28 Cdo 1330/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka
Sajdla v právní věci žalobkyně VP INVEST s.r.o., IČ 27478742, se sídlem v
Pardubicích, S. K. Neumanna 2489, zastoupené JUDr. Marcelou Kislingerovou,
advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
zaplacení částky 3,252.960,- Kč a o povinnosti omluvit se, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 172/2010, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. 22 Co 499/2011-51,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 3,252.960,- Kč i
omluvy z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným
úředním postupem Krajského soudu v Hradci Králové a poté i Nejvyššího správního
soudu. Škoda měla být žalobkyni způsobena rozhodnutími výše uvedených soudů
vydanými v rámci soudního řízení správního, jimiž byla poškozena svoboda jejího
podnikání, jehož předmětem bylo úřední měření rychlosti silničních vozidel.
Jednalo se zejména o závěry soudů o tom, že žalobkyní provedené měření nemůže
být důkazem v rámci přestupkového řízení. Žalobkyně přitom nebyla účastníkem
těchto řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 8. 2011, č. j. 10 C 172/2010-30,
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí
částku 3,252.960,- Kč a omluvit se jí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Žalobkyně požadovanou částku vymezila jako náhradu škody ve
smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Škoda ve
smyslu tohoto zákona měla žalobkyni vzniknout nesprávným úředním postupem v
důsledku rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2007, č. j.
51 Ca 7/2007-20, a ze dne 18. 12. 2007, č. j. 51 Ca 13/2007-32, kterými byla
zrušena rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje o potvrzení
rozhodnutí o udělení pokuty za překročení dovolené rychlosti, a následně
rozhodnutími Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 As
39/2007-66, a ze dne 2. 4. 2008, č. j. 1 As 12/2008-67, kterými byla citovaná
rozhodnutí potvrzena. Obvodní soud nezjistil existenci nezákonného rozhodnutí,
tedy pravomocného rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno nebo
změněno příslušným orgánem, ani žádný nesprávný úřední postup. Žalobkyně nebyla
účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí, kterými se cítí být
nedůvodně dotčena, ani s ní jako s účastníkem řízení jednáno být nemělo, jak
bylo shledáno i Nejvyšším správním soudem v usnesení ze dne 28. 2. 2008, č. j.
7 As 39/2007-59, s čímž se soud prvního stupně ztotožnil. Žalobkyně podala i
ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 51 Ca
13/2007-32, a rozsudku Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 12/2008-67, která
však byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. IV.
ÚS 1360/08, neboť žalobkyně nebyla účastníkem řízení před orgány veřejné moci.
Nedošlo tak ke splnění jedné z podmínek odpovědnosti státu za škodu, a to
existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, proto obvodní
soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal napadený rozsudek Městský soud v Praze, jenž
jej rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, č. j. 22 Co 499/2011-51, potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal, že soud prvního
stupně učinil správná a postačující skutková zjištění, na nichž založil správný
právní závěr o neexistenci nesprávného úředního postupu či nezákonného
rozhodnutí. Žalobkyně nebyla, a nemohla být, účastníkem daných řízení (ani v
širším smyslu slova), neboť v nich nebylo rozhodováno o jejích právech a
povinnostech. V příslušných rozhodnutích bylo jen ve vztahu ke konkrétnímu
přestupci konstatováno, že důkaz pořízený žalobkyní je proti danému přestupci
nevyužitelný. Jednalo se tedy o hodnocení důkazu ve vztahu k pachateli
přestupku, nikoliv o konstatování, zda žalobkyně může či nemůže podnikat v
oblasti měření. Jí namítané skutečnosti, z nichž dovozuje nesprávný úřední
postup, nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat náhrady škody podle
zákona č. 82/1998 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném
právním posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu považuje
dovolatelka to, zda právní závěry učiněné soudem v rozporu se zákonem v
nesporném řízení (postup související s rozhodovací činností soudu), jež
nepoškozují nijak samotného (často jediného) účastníka řízení, ale fakticky
poškozují třetí osobu stojící mimo řízení bez procesního práva do tohoto řízení
vstoupit, jsou nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a pokud nikoliv, zda za takové právní závěry nese odpovědnost stát
a je povinen k náhradě škody. Dovolatelka tvrdí, že v posuzovaných rozhodnutích
soudy činily vedle konkrétního právního závěru také právní závěry s obecným
dopadem, které jsou v rozporu se zákonem. Dovolatelce bylo rozhodnutími soudů v
rozporu se zákonem v řízení, jehož nemohla být účastníkem, prakticky znemožněno
provádění předmětu podnikání ve smyslu vázané živnosti. Dovolatelka obšírně
polemizuje se závěry obsaženými v rozhodnutích, jimiž jí měla být způsobena
škoda. Odůvodnění napadeného rozsudku podle názoru dovolatelky postrádá úvahu o
tom, zda nárok žalobkyni nepřísluší z jiného právního důvodu, než jaké jsou
upraveny zákonem č. 82/1998 Sb. Dovolatelka nárok na náhradu škody odvozuje z
ústavních principů (čl. 2 odst. 3 a odst. 4 Ústavy České republiky i čl. 26
odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Závěrem
dovolatelka konstatuje, že prováděla „úřední“ měření rychlosti v souladu se
zákonem, jí vyhotovené doklady o úředním měření byly získány v souladu s
právními předpisy a vyslovením opačného názoru soudy v řízeních, v nichž
nemohla být účastníkem, dovolatelku poškodily, za což jí náleží náhrada škody. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů
obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto. Zcela se
přitom ztotožnila s právními závěry, které učinily soudy obou stupňů. Má za to,
že žalobkyně neuvádí v dovolání skutečnosti, které by mohly zapříčinit zrušení
napadených rozhodnutí. Řízení o náhradu škody nemůže vést k revizi pravomocných
soudních rozhodnutí, o což žalobkyni zejména jde. Nejvyšší soud jako soud dovolací (ust. § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění,
že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně
zastoupenou podle ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
(již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání však přípustné není. Dovolatelkou formulované právní otázce, zda právní závěry učiněné soudem v
rozporu se zákonem, které fakticky poškozují třetí osobu stojící mimo řízení,
jsou či nejsou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.,
zásadní právní význam přiznat nelze. Vydání rozhodnutí soudem v občanském
soudním řízení může za splnění zákonných předpokladů založit odpovědnost státu
za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., avšak
pouze tehdy, bylo-li podle ust. § 8 odst. 1 tohoto zákona rozhodnutí zrušeno či
změněno příslušným orgánem pro nezákonnost. Zároveň platí, že vydání rozhodnutí
nelze považovat za nesprávný úřední postup. Jedná se totiž o odlišné formy
odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž shromažďuje-li
orgán státu podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti,
právně je posuzuje apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí;
případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování
se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou
být zvažovány jedině podle ust. § 5 písm. a) citovaného zákona. Bylo-li tak
vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel, spatřovat nesprávný
úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000, dále
rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1000, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2221/2008). Dovolatelka
nebyla účastníkem příslušných řízení, a náhrady škody se tak domoci nemůže (viz
níže). Rozpor rozhodnutí se zákonem není soud v řízení o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci oprávněn sám posuzovat. Podmínka
nezákonnosti rozhodnutí, od nějž lze dovozovat vznik škody, je splněna pouze
tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1353,
usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované
v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2818, nebo ze dne 2. 2. 2006, sp. zn.
25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 4030). Polemizuje-li tak dovolatelka se závěry
obsaženými v rozhodnutích, z nichž dovozuje vznik škody, domáhá se de facto
revize těchto rozhodnutí, což je však v řízení o náhradu škody pojmově
vyloučeno; dovolací soud se proto jejími námitkami v tomto směru nezabýval. Zásadní právní význam není možné přiznat ani druhé části otázky, zda za právní
závěry učiněné soudem v rozporu se zákonem v nesporném řízení, jež nepoškozují
nijak samotného účastníka řízení, ale fakticky poškozují třetí osobu stojící
mimo řízení bez práva do tohoto řízení vstoupit, nese odpovědnost stát a je
povinen k náhradě škody, která tímto vznikne. Předně není zcela zřejmé, kam
dovolatelka míří označováním řízení, v nichž jí měla být způsobena škoda, jako
řízení nesporných, neboť pojem „nesporné řízení“ je řazen do oblasti občanského
práva procesního a nelze jej směšovat s pojmy, jako je řízení o přestupku či
soudní řízení správní. V ust. § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je stanoveno,
že stát odpovídá za škodu způsobenou při výkonu státní moci za podmínek
stanovených tímto zákonem. Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu,
jíž se nelze zprostit (ust. § 2 citovaného zákona), je zapotřebí současné
splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2)
vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím, resp. nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. již zmíněný rozsudek
Nejvyššího soudu, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Odpovědnost státu lze tedy dovodit
pouze za splnění podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. V případě
dovolatelky však nedošlo ke splnění hned první podmínky, a to existence
nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, jak správně
konstatovaly soudy nižších instancí. Jí vymezená rozhodnutí totiž nejsou
nezákonnými ve smyslu citovaného zákona a navíc nebyla účastníkem řízení, a to
ani v širším slova smyslu, což je nezbytný předpoklad pro přiznání práva na
náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. ust. § 7 odst. 1, 2
zákona č. 82/1998 Sb.). Vzhledem k výše uvedenému je lichá i námitka dovolatelky, že soudy neuvažovaly
o tom, zda jí právo přísluší z jiného právního důvodu, než coby náhradu škody
upravenou zákonem č. 82/1998 Sb. Vyplývá-li ze skutkových tvrzení žalobkyně, že
je třeba jí uplatněné právo posuzovat právě podle zákona č. 82/1998 Sb., soudy
nepochybily, jestliže neaplikovaly jiný předpis. Dovozuje-li žalobkyně své
právo přímo z ústavních předpisů, přehlíží ust. čl. 36 odst. 4 Listiny, podle
nějž podmínky a podrobnosti stanoví zákon. Zákonným předpisem, který na základě
tohoto zmocnění blíže upravuje podrobnosti odškodnění za újmu způsobenou
výkonem veřejné moci, je právě zákon č. 82/1998 Sb. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých
nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu