USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně INTEC s. r. o., se sídlem ve Slavičíně, Divnice 88, PSČ 763 21, identifikační číslo osoby 60912189, zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem, se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 121/8, PSČ 690 02, proti žalovanému Ivano Luigi Vandalo Cappellettimu, bytem v Ostravě, 28. října 821/269, PSČ 709 00, zastoupenému JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, PSČ 779 00, o zaplacení 831.454 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 88/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 11. 2023, č. j. 60 Co 197/2023-435, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.471,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
88/2020-380, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 6. 2022, č. j. 60 Co 74/2022-248, jímž odvolací soud potvrdil vyhovující rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 1. 2022, č. j. 28 C 88/2020-210, ve znění usnesení ze dne 28. 1. 2022, č. j. 28 C 88/2020-215, Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 27 Cdo 2863/2022-291.
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[6] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož byla žaloba podána „opožděně po marném uplynutí tříleté promlčecí lhůty“, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (citované již v předchozím kasačním rozhodnutí), z níž se podává, že:
1) Ustanovení § 619 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt).
Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů. 2) Okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty je určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně a běh promlčecí lhůty může začít bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl.
3) Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve. 4) Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj přepokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti. 5) Vědomost právnické osoby o určité (právně významné) skutečnosti se primárně odvíjí od vědomosti členů jejího statutárního orgánu.
Srovnej zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 91/2020“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3934/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 439/2022.
[7] V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudů podává, že dovolatelka převedla ve dnech 24. 11. 2016 a 25. 11. 2016 na účet žalovaného bezhotovostním převodem úroky (ze smluv o zápůjčkách, které žalobkyni nevázaly, neboť její zástupce byl při uzavírání smluv ve střetu zájmů) ve výši 431.454 Kč a 400.000 Kč. Dne 28. 11. 2016 získal (nově jmenovaný) jednatel dovolatelky Silvano Briani (dále též jen „S. B.“) dispoziční oprávnění k účtu dovolatelky a dne 23. 3. 2017 S. B.
převzal od daňové kanceláře účetní doklady dovolatelky včetně dvou výpisů z účtu zachycujících úhradu výše uvedených úroků.
[8] Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že dovolatelka se (bez ohledu na skutečnou znalost) mohla dozvědět o tom, že se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil, nejpozději v okamžiku, kdy daňová kancelář předala jejímu jednateli S. B. účetnictví, včetně výpisů z účtu, tedy dne 23. 3. 2017. Byla-li žaloba podána dne 20. 5. 2020, stalo se tak až po uplynutí zákonem stanovené promlčecí lhůty.
[9] Dovolání nečiní přípustným ani námitka dovolatelky, že změna „dosavadní judikatury ve vztahu k důsledkům nesplnění notifikační povinnosti“ podle § 55 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], má vliv na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty a retrospektivní působení norem je nepřiměřeně tvrdé.
[10] Dovolatelka totiž přehlíží, že pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 o. z.) je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně R 91/2020) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání. Touto vědomostí se nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. přiměřeně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo
3166/2009, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, či ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015).
[11] Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty proto nelze v daném případě spojovat s vědomostí dovolatelky o právních následcích spojených s porušením § 55 z. o. k., ale pouze s existencí skutečností rozhodných pro závěr o nezávaznosti smluv o zápůjčkách, aniž by přitom bylo rozhodující, zda si dovolatelka byla zcela vědoma právních následků nesplnění informační povinnosti či nikoli.
[12] Pouze pro úplnost lze dodat, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož při řešení otázky časových účinků rozhodnutí je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014; ve vztahu k právu procesnímu a k závěrům rozhodovací praxe zvláštního senátu srov. usnesení ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017), což není případ projednávané věci.
Výjimečnost situace nemůže přitom spočívat pouze v tom, že bylo narušeno legitimní očekávání žalobkyně ve správnost dřívější judikatury, když jde o přirozený důsledek judikaturního odklonu (srov. rozsudek ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 67/2020, a usnesení ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3334/2020)
[13] Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka stavění subjektivní promlčecí lhůty, neboť při její formulaci dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry, ze kterých odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí a podle nichž „nebylo zjištěno ani, že by dovolatelka právo neuplatnila jsa žalovaným lstivě uvedena v omyl“.
[14] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[15] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je
právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). [16] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 28. 1. 2025
JUDr. Marek Doležal předseda senátu