28 Cdo 1407/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce
Ing. J. H., H., zastoupeného JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v
Klatovech I, Randova 204, proti žalovanému městu Horažďovice, IČO 00255513, se
sídlem v Horažďovicích, Mírové nám. 1, zastoupenému JUDr. Petrem Kubešem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, nám. Míru 65, o zaplacení 318 256 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 55/2013, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 2015,
č. j. 56 Co 256/2015-258, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 11 955 Kč k rukám JUDr. Petra Kubeše, Ph.D., advokáta v Klatovech, do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. srpna 2015, č. j. 56 Co
256/2015-258, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a zavázal
žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému ve výši 23 918 Kč (výrok
II). Vyšel z toho, že uplatněný nárok představoval bezdůvodné obohacení
spočívající ve zhodnocení nebytových prostor (jednalo se o adaptaci domu v H.)
ve vlastnictví žalovaného, které žalobce užíval na základě smlouvy o nájmu z
28. 7. 2001. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
promlčení uplatněného práva ve smyslu § 107 obč. zák., když neshledal důvod pro
odmítnutí námitky promlčení pro její rozpor s dobrými mravy v situaci, kdy
nájem skončil 30. 6. 2007 a žalobce nepředložil žádné argumenty svědčící pro
tento rozpor; odvolací soud vzal v úvahu řadu skutkových okolností popisujících
chronologii vztahu účastníků a podrobně svůj závěr odůvodnil (mimo jiné i
postojem žalobce ke skončení nájmu).
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně uvádí, že v celém rozsahu) napadl
dovoláním, žalobce, který uplatnil jako dovolací důvod nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž jeho
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř. s poukazem na to, že
„napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena.“ Dále zdůvodňuje svůj nesouhlas s
posouzením otázky dobrých mravů, neboť nemravné jednání žalovaného je stále
podstatou celé věci s tím, že by měla být posouzena otázka potřebné intenzity
rozporu s dobrými mravy. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že i po jeho doplnění jsou
v dovolání náležitosti uvedené v § 237 a § 241a o. s. ř. formulovány jen obecně
a vágně (odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn.
23 Cdo 3627/2014) a dále s poukazem na věcnou správnost napadeného rozsudku
odvolacího soudu (kterou podrobně hodnotí) navrhl dovolání zamítnout.
Dovolací soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak,
je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatelé v dovolání uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, a to zcela konkrétně, které z
tam uvedených hledisek považuje za splněné. Dovolatel v tomto případě
předestírá k řešení otázku možného odepření námitky promlčení (kterou vznesla
žalovaná) pro její rozpor s dobrými mravy, když namítá, že tato otázka nebyla
dosud Nejvyšším soudem řešena.
Dovolací soud, v rozporu s náhledem dovolatele, musí naopak poukázat v
souvislosti s aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. na existující a
ustálenou judikaturu týkající se zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy
s tím, že je oprávněn učinit závěry řešící rozpor výkonu práva s dobrými mravy
předmětem dovolacího přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v
nalézacím řízení (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp.
zn. 28 Cdo 2160/2007), což v tomto případě ani není namítáno, a dovolací soud
tento nesoulad také neshledává. Odvolacímu soudu v žádném případě nelze
vytýkat, že by námitku promlčení z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. posoudil
excesivně, s ohledem na skutková zjištění, ze kterých zcela zjevně nevyplývá,
že by vznesení námitky promlčení ve srovnání s charakterem žalovaného nároku a
s důvody, pro které nebyl nárok včas uplatněn, bylo nepřiměřeně tvrdým postihem
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo
1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Současně je třeba ve prospěch argumentace odvolacího soudu zdůraznit, že
skutečnosti, které žalobce předestírá a jež považuje za podstatné, nedovolují
učinit závěr, že by mu ve včasném uplatnění nároku bránil jakýkoli závažný
důvod (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2014, sp. zn.
28 Cdo 3398/2014, ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4421/2011, nebo ze dne 6.
3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2167/2011), přičemž ani prostá nekorektnost postupu
žalovaného důvodem pro odepření práva namítat promlčení bez dalšího není (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3095/2013).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelem předestřená otázka přípustnost dovolání
založit nemohla, a proto je Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.)
odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Ačkoli žalobce výslovně napadl rozhodnutí soudu druhého stupně v celém rozsahu,
proti výroku o náhradě nákladů řízení žádné konkrétní námitky neuplatnil, když
ani nenaznačil, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k
nákladovému výroku (výroku II) rozsudku odvolacího soudu. Absence těchto
obligatorních náležitostí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) přitom představuje vadu,
kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze odstranit (§ 241b
odst. 3 o. s. ř.) a která brání pokračování řízení o dovolání, pročež muselo
být i z tohoto důvodu odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146
odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný se vyjádřil k dovolání. Jde o odměnu
advokáta v částce 9 580 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. k/
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů),
náhradu hotových výdajů určenou paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu) a o náhradu za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve
výši 2 075 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), t. j. celkem o částku 11 955
Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu