28 Cdo 1336/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně M. S., P.,
zastoupené JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6,
proti žalované J. K., P., zastoupené Mgr. Vladimírem Kolářem, advokátem se
sídlem v Plzni, Goethova 5, o zaplacení 327.200 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 1/2013, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. ledna 2015, č. j. 13 Co
367/2014-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.003,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Vovsíka do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 23. 6. 2014, č. j. 34 C 1/2013-154,
uložil žalované zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku s úrokem z
prodlení ve výši 7,05 % ročně od 11. 2. 2013 do zaplacení (výrok I.), co do
zbývajícího příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud vzal za
zjištěné, že žalovaná vybrala z účtu V. P. obnos, jehož vrácení se nyní
žalobkyně coby jediná dědička jmenovaného domáhá z titulu bezdůvodného
obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“); současně konstatoval, že se
žalované nepodařilo prokázat, že by jí zůstavitel sporné prostředky daroval. Žalobkyně svůj nárok původně uplatnila již v trestním řízení vedeném proti
žalované u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 29/2009, Krajský soud v
Plzni však žalovanou zprostil obžaloby a žalobkyni odkázal na řízení ve věcech
občanskoprávních. Počátek prodlení žalované se splněním povinnosti k vydání
předmětného prospěchu situoval soud prvního stupně ke dni, kdy jí byla doručena
projednávaná žaloba, neb žalobkyně nedoložila, že by obohacenou k vrácení
zmiňované sumy vyzvala dříve, pročež jí musela být upřena převážná část
požadovaného úroku z prodlení. Soud konečně žalobkyni nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení, neboť před podáním návrhu na zahájení řízení žalované
účinně nedoručila výzvu k plnění ve smyslu § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 1. 2015, č. j. 13 Co 367/2014-194,
rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním obou účastníků, v části
výroku I., jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 327.200 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 7,05 % ročně od 11. 2. 2013 do 13. 1. 2015, potvrdil, jinak
jej v tomto výroku změnil tak, že žalovanou zavázal k hrazení úroku z prodlení
z uvedené částky ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné
pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá,
zvýšené o 7 procentních bodů, maximálně ale ve výši 7,75 % ročně, a to od 14. 1. 2015 do zaplacení (výrok I.), dále rozhodnutí okresního soudu změnil v části
výroku II. tak, že žalobkyni přiznal právo na úrok z prodlení v upřesněném
rozsahu již za období od 3. 6. 2009 do 10. 2. 2013, jinak je v řečeném výroku
potvrdil (výrok II.) a žalované uložil též povinnost nahradit žalobkyni náklady
řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými zjištěními i většinou právních závěrů okresního soudu, zejména s
nosnou úvahou, dle níž V. P. sporné prostředky žalované nedaroval (jejím
tvrzením o existenci jakékoli darovací smlouvy mezi ní a majitelem účtu nebylo
možné uvěřit, a i kdyby ke sjednání takového kontraktu došlo, jednalo by se o
právní úkon neplatný pro nedostatek písemné formy, na níž je nutno trvat u
smluv, kterými je disponováno s prostředky složenými na bankovním účtu), pročež
je tato nyní povinna žalobkyni přijatý obnos vydat coby bezdůvodné obohacení.
Soud prvního stupně se však přiléhavě nevypořádal s otázkou, od jakého okamžiku
se žalovaná ocitla v prodlení s vrácením předmětné sumy, neboť opomněl
reflektovat skutečnost, že žalobkyně vznesla svůj nárok již při hlavním líčení
konaném dne 1. 6. 2009, u něhož byla žalovaná, vystupující v dané trestní věci
jako obžalovaná, přítomna. Jelikož tento úkon bylo lze pokládat za výzvu ve
smyslu § 563 obč. zák., nastala následujícího dne splatnost závazku z
bezdůvodného obohacení mezi účastníky řízení a 3. 6. 2009 pak započalo prodlení
žalované se splněním její povinnosti. Právě od tohoto dne tudíž žalobkyni
náležejí úroky z prodlení ve výši upřesněné ve výrokové části rozhodnutí. Na
rozdíl od soudu první instance pak krajský soud žalobkyni přiřkl též náhradu
nákladů řízení, ač nezaslala žalované výzvu k plnění dle § 142a odst. 1 o. s. ř., jelikož citované ustanovení svým účelem směřovalo k potření spekulativního
postupu některých žalobců, podávajících návrhy na zahájení řízení dříve, než
měl žalovaný reálnou možnost plnit. Žalobkyně však právo, o něž se vede nynější
spor, uplatnila již v rámci trestního řízení, přesto žalovaná svou platební
povinnost dobrovolně nesplnila. Za daných okolností smysl ustanovení § 142a o. s. ř. nevyžaduje, aby byla žalobkyni náhrada účelně vynaložených nákladů upřena. Proti tomuto rozsudku (podle obsahu podání nikoli proti té části jeho výroku
II., jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do zbytku požadovaného
příslušenství) brojí žalovaná dovoláním, jež pokládá za přípustné ve smyslu §
237 o. s. ř. Dovolatelka předně upozorňuje, že V. P. opakovaně ústně deklaroval
svou vůli darovat jí sporné finanční prostředky v době, kdy již byly vybrány z
účtu, pročež bylo namístě dovodit, že mezi ním a žalovanou došlo k uzavření
několika darovacích smluv, jež nemusely mít písemnou formu. Otázky existence i
platnosti řečených právních úkonů byly proto v napadeném rozhodnutí vyhodnoceny
nesprávně. Odvolací soud rovněž konstatoval, že je žalovaná povinna platit úrok
z prodlení již ode dne konání hlavního líčení v červnu 2009, což je závěr
chybný, neboť k přivození splatnosti nároku z bezdůvodného obohacení by
žalobkyně musela výzvu k plnění adresovat přímo žalované (což učinila až
civilní žalobou podanou v roce 2013), zatímco její úkon přednesený při hlavním
líčení směřoval vůči orgánům činným v trestním řízení. Konečně je třeba
krajskému soudu vytknout, že žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení navzdory
tomu, že žalované účinně nedoručila předžalobní výzvu ve smyslu § 142a odst. 1
o. s. ř., jež by v tomto případě nebyla bezúčelnou či nadbytečnou, neboť se
žalovaná po skončení trestního řízení proti ní vedeného oprávněně domnívala, že
její platební povinnost vůči žalobkyni nevznikla. Z předeslaných důvodů
dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež je navrhla odmítnout, eventuálně
zamítnout s ohledem na neopodstatněnost předestřené dovolací argumentace. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka ovšem na existenci žádné otázky ve smyslu citovaného ustanovení
nepoukázala. Námitka, že mezi žalovanou a majitelem účtu, z něhož vybrala spornou sumu,
došlo k uzavření darovací smlouvy (potažmo série dílčích darovacích smluv
ohledně jednotlivých částek tvořících ve svém souhrnu předmětný obnos), nemůže
založit přípustnost dovolání, neboť se rozchází se skutkovými zjištěními
odvolacího soudu, jimiž je Nejvyšší soud vázán a jež své kognici podrobovat
nesmí. Zkoumání obsahu, potažmo samotné existence právního úkonu je totiž
otázkou skutkové povahy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 1842/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28
Cdo 2346/2014), konstatuje-li se tedy v napadeném rozhodnutí, že nebyl
přesvědčivě doložen projev vůle V. P. směřující k darování dotčených prostředků
žalované, nezbývá dovolacímu soudu než naznačený závěr respektovat. Úvaha, dle
níž by příslušná darovací smlouva byla i v případě, že by skutečně existovala,
stižena neplatností, má pak sice charakter právní, avšak vzhledem k tomu, že
krajský soud dovodil, že se uzavření zmíněného kontraktu nepodařilo prokázat,
jedná se o úsudek vyslovený toliko podpůrně, na němž napadené rozhodnutí
nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1312/2015). Má-li dále dovolatelka za to, že se do prodlení se splněním předmětné platební
povinnosti mohla dostat teprve poté, co jí byla doručena projednávaná žaloba,
patří se uvést následující.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu se osoba
odpovědná za škodu ocitá v prodlení zásadně tehdy, nesplní-li dluh v den
následující po dni, kdy byla poškozeným o plnění požádána (viz § 563 obč. zák.). V trestním řízení lze pak splatnost odvozovat od okamžiku, kdy se
obviněný dozvěděl o uplatněném nároku na náhradu škody, ať již se tak stalo při
seznámení se s výsledky vyšetřování, při doručení obžaloby (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, ze dne
22. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 663/2009, a ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo
4169/2013), anebo v průběhu hlavního líčení, na němž poškozený svůj požadavek
na poskytnutí kompenzace utrpěné majetkové újmy vznesl (viz mimo jiné rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 162/2001, popřípadě rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1340/2003). Jelikož je z
tohoto hlediska splatnost pohledávek na náhradu škody a na vydání bezdůvodného
obohacení konstruována obdobně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 715/2014), lze předestřené teze přiměřeně aplikovat i v
kontextu posuzované kauzy. Zjistil-li tedy odvolací soud, že žalobkyně při
hlavním líčení, jež se konalo u Okresního soudu Plzeň-město dne 1. 6. 2009 a
jehož byla žalovaná osobně účastna, uplatnila nárok svým skutkovým vymezením
odpovídající právu, o něž se vede nynější spor, jeví se jeho závěr, že
nejpozději onoho dne byla dovolatelka vyzvána k vydání daného obnosu (s tím
následkem, že dne následujícího se uvedená pohledávka stala splatnou), plně
konformním s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jde-li konečně o otázku, zda bylo možné žalobkyni přiznat náhradu nákladů
řízení, přestože žalované nedoručila výzvu k plnění ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř., pokládá Nejvyšší soud za vhodné zopakovat, že důvodem, pro který byl
občanský soudní řád doplněn o citované ustanovení, bylo zabránit praktikám
věřitelů, kteří neměli zájem na dobrovolném zaplacení svých pohledávek, nýbrž
na jejich „zvýšení“ o náklady soudního řízení. Takto vymezený účel § 142a o. s. ř. je nutné mít na zřeteli, jestliže žalobce požadavku daného ustanovení
nedostojí a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před
podáním žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-
li totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné posuzovat
otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na
hledisko vyvážené ochrany základních práv dotčených osob. V tomto směru nelze
izolovaně zkoumat jen to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením § 142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším
okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky
(za účelem posouzení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze
uvažovat o dlužníkově „opomenutí“), k postoji dlužníka k této pohledávce, jakož
i k jeho reakci na zahájení soudního řízení. Jinými slovy, jelikož je pro
rozhodování o náhradě nákladů řízení určující stav v době vydání rozhodnutí
soudu, nebude absence výzvy podle § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro
nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, v nichž žalovaný ani po doručení
žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik. Není-li totiž
dlužník ochoten plnit ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a o. s. ř., není
sebemenšího důvodu, aby byl věřitel za absenci předžalobní výzvy sankcionován
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo
1154/2014, či ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5256/2015). Vzhledem k tomu, že
žalovaná ani po doručení žaloby nárokované plnění neuhradila (přičemž se
nejednalo o výraz jakéhokoli opomenutí, nýbrž o důsledek jejího právního
názoru, jak v dovolání sama zdůrazňuje) a v průběhu celého sporu důvodnost
žalobního žádání popírala, postupoval odvolací soud v souladu s předeslaným
výkladem, přiznal-li žalobkyni požadovanou náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované na základě § 243c odst. 1, věty první, o.
s. ř. odmítl jakožto nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1
a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní
služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.620 Kč, společně s paušální náhradou
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3
o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
12.003,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. září 2016
JUDr. Jan Eliáš,
Ph.D.
předseda senátu