28 Cdo 1179/2025

28 Cdo 1179/2025-80

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně EFES, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Třebonice č. ev. 110, identifikační číslo osoby: 41189710, zastoupené Mgr. Michaelou Jindrákovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 874/3, proti žalovaným 1) FOLTAN a spol., se sídlem v Opavě, Ostrožná 233/40, identifikační číslo osoby: 25865111, jako likvidační správkyni pozůstalosti zůstavitele J. V., zemřelého, zastoupené JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1331/31, 2) T. P., zastoupenému Mgr. Pavlem Otipkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 1794/17, o určení pohledávky ve výši 26.857.923,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 448/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2024, č. j. 8 Co 182/2024-55, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2024, č. j. 16 C 448/2023-23, zamítl žalobu na určení, že žalobkyni náleží pohledávka ve výši 26.857.923,50 Kč (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalované 1) do likvidační podstaty ve výši 6.776,- Kč a žalovanému 2) k rukám jeho zástupce ve výši 10.164,- Kč (výroky II. a III.).

2. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 8 Co 182/2024-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení, a to žalované 1) do likvidační podstaty k rukám jejího zástupce ve výši 3.388,- Kč a žalovanému 2) k rukám jeho zástupce ve výši 6.776,- Kč (výroky II. a III.).

3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně přihlásila pohledávku ve výši 20.000.000,- Kč s příslušenstvím do likvidace pozůstalosti nařízené v řízení o pozůstalosti zůstavitele J. V. (dále „zůstavitel“), zemřelého dne 10. 11. 2020. Žalovaný 2) v rámci pozůstalostního řízení tuto pohledávku popřel z důvodu jejího promlčení. Žalobkyně se proto podanou žalobou domáhala určení, že jí náleží uvedená pohledávka za zůstavitelem z titulu smlouvy o půjčce ze dne 12. 11. 2013 uzavřené mezi žalobkyní jako věřitelkou a zůstavitelem coby dlužníkem. Zůstavitel přitom svůj dluh z titulu smlouvy o půjčce ze dne 12. 11. 2013 co do důvodu a výše uznal v dohodě o uznání dluhu a způsobu jeho úhrady, na níž je uvedeno datum 31. 12. 2016 a k jejímuž podpisu byl zůstavitel vyzván žalobkyní dne 25. 5. 2017. Soudy nižších instancí dovodily, že se posuzovaný právní vztah řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, účinným do 31. 12. 2013. Konstatovaly, že již v době podpisu dohody o uznání dluhu zůstavitelem byl dluh promlčen, přičemž z textu zmíněné dohody nevyplývá, že by zůstavitel o promlčení věděl nebo že by se strany dohodly, že se jejich práva a povinnosti budou řídit zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, účinným od 1. 1. 2014 (dále „zákon č. 89/2012 Sb.“). Námitku promlčení vznesenou žalovaným 2) tak shledaly důvodnou, a tudíž přistoupily k zamítnutí žaloby.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Domnívá

se, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive pro existenci otázky v praxi dovolacího soudu rozhodované rozdílně. Namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil skutková zjištění, dle nichž se na základě výslovného písemného ujednání žalobkyně se zůstavitelem má jimi uzavřená dohoda o uznání dluhu řídit zákonem č. 89/2012 Sb. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a jeho vydání odporuje smyslu zákona. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

5. Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).

7. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto usnesení je rovněž – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013].

10. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž pod bodem 39 odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.“

11. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.

12. Dovolání žalobkyně je se zřetelem na obsahové požadavky kladené na tento mimořádný opravný prostředek ustanovením § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, vadné, a tudíž věcně neprojednatelné. Dovolatelka sice vymezila přípustnost dovolání odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. a z něj do poměrů projednávané věci uplatnila zákonný předpoklad přípustnosti spočívající v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, respektive v existenci otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nicméně takovou otázku v dovolání v rozporu se shora označenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu nijak nevymezuje.

Dovolatelka neupřesňuje, ohledně jaké právní otázky a se kterými rozhodnutími dovolacího soudu mělo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, ani neuvádí právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a neidentifikuje rozhodnutí dovolacího soudu, která rozdílnost v rozhodování určité (konkrétní) právní otázky reprezentují. Obecné tvrzení, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, je zcela nedostatečné.

Vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přitom nemůže nahradit vyjádřený nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem [k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srovnej přiléhavý výklad ve shora citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16].

13. Jeví se vhodným dodat, že parametry řádného vymezení některého ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nesplňuje ani poukaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 1005/07, neboť pouhým odkazem na dané rozhodnutí bez zprostředkování jeho aplikovatelnosti do poměrů věci aktuálně posuzované nemůže dovolatelka kompenzovat zřejmý požadavek vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Pokud dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.

s. ř.), se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak.

Sluší se uvést, že řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání a důvodu dovolání a ozřejmění jejich vazby není požadavkem nelegitimním či nepřiměřeným, jak se ostatně pregnantně vyjádřil Ústavní soud ve výše zmíněném plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (viz zejména body 38 a 39 odůvodnění stanoviska).

14. Nad rámec řečeného je namístě podotknout, že polemikou o způsobu, jakým odvolací soud vyložil dohodu o uznání dluhu uzavřenou mezi žalobkyní a zůstavitelem, respektive o tom, že nedovodil vůli podřídit práva a povinnosti vyplývající z této dohody režimu zákona č. 89/2012 Sb., dovolatelka neuplatnila jediný možný zákonný dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci, ale námitky skutkového rázu. Jinými slovy řečeno, z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, či ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014), což však není případ projednávané věci. Ani z tohoto pohledu tak nesplnila požadavek na vymezení právní otázky, jenž je upraven v ustanovení § 237 o. s. ř. Nejvyššímu soudu totiž podle účinné procesní úpravy přísluší zabývat se výhradně otázkami právními (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli skutkovými (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016, ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017, a ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018). Skutkový charakter mají přitom podle ustálené judikatury mimo jiné závěry o obsahu právního úkonu a zjišťování, co bylo mezi jeho stranami ujednáno (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1309/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2858/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1872/2023).

15. Namítá-li pak žalobkyně, že se odvolací soud nevypořádal s její odvolací argumentací, a vytýká-li odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, dlužno předně uvést, že prostřednictvím těchto námitek upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Výtky dovolatelky ostatně postrádají relevanci.

16. V souvislosti s uplatněnou námitkou dovolatelky o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu nelze pustit ze zřetele ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalobce, jemuž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formuloval dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.

6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku jsou zřejmé důvody, pro které soud rozhodl tak, jak se uvádí ve výrokové části.

Skutečnost, že těmito námitkami se jí nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.

17. Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatelky v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s každou uplatněnou odvolací námitkou. Ústavní soud totiž konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int). Odvolací soud přitom dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.

18. Protože žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně rovněž ve výrocích II. a III. o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výrokům

II. a III. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 19. Jelikož dovolání žalobkyně je vadné (není věcně projednatelné), Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 20. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 5. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu