USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Šídlo, s.r.o.,
IČ 264 34 661, se sídlem v Praze 1, Maltézské nám. 537/4, proti žalovanému
městu Úvaly, IČ 002 40 931, se sídlem v Úvalech, Arnošta z Pardubic 95,
zastoupenému JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem Praze 1, Na
Florenci 1025/1, o 23.940 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Praha-východ pod sp. zn. 6 C 617/2014, 6 C 40/2015, 35 C 242/2015, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2019, č. j.
26 Co 156/2019-303, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I. až III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV.) i
státu (výrok V.). Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 26 Co 246/2017-230, k
odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 28 Cdo 3082/2018-272,
obě rozhodnutí soudů nižších stupňů na základě dovolání žalobkyně zrušil a věc
vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud Praha-východ následně rozsudkem ze dne 17. 5. 2019, č. j. 6 C
617/2014-281, 6 C 40/2015, 35 C 242/2015, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
částky 1.361,25 Kč s příslušenstvím, 4.083,75 Kč s příslušenstvím a 18.495 Kč s
příslušenstvím (výroky I. až III.), naopak co do částek 13.158,75 Kč s
příslušenstvím, 39.476,25 Kč s příslušenstvím a 22.605 Kč s příslušenstvím
žalobu opětovně zamítl (výroky IV. až VI.), současně rozhodl o nákladech
účastníků řízení i státu (výroky VII. až IX.). Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, č. j. 26 Co 156/2019-303, k
odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VII. změnil tak, že
žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 49.826 Kč
(výrok I.), v odvolatelem napadených výrocích I., II., III., VIII. a IX. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok III.). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž napadá
výrok II. daného rozhodnutí a dožaduje se, aby Nejvyšší soud zpochybněné
rozhodnutí ve výroku II., jakož i rozsudek soudu první instance ve výrocích I.,
II., III., VIII. a IX. zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-východ k
dalšímu řízení. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V souladu s § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř.
není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem
bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění
nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení,
ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Projednávané dovolání tak přípustným shledat nelze. Jak již Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo
2384/2018, za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska
finančního limitu je sice třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo
předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím
dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným
výrokem. Tento závěr je použitelný i v režimu procesní úpravy účinné od 30. 9. 2017, jelikož podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., který mimo jiné
nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna pomocí
rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl
odbřemenění dovolacího soudu. Znění citovaného ustanovení účinné od 30. 9. 2017
tak znamená další zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“,
nikoli její rozšíření (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3371/2018, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28
Cdo 1136/2019, a ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3541/2018). Napadl-li tedy žalovaný rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II., jímž byly
potvrzeny výroky prvoinstančního rozsudku ukládající mu zaplatit celkem 23.940
Kč [s příslušenstvím, k němuž se však pro účely posuzování přípustnosti
dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží], aniž by se mezi
procesními stranami jednalo o vztah spotřebitelský či pracovněprávní, je jeho
dovolání objektivně nepřípustné, nehledě na to, že okresní soud (zamítavě)
rozhodl též o požadavku žalobkyně na zaplacení dalších 75.240 Kč s
příslušenstvím, a to tím spíše, nestala-li se posléze uvedená suma ani
předmětem odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že rozporovaným výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byly
potvrzeny také nákladové výroky VIII. a IX. rozsudku Okresního soudu
Praha-východ, je vhodné dodat, že dovolání proti částem rozhodnutí týkajícím se
nákladů řízení je bez dalšího objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu obsažené
v písemném vyhotovení jeho rozsudku (k tomu viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1162/2018, ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20
Cdo 2182/2019, a ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3093/2019). Dovolání žalovaného muselo být tedy odmítnuto podle § 238 odst. 1 písm. c) a h)
o. s. ř. ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224
odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s.
ř. s
tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.