27 Cdo 2969/2021

27 Cdo 2969/2021-650

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobce Sebeobrana akcionářů - organizační jednotka Dřevostroj Čkyně, se sídlem v Brně, Bratislavská 212/29, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 72056240, zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) J. P., narozené XY, bytem XY, 2) V. P., narozenému XY, bytem XY, 3) E. K., narozené XY, bytem XY, 4) P. T., narozenému XY, bytem XY, 5) M. M., narozenému XY, bytem XY, 6) V. Ch., narozenému XY, bytem XY, 7) R. Š., narozenému XY, bytem XY, 8) J. F., narozenému XY, bytem XY, 9) J. R., narozenému XY, bytem XY, 10) D. H., narozené XY, bytem XY, žalovaní 1) až 5) a 7) až 10) zastoupeni JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, PSČ 110 00, a 11) D. Č., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, PSČ 602 00, o zaplacení 6.334.200 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 2659/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2021, č. j. 6 Cmo 174/2020-600, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2021, č. j. 6 Cmo 174/2020-600, jakož i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 1. 2020, č. j. 13 Cm 2659/2009-563, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[1] Žalobou (datovanou dne 21. 12. 2009) – jejíž změnu soud prvního stupně připustil usnesením ze dne 13. 12. 2019 – se žalobce domáhá, aby soud uložil žalovaným zaplatit mu 6.334.200 Kč, jakožto náhradu škody, která vznikla jeho právním předchůdcům, akcionářům společnosti D. Č. (dále jen „společnost“), snížením hodnoty jejich akcií ve společnosti. [2] Žalobou uplatněný nárok vystavěl žalobce na skutkových tvrzeních,

podle kterých:

1) H. E., M. Ch. a V. F. (dále jen „právní předchůdci žalobce“) vlastnili celkem 180 akcií společnosti o jmenovité hodnotě 1.000 Kč. 2) Do 20. 12. 2005 byla společnost součástí „koncernu s kruhovým vlastnictvím“, spočívajícím v tom, že vlastnila obchodní podíl o velikosti 99,67 % ve společnosti WOOD-FOREST, s. r. o. (dále jen „obchodní podíl“), která vlastnila akcie představující 97,96 % základního kapitálu Lesní společnosti Ledeč nad Sázavou a. s., která vlastnila akcie představující 97,66 % základního kapitálu společnosti (dále jen „kruhové vlastnictví“).

3) Dne 20. 12. 2005 uzavřela společnost – jednající právním předchůdcem žalovaných 1) až 3), předsedou představenstva společnosti, A. P. (dále také jen „A. P.“) – se společností YESLEPORT CONSULTANTS LIMITED (dále jen „nabyvatel“) smlouvu, kterou na nabyvatele převedla obchodní podíl za kupní cenu 1.150.000 EUR (dále jen „převod obchodního podílu“). 4) V době převodu obchodního podílu byli žalovaní 4) a 5) členy představenstva společnosti a žalovaní 6) až 10) členy dozorčí rady společnosti. 5) Převod obchodního podílu způsobil snížení hodnoty akcií společnosti, neboť jím bylo „rozpojeno“ kruhové vlastnictví.

6) Převod obchodního podílu byl učiněn „pod cenou“, neboť jím nabyvatel „ovládl celý koncern o hodnotě cca 200 mil. Kč za cenu pouhých 33 mil. Kč“. 7) Právní předchůdci žalobce postoupili své pohledávky za žalovanými na žalobce.

[3] Rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, č. j. 13 Cm 2659/2009-563, Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.).

[4] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý až čtvrtý výrok).

[5] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož žalobce, jako právní nástupce minoritních akcionářů společnosti, nemá právo domáhat se po žalovaných, jakožto členech volených orgánů společnosti (jejich právních nástupcích), náhrady tzv. reflexní škody. Soud prvního stupně podle něj „správně vycházel“ ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3180/2008, a ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1839/2014, a „správně uzavřel, že názor žalobkyně, že nekvalifikovaným akcionářům by mělo být přiznáno právo uplatnit reflexní škodu přímo proti členům orgánů společnosti, kteří ji společnosti způsobili, není správný.“

[6] K námitce žalobce, podle níž jsou žalovaní 1) až 10), jako ovládající osoby (popř.

právní nástupci ovládajících osob), povinni nahradit žalobci (jako právnímu nástupci akcionářů společnosti) škodu, která mu – ve smyslu § 66a odst. 14 věty druhé zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“) – vznikla v důsledku jednání ovládajících osob, a že tito žalovaní současně, jako členové volených orgánů společnosti (jejich právní nástupci), za splnění dluhu ovládajících osob podle § 66a odst. 15 obch. zák. ručí, odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, podle kterého „použití uvedených ustanovení by předpokládalo podstatně odlišná žalobní tvrzení, kdy by žalobce musel tvrdit, že uzavření smlouvy o převodu podílu vyžadovala po společnosti její ovládající osoba (…). To však žalobce netvrdí…“

[7] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky: 1) hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice zda se může „minoritní akcionář, který není oprávněn podat actio pro socio, domáhat proti členům orgánů akciové společnosti náhrady reflexní újmy způsobené na jeho jmění znehodnocením jeho akcií protiprávním jednáním (v rozporu s péčí řádného hospodáře) členů orgánů akciové společnosti (…)“, a

2) procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice zda odvolací soud měl dovolatele podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. vyzvat, aby doplnil svá tvrzení a označil důkazy k prokázání všech svých sporných tvrzení.

[8] Dovolatel namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby je, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[9] Podle dovolatele jsou závěry odvolacího soudu o nepřípustnosti žaloby na náhradu reflexní škody „neodůvodněné, právně nepodložené, protiústavní a v demokratickém právním státě nepřípustné“; soud porušil právo dovolatele vlastnit majetek a právo na soudní ochranu.

[10] Dovolatel nejprve zdůrazňuje, že vyloučení náhrady reflexní škody „nemá (přinejmenším v rozhodném právu pro tento spor) žádnou komplexní zákonnou a doktrinální oporu“ a že „veškerá pravidla (…) byla dovozena judikaturou Nejvyššího soudu“, která v „drtivé většině“ posuzovala přípustnost náhrady reflexní škody v poměrech společnosti s ručením omezeným, ve které je každý společník oprávněn se domáhat společnickou žalobou náhrady škody způsobené společnosti jejím jednatelem.

[11] Na rozdíl od společníka společnosti s ručením omezeným je v poměrech akciové společnosti oprávněn se domáhat náhrady škody způsobené společnosti jejími orgány pouze kvalifikovaný akcionář „vlastnící minimální výši souhrnné nominální hodnoty akcií“. Jelikož také v řízení vedeném pod sp. zn. 29 Cdo 1839/2014 se náhrady reflexní škody domáhal kvalifikovaný akcionář, nebyla podle dovolatele otázka přípustnosti žaloby na náhradu reflexní škody ve vztahu k akcionáři, jehož akcie „nedosahují nezbytnou výši pro status kvalifikovaného akcionáře“, Nejvyšším soudem dosud vyřešena.

[12] Dovolatel namítá, že Nejvyšší soud ve své dosavadní judikatuře vycházel z toho, že žaloba na náhradu reflexní škody je nepřípustná v případech, kdy „je možné domáhat se náhrady škody za společnost, přičemž nahrazením této škody společnosti by mělo dojít zároveň k nahrazení odvozené škody společníka“, z čehož dovozuje, že v případech, kdy akcionář nemá právo domáhat se společnickou žalobou náhrady škody společnosti, absentuje důvod pro „vyloučení možnosti uplatnění nároku plynoucího z reflexní škody“.

[13] Na rozdíl od „většinového akcionáře“, jenž má „spoustu efektivních nástrojů ke kontrole managementu a prosazení svých zájmů“, pokračuje dovolatel, „minoritní (nekvalifikovaný) akcionář“ tyto nástroje nemá, a proto členové volených orgánů akciové společnosti „upřednostňují vůli většinového akcionáře, nikoliv společnosti jako celku“. Tato skutečnost byla podle něj v projednávané věci „umocněna“ tím, že v důsledku kruhového vlastnictví absentovala „jakákoli skutečná nezávislá kontrola“ volených orgánů společnosti.

[14] Dovolatel dále poukazuje na skutečnost, že obchodní zákoník v § 66a odst. 14 a 15 náhradu reflexní škody připouštěl. Cituje názory odborné veřejnosti (a to včetně názorů vykládajících právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014) a důvodovou zprávu k § 213 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dospívá k závěru, podle něhož „vyloučení náhrady reflexní škody má své opodstatnění tehdy, kdy lze předpokládat, že reflexní škoda bude saturována nahrazením škody přímo poškozené společnosti“. Tak tomu však v projednávané věci (i s ohledem na kruhové vlastnictví společnosti) není.

[15] Důvodem pro nepřipuštění práva domáhat se náhrady reflexní škody není podle dovolatele ani hrozba zneužití tohoto práva. Každý akcionář je vázán povinností loajality vůči společnosti a v případě jejího porušení odpovídá společnosti za škodu, která jeho jednáním vznikla. Tu však může přímo poškozená akciová společnost po jejím škůdci vymáhat. „Nebyla-li by připuštěna možnost nekvalifikovaného akcionáře žalovat na náhradu reflexní škody, neměl by minoritní akcionář žádný jiný prostředek k náhradě škody.“

[16] Poukazuje na § 89 a § 395 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), dovolatel uvádí, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 „poskytuje nekvalifikovanému minoritnímu akcionáři ochranu před škodou způsobenou volenými orgány a přesto se může minoritní akcionář domáhat náhrady reflexní škody proti voleným organům“. Za použití argumentu a maiori ad minus se domnívá, že „tím spíše musí být poskytnuta ochrana minoritnímu akcionáři“, kterému v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 „žádná jiná obdobná zákonná ochrana nesvědčila.“

[17] Nahrazením reflexní škody nejsou podle dovolatele poškozeni věřitelé společnosti, neboť „náhradou reflexní škody nezaniká nárok společnosti vůči škůdci (…). Nahradí-li ji škůdce i společnosti, lze uvažovat o potenciálně vzniklé pohledávce za ‚duplicitně‘ odškodněným společníkem na vydání bezdůvodného obohacení.“

[18] Závěrem své argumentace o přípustnosti žaloby na náhradu reflexní škody dovolatel dodává, že „principiální odmítnutí žaloby z reflexní újmy (…) by zároveň ohrožovalo samotné fungování kapitálového trhu“, neboť stát by „minoritní nekvalifikované akcionáře“ nechránil před protiprávním jednáním volených orgánů akciové společnosti.

[19] Ve vztahu k druhé v dovolání formulované otázce dovolatel připomíná, že v řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím namítal, že vzhledem k tomu, že se společnost nacházela v kruhovém vlastnictví, „byli členové volených orgánů společnosti de facto ovládajícími osobami společnosti prostřednictvím majoritního akcionáře Lesní společnosti Ledeč nad Sázavou, a. s. (…). Žalovaní členové volených orgánů byli z titulu svého ovládání povinni případně vzniklou škodu nahradit v souladu s § 66a odst. 14, eventuálně § 66a odst. 15 obch. zák., když ručili za škodu způsobenou společnosti její ovládající osobou Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, a. s. (…), prostřednictvím které žalovaní členové volených orgánů vykonávali svůj vliv.“

[20] Nevyzvaly-li soudy obou stupňů dovolatele k doplnění tohoto jeho tvrzení podle § 118a o. s. ř. a nepoučily jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy, postupovaly podle mínění dovolatele v rozporu s uvedeným zákonným ustanovením i se závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu (formulovanými např. v rozsudcích ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3410/2009, či ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3233/2017). [21] Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

III. Přípustnost dovolání

[22] Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

[23] Podle § 237 o. s. ř. je (není-li stanoveno jinak) dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

[24] První z dovoláním otevřených otázek přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z té se podává:

1) Skutečná škoda způsobená společnosti (v jejímž důsledku se sníží čistý obchodní majetek společnosti) se projeví i snížením hodnoty podílů ve společnosti – společníci v jejím důsledku utrpí škodu. 2) Tato škoda (označovaná též jako tzv. reflexní škoda) je svou povahou odvozená od škody vzniklé na majetku společnosti. Její existence je závislá na existenci škody na majetku společnosti. 3) Je-li škoda vzniklá na majetku společnosti nahrazena, je odstraněna i škoda, způsobená jejím společníkům v důsledku snížení hodnoty jejich podílů.

4) Jednatelé společnosti s ručením omezeným odpovídají společnosti za škodu, kterou jí způsobí porušením povinností při výkonu funkce (§ 135 odst. 2, § 194 odst. 5 obch. zák.). 5) Nahrazením škody, kterou společnosti způsobili jednatelé porušením svých povinností při výkonu funkce, dojde i k nahrazení odvozené škody na podílech společníků, a současně jsou chráněny i oprávněné zájmy samotné společnosti, jakož i jejích věřitelů a dalších případných společníků. 6) Je-li (může-li být) náhradou škody způsobené společnosti odstraněna i škoda odvozeně vzniklá v důsledku porušení povinností jednatelů při výkonu funkce společníkům na jejich podílech, nemá společník právo domáhat se vůči jednatelům náhrady (odvozené) škody na svém podílu; odstranění této újmy se může domoci tím, že jménem společnosti uplatní (její) nárok na náhradu škody.

7) Jestliže by se společník mohl bez dalšího domáhat nahrazení (toliko) odvozené škody na svém podílu (jež může být zapravena nahrazením primární škody způsobené společnosti), byli by (mohli by být) poškozeni jak společnost sama, tak i ostatní společníci (jejichž odvozená škoda na podílech by nebyla nahrazena) a věřitelé společnosti. Vznikne-li totiž na majetku společnosti škoda, může být uhrazení pohledávek věřitelů za společností ohroženo (s čímž ostatně počítá právní úprava např. i konstrukcí zákonného ručení jednatelů za pohledávky společnosti – srov. § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zák.).

Plnění poskytnuté pouze některému ze společníků z titulu náhrady odvozené škody na jeho podílu nejenže věřitelům společnosti „nepomůže“, ale naopak může ohrozit nahrazení primární škody způsobené společnosti a tím i reálné uhrazení závazků společnosti vůči jejím věřitelům.

8) Závěr, podle něhož společníku nesvědčí právo domáhat se vůči jednatelům náhrady (odvozené) škody na jeho podílu, může-li se odstranění této újmy domoci tím, že jménem společnosti uplatní (její) nárok na náhradu škody, respektuje jak právo dotčeného společníka na náhradu jemu vzniklé újmy, tak i práva a oprávněné zájmy samotné společnosti, jakož i zbývajících společníků a věřitelů společnosti. 9) Uvedené závěry se obdobně prosadí i v poměrech akciové společnosti ve vztahu k výkladu § 182 odst. 2 obch. zák. Ani akcionář nemá jiný právní prostředek, kterým by se mohl domoci náhrady újmy, jež mu vznikla v důsledku škody na majetku společnosti způsobené jednáním statutárního orgánu, než žalobu

podanou v zastoupení společnosti podle citovaného ustanovení.

[25] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3180/2008, ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3663/2008, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1839/2014, či ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 862/2016, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2738/2016, jejichž závěry shledal souladnými s ústavním pořádkem i Ústavní soud (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2050/16, nebo ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1335/17).

[26] V usnesení ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 371/2005, uveřejněném pod číslem 34/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že úprava obsažená v ustanovení § 181 a § 182 obch. zák. vychází z toho, že dosáhne-li akcionář určitého rozsahu účasti ve společnosti, přiznává mu zákon některá práva nad rámec běžných oprávnění akcionáře. Práva akcionářů s nižší účastí na společnosti jsou přitom chráněna tím, že jim zákon umožňuje spojit se k výkonu takového práva. Je proto na každém z menších akcionářů, aby, usoudí-li, že je namístě domoci se práva podle citovaných ustanovení zákona, vynaložil potřebné úsilí k tomu, aby přesvědčil potřebný počet ostatních akcionářů k podání návrhu na zahájení příslušného řízení. O nepřípustné nerovnosti proto hovořit nelze.

[27] Z citovaných judikatorních závěrů tak (mimo jiné) plyne, že v případech, kdy škoda způsobená společnosti může být nahrazena uplatněním žaloby o náhradu škody, nemá žaloba o náhradu odvozené (reflexní) škody místo. Omezuje-li současně zákon možnost akcionáře uplatnit právo na náhradu škody jménem společnosti (§ 182 odst. 2 obch. zák.) rozsahem jeho účasti v akciové společnosti (§ 181 odst. 1 obch. zák.), bylo by v rozporu s jeho smyslem a účelem připustit, aby se akcionář, který pro nesplnění podmínek § 181 odst. 1 obch. zák. není aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku společnosti na náhradu škody podle § 182 odst. 2 obch. zák., mohl domáhat náhrady reflexní škody na svých akciích způsobené tím, že členové volených orgánů společnosti poškodili společnost jednáním v rozporu s péčí řádného hospodáře.

[28] Ani v poměrech projednávané věci tak Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit se od (výše citovaných) závěrů ustálené rozhodovací praxe. Přitom dovolací soud výslovně podotýká, že tím nijak nepředjímá řešení této otázky v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.

[29] Dovolání je přesto přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelem otevřené (v pořadí druhé) otázky existence povinnosti odvolacího soudu učinit výzvu a poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

[30] Podle § 118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2).

Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3). Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (odstavec 4).

[31] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k výkladu § 118a o. s. ř. se podává, že: 1)

Poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat. Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). 2) Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci [srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 115/2012“)].

3)

Poučení o povinnosti důkazní podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. spočívá v tom, že soud jednak účastníka řízení vyzve, aby označil k prokázání všech svých sporných tvrzení potřebné důkazy, a jednak mu sdělí, jaké by byly následky nesplnění této výzvy (tedy že účastník neunese důkazní břemeno, a že proto nemůže být ve sporu nebo jiné právní věci úspěšný). K poučení o povinnosti důkazní soud nepřistupuje pouze tehdy, je-li účastník nečinný; poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne jak účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz, tak i tehdy, jestliže účastník sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý sporné tvrzení prokázat, nebo jestliže účastník o svém sporném tvrzení označil důkazy, přesto se mu však nepodařilo jejich prostřednictvím sporné tvrzení prokázat. Z ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.

proto mimo jiné

vyplývá závěr, že soud poskytne poučení o povinnosti důkazní vždy také tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. R 115/2012). 4) Soudy nižších stupňů mohou své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytly poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.

s. ř. Takové poučení zahrnuje též informaci o procesních následcích, jež stihnou účastníka, jestliže svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost nesplní, tj. neunesení důkazního břemene a neúspěch ve sporu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4240/2009, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011). 5) V každém jednotlivém případě je třeba zkoumat, zda bylo poučení podle ustanovení § 118a o.

s. ř., jehož smyslem je zabránit tomu, aby byl účastník ve sporu neúspěšný proto, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, na místě, a jestli případné neposkytnutí poučení znamenalo, že účastníku nebyla dána příležitost chybějící tvrzení či důkazy doplnit (navrhnout) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012]. 6) Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení podle § 118a odst. 3 o.

s. ř. zákon ukládá – jak je zřejmé z § 213b odst. 1 o. s. ř. – také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání; to neplatí jen tehdy, kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s § 205a nebo § 211a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015).

[32] Žalobou uplatněný nárok spočívá na tvrzení žalobce, že jeho právním předchůdcům vznikla v důsledku převodu obchodního podílu škoda, kterou jim způsobil A. P. a žalovaní 4) až 11). V průběhu řízení (viz č. l. 522 spisu) dovolatel též namítl, že žalovaní za uvedenou škodu odpovídají rovněž proto, že uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu A. P. a žalovaní 4) až 10) po společnosti – jako ovládající osoby – vyžadovali, případně, že za škodu způsobenou ovládající osobou ručí.

[33] Ačkoli tato „námitka“ může ze strany žalobce vyžadovat doplnění skutkových tvrzení, která (po jejich doplnění) mohou být předmětem dokazování, dovolatel jejím prostřednictvím (pouze) poukazuje na alternativní právní kvalifikaci žalobou uplatněného nároku, jež může být posuzován i podle § 66a odst. 14 a 15 obch. zák.

[34] Právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu věcí soudu. Není obligatorní náležitostí žaloby (srov. § 79 odst. 1 o. s.

ř.), je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady iura novit curia) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle

této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2028/2016, či ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 179/2020).

[35] Dospěl-li v této situaci odvolací soud – obdobně jako soud prvního stupně – k závěru, že dovolatel netvrdí všechny skutečnosti rozhodné pro vznik nároku podle § 66a odst. 14 obch. zák., případně pro vznik nároku podle § 66a odst. 15 obch. zák., měl dovolateli (v souladu se závěry shora uvedené judikatury) poskytnout poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. o tom, že – ve vztahu k jím vznesené „námitce“ – nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, a vyzvat jej, aby svá tvrzení doplnil, jinak ponese následky neunesení břemene tvrzení.

[36] Nepostupoval-li odvolací soud tímto způsobem, nelze než uzavřít, že shora uvedené judikatorní závěry nerespektoval; jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

[37] Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

[38] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).

[39] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 3. 2022

JUDr. Filip Cileček předseda senátu