je v řízení zjevné, že žaloba bude neúspěšná, tj. naplnění předpokladu nezbytného k nepřipuštění procesního nástupnictví, opomíjí, že odvolací soud naopak přihlédl k tomu, že soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl. Naplnění uvedeného předpokladu přitom nemusí být postaveno najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o něm nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení, a nabízí se závěr, že smyslem postoupení pohledávky a následného návrhu podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužití procesní úpravy tímto způsobem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, nebo i samotnou dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 18/2024).
18. Nelze přisvědčit ani argumentaci dovolatelky, podle níž měl odvolací soud zkoumat majetkové poměry žalobkyně b). Pro závěr, zda návrh na procesní nástupnictví představuje zneužití procesních práv, je rozhodné, jestli lze předpokládat, že nastupující žalobce bude schopen nést případnou povinnost náhrady nákladů řízení. Za tím účelem je třeba zkoumat (mimo jiné) bonitu nastoupivšího žalobce v poměru k předpokládané výši pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení. Majetkové poměry dosavadního žalobce, jehož účastenství žalovaný nemůže (z povahy věci) nijak ovlivnit, nejsou právně významné (obdobně srov. žalovaným přiléhavě citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 29 Cdo 453/2021).
19. Rovněž je třeba odmítnout úvahu dovolatelky, podle níž měl odvolací soud přihlédnout k tomu, že žalovaný se v případě nedobytnosti pohledávky na náhradu nákladů řízení vůči přistoupivší žalobkyni může domáhat jejího splnění na žalobci a). Rozhoduje-li soud o procesním nástupnictví společnosti k návrhu žalobkyně b), jeho rozhodnutí se nijak nedotýká poměrů žalobce a); procesní společenství na straně žalující je pro rozhodnutí o procesním nástupnictví zcela bez významu.
20. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou je i skutečnost, že spor nebo jinou právní věc projednal a rozhodl „nesprávně obsazený“ soud, tj. soudce, který k tomu nebyl určen (povolán) rozvrhem práce [§ 229 odst. 1. písm. f) o. s. ř.].
21. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však – oproti mínění dovolatelky – jí namítanou zmatečnostní vadou netrpí. Je tomu tak proto, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 6. 2021, č. j. 7 Cmo 22/2021-420, rozhodoval o odvolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2020, č. j. 44 Nc 2003/2020-212, o návrhu na nařízení předběžného opatření, který se týkal shodných účastníků, jakož i shodné věci (omezení dispozice s podílem žalovaného, který má být předmětem žalobci vymáhané převodní smlouvy). Jakkoliv dovolatelka uvádí, že žaloba byla podána na základě usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2020, č. j. 41 Nc 2002/2020-192 (potvrzeného usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, č. j. 6 Cmo 355/2020-397), nemění to ničeho na tom, že usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 22/2021-420 bylo rozhodnuto o předběžném opatření v projednávané věci a soud tak správně postupoval dle bodu 1.4 pravidel přidělování věcí rozvrhu práce. Nadto lze doplnit, že věc připadá senátu 7 Cmo i v souladu s bodem 1.7 rozvrhu práce, neboť v projednávané věci rozhodoval o „posledním“ procesním rozhodnutí o odvolání.
22. S ohledem na příslušnost senátu 7 Cmo odvolacího soudu věc projednat a rozhodnout se Nejvyšší soud nezabýval námitkami stran „nezákonnosti“ změny rozvrhu práce tohoto soudu spočívající v zastavení nápadu senátu 6 Cmo.
23. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci přihlíží u přípustných dovolání z úřední povinnosti, dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
24. O návrhu dovolatelek na odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud (bez zbytečného odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh na odklad právní moci bezpředmětný (obsoletní). K tomu viz obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sb. rozh. obč.
25. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2025 JUDr. Filip Cileček předseda senátu