27 Cdo 407/2024-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně NF Capital a. s., se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 60727357, zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Balbínova 1093/27, PSČ 120 00, proti žalovanému Karlu Kuropatovi, bytem v Kroměříži, Elišky Krásnohorské 3506/13, PSČ 767 01, zastoupenému Mgr. Tomášem Troupem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, PSČ 130 00, o zaplacení 207.258.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 119/2022 (nyní u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 144/2023), o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 4 Cmo 160/2022-64, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 4 Cmo 160/2022-64, se mění takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022, č. j. 73 Cm 119/2022-28, se mění tak, že místní nepříslušnost Městského soudu v Praze se nevyslovuje.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 3. 6. 2022 se žalobkyně domáhá na žalovaném jako bývalém členovi představenstva zaplacení 207.258.500 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené jí porušením péče řádného hospodáře.
[2] Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 11. 2022, č. j. 73 Cm 119/2022-28, vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně jako soudu věcně a místně příslušnému (výrok II.).
[3] Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Žaloba o zaplacení 207.258.500 Kč s příslušenstvím byla dne 3. 6. 2022 doručena Městskému soudu v Praze. 2) V podání doručeném soudu prvního stupně dne 22. 7. 2022 se žalobkyně vyjádřila k místní příslušnosti a uvedla, že Městský soud v Praze zjevně není obecným soudem žalovaného a že využila svého procesního práva zvolit tento soud v rámci příslušnosti dané na výběr podle § 87 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“). Tvrdí, že v obvodu soudu prvního stupně došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy, neboť „lze považovat za triviální, že jak loci delicti comissi, tak loci damni infecti se nachází v případě újmy způsobené žalovaným (coby členem orgánu žalobkyně) žalobkyni v místě jejího sídla“. 3) V doplnění žaloby doručeném soudu prvního stupně dne 5. 10. 2022 žalobkyně uvádí, že škoda vznikla tím, že žalovaný neučinil žádné kroky proti provedení v žalobě specifikovaných plateb, ani k vymáhání škody vzniklé v souvislosti s jejich provedením.
[4] Na takto ustaveném skutkovém základě dospěl soud prvního stupně k závěru, podle něhož žalobkyně žádným způsobem netvrdí a neprokazuje, kde konkrétně došlo k jednání, resp. nekonání žalovaného, a tuto okolnost dovozuje pouze z administrativního sídla žalobkyně. Soud prvního stupně nemá za prokázané, že jsou splněny podmínky § 87 písm. b) o. s. ř., a žalobkyně se proto nemůže dovolat místní příslušnosti na výběr dané.
[5] V rámci úvah o místní příslušnosti soud prvního stupně přihlédl také k tomu, že u Krajského soudu v Brně je pod sp. zn. 36 Cm 119/2022 vedeno řízení, které by mohlo s daným řízením obsahově souviset.
[6] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
[7] Odvolací soud vyšel dále z toho, že žalovaný se k otázce místní příslušnosti vyjádřil v podání doručeném soudu prvního stupně dne 5. 5. 2023, v němž navrhl potvrzení usnesení soudu prvního stupně jako věcně správného. Uvedl, že Městský soud v Praze by byl podle § 87 písm. b) o. s. ř. místně příslušný jen pro malou část nároku, proto by se mělo aplikovat obecné pravidlo, podle něhož je místně příslušným soud v místě bydliště žalovaného.
[8] Základem pro určení místní příslušnosti jsou podle odvolacího soudu vždy tvrzení obsažená v žalobě. Žalobkyně označuje za skutečnost, která zakládá nárok na náhradu škody, „nekonání“ žalovaného.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že lze jen obtížně spekulovat o tom, kde k onomu „nekonání“ došlo, a z pouhých spekulací dovozovat místní příslušnost soudu na výběr daného nelze. II. Dovolání
[9] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za
to, že dovolání je přípustné a že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení procesní otázky, zda „lze pro účely § 87 písm. b) o. s. ř. s místem nekonání člena statutárního orgánu obchodní korporace ztotožnit tehdejší sídlo dotčené obchodní korporace, a pokud ano, tak za jakých podmínek“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[10] Dovolatelka, odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4198/2019, namítá, že stálým pracovištěm statutárního orgánu je sídlo společnosti. Je proto zřejmé, že člen statutárního orgánu plní své zákonné či smluvní povinnosti vůči společnosti v jejím sídle, a tudíž i k porušení těchto povinností ve formě nekonání došlo v místě sídla společnosti.
[11] Žalovaný je v dané věci žalován za porušení povinnosti člena statutárního orgánu žalobkyně, která měla v rozhodném období sídlo v obvodu Městského soudu v Praze.
[12] Správnost uvedené úvahy potvrzuje podle dovolatelky i judikatura Soudního dvora Evropské unie (srov. rozsudek ze dne 18. 7. 2013, ve věci C-147/12, ÖFAB, Östergötlands Fastigheter AB v. Frank Koot a Evergreen Investments BV).
[13] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
[14] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. [15] Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky místní příslušnosti soudu dané na výběr žalobci podle § 87 písm. b) o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
[16] Podle § 11 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu (odstavec 1). Je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich (odstavec 2).
[17] Podle § 84 o. s. ř. k řízení je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.
[18] Podle § 85 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale.
Nelze-li zjistit bydliště fyzické osoby nebo nelze-li zjistit, v obvodu kterého okresního soudu se fyzická osoba zdržuje, nebo lze-li to zjistit jen s velkými obtížemi, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu se nachází místo trvalého pobytu evidované v informačním systému evidence obyvatel podle zákona o evidenci obyvatel, popřípadě místo jiného pobytu evidované podle jiných právních předpisů.
[19] Podle § 85a o. s. ř. je-li pro řízení v prvním stupni věcně příslušný krajský soud a místní příslušnost se řídí obecným soudem účastníka, je místně příslušným krajský soud, v jehož obvodu je obecný soud účastníka.
[20] Podle § 87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
[21] Podle § 103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
[22] Podle § 105 o. s. ř. soud místní příslušnost zkoumá jen do skončení přípravného jednání podle § 114c o. s. ř. Neprovedl-li tuto přípravu jednání, zkoumá soud místní příslušnost jen před tím, než začne jednat o věci samé, nebo rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz, elektronický platební rozkaz nebo evropský platební rozkaz. Později ji soud zkoumá pouze tehdy, nebyla-li provedena příprava jednání podle § 114c o. s. ř., a jen k námitce účastníka, která byla uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší. Při zkoumání místní příslušnosti se nepřihlíží k přípravě jednání, jednáním a jiným úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem (odstavec 1). Vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek § 11 odst. 3 předloží Nejvyššímu soudu (odstavec 2).
[23] Z ustálené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu přijaté k otázce místní příslušnosti soudů se podává, že:
1) Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ jednak dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, současně však pro každého účastníka řízení představuje ústavní záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů „ad hoc“. Rozhodování každé věci příslušným (tj. zákonným) soudem a soudcem je tedy neopomenutelnou podmínkou spravedlivého procesu. 2) Místní příslušnost soudu patří mezi podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé (§ 103 o. s. ř.), která ovšem nemá povahu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení a jejíž zkoumání se soustředí na začátek řízení.
Místní příslušnost zkoumá soud z vlastní iniciativy před tím, než začne jednat o věci samé (zpravidla do doby, než je přednesena, resp. přečtena žaloba), později jedině k námitce účastníka, je-li uplatněna při prvním úkonu, který mu přísluší. 3) Na úmysl žalobce zvolit soud příslušný podle § 87 o. s. ř. se usuzuje jednak ze skutečností rozhodných pro posouzení příslušnosti určitého soudu, které jsou uvedeny v žalobě, jednak z toho, že žaloba byla podána právě u tohoto soudu, neboť volba příslušného soudu je provedena dnem, kdy žaloba došla příslušnému soudu.
4) Jakmile je žaloba doručena soudu, nemůže žalobce již provedenou volbu měnit, neboť tomu brání zásada perpetuatio fori vyjádřená v § 11 odst. 1 o. s. ř.; právo volby místně příslušného soudu je okamžikem zahájení řízení vyčerpáno. 5) Ze zásady perpetuatio fori, vyjádřené v ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř., vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle § 87 písm. b) o. s. ř. soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě, neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici.
6) Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze usuzovat ze žalobních tvrzení. Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností tvrzených v žalobě, pokud vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto práva (vznik škody, protiprávní jednání, příčinnou souvislost). 7) Pro místní příslušnost soudu podle § 87 písm. b) o. s. ř. není nezbytné, aby se této příslušnosti žalobce výslovně dovolal, ale je rozhodující, zda v žalobě uvedl skutečnosti, které tuto na výběr danou příslušnost odůvodňují.
Srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1862/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo
195/2015, ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5761/2016, ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3347/2016, ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3946/2017, ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 964/2021, ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2/2022, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3429/2023, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2853/07, uveřejněný pod číslem 83/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v nich citovanou judikaturu.
[24] V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že žalobkyně provedla volbu místně příslušného soudu podle § 87 písm. b) o. s. ř. a u tohoto soudu též podala žalobu. Z obsahu žaloby se podává, že žalobkyně má (a v době výkonu funkce žalovaným též měla) sídlo v obvodu zvoleného soudu a po žalovaném jako bývalém členovi představenstva se domáhá náhrady škody způsobené jí porušením povinnosti při výkonu funkce. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný nezabránil nedůvodným platbám na daňové účty, neučinil kroky k jejich vymáhání, nepodal u soudu včas žalobu na náhradu škody a nároky nechal promlčet, čímž měl žalobkyni způsobit škodu ve výši celkem 207.258.500 Kč s příslušenstvím, tedy tvrdí konkrétní okolnosti vyjadřující hmotněprávní předpoklady vzniku práva na náhradu škody.
[25] Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že ze samotných údajů obsažených v žalobě není jasné, kde konkrétně k výše uvedenému údajnému protiprávnímu jednání žalovaného mělo dojít. Odvolací soud však nevzal v úvahu závěr, k němuž dospěl Nejvyšší soud v (dovolatelkou citovaném) usnesení sp. zn. 26 Cdo 4198/2019 a podle kterého, nevyplynou-li z obsahu spisu žádné poznatky, jež by byly způsobilé tento závěr zpochybnit, je namístě vycházet – s přihlédnutím k obvyklému chodu věcí – z úvahy, že člen statutárního orgánu plní své úkoly v sídle společnosti.
[26] Uvedené samozřejmě nebránilo tomu, aby žalovaný v souladu s § 105 odst. 1 větou třetí o. s. ř. při prvním úkonu, který mu přísluší, namítl nedostatek místní příslušnosti žalobkyní zvoleného soudu a v této souvislosti uvedl místo (odlišné od sídla žalobkyně), kde svou funkci člena statutárního orgánu žalobkyně v rozhodné době fakticky vykonával. To však žalovaný neučinil.
[27] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, a jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. usnesení odvolacího soudu změnil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Marek Doležal předseda senátu