27 Cdo 3560/2023-564
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Markétou Kučerovou Pechovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 750/34, PSČ 110 00, proti žalované Colosseum, a. s., se sídlem v Praze 6, Evropská 2758/11, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 25133454, zastoupené Mgr. Markem Hejdukem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, o zaplacení 66.345,25 USD s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 82/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2023, č. j. 12 Cmo 162/2022-516, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2023, č. j. 12 Cmo 162/2022-516, se v prvním výroku v části, jíž odvolací soud změnil výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022, č. j. 24 Cm 82/2015-441, co do částky 43.613 USD s příslušenstvím tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
a) Návrh na zahájení řízení
1. Žalobce se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 8. 4. 2015 po žalované původně domáhal zaplacení 66.556 USD s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou mu měla žalovaná způsobit obchodováním na kapitálovém trhu na jeho účet bez jeho souhlasu. Původní žalovaná částka se skládala z částky 43.632 USD, představující náhradu škody za žalovanou provedené (v návrhu blíže nespecifikované) obchody na kapitálovém trhu bez souhlasu žalobce a z částky 22.924 USD, představující žalobcem uhrazené poplatky za takto neoprávněně uskutečněné obchody.
b) Řízení před soudem prvního stupně
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, č. j. 24 Cm 82/2015-441, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 46.763 USD s příslušenstvím (výrok I.), co do nároku na zaplacení částky 19.582,25 USD s
3. Jde přitom o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé poté, kdy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2019, č. j. 24 Cm 82/2015-237, kterým soud žalobu v původním znění zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), k odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, č. j. 12 Cmo 44/2020-281, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přitom soudu prvního stupně uložil, aby zjistil, zda podání žalobce ze dne 3. 6. 2019 je změnou žaloby, příp. ho poučil podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
4. Následně Městský soud v Praze vyzval žalobce usnesením ze dne 14. 1. 2022, č. j. 24 Cm 82/2015-341, aby se ve lhůtě 15 dnů vyjádřil, zda skutečně bere žalobu částečně zpět, a pokud ano, pak v jakém rozsahu původně požadovaných uhrazených poplatků za neoprávněně provedené obchody a dále v jakém rozsahu ve vztahu k náhradě škody z neodsouhlasených obchodů požaduje žalobce žalobu rozšířit.
5. Na základě podání žalobce doručeného soudu prvního stupně 15. 2. 2022 (č. l. 347 spisu) Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2022, č. j. 24 Cm 82/2015-373, řízení, co do částky 19.774 USD s příslušenstvím představující část nároku původně požadovaných stržených poplatků za neoprávněně provedené obchody, pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I.), a připustil změnu (rozšíření) žaloby tak, aby namísto původní částky jako ztráty z obchodů ve výši 43.632 USD byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 63.195,25 USD s příslušenstvím (výrok II.).
6. Předmětem řízení před soudem prvního stupně proto (po částečném zpětvzetí a změně žaloby) byl nárok žalobce na náhradu škody ve výši 66.345,25 USD. Z toho částka 63.195,25 USD představuje majetkovou ztrátu žalobce z žalovanou neoprávněně provedených obchodů č. 1 až 22 a částka 3.150 USD žalobcem uhrazené poplatky za neodsouhlasené obchody č. 1 až 22.
7. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1) Dne 11. 5. 2011 uzavřel žalobce (jako zákazník) s žalovanou (jako obchodníkem s cennými papíry) klientskou smlouvu č. B 2523 (dále jen „komisionářská smlouva“), na jejímž základě mělo docházet k obchodování s deriváty. Žalovaná se v komisionářské smlouvě zavázala postupovat v souladu s pokyny žalobce a ty dále předávat brokerovi, vést pro žalobce obchodní evidenci a informovat ho o vypořádání realizovaných obchodů. 2) Součástí komisionářské smlouvy ve formě příloh byly obchodní podmínky, ceník brokera, určení typu služby, formulář o údajích ke komunikaci a podávání pokynů a poučení o rizicích. 3) Podle čl. 4 odst. 1 komisionářské smlouvy byl žalobce povinen zadávat žalované pokyny k obchodování telefonicky nebo v elektronické podobě za podmínek stanovených v obchodních podmínkách. Dle čl. 4 odst. 10 obchodních podmínek měly být pokyny zadávané telefonicky nahrávány. 4) Z výpisu účtu žalobce vedeného u společnosti MF Global bylo zjištěno že v období od 25. 5. do 1. 11. 2011 žalovaná prováděla na účet žalobce nákupy a prodeje komoditních derivátů. 5) Žalobce se po zpětvzetí a změně žaloby domáhá náhrady škody za 22 provedených (specifikovaných) obchodů, které byly uzavřeny a/nebo ukončeny žalovanou bez pokynů žalobce. 6) Škodu z obchodů č. 1 až 12 ve výši 43.632 USD (správně 43.613 USD) včetně škody z uhrazených poplatků za obchody č. 1 až 22 ve výši 3.150 USD žalobce uplatňoval již v původní žalobě ze dne 8. 4. 2015. Naopak škodu ve výši 19.582,25 USD vzniklou z obchodů č. 13 až 22 uplatnil až podáním doručeným soudu prvního stupně dne 15. 2. 2022, kterým rozšířil žalobu. 7) Žalovaná uplatnila námitku promlčení v rozsahu později uplatněné ztráty z obchodů č. 13 až 22. 8) Z nahrávek komunikace mezi žalobcem a žalovanou není zřejmé, zda byly dány ze strany žalobce pokyny k provedení obchodů č. 1, 2, 5, 6, 7, 8 a 9. U obchodů č. 3 a 4 sice existují nahrávky s pokyny k nákupu určité komodity, avšak chybí nahrávky s pokyny k následnému prodeji. K obchodům č. 10 až 21 neexistují žádné záznamy.
8. Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně ve vztahu ke všem 22 provedeným obchodům uzavřel, že žalované se nepodařilo prokázat jejich uskutečnění v souladu s komisionářskou smlouvou. Žalovaná totiž nesplnila svoji povinnost uchovávat záznamy telefonické komunikace s žalobcem jako jejím klientem, a proto nebyla schopna doložit, že obchody byly provedeny v souladu s pokyny žalobce. Toto pochybení je nutné vykládat výhradně k její tíži.
9. Část nároku na náhradu škody ve výši 19.582,25 USD vzniklé ztrátou z později uplatněných obchodů č. 13 až 22 shledal soud prvního stupně promlčenou, neboť k jejímu uplatnění došlo až po uplynutí čtyřleté subjektivní i desetileté objektivní promlčecí doby dle § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). c) Odvolací řízení
10. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce do výroku II. a III. a žalované do výroku I. a III. rozhodnutí soudu prvního stupně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek Městského soudu v Praze v bodě I. výroku ohledně částky 43.693 USD s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (první výrok), ve zbývajícím rozsahu bodu I. výroku ohledně částky 3.070 USD s příslušenstvím a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (druhý výrok), a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (třetí výrok).
11. Odvolací soud nejdříve doplnil dokazování k nároku na náhradu škody ve výši 19.582,25 USD vzniklému z vypořádání obchodů č. 13 až 22, přičemž se ztotožnil se soudem prvního stupně, že došlo k promlčení takto uplatněného práva.
12. Vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud neshledal skutková tvrzení žalobce ohledně vzniku žalobou uplatněného nároku na náhradu škody dostatečnými, poučil jej podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnil u každého jednotlivého obchodu č. 1 až 12 tvrzení, jaká škoda mu vznikla, v čem spočívá, k jakému konkrétnímu úkonu nebyl předán pokyn a z jakých skutečností dovozuje existenci příčinné souvislosti mezi porušenými povinnostmi žalované a vznikem škody; a dále, aby označil důkazy k jejich prokázání.
13. Po doplnění tvrzení žalobce podáním ze dne 4. 5. 2023 odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce břemeno tvrzení unesl pouze ohledně části škodního nároku ve výši 3.070 USD představujícího z účtu žalobce stržené poplatky za realizaci obchodů č. 1 až 21. Přesto ani v této části neshledal za naplněné podmínky pro potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť v řízení musí být postaveno najisto, zda žalobce pokyny k obchodům skutečně nezadal. Soud prvního stupně pochybil, když aplikoval negativní teorii důkazního břemene a zatížil důkazním břemenem o prokázání existence pokynů žalovanou.
14. Naopak ve vztahu ke škodnímu nároku ve výši 43.613 USD spočívajícímu ve ztrátě z obchodů č. 1 až 12 žalobce podle odvolacího soudu břemeno tvrzení unesl jen ohledně výše vzniklé škody a žalovanou porušených povinností, nikoliv ohledně příčinné souvislosti.
15. Tvrzení žalobce o existenci příčinné souvislosti, dle kterých by mu v případě neprovedení či neukončení neodsouhlasených obchodů č. 1 až 12 škoda v podobě zmenšení majetku nevznikla, odvolací soud neshledal dostatečnými. Žalobce tímto způsobem zcela pominul vysokou volatilitu kapitálového trhu, byť právě od ní se ztrátovost či ziskovost jednotlivých obchodů s investičními nástroji odvíjí. Provedení obchodů č. 1 až 12 bez pokynů žalobce proto odvolací soud nepovažoval „za příčinu natolik důležitou, podstatnou a značnou, že by bez ní žalobci škoda nevznikla“. Zároveň podle odvolacího soudu platí, že „obchod provedený obchodníkem bez pokynu ze strany zákazníka […], by v některých případech bylo možné posuzovat jako jednání v nejlepším zájmu zákazníka, pokud by tímto jednáním obchodníka byla eliminována ztráta, která by zákazníkovi jinak nutně vznikla.“
16. Konečně odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že v případě obchodu č. 22 nepřihlédl k podání žalované ze dne 25. 3. 2022, podle kterého žalovaná zvukovým záznamem s pokynem k provedení obchodu disponuje, což následně potvrdil i žalobce. Z toho důvodu, co do škodního nároku ve výši 80 USD jako poplatku strženého z účtu žalobce za realizaci obchodu č. 22, nejsou dány předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, neboť povinnost zaplatit poplatek žalobci vznikla v souladu s komisionářskou smlouvou.
II. Dovolání a vyjádření k němu a) Dovolání
17. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, a to: 1/ posouzení existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalované a vznikem škody na straně žalobce, 2/ zda, když zvláštní zákon ukládá žalované určitou povinnost (uchovávat záznamy o pokynech k obchodování), přičemž účelem této povinnosti je předcházení důkazní nouzi, a žalovaná splnění této povinnosti neprokáže ani přesto, že jí to uloží soud, lze nedostatek důkazních prostředků klást k tíži žalobce,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a
3/ „zda obchodník s cennými papíry při poskytování investiční služby jako komisionář při jednání bez pokynu komitenta odpovídá za škodu ve výši peněžních prostředků komitenta, které komisionář bez pokynu komitenta pro obchodování použil, nebo za škodu, která je s ohledem na volatilitu trhu s investičními nástroji výsledkem investiční služby provedené bez pokynu komitenta“, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
18. Z obsahu dovolání vyplývá, že první otázkou dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu o neunesení břemene tvrzení k příčinné souvislosti mezi porušením povinností žalovanou a vznikem škody ve výši 43.613 USD jako ztráty z neschválených obchodů č. 1 až 12.
19. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí popisuje pouze obecné možnosti příčin ztráty z obchodování na kapitálovém trhu, avšak neodpovídá na otázku, proč v konkrétním případě tvrzené provedení obchodů bez pokynů klienta nepovažuje za stěžejní a prvotní příčinu vzniku škody. Příčinná souvislost nemá být posuzována ve vztahu k vývoji hodnoty investičního nástroje, ale ve vztahu ke zmenšení majetku dovolatele o prostředky, kterých se žalovaná svévolně ujala.
20. Prostřednictvím druhé dovolací otázky dovolatel dovozuje, že je to žalovaná, kterou tíží důkazní břemeno ohledně skutečnosti, zda obchody byly provedeny s jeho souhlasem, neboť bylo povinností žalované uchovávat záznamy o poskytnutých pokynech. Opačný závěr odvolacího soudu považuje za rozporný s § 132 o. s. ř. a hrubě nespravedlivý. Argumentaci o zastaralosti teorie negativního důkazního břemene a možnosti prokazování negativních skutečností za pomoci pozitivních skutečnosti s odkazem na příklad o nepřítomnosti osoby na jednom místě, má dovolatel za nepřiléhavou.
21. Ke třetí dovolací otázce dovolatel namítá, že názor odvolacího soudu o legitimitě provádění neodsouhlasených obchodů v nejlepším zájmu zákazníka je spekulativní. Navíc žalovaná netvrdila ani neprokazovala žádnou specifickou motivaci k realizaci obchodů, jež by ospravedlnila jejich učinění bez pokynu dovolatele. V dané situaci je nerozhodné, za jakým účelem komisionář použil peněžní prostředky komitenta. Škoda dovolateli nevznikla ztrátou hodnoty neodsouhlasené investice, ale již okamžikem použití peněžních prostředků bez jeho pokynu a je představována částkou, s níž žalovaná neoprávněně disponovala. b) Vyjádření k dovolání
22. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Dospěje-li Nejvyšší soud k závěru o přípustnosti dovolání, pak je navrhuje jako nedůvodné zamítnout. Škoda uplatněná dovolatelem jako ztráta z obchodování totiž není dle žalované skutečnou škodou a důkazní břemeno ohledně pokynů musí tížit dovolatele, neboť je to právě on, kdo z takového tvrzení pro sebe vyvozuje pozitivní důsledek v podobě vyhovění žalobě. III. Přípustnost dovolání
23. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
24. Nejvyšší soud je v rámci dovolacího přezkumu vázán rozsahem, ve kterém byl napaden výrok přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozsah dovolacího přezkumu je určen dovolatelem, a tak se (jako každý jiný procesní úkon účastníka řízení) posuzuje podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).
25. Dovolatel (posuzováno podle obsahu dovolání) nenapadá část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku v rozsahu částky 80 USD s příslušenstvím jako poplatku strženého z účtu dovolatele za provedený obchod č. 22. Proto se Nejvyšší soud ve vztahu k této části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu nezabýval přípustností dovolání.
26. Pro řešení druhé a třetí dovolací otázky není dovolání přípustné, neboť na jejich řešení první (měnící, resp. zamítavý) výrok napadeného rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud v této části své rozhodnutí založil pouze na neunesení břemene tvrzení ze strany dovolatele k příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody z obchodů č. 1 až 12, nikoliv na otázce, za jakou konkrétní škodu odpovídá obchodník s cennými papíry při obchodování bez pokynů zákazníka, či otázce rozložení důkazního břemene o existenci pokynů k provádění obchodů. Na posouzení rozložení důkazního břemene byl založen druhý (kasační) výrok napadeného rozhodnutí, ten však dovolatel nenapadá.
27. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem předestřené první otázky nesení břemene tvrzení ve vztahu k příčinné souvislosti, jež odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání a) Použitá právní úprava
28. Podle § 6 o. s. ř. soud v řízení postupuje předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.
29. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
30. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení [písmeno a)], plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem [písmeno b)], dbát pokynů soudu [písmeno c)].
31. Podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
32. Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. b) K břemenu tvrzení ve vztahu k příčinné souvislosti
33. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi k povinnosti a břemenu tvrzení obecně dovodil, že: 1) Ve sporném řízení, pro které platí zásady dispoziční a projednací, je principiálně věcí účastníků řízení tvrdit konkrétní skutečnosti významné z hlediska právní normy, jejíž aplikace se dovolávají [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Každá ze sporných stran tedy musí v závislosti na hypotéze právní normy učinit skutkové přednesy, na jejichž základě bude moci soud rozhodnout v její prospěch. 2) Nevyjdou-li takové skutečnosti v řízení najevo z přednesů stran nebo jiným přípustným způsobem, soud rozhodne v neprospěch strany zatížené objektivním důkazním břemenem. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jehož účelem je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí ve věci, nemohla být z důvodu nečinnosti účastníků prokázána, neboť jimi vůbec nebyla tvrzena. 3) K tomu, aby procesní subjekt v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., které musí soud poskytnout účastníku, vyjde-li v průběhu řízení najevo, že nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze neuvede-li ani přes řádné poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. všechny skutečnosti významné pro meritorní posouzení daného sporu, lze učinit závěr, že neunesl břemeno tvrzení. 4) Jinými slovy řečeno, pro unesení břemene tvrzení (tvrzení v užším slova smyslu) je podstatné vyjádření konkrétních skutečností odpovídajících abstraktním znakům skutkové podstaty právní normy, na níž se zakládá uplatňovaný nárok, přičemž žádný další požadavek na doplnění tvrzení (v užším slova smyslu) být kladen nemůže. Neuvedení jiných informací nemůže mít za následek zamítnutí žaloby z důvodu neunesení břemene tvrzení.
5) Z výše uvedeného plyne, že testem, zda jsou tvrzení (v užším slova smyslu – tedy z hlediska břemene tvrzení) dostatečná, je zodpovězení otázek, zda na základě těchto tvrzení lze dovodit, podle které právní normy má být věc posuzována, a zda jsou všechny skutkové znaky dané právní normy pokryty skutkovými tvrzeními. Právní hodnocení přesahující vyhodnocení otázky, jaká skutková tvrzení jsou nezbytná pro naplnění právní normy, a stejně tak posouzení, zda tvrzené okolnosti bude možné prokázat, přesahují rámec hodnocení nesení břemene tvrzení. K tomu srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020, ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3751/2020, ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2969/2021, či ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 29 ICdo 14/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 287/2022. 34. Právní normou, z níž žalobce odvozuje svůj nárok na náhradu škody, je § 373 obch. zák. Podle tohoto ustanovení povinnost k náhradě škody vzniká za kumulativního naplnění podmínek, kterými jsou vznik škody, porušení povinnosti ze závazkového vztahu a příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením závazkové povinnosti (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 377/2005, ze dne 14. 11. 2006 sp. zn. 25 Cdo 2308/2005, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 60/2015, či ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3705/2017). 35. Břemeno tvrzení ohledně předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu zásadně nese žalobce (poškozený), jakožto strana sporu dovolávající se příznivých následků dané právní normy (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1958/2020, ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 149/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2704/2010, a ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 25 Cdo 4124/2019). 36. Odvolací soud v posuzované věci (po poučení žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a jeho doplňujícím podání ze dne 4. 5. 2021) správně na základě tvrzení žalobce identifikoval právní normu, na níž je uplatňovaný nárok zakládán, stejně tak abstraktní znaky její skutkové podstaty. Následně uzavřel, že žalobce unesl břemeno tvrzení pouze ohledně porušení povinností žalovanou a výše vzniklé škody. Nikoliv již ve vztahu k příčinné souvislosti, jejíž existenci žalobce založil „výhradně na tvrzení, že v případě neprovedení, případně neukončení obchodů bez jeho pokynu by mu škoda v podobě zmenšení jeho majetku nevznikla“. 37. Dovodil-li za této situace odvolací soud, že příčinná souvislost není kryta skutkovými tvrzeními žalobce, není jeho právní posouzení správné. 38. Tvrzení příčinné souvislosti totiž spočívá ve vyjádření vztahu mezi škodnou událostí (jako příčiny) a škody (jako důsledku). Je-li poměr (byť zcela jednoduše) vyjádřen, zásadně nelze věc rozhodnout pro neunesení břemene tvrzení ohledně příčinné souvislosti. Pro posouzení, zda je příčinná souvislost vyjádřena skutkovými tvrzeními, není rozhodné, nakolik se soudu jeví vyjádření příčinné souvislosti jako zkratkovité, nezpůsobilé prokázání, či vyloučené (k tomu viz odst. 32. rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3751/2020). 39. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že tvrzení žalobce k příčinné souvislosti jsou v rovině výše citované judikatury konkrétní a srozumitelná. Žalobce dostatečně určitě vymezil poměr mezi porušením povinnosti žalované spočívající v jednání bez pokynu klienta na jedné straně a vzniku škody v jeho majetkové sféře na straně druhé. V poměrech projednávané věci není zcela zřejmé, co více měl žalobce k příčinné souvislosti tvrdit, aby podle odvolacího soudu dostál své povinnosti tvrzení. Názor odvolacího soudu, podle něhož žalobcova tvrzení opomíjejí volatilitu kapitálového trhu, spíše naznačuje, že při posouzení povinnosti tvrzení k naplnění skutkových znaků právní normy došlo ze strany odvolacího soudu k záměně mezi skutečnostmi ovlivňujícími vznik (příp. výši) škody a příčinnou souvislostí. 40. Nadto otázka, zda žalobou uplatněný škodní nárok skutečně je či není přímým a bezprostředním následkem žalobcem tvrzených porušení povinností žalované (respektive zda skutečně jde o natolik důležitou příčinu, bez níž by škoda nevznikla), není již otázkou nesení břemene tvrzení, nýbrž jde o posouzení pravděpodobnosti či pravdivosti tvrzení žalobce. Jako taková proto měla být učiněna předmětem následného dokazování, k němuž však v důsledku nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem nedošlo. c) Shrnutí rozhodnutí 41. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není (co do řešení dovoláním otevřené otázky) správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku v části, jíž odvolací soud změnil výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022, č. j. 24 Cm 82/2015-441, co do částky 43.613 USD s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 42. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.). 43. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu