28 Cdo 3429/2023-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobkyně K. H., zastoupené JUDr. Václavem Vladařem, advokátem se sídlem v
Plzni, Borská 588/13, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, identifikační číslo
osoby: 00025429, o zaplacení 1.842.611,50 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 136/2023, o dovolání žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. června 2023, č. j. 18 Co
116/2023-82, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Chebu dne 29. 3.
2023 domáhala na žalované zaplacení částky 342.611,- Kč z titulu náhrady škody
vzniklé žalobkyni vynaložením nákladů na obhajobu v trestním řízení a částky
1.500.000,- Kč coby náhrady nemajetkové újmy představující přiměřené
zadostiučinění podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (dále „OdpŠk“). Oba nároky žalobkyně spojuje s vydáním
nezákonného rozhodnutí, s usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie
Karlovarského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské
kriminality č. j. KRPK – 32466 – 1345/ TČ- 2015 – 190080, ze dne 27. 2. 2017 o
zahájení trestního stíhání žalobkyně; trestní stíhání žalobkyně bylo skončeno
rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2022, sp. zn. 3 T 10/ 2018,
kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby dle ustanovení § 226 písmeno b)
trestního řádu pro všechny skutky, přičemž rozsudek nabyl právní moci dne 4. 5.
2022.
2. Okresní soud v Chebu (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3.
4. 2023, č. j. 12 C 136/2023-75, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I.)
a současně rozhodl, že po právní moci uvedeného usnesení bude věc postoupena
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II.). Z
odůvodnění označeného usnesení se podává, že v souladu s ustanovením § 84
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s.
ř.“), a ustanovením § 85 odst. 5 o. s. ř., je vzhledem k sídlu organizační
složky státu - Ministerstva spravedlnosti - na adrese Vyšehradská 16, Praha 2,
k projednání a rozhodnutí věci místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 2. Soud
prvního stupně vysvětlil, že k projednání a rozhodnutí předmětné právní věci by
mohl být taktéž příslušný soud podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř., tedy
soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu újmy
(srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 8 Co
39/2010, uveřejněné pod číslem 177/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1958/2014), nicméně žalobkyně uplatnila oba nároky žalobou u Okresního soudu v
Chebu, ač náhradu škody a nemajetkové újmy staví do příčinné souvislosti s
trestním stíháním zahájeným usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie
Karlovarského kraje, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské
kriminality, se sídlem Závodní 386/100, 360 06 Karlovy Vary, č. j.
KRPK-32466-1345/TČ-2015-190080 ze dne 27. 2. 2017. Soud prvního stupně uzavřel,
že skutečnost zakládající dle tvrzení žalobkyně právo na náhradu škody a
nemajetkové újmy představuje usnesení policejního orgánu se sídlem v obvodu
působnosti Okresního soudu v Karlových Varech, u nějž mohla žalobkyně žalobu
podat, v případě, že by měla v úmyslu jeho místní příslušnost založit na
základě kritéria upraveného v ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“)
usnesením ze dne 21. 6. 2023, č. j. 18 Co 116/2023-82, usnesení soudu prvního
stupně potvrdil. Odvolací soud se zcela ztotožnil s prvostupňovým usnesením.
Doplnil, že na závěru o místní příslušnosti soudu na výběr daného, kterým by
mohl být toliko Okresní soud v Karlových Varech, by ničeho nemohla změnit
argumentace žalobkyně, že usnesení o zahájení trestního stíhání jí bylo
doručeno v místě bydliště ve XY, že fakticky bylo usnesení o zahájení trestního
stíhání vypracováno v Chebu, a že ke skutkům vymezeným v usnesení policejního
orgánu mělo dojít v obvodu působnosti Okresního soudu v Chebu. S odkazem na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4019/2017, pak
odvolací soud kvitoval i tu skutečnost, že po vyslovení místní nepříslušnosti
soud prvního stupně věc postoupil obecnému soudu žalované a nikoliv soudu
danému na výběr dle ustanovení § 87 o. s. ř., kterýžto postup nelze využít ani
tehdy, pokud měl žalující v úmyslu realizovat svoji volbu příslušného soudu
podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., za přípustné pro řešení otázky procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud – dle mínění dovolatelky – odchýlil
od ustálené judikatury dovolacího soudu, případně pro řešení právní otázky,
která nebyla doposud dovolacím soudem řešena, a sice „zda jakožto nejzásadnější
a jediný hraniční určovatel pro aplikaci ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. lze
pojímat pouze formální sídlo policejního orgánu, který zahájil trestní stíhání
vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání, anebo zda těchto hraničních
určovatelů je více a na základě kterých v takovém případě speciální místní
příslušnost dle § 87 písm. b) o. s. ř. určit.“ Dovolatelka současně uplatnila
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z
okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením
§ 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobkyně není pro řešení shora vymezené otázky procesního
práva ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť – vzdor mínění
žalobkyně – řešení této otázky již rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nabízí
(nejedná se tudíž o otázku judikatorně neřešenou) a odvolací soud se v poměrech
projednávané věci od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Při řešení
dovoláním vymezené otázky procesního práva, zda soud, u něhož byla žaloba
podána a který je soudem, jehož místní příslušnost vychází z § 87 písm. b) o.
s. ř., může vyslovit svou místní nepříslušnost proto, že žalobce možnost volby
tohoto soudu v žalobě neodůvodnil, se odvolací soud od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu neodchýlil.
10. Podle § 87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného,
popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v
jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
11. Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je
věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do
skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a
místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle
zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím
příslušného soudu.
12. Ze zásady perpetuatio fori, vyjádřené v ustanovení § 11 odst. 1 o.
s. ř., vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle
ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě,
neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici (srovnej rozhodnutí
bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 6/75, uveřejněné
pod číslem 29/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 96/04).
13. Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu
škody ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze
usuzovat ze žalobních tvrzení. Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností
tvrzených v žalobě, pokud vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto
práva (vznik škody, protiprávní jednání, příčinnou souvislost; srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 823/2014, nebo ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3298/2014). Soudní judikatura je přitom ustálena v
závěru, že pro místní příslušnost soudu podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř.
není nezbytné, aby se této příslušnosti žalobce výslovně dovolal, ale je
rozhodující, zda v žalobě uvedl skutečnosti, které tuto na výběr danou
příslušnost odůvodňují (viz již zmíněné rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu
SSR ze dne 22. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 6/75, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4143/2015). Přitom platí, že právo volby místní
příslušnosti dané na výběr podle § 87 o. s. ř. přísluší jen žalobci. Pokud ten
tohoto práva nevyužije třeba i tím, že podá žalobu u soudu, který místně
příslušný být vůbec nemůže, nepřísluší tuto volbu vykonat ani soudu a ani
žalovanému (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp.
zn. 30 Cdo 1389/2016, a ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3044/2019).
14. V přítomné právní věci žalobkyně spojila nárok na náhradu škody
způsobenou státem, jež měla spočívat v nákladech na obhajobu v trestním řízení,
s vydáním nezákonného rozhodnutí, usnesením policejního orgánu o zahájení
trestního stíhání žalobkyně, jež označila za odpovědnostní titul, v jehož
důsledku musela vynaložit náklady na obhajobu představující majetkovou újmu,
jež by - nebýt vydání nezákonného rozhodnutí - žalobkyni nevznikla. V žalobě
ovšem neuvedla žádnou skutečnost vyjadřující hmotněprávní předpoklady vzniku
práva na náhradu škody, tj. odpovědnostní titul, vznik škody nebo příčinnou
souvislost mezi odpovědnostním titulem a škodou, která by mohla ve smyslu
ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. založit místní příslušnost Okresního soudu v
Chebu.
15. V usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, Nejvyšší
soud vyslovil v souvislosti s řízením o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
která měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené
délce soudního řízení, závěr, podle něhož i v případě, kdy má žalobce možnost
vybrat si místně příslušný soud podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř., je
tato možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo
řízení před prvním stupněm (shodně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2325/2015, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo
3443/2016, a ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4019/2017). V usnesení ze dne
9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 311/2016, pak Nejvyšší soud vztáhl aplikovatelnost
uvedeného závěru také na řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy odvozované
od nepřiměřené délky řízení, v němž v několika stupních rozhodovaly správní
orgány. V obou případech přitom dovolací soud zdůraznil, že přijatý závěr je
odrazem skutečnosti, že těžiště dokazování je v řízení před soudem (správním
orgánem) prvního stupně, a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby
řízení probíhalo „na místě samém“, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního
materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti
zakládající právo na náhradu škody. Odpovídá totiž účelu ustanovení § 87 písm.
b) o. s. ř., aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde
konkrétní újma vznikla a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v
odškodňovacím řízení.
16. I druhý nárok na náhradu nemajetkové újmy, jež měla být žalobkyni
způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce
trestního stíhání, žalobkyně spojila s usnesením policejního orgánu o jeho
zahájení. Žalobní argumentace se přitom vztahuje k úkonům, jež policejní orgán
v řízení vykonal, a s nimiž žalobkyně spojuje nejen tvrzení o nepřiměřené délce
řízení, ale i jejich vliv na její soukromý i profesní život. Hledisko původce
odpovědnostního titulu (zde nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci)
je shora označenou judikaturou konstantně přijímáno jako rozhodné pro výběr
místní příslušnosti soudu dle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř., a na již
přijatých konkluzích není důvodu cokoliv měnit. Namítá-li pak žalobkyně, že z
judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně relevantní kritérium pro výběr místně
příslušného soudu pro řízení o náhradě škody, respektive i náhradě nemajetkové
újmy, nevyplývá, pak úsudek o tom, který ze soudů může ve smyslu ustanovení §
87 písm. b) o. s. ř. místně příslušným být, zcela jistě závisí na tom, zda
žalobce v žalobce vymezí některý z hmotně-právních předpokladů uplatněného
nároku do té míry, že jeho skutkové vylíčení je bez jakýchkoliv pochybností
možné spojit se soudem (nikoliv obecným soudem žalovaného), u nějž byla žaloba
podána (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo
823/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo
3298/2014).
17. V posuzovaném případě je tedy místně příslušným soudem k projednání
a rozhodnutí přítomné právní věci obecný soud žalované určený podle ustanovení
§ 85 odst. 5 o. s. ř., kterým je (podle sídla Ministerstva spravedlnosti)
Obvodní soud pro Prahu 2. V úvahu by rovněž přicházelo založení místní
příslušnosti soudu, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na
náhradu újmy [§ 87 písm. b) o. s. ř.], tedy v poměrech projednávané věci
Okresního soudu v Karlových Varech; jeho volbu ovšem žalobkyně neprovedla.
18. Pokud jde o námitky dovolatelky proti závěrům vyplývajícím z
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, sluší
se uvést, že proti tomuto usnesení směřující stížnost odmítl jako zjevně
neopodstatněnou Ústavní soud usnesením ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS
2237/15. V něm konstatoval, že z ústavně-právního hlediska neshledal žádné
deficity v přijatém závěru obecných soudů, že v řízení o náhradu nemajetkové
újmy vzniklé nesprávným úředním postupem orgánu veřejného moci spočívajícím v
nepřiměřené délce řízení je místně příslušeným soudem na výběr daným dle
ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. ten soud, v jehož obvodu působnosti sídlí
soud, jenž v posuzovaném řízení věc projednal a rozhodl v prvním stupni. Tento
závěr se pak do poměrů projednávané věci promítne přiměřeně, neboť dovolací
argumentace žalobkyně je založena na tvrzeních, že původcem nesprávného postupu
majícího za následek nepřiměřenou délku trestního stíhání žalobkyně byl
policejní orgán. Zcela se pak v poměrech projednávané věci prosadí závěr, jenž
s odkazem na starší judikaturu Nejvyšší soud připomněl v usnesení ze dne 28. 2.
2017, sp. zn. 30 Cdo 3443/2016. V tomto usnesení přitakal důvodnosti argumentům
žalujícího dovolatele, že soudem na výběr daným dle ustanovení § 87 písm. b) o.
s. ř., může být, je-li odpovědnostním titulem v žalobě řádně označené usnesení
policejního orgánu o zahájení (a vedení) trestního stíhání, které neskončilo
pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, i sídlo policejního
orgánu, který trestní stíhání zahájil. Usnesení odvolacího soud pak zjevně
konvenuje i dovolatelkou připomínanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10.
2016, sp. zn. 30 Cdo 1768/2016, neboť toto rozhodnutí je postaveno na závěru,
že žalobce některé z relevantních kritérií naplňujících hmotně-právní
předpoklady uplatněného nároku v žalobě soudu, u nějž byla žaloba s úmyslem
založit jeho místní příslušnost dle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř.,
přiblíží, což se v případě žaloby v přítomné právní věci nestalo. Usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 823/2014, se pak vyjadřuje
k problematice založení místní příslušnosti soudu na výběr daného z podnětu
námitky, zda relevantním kritériem je skutečná povaha žalobou uplatněného
nároku či judikaturou přijímaného vylíčení rozhodných žalobních tvrzení, jež
žalobcem provedenou volbu místně příslušného soudu odůvodňují. Jedná se tak o
otázku, před jejíž řešení nebyl odvolací soud v projednávané věci dovoláním
žalobkyně postaven.
19. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto
Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto
rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7.
2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení,
bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1
a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu